PERU – Camino Inca, den 3: Pevnosti v horách
- Podrobnosti
- Vytvořeno 16. 5. 2002 •
- Aktualizováno 16. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 2885×
Phuyupatamarca je stejně zajímavá, jen o něco menší než Sayacmarca, a i jejím hlavním rysem je víceúrovňovost. Hory samozřejmě nejsou ploché jako planiny, kde stojí většina našich měst, čemuž se incká města musela přizpůsobit. Na jedné straně byl kopec využit pro terasovitá políčka, zatímco na druhé straně, té směřující do údolí, stojí pár kamenných staveb, navzájem spojených kamennými zdmi. Stejně jako Sayacmarca působí Phuyupatamarca trochu jako evropský středověký hrad...
Den 302, středa 16. 6.
Včera večer jsem před stanem nechal ponožky a když se budím mám je zmrzlé na kost! I na stanu je zmrzlá jinovatka. To tu v noci teda mají pěkné teploty!
Snídáme už skoro rozdrobené chleby – asi nejsou určené k nošení v batohu, alespoň v nich ale není tolik lepku. Pokaždé si dáváme i kousek čokolády, vlastně spíš cukrolády, protože cukru je v ní daleko víc než kakaa. Nic moc, ale energie snad trochu dodává. Čaj si vaříme kokový.
![]() |
Sayacmarca (Vládnoucí město) nabízí skvělý výhled na Cordillera Vilcabamba |
Sluníčko opět krásně svítí, ale je docela zima. Po cestičce se kolem nás do kopce, k vrcholu sedla, škrábe pár turistů. Je asi osm hodin, takže museli vstávat alespoň o hodinu dřív než my, aby se sem dostali v tomhle čase. Jsme rádi, že jsem šli výš, protože budeme mít daleko víc energie na celý den (a nemuseli jsme vstávat tak brzo).
Po deseti minutách chůze do kopce míjíme po levé straně jezírko. Na malém plácku u něj stojí další stany, teď už prázdné. Stoupáme stále výš a otevírá se nám nádherný pohled na všechny strany. Na vrchol průsmyk ve výšce 3998 m n. m. se dostáváme po necelé hodině šplhání. Pohled odsud je fantastický, lepší než z průsmyku Warmiwaňusca, protože přímo před sebou vidíme bíle, přes 6000 metrů vysoké vrcholy Cordilera Vilcabamba. Sluníčko nám opět přeje a tak i když fouká vítr a je chladno, jasně modrá obloha a krásný den nám zvedají náladu. Navíc to nejhorší máme za sebou, teď už bychom si měli jen užívat inckých pevností a sem tam se vyškrábat do nějakého kopce.
I když jsou před námi ještě dva průsmyky, klesáme už dolů a i kopce před náma se začínají zelenat stromy, které někde dokonce působí neprostupně jako džungle. Na vrcholu průsmyku začíná kamenný incký chodník, který má vést až k Machu Picchu. Sestupujeme po něm a kolem nás skoro tryskovou rychlostí prochází další a další nosiči. Jejich náklad je někdy obrovský, ale teď už se jim taky jde lehce, jelikož právě oni nejlíp vědí, že mají nejhorší za sebou. Turistů se na stezce zdá být míň, protože po dvou drsných dnech jsme hodně rozptýlení a už o sebe tak nezakopáváme (a třeba tu někteří i skončili svoji životní pouť). Cestou dolů míjíme další jezírko, které sice vypadá hodně lákavě, ale voda je určitě šíleně studená.
V dáli pod námi se právě objevila Sayacmarca (Vládnoucí město), velké ruiny kdysi prosperujícího městečka. Pomalu se k nim blížíme a podél prudkého srázu musíme slézt nejdřív na rozcestí, odkud vedou na jednu stranu prudké schody do kopce k Sayacmarce a na druhou pokračuje stezka k Machu Picchu, kterou se vydáme po prohlídce Sayacmarky.
Po zdolání schodů pár minut odpočíváme, protože byly pěkně prudké a navíc úzké, takže samotné vyhýbání se dvou protijdoucích lidí je těžší než jen vyjít nahoru. Výhled je skvělý, máme před sebou velkou část stezky až na planinu, kde stojí jednoduchá kamenná chajda (že by hostinec?).
![]() |
Okno do minulosti (Sayacmarca) |
Sayacmarca bylo město, ne nepodobném středověkému hradu. Obvodové zdi staveb se zachovaly docela dobře, včetně mnoha čtvercových oken a i zvláštně provrtaných kamenů na místech kde mi máme futra. Některými z nich jsou provlečené provazy. Díry mohly sloužit k upevnění dveří, ale ty provazy jsou dnes spíš nápomocné jako držáky pro chůzi do schodů, po nichž se skrz takové dveře stoupá na vyšší úroveň.
Sayacmarca totiž není plochá a všechny stavby nejsou na stejné úrovni. Je bludištěm chodeb a místností, do kterých se dá dostat po schodech, dveřmi, okny, anebo taky vůbec ne. Z teras na severní straně je výhled směrem k Machu Picchu (které samozřejmě ještě není vidět, protože je skryto za horami), zatímco na jižní straně se město opírá o svah kopce tyčícího se nad ním. Nebýt důkladné opravy, určitě by nevypadalo tak jako teď – kameny pečlivě naskládané jeden na druhý, zarovnané do řad tvořících zdi domů a cimbuří města, občas porostlé (ale ne zarostlé) trávou a mechem. Moc by mě zajímalo jak se tady lidem žilo. Určitě byli dobře skryti před různými nájezdy, ale pěstování či chov čehokoli ve výšce 3700 metrů musela být pěkná dřina.
Sayacmarca je skvělá zastávka a byla by dobrá i na posezení k obědu. Je ale teprve deset dopoledne, což je na oběd příliš brzo. Posilňujeme se jen ovocem a vydáváme se dál.
Prudké schody dolů ze Sayacmarky nás přivádí opět na stezku. Stezka klesá dál do údolí a po asi 300 metrech ji křižuje potůček. Padá ze skály do malé studánky přímo u cesty, odkud teče pod mostíkem z kulatých klád dál do údolí. Plníme si naše láhve a po dlouhé době se noříme do lesa, kterým tu stezka prochází.
Chajda na planině, kterou jsme viděli ze Sayacmarky je opravdu „nalejvárna“. Planinka je teď navíc posetá svačícími lidmi. Stezka se za planinou zase zvedá a šplhá do kopce.
Oproti včerejšku přibylo vegetace. Je tu spousta stromů, květin a lišejníků, dokonce i nějaké zvláštní palmy. Taky cítíme větší vlhko, kontrastující se suchem vládnoucím nahoře. Proto tam asi nic moc neroste.
Stezka se dál vine po strmých svazích kopců. Jednou jdeme dolů, pak zas nahoru. Vlhkými lesy, přes potůčky, podél skal s hustým porostem jak na sráze do údolí, tak nad našimi hlavami k vrcholům kopců. Vlhko je občas takové, že se pohybujeme v mlžném oparu, jako bychom byli v mracích.
Asi hodinu a půl po Sayacmarce procházíme tunelem ve skále, postaveným Inkovy, pak nás čeká mírné stoupání a najednou se vynořujeme v sedle, z něhož je úžasný pohled hluboko pod nás do údolí řeky Urubamba. Tamtudy jezdí vlak do Cuska, kterým pojedeme zpět. Údolí je taky v oparu a nad vrcholy se převalují mraky. Nádhera. Odsud už je to k naší polední zastávce, ruinám Phuyupatamarca, neboli Městu nad mraky, jen coby kamenem dohodil.
![]() |
Výrazným rysem Phuyupatamarky je řetězec čtvercových obřadních lázní (ve spodní části snímku) |
Phuyupatamarca, nebo spíš plošina asi 100 metrů nad ní, je zastávkou většiny skupin. Už tady mají rozložené své stolky, židle a vařiče. My slézáme po strmých schodech o těch 100 metrů níž a přicházíme k řadě obřadních lázeň. Mají podobu čtvercových, asi metr vysokých, z kamenů postavených „buněk“, jimiž jako kaskádou protéká potůček. Lázně jsou u stezky, na úpatí kopečku, kde se rozkládá Phuyupatamarca.
Schody, ač celkem prudké, už pro nás nejsou problém, protože jsme ze stezky vytrénovaní a navíc se těšíme na oběd. Usazujeme se přímo uprostřed Phuyupatamarky, v místě s nádherným výhledem na údolí a kopce, která nás ještě oddělují od Machu Picchu. Zapalujeme plynový vařič a stavíme na čaj. Než se uvaří, budeme mít připravený chleba s rybičkama a můžeme v klídku a pohodě obědvat.
Phuyupatamarca je stejně zajímavá, jen o něco menší než Sayacmarca, a i jejím hlavním rysem je víceúrovňovost. Hory samozřejmě nejsou ploché jako planiny, kde stojí většina našich měst, čemuž se incká města musela přizpůsobit. Na jedné straně byl kopec využit pro terasovitá políčka, zatímco na druhé straně, té směřující do údolí, stojí pár kamenných staveb, navzájem spojených kamennými zdmi. Stejně jako Sayacmarca působí Phuyupatamarca trochu jako evropský středověký hrad. Přemýšlíme kudy asi povede stezka dál, když ji nikde nevidíme. Jen v hradbách je úzká brána, ze které padají do hloubky kamenné schody. To bude asi ono, protože v ní mizí všichni nosiči a za nimi s důvěrou i naši bílí souputníci.
Taky se zvedáme, i když se nám od toho nádherného výhledu vůbec nechce odtrhnout, a procházíme kamennou branou. Teď nás čeká dlouhý a strmý sestup po inckých schodech. V době, kdy je dostavěli, byly asi chůzi nápomocné, ale dnes? Nejsou příliš udržované, proto se za ta staletí někde vyviklaly a zanechaly díry nebo nepravidelnosti. Na některých místech jsou tak prudké a krátké, že musíme jít stranou, abychom vůbec udrželi rovnováhu. Na to jak jsou staré se však zachovaly skvěle. Obzvlášť když si uvědomím, že se po nich každý den přežene tlupa klopýtajících turistů. Pro nás nápomocné moc nejsou, je třeba je však brát jako součást stezky stejně jako všechno co kolem sebe vidíme, slyšíme a cítíme.
Sestup nám trvá přes dvě hodiny. Noříme se pořád hlouběji a hlouběji do údolí. Člověku je skoro líto sestupovat z té výšky, když se do ní tak pracně dostal. Při pohledu zpět vidím strmé svahy čnící až do nebe. Stezka, po níž sestupujeme, však na nich není viditelná. Skrývá se totiž pod stromy, které tu beze zbytku pokrývají všechny kopce. I květin je kolem víc. Jde se nám docela dobře a už vlastně ani nepotřebujeme koku.
Najednou se vynořujeme nad údolím Urubamby. Dole pod námi jsou červené střechy hostelu, k nimž odsud ze shora vedou elektrické dráty. Ohlížím se a svahy za námi jsou ještě panenské. Pak se znovu dívám dopředu a vidím dráty vedoucí přes zelenou džungli do hloubky k úzkému proužku řeky Urubamba. Zelenou barvu svahu narušuje jen vykácený úsek kolem nově (1993) objevených ruin Conchamarca. Hm... tak jsme zpátky v civilizaci. Sice ne tak úplně, protože k hotelu nevede žádná silnice a dá se k němu dostat jen po Camino Inca, ale přeci. Civilizaci nám připomíná i vrtulník, který právě prohřměl údolím Urubamby. Za 90 dolarů se totiž můžete nechat dopravit z Cuska až do Aguas Calientes, vesničky přímo pod Machu Picchu.
Dolů se spouštíme po prudké serpentinovité stezce, která nás vyvádí přímo před hostelem. Jsme na svahu, takže místa kolem hostelu jsou upravena do teras určených pro táboření. Většina plácků už je obsazená (nosiči se činili a přišli sem několik hodin před „svými“ turisty), ale nacházíme ještě jeden dostatečně velký na náš stan. Škoda, že nemůžeme stanovat někde mimo davy, jako se nám to povedlo předchozí dny.
![]() |
Zříceniny města Huiñay Huayna se zemědělskými terasami, čtvrt hodiny od kempu na konci třetího dne |
Euforie turistů je vidět všude kolem. V hostelu je totiž restaurace, mají tu pivo a dokonce se můžete za úplatu i osprchovat teplou vodou. Machu Picchu už je vzdáleno jen dvě hodiny chůze, a tak i když by bylo možné se tam dostat ještě za světla, nemá to moc cenu. Odpočinek si zasloužíme všichni, protože uplynulé tři dny byly dost drsné.
Ještě si však neodpustíme návštěvu jednoho moc pěkného místa, asi půl kilometru pod hostelem. Jmenuje se Huiňay Huayna, což má znamenat Navždy mladý a je škoda, že jsem se sem dostali až teď, kdy slunce už je dávno za kopci a svah se topí ve stínu. Musíme udělat ještě nějaké fotky, než slunce úplně zapadne.
Ze stezky od hostelu vypadá Huiňay Huayna jako amfiteátr. Terasovitá políčka jsou totiž postavena do oblouků, které vypadají úplně jako řady pro diváky v nějakém antickém divadle, jen jsou asi dva metry vysoké. Ze shora stéká potůček, opět skrz obřadní lázně podobné těm v Phuyupatamarce, který zhruba v polovině vtéká do malinkého městečka z kamenných domků. Voda protéká každým domem, proto ji všichni měli dostatek.
I Huiňay Huayna je pěkně opravené a opravy se ještě dokončují. Zdi jsou bytelné (samozřejmě kamenné) a domům stojí dokonce i štíty, ze kterých ještě trčí kulaté kameny, jež pravděpodobně sloužily k upevnění střechy. Procházíme se jako v bludišti. Je to fascinující.
Sprchu necháváme těm co si na ni chtějí vystát frontu a jelikož jsme už snědli skoro všechno jídlo, sedáme si v jídelně a dáváme si špagety. Jsou pěkně drahé, ale ta cena je celkem opodstatněná, protože se sem všechny suroviny nosí na zádech nosičů až z Machu Picchu.
Jídelna žije desítkama opíjejících se turistů, diskutujících o posledních třech dnech. Je pravda, že každý kdo Camino Inka šel musel tak trochu překročit svůj stín. A o tom se teď bavíme i my s Táňou a těšíme se na zítřek, kdy konečně uvidíme Machu Picchu.