TOPlist

PERU – Cusco I.

Španělé z ideologických důvodů samozřejmě většinu svých kostelů a jiných důležitých staveb postavili právě na troskách inckých chrámů. Zdaleka ale neměli takové zkušenosti s místní vysokou seismickou aktivitou jako Inkové, a tak zatímco jejich stavby se při každém zemětřesení hroutily jako domečky z karet, incké zdi (nic víc Španělé z inckých chrámu nenechali) stály jako přirostlé k zemi...


Jakmile se začínají objevovat první známky blížícího se Cuska, slunce už se sklání k obzoru. Ještě skoro celou hodinu se však kodrcáme přes Cusco. Nejdřív po nějakém strašně dlouhém obchvatu, pak v zácpě, kterou zapříčinil průvod, asi už začátek mohutných oslav Corpus Cristi, připadajících na příští čtvrtek. Podle jména ulice bych řekl, že jsme už kousek od centra a každé zdržení nám zhoršuje situaci. Cusko je totiž známý ráj zlodějů a lupičů a mně se moc nechce přijet zrovna za tmy. Prodírat se průvodem by ale bylo ještě horší, tak se oddáváme osudu co nám přinese.

La Catedral na Plaza de Armas

Podle mapy bychom měli vystupovat ve čtvrti, kde jsou kanceláře autobusových společností, tj. asi kilometr na východ od centra. Místo toho se však ocitáme na autobusovém nádraží, evidentně novém, protože o něm není nikde ani zmínka. Taky dobře. Vlastně ne, protože nevím přesně kde jsme a už je tma. Asi nám nezbude nic jiného, než se do centra dopravit taxíkem. Sakra, zrovna v tomhle městě se spolíhat na taxikáře, to se mi vůbec nelíbí.

Taxikář nám cestou ukazuje orientační body. Moc ho sice nevnímám, ale na taxikáře se docela snaží. Vysazuje nás přímo na Plaza de Armas (ta Jižní Amerika je ale militantní, Armádní náměstí je skoro všude), kousek od postávajících vojáků. Celé náměstí je krásně osvětlené a jak katedrála, tak jezuitský kostel la Compaňia, září svojí oranžovou barvou do temnoty jako měsíc na obloze.

V uličkách kolem náměstí je dost levného ubytování, ale ve stejných uličkách se právě nejvíc přepadá. A zrovna večer a v noci. Čím dřív se přes ně dostaneme tím líp, hlavní je vypadat suverénně, a působit jako znalec místa. No, to by mi snad docela šlo, Cusco není první místo, kde jsem to musel předstírat.

Netrvá to ani deset minut a už jsme ubytovaní. Hostal Royal Qosco má příjemný dvorek a jednou denně prý i teplou vodu. Dostáváme (studenou) místnost, hlavní ale je, že už jsme pod střechou.

Den 298, sobota 12. 6.

Sedíme na Plaza de Armas, rozvalujeme se na lavičce, zalévá nás teplé sluníčko a jíme snídani. Je tu možná trochu víc živo než jindy, protože se opět schyluje k procesí jako včera. Pod podloubím na náměstí postává několik policajtu, snad mají hlídat lidi, aby se navzájem neokradli.

Náměstí Plaza de Armas

Podloubí a koloniální domy kolem tří stran náměstí jsou skvělé. Na domech visí dřevěné vyřezávané balkóny a vůbec to spíš působí jako v nějakém španělském městě. Na jednom z balkónu dokonce visí cedule „Internet“.

Náměstí je rozlehlé, s upraveným parčíkem, fontánou uprostřed a příjemnými lavičkami na sezení. Nepřehlédnutelnými dominantami jsou la Catedral na severní straně a jezuitský kostel la Compaňía na východě. Z la Catedral právě vychází procesí s dvěma obrovskými nosítky na čele. Na jedněch nesou světce celého oblečeného v červeném a na červeném podstavci, na druhých, pod vysokým deštníkem, je usazená Panna Marie, celá ve žlutobílém. Průvod se pomalu sune po náměstí, doprovázen hordami lidí.

V Cusku a okolí je velké množství zajímavých památek. Proto město Cusco vydává tzv. boleto turístico, turistickou vstupenku platnou pro vstup do 14 míst ve městě i mimo město. Kupujeme si ji v turistické kanceláři na Avenida Sol. Stojí sice 10 dolarů, ale i to je levnější, než kupovat si vstupné do každého místa zvlášť (samozřejmě za předpoklad, že navštívíte víc než jedno nebo dvě místa). Kromě turistického lístku sahám do kapsy i pro velké peníze za dalších 10 filmů (tady už zase [fuchi]). Ty jsou v Jižní Americe šílené drahé, ale nějak s nima neumím (a asi ani nechci) moc šetřit.

O Cusku se říká, že je rájem zlodějů, obzvlášť uličky kolem Plaza de Armas, ale nějak si to moc nedokážu představit. Uličky jsou idylické a příjemné na procházky. Cusco patří svou architekturou, ale hlavně blízkostí ke „Ztracenému městu Inků“ Machu Picchu, k nejnavštěvovanějšímu místu v Peru. Vlastně skoro každý, kdo do Peru zabloudí, si nenechá ujít právě Machu Picchu, do nějž se dá dostat jedině z Cuska. Tohle nahuštění turistů způsobuje stejné nahuštění kriminálníků, od obyčejných chmatáků až po drsnější ozbrojené lupiče.

Anebo i padělatele peněz. O tom jsme se na vlastní kůži přesvědčili dopoledne. Při placení filmů mi prodavač podává jednu mojí bankovku se slovy, že je falešná. Před obchodem usilovně vzpomínám, kde jsem jí jen mohl vzít. Až pak mi najednou svítá – dnes jsme přece měnili cestovní šeky! Ženeme se zpátky do směnárny, kde s dost výhružným pohledem pokládám těch 20 solů na stůl a žádám výměnu. Směnárník se spíš formálně ptá, jestli jsme ji dostali tady, protože druhou rukou už sahá do zásuvky a vytahuje úplně novou dvacku. To byla teda rychlovka! To je snad nějaká padělatelská mafie, nebo co!

Noční la Compañía na Plaza de Armas

Když jsme u peněz, trochu se zastavím u jména peruánské měny – nuevo sol. Sol znamená ve španělštině slunce a s inckou historií se ani nelze divit, že si svobodné Peru vybralo pro svoji měnu právě tohle jméno. Dost dlouho se tedy platilo „slunci“, až v roce 1986 byla zavedena měna nová, protože Peruánci svoje „slunce“ dovedli k 10 000% inflaci. Nová měna dostala jméno inti (opět slunce, ale pro změnu kečuánsky), ale vydržela jen asi 5 nebo 6 let, protože jí zase znehodnotila inflace. Dnes se v Peru platí měnou třetí, jež se jmenuje nuevo sol (nové slunce), která se zatím docela drží a za jeden solík máme asi deset našich korun.

Uličkami se dostáváme ke kostelu Santo Domingo. Je památkou na koloniální Peru, a zároveň i na Peru incké. Tahle kombinace je tu docela obvyklá a na Santo Domingu se dá docela dobře ukázat a vysvětlit.

Španělé z ideologických důvodů samozřejmě většinu svých kostelů a jiných důležitých staveb postavili právě na troskách inckých chrámů. Zdaleka ale neměli takové zkušenosti s místní vysokou seismickou aktivitou jako Inkové, a tak zatímco jejich stavby se při každém zemětřesení hroutily jako domečky z karet, incké zdi (nic víc Španělé z inckých chrámů nenechali) stály jako přirostlé k zemi. Nad umem Inků kroutí hlavou i současní architekti, kteří tvrdí, že i s dnešními technologiemi by bylo dost obtížné tak přesně vytesat kameny, z nichž jsou incké zdi postaveny. Kameny k sobe přiléhají téměř dokonale a na většině míst se mezi ně nedá zastrčit ani stéblo trávy! Se všemi těmi zářezy vypadají na první pohled příliš komplikovaně, ale právě to asi byl lék na zdejší častá zemětřesení. A v Santo Domingu jsou jak zdi, tak pozůstatky inckého svatostánku.

Kostelu nebylo moc přáno, protože byl za svou historii dvakrát zničen zemětřesením. Zajímavé je podívat se uvnitř na fotky škod po jednom ze zemětřesení. Křesťanský chrám se zhroutil, ale incké zdi zůstaly a stojí dodnes. Teď už je naštěstí oficiální pohled na inckou historii úplně jiný a každého kousku jejich historie si tu váží. Je to vidět i přímo na nádvoří kostela, které je obehnáno podloubím, pod nímž jsou jako v bavlnce schovány právě (dobře zrestaurované) zbytky inckých zdí.

Jsou postaveny z celkem pravidelných kamenných kvádrů. Na jedné straně stojí místnosti věnované duze, hromu a paprsku a záři meteoru. Docela poetické názvy, ne? Na druhé straně nádvoří pak stával chrám slunce (inti, ten už dnes nestojí), měsíce (quilla) a hvězd, obzvlášť Venuše, jež byla předsunutou hlídkou svého otce slunce (v kečuánštině je slunce mužského a měsíc ženského rodu). Chrámy byly údajně taky pokryty zlatem nebo stříbrem. Práce je to dokonalá a při srovnání se zranitelnou krásou Santo Dominga je jasně vidět, co přežije příští zemětřesení.

Vlastně celý kostel stojí na základech inckého chrámu. Dnes už by to nesedlo, ale jeho název Coricancha, znamenající „Zlatý dvůr“ byl ve své době výstižný. Podle nákresů z muzea byl celý obložen 700 zlatými pláty o váze každého 2 kg. Bohužel po příchodu Španělů vše cenné zmizelo v jejich kapsách a nám se dnes zachovaly již „pouze“ zdi. Jen v muzeu vidíme malé zlaté a stříbrné kukuřičné klasy a sošky lam a lidí.

Pod kostelem, na zelené planince (z niž je jak vchod do podzemního muzea, tak skvělý pohled na celou šest metrů vysokou inckou zeď), zurčí krátký pramínek. Začíná u zdi, protéká ručně vysekanými koryty a po cestě asi 30 m dlouhým betonovým žlábkem, připomínajícím hada, končí v jezírku uprostřed louky. Jmenuje se Fuente Inka de agua dulce (Incký pramen sladké vody) a dříve sloužil jako posvátný pramen. Dnes je ale všechno jinak a na pramen shlížíme jen my turisti.

Incká a španělská historie se tu opravdu neuvěřitelně prolíná. Na každé důležité ulici stojí nějaký zaznamenání hodný kostel, často s jasně inckými základy. Od Santa Domingo se uličkou Loreto vracíme zase na náměstí. Loreto je úzká, ale fascinující. Obě strany jsou do několikametrové výšky pozůstatky inckých zdí, nad jejichž přesností zůstává rozum stát. Jedna zeď patří bývalému paláci Amarucancha (Hadí dvůr), kde sídlil Inka Huayna Capac. Protější zeď, která je zároveň zdí nejstarší, patřila tzv. acllahuasi, domu, v němž přebývaly vybrané dívky nazývané Panny Slunce. Kameny v těchto zdech jsou docela pravidelné, slícované tak, že se mezi ně nedá strčit ani list papíru. Právě tohle současné archeology tak udivuje a nedává jím spát jak Inkové takový úkol provedli.

Podobných uliček je v Cusku víc. Kameny v Loreto jsou pravidelné, ale například zdi v uličce Hatunrumliyoc právě naopak. Už sám její název, odvozen od největšího z kamenů, jenž má 12 hran, napovídá, že není z jen tak obyčejných kvádrů. Tohle je právě prototyp incké zdi, tak dobře odolné proti zemětřesením. Každý její kámen je jiný. Má jiný tvar i velikost. Nepravidelnost a dokonalé slícování pak spolu dávají ohromnou stabilitu, což incké zdi mnohokrát dokázaly.

A proč jsou některé zdi z pravidelných a jiné z nepravidelných kamenů? Pravidelné byly považováni za líbivější, proto byly použity na důležité stavby, např. chrámy (Coricancha), nebo paláce (Amarucancha). Zdi z nepravidelných kamenů byly zase považovány za odolnější, což je jedna z vlastností, již inkové využili třeba při stavbě terasovitých políček.

Ulička Loreto se zbytky inckých zdí, na kterých Španělé postavili své domy

V Hatunrumliyoc potkáváme po dlouhé době zase Čechy. Tentokrát kluky z expedice Univerzity Karlovy hledající pramen Amazonky. To by člověk neřek', jaká jsou ve 20. století ještě na mapě zeměkoule bílá místa! Vůbec jsem nevěděl, že se ještě neví (ach ta čeština!), kde přesně Amazonka pramení. Prý to má být někde v horách u Cuska, na horním toku řeky Urubamba. Snad se jim to povede a budou první, kdo v tom udělá jasno.

Jako včera, i dnes večer chvíli sedíme na Internetu. Táňa odpovídá na nějaké dopisy, já si připravuju další zprávu z cesty. Zpátky se vracíme přes náměstí. Zastavujeme se, abych udělal pár nočních fotek. Jak la Catedral, tak la Compaňía jsou nádherně osvětlené a byl by hřích toho nevyužít.

Vyndávám svoje nádobíčko, ale jde to tu těžce, protože můj stativek je malinký a nemůžu ho postavit na nic jiného než lavičku. Táňa mezitím hlídá okolí, aby nás nikdo nepřekvapil. Najednou kousek od nás zapíská nějaký chlápek na píšťalku, projde kolem a kývne přitom hlavou. Za pár minut už stojí uprostřed náměstí s dalším maníkem a čekají až se hneme. My se za chvíli opravdu hneme, ale stejně tak sledujeme naše dva chlápky. Když docházíme na okraj náměstí a chceme zahnout do úzké uličky vedoucí k našemu hotelu, jeden z chlápku se odlepuje a začíná jít za námi – teď už je nám jasný, že tohle není normální. Říkám si, že lepší je prevence než řešení následků, a tak vytahuju kudlu a rozbíhám se chlápkovi vstříc. On v tom okamžiku mění směr (fakt hodně nenápadný), ale stejně nemá šanci. Za půl minuty jsem u něj, vrážím mu kudlu před nos a aby mu bylo jasný, že takhle ne, dodávám „Pozor, TOHLE je nebezpečný!!!“. Výsledkem je kyselý úšklebek na chlapově tváři a jedna zmařená „akce“. Díkybohu!

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit