PERU – Camino Inca, den 2: Jedeme na koku

Je čas vyzkoušet koku, pomáhající při těžké námaze a i proti horské nemoci. Do pusy se musí nandat několik lístků a nechat působit mezi dásněmi a tváří. Z lístků se začnou uvolňovat omamné látky, kterým je možné pomoci občasným požvýkáním. Lístky začínají měknout a sliny z nich vytahují bléééé... hrozně hořkou šťávu, kterou polykáme. Je to zajímavý, alespoň máme co dělat a nemyslíme jen na těžké batohy...


Den 301, úterý 15. 6.

V noci byla podle očekávání zima a ráno to není o moc lepší. Vstáváme později než jsme zamýšleli, protože vylézat v té zimě je dost těžké. Všechny ostatní stany už jsou prázdné a lidi na cestě. Na snídaní však čas ještě máme a horký čaj je teď pro nás přímo jako dar od boha (pačamamy). Ze studánky si plníme láhve, sbalení našeho „tábora“, včetně stanu, pak trvá jen pár minut a v půl deváté vyrážíme.

Stoupání do průsmyku Warmiwaňusca ve výšce 4198 m n. m. je pozvolné, ale svou délkou a nadmořskou výškou přímo vražedné. Pomáhá nám koka, přítel všech tvrdě pracujících

Začínáme dost drsně, protože jdeme pořád do stejně prudkého kopce jako včera. Ihned se noříme do lesa, takže teplé sluníčko na nás svítí jen částečně. Alespoň je trochu vlhčeji a okolí není tak jednotvárné. Jako bychom byli v deštném pralese. Po pravé straně hučí divoká říčka Llulluchampa, kterou ale přes hustou vegetaci skoro nevidíme.

Je čas vyzkoušet koku, pomáhající při těžké námaze a i proti horské nemoci. Do pusy se musí nandat několik lístků a nechat působit mezi dásněmi a tváří. Z lístků se začnou uvolňovat omamné látky, kterým je možné pomoci občasným požvýkáním. Uvolňování pomáhají sliny, ještě účinnější je však alkaloid legía, který s sebou bohužel nemáme. Lístky začínají měknout a sliny z nich vytahují bléééé... hrozně hořkou šťávu, kterou polykáme. Je to zajímavý, alespoň máme co dělat a nemyslíme jen na těžké batohy.

Začínáme dohánět některé lidi, kteří vyšli před námi. Dnes to vypadá na větší zabíračku než včera, protože od začátku se plahočíme do kopce a podle mapy se to ještě několik hodin nezmění. Po zhruba hodině a půl vycházíme z lesa a ocitáme se na planině Llulluchupampa. Planina tvoří dno úzkého údolí, které se táhne půl kilometru před nás. Pak najednou končí a za ní se zdvíhá prudký sráz směrem k průsmyku Warmiwaňusca (4198 m. n. m), kam musíme dojít. Cestička, pokračující po svahu na levé straně údolí, není sice tak prudká jako sráz, ale končí někde nahoře. V nekonečnu. Tak se nám to alespoň teď zdá. Ani nevím jestli ten vrchol viditelný odsud už je průsmyk. Pokud ano, tak je to pekelně daleko a pokud ne... tak na to radši ani nemyslím...

Na planině se nezastavujeme, protože je posetá hekajícíma a sténajícíma ruinama lidí. Nejeden z našich souputníků si teď právě sahá na svoje dno, a to ještě nejsme na vrcholu. A až budeme, tak to stejně bude jen jeden vrchol, další čekají dál. Vůbec neříkám, že my oba jsme v pohodě, ale myslím, že jsme na tom o dost líp, a to z jednoho prostého důvodu, na kterém nemáme zas takovou zásluhu: jsme aklimatizovaní. S výjimkou jednoho týdne v bolívijské džungli se už přes měsíc pohybujeme v nadmořské výšce 3500 až 5000 metrů, takže naše tělo si zvyklo na řidší kyslík a částečně se přizpůsobilo.

Nosiči jsou kabrňáci (taky jedou na koku)

Tím, co se teď děje u nich, jsme procházeli někde v jihozápadní Bolívii, ale v daleko menší míře, protože jsme se tam tak nenamáhali. Drtivá většina lidí však přijede do Cusca (3300 m. n. m) buď z Nasky (600 m. n. m), nebo dokonce z Limy (na úrovni moře) a hned druhý nebo třetí den vyrazí na Camino Inka. Že to evropské tělo nezvládne vidíme všude kolem. I naši Poláci, které na stezce nad planinou znovu potkáváme, jsou úplně grogy. Sundali batohy, předali je nosičům (za úplatu) a plahočí se někde daleko za náma. Sami přiznali, že se vůbec neaklimatizovali. Ono vůbec nejde o to vylézt do kopce s batohem na zádech, ale vylézt do kopce s batohem na zádech v takové nadmořské výšce. A ten rozdíl je dost podstatný, protože samotná fyzická trénovanost bez aklimatizace už nemusí stačit.

Je to fakt zabíračka. Už dvě hodiny se šineme do kopce po cestičce na svahu. Od planiny je okolí zase vyprahlé, jen s občasnými keříky. Slunce praží, alespoň že není zima. Teď nám ale zase hrozí úžeh, protože v téhle výšce je daleko míň ozónu, který by bránil průniku ultrafialových a infračervených paprsků atmosférou. Člověk si fakt nevybere.

Dávno jsme minuli konec planiny (byla někde hluboko pod náma) a i sráz, který se z ní zvedal. Dávno už ji nevidíme, protože zmizela někde za kopcem. Vrchol ale pořád odolává a je v nedohlednu. Určitě znáte ten pocit, kdy jdete do kopce, přicházíte k vrcholu a už si myslíte, že máte vyhráno. Nahoře však zjistíte, že jste se dostali jen do sedla, za nímž se cesta dál šplhá k vrcholu opravdovému (nebo zase jen dalšímu sedlu). Mě už se to stalo, ale zatím nikdy ve čtyřech kilometrech nad mořem.

Někde nahoře na vrcholu (vypadá tak), neuvěřitelně vysoko nad námi se hemží větší počet lidí. Skoro se mi chce věřit, že už to je vrchol průsmyku. Nevím. Začínám jít jako stroj a nechci si uvědomovat, že mám nějaké hmotné tělo. Krok, druhý krok a odpočinek. Krok, druhý krok a odpočinek. Několik hodin jít s desetikilovým batohem ve výšce kolem čtyř kilometrů do prudkého kopce je teda masochismus. A těch masochistů je plná stezka. Jenže před Camino Inka jsme ještě nevěděli, že jsme masochisti. Teď už to víme.

Míjíme lidi zoufale sedící na kamenech. Nemají však jinou možnost než jít dál. Každý jde za sebe a jediné, co může udělat je maximálně si odlehčit. Řada lidí už rezignovala a předala svoje batohy nosičům (pokud vůbec nějaké měli). Moc jim to ale nepomáhá, protože tím nevyřešili hlavní problém – nejsou aklimatizovaní. V tom jim lehčí tělo moc nepomůže. Snad jen díky aklimatizaci si my svoje batohy zatím neseme sami a nemáme ani pocit že bychom se blížili bodu, kdy už je neuneseme. Je to hodně, hodně obtížný, ale jde to. Fakt je to ale hodně drsný.

Asi je to opravdu vrchol. Jak se dostáváme blíž, začínám rozeznávat lidi posedávající na kamenech nebo dokonce běhající sem a tam. Tak to už musí být Warmiwaňusca.

U krásných ruin Runcuracay (Vejcovitá chata) trávíme druhou noc

Je to průsmyk Warmiwaňusca! Po třech hodinách z planiny jsme se konečně dohrabali nahoru, do výšky 4198 m. n. m. Z tábora nám to trvalo 4 a půl hodiny, za které jsme museli vylézt o 900 metrů po stezce dlouhé asi 4 km. Výhled je skvělý, ale ten pocit, že za sebou máme tu nejtěžší část Camino Inka a hlavně že už začnou být podél cesty nějaké incké ruiny, nás naplňuje euforií. Ve skutečnosti jdeme podle průměrného časového plánu, takže nejsme ani moc rychlí a ani se neopožďujeme. Je jedna hodina a oběd s výhledem na andské hory a údolí nám moc chutná.

Na vrcholu odpočíváme asi půl hodiny a vychutnáváme si lehkost bez batohů, které leží na zemi vedle nás. Je skvělé, že batohy jsou čím dál tím lehčí, protože ujídáme naše zásoby. Na šlupky, plechovky a vůbec všechny odpadky (včetně použitého toaletního papíru) mám u sebe zvláštní pytlík, který vyhodím až v Cusku. Je ale smutný vidět všude rozházené papírky od čokolád, plastikové láhve, špačky od cigaret a i plechovky. Za ty měsíce na cestě si už připadám jako netolerantní mravokárce, ale všude na zeměkouli je to stejný. Lidi sice mají plnou pusu ochrany životního prostředí, ale jakmile dojde na lámání chleba a oni sami proto mají něco udělat, řeči se jaksi vytratí a nastoupí činy. A ty každého usvědčí. Vždyť odhodit plechovku je tak jednoduché a nikoho to nebolí, že? Obzvlášť tady je to lákavé, protože se tím zbavíte „nadbytečné“ váhy. Ach ta všudypřítomná ekonomická kritéria. Proč lidi nechápou, že ne vždycky jsou nejvýhodnější?

Sestup z průsmyku nám trvá přes hodinu. Před námi se rozkládá drsné údolí porostlé jen travou. Stezka se klikatí dolů k říčce Pacaymayu (Řeka svítání), kolem které je roztroušeno pár domků. Všem, včetně nás, se jde daleko lehčeji. Máme pocit z vítězství sama nad sebou, protože výstup na Warmiwaňusku je nefalšovaným očistcem.

U potůčku, těsně před začátkem stoupání k dalšímu průsmyku (Camino Inka je jako život – jednou jsi dole, jednou nahoře), už stojí skupinky stanů. Jsou teprve čtyři hodiny odpoledne, což se nám zdá příliš brzo na rozbití stanu a navíc je tu mírně řečeno přelidněno. Nabíráme si vodu a radši popojdeme o něco víš. Další tábor je asi hodinu do kopce a tam, vzhledem k dnešnímu drastickému záhulu, určitě moc lidí nebude.

Do dalšího tábořiště u inckých ruin Runcuracay (což prý znamená Vejcovitá chata) nestoupáme jediní, ale hlavní peloton zůstal dole.

V tábořišti u ruin je místa habaděj, takže si můžeme vybrat kde chceme stanovat. Jen tu trochu víc fouká, ale to se dá zmírnit postavením stanu blíž stromů a jeho správným natočením.

Ruiny jsou pár metrů od nás. Nejsou moc velké ale zato skvěle zrekonstruované. Mají tvar půlkruhu s dvěma místnostmi podél stěn a jedním volným prostranstvím s vyhlídkou dolů na vesničku u Pacaymyui. Velikostí by mi pro bydlení úplně stačily. Jen zima tu je na můj vkus moc vlezlá.

Hledám místo, kde bych vykonal svou velkou potřebu, až se po skoro neznatelné pěšince dostávám k velké jámě. Nejdřív jsem nechápal kdo a proč by se tu kopal s jámou, ale ta halda odpadků na dně mi všechno vysvětlila. To už je opravdu bez komentáře.

Rychle do stanu a do spacáku. Teplý čaj se opět ukazuje jako náš tichý zachránce.