PERU – Lima, 1. týden

Když Peruánci oslavují, tak s tancem a hlavně s fantastickými kostýmy. Plaza de Armas je plné lidí a po silnici se šine barevný průvod. Muži a ženy mají na sobě kostýmy, které jsou vlastně mohutnými konstrukcemi potaženými papírem a látkami s pestrobarevnými vzory. Musí být těžké, protože se z nich řine pot a podle výrazu obličeje toho už mají dost. I tak občas ještě poskočí do rytmu bubnů a popojdou o další krok kupředu...

Den 311, pátek 25. 6.

Opět snídáme na rohu housky s vajíčkem. Je to nejspíš naše poslední klidná snídaně, protože dnes vyrážíme do Limy, která určitě bude daleko živější a rušnější. Bus nám odjíždí v půl desátý přímo odnaproti hostelu.

Oproti většině silnic v horách je Panamerikána docela kvalitní. Ve většině míst sice nejde o dálnici, i když by tak hlavní tah Jižní Amerikou nejspíš měl určitě vypadat, ale řekl bych, že pro ně je už i tohle velké vítězství.

Jsme v tropické zeměpisné šířce, ale podél pobřeží se netáhne nic než poušť. Krajina je dost jednotvárná a občasná města nebo vesničky nevypadají o moc lépe – vše je vyprahlé na troud a v tom prachu se jen občas objeví políčka.

Panamerikána je plná náklaďáků, autobusů a hlavně amerických bouráků ze 60. a 70. let. Vedle nich se ale začínají objevovat i nová auta, především relativně levné japonské značky. Nic moc, protože technický stav starých bouráků (ač se zdá lepší, než co by bylo možné vidět v samotných Státech) přeci jen omezuje jejich maximální rychlost. Nová auta takové omezení však nemají a proto se v rukou peruánských samců, spolu s úžasným stavem silnic, můžou nechtěně změnit ve velice účinnou zbraň.

Celých 50 km před Limou se kolem nás mezi skalami míhají tabulky upozorňující, že je za nimi výcvikový prostor peruánské armády a vstup tedy zakázán. Pro výcvik přežití v poušti ideální terén. I když zrovna v blízkosti hlavního města?

Lima

Lima je typicky roztahané velké město. Její blízkost se projevuje nejprve nájezdem na opravdovou dálnici, a pak teprve prvními baráčky. Výzorem je to pořád ještě venkov, administrativně už Lima. Jsme asi 30 km od centra.

Baráčků přibývá a kopcovitý terén už jimi začíná být pokryt beze zbytku. Na dálnici míjíme zastávky MHD, u některých stojí staré rachotiny, kterým tady říkají autobusy. Ten, kterým jedeme je proti nim jako z jiného světa.

Doprava v Limě je hustá a jihoamericky chaotická

Proplétáme se zacpanýma ulicema další tři čtvrtě hodinu, než zajíždíme do dvora autobusáku. Lima nemá žádné ústřední autobusové nádraží a každá společnost si tak hraje na svém písečku. Vypadá to že jsme v centru, tak nám to moc nevadí. Navíc už žádný autobus potřebovat nebudeme, protože Limu opustíme vzduchem – domů.

Cesta trvala něco přes sedm hodin, ale vůbec nejsme unavení – autobus skvělý, silnice docela dobrá a vyhlídka, že dnes složíme batohy a dáme je na sebe teprve až se budeme přesunovat na letiště, je víc než bychom potřebovali. Ubytování sice není levné (7,5 dolarů za dvoják), ale to už těch pár dní vydržíme.

Lima nás překvapuje svou čistotou. V absolutním měřítku to asi nebude nic moc, ale na Jižní Ameriku docela dobrý. V centru, kde bydlíme, je několik pěkně upravených náměstí se zelení a nejbližší ulice kolem Plaza de Armas mají pěkně opravené domy a spoustu obchodů. Možná je to i tím, že přímo na Plaza de Armas stojí Palacio de Gobierno (Prezidentský palác).

První večer trávíme obcházením centra abychom se zorientovali. Některé ulice jsou temné, takže nic příjemného, ale spíš je to jen pocit pramenící z naší představy o velkém rozšíření kriminality v Peru, obzvlášť ve velkých městech. Večeříme ve vegetariánské restauraci asi blok od našeho hotelu.

V bance na Plaza de Armas se pokouším získat peníze ze svého účtu. Opět neúspěšně, což definitivně znamená, že Lima je naší poslední zastávkou v Peru a pro mě i na celé cestě kolem světa. Uteklo to hodně rychle. Už nám zbývá jen zajistit si místa v letadlech a... toť vše. Na Jirón de la Union, pěší zóně spojující dvě hlavní náměstí – Plaza de Armas a San Martín – je několik internetových kaváren, tak se do nich na chvíli usazujeme a já začínám psát poslední zprávu z cesty.

Den 312, sobota 26. 6.

Ubytko v Limě je drahý, proto se musíme víc uskromnit v jídle. Nejlíp se člověk vždycky nají na trhu, který nás i tady snad zachrání. Lima už není tak „venkovská“ jako La Paz. Nikde žádní indiáni, všude jen samá auta, džíny a Coca Cola.

Trh je od našeho bydlení jen asi 4 bloky, částečně tichými uličkami a částečně pěkně zasmraděnýma a zacpanýma bulvárama. Na nich se snaží dopravu řídit policajtky, moc nechápu proč. Semafory fungují, ale policajti někdy ukazují úplně jinak – jejich intervaly pouštění dopravy v kolmých pruzích se s intervaly semaforů rozcházejí. Dobrej chaos.

Mercado Central (hlavní trh) je sice dvoupatrový betonový výtvor, ale potravin v něm prodávají dost. Jen je trochu dražší než jsme si představovali. Přijatelné jsou akorát tak banány a avokáda, takže je budeme jíst asi dost často.

Před trhem je řada chif, čínských restauraci, které vzhledem k tomu co nabízejí nejsou ani moc drahé. Necháváme se zlákat a po schůdkách stoupáme do druhého patra jedné z nich, protože první patro je úplně zaplněné (což je vždycky dobré znamení). Trochu nás překvapuje klimatizace, ale jinak je to dobrý. Dáváme si sopa rachi y yucas, což je rýžová polívka s tofu, bambusovými plátky a cibulí, k níž na talířek dostanete osmažené podlouhlé koblihy (yucas) a citrón na pokapání. Moc, moc dobrý, i když asi ne moc peruánský. A navíc mi ze zubu vypadla plomba.

Nejdřív si musíme rezervovat letenky a pak se začneme bavit. Ona se ale už i ze zařizování letenek začíná klubat docela dobrá zábava. Nejdřív nemůžeme najít informační kancelář, která se právě stěhuje. Sice jen asi o dva domy dál, ale ani jedno z těch míst nefunguje – jako by byla vybílená. Kam sakra dali všechno to zařízení? Hm... to je divný, že není alespoň ne jednom z těch míst. Asi ale přemýšlím moc efektivně. Zkrátka info kancelář nikde.

Naštěstí ale vystihujeme správný okamžik, protože k novému místu se právě blíží pár židlí a krabic. Oslovujeme jednoho z pracovníků, který nám ochotně dává brožurku o Peru, kde jsou i plánky Limy a adresy leteckých společností, a ještě nám k tomu vysvětluje jak se tam dostat. Lima je šíleně roztahá a naše místa jsou samozřejmě kilometry od centra. Tak se budeme muset vydat poznávat limskou MHD.

Lima je plná autobusů a zdálo by se snadné prostě nějaký „ulovit“ a jet. Tak jednoduchý to ale není. Jakmile však zjišťujeme co jsou hlavní dopravní tepny, stačí se už v podstatě jen dívat na boky autobusů, kde jsou napsané čtvrti kudy projíždí. Nejtěžší je však nalézt ulici, kterou projíždí ten správný autobus. Pro naši cestu na jih do čtvrti San Isidro je to Tacna, ulice vedoucí od řeky západně od centra a pak se stáčející na jih.

Celou hodinu a půl nám trvá než se dostáváme do kanceláře Delta Ar Lines v San Isidro! I chůze by v některých místech byla rychlejší. Zácpy jsou úděsné a rychlost skoro nulová.

Arcibiskupův palác na Plaza de Armas

Všechna auta mají samozřejmě puštěné motory, což je s tím vedrem vražedná kombinace. Občas nás sice rozptýlí týpci kteří si třeba strčí 20cm hřebík do nosu, a pak nám nabídnou sušenky, které prodávají. Vlastně je to druh šokující reklamy. Ani v autobuse se člověk nenudí.

Díkybohu, že Delta je mezinárodní firma, jinak by neměli otevřeno v sobotu. Rezervace letenky není problém, mám ji na 30. června.

Asi kilák od Delty je kancelář Lufthansy, se kterou poletí Táňa. Modlíme se ať je otevřeno. Ale bohužel. Snad v pondělí. Můžeme ještě vyzkoušet Intej, což je odnož stejné organizace jako GTS, kde Táňa letenku koupila. Adresu máme, tak jedem dál. Intej je ještě dál od centra než jsme teď, ale naštěstí stejným směrem – musíme až za mastňáckou čtvrť Miraflores do čtvrti Barranco. Alespoň uvidíme jak tu žijí bohatí.

Zase další autobus, což ale znamená další peníze. Jenže už je poledne a musíme tam dojet co nejdřív, abychom měli alespoň malou šanci. Nevíme přesně kde vystoupit, protože v těch kilometrových ulicích člověk neví kde začíná a končí číslování. Ocitnout se na správné ulici ale jejím špatném konci může být rozdíl třeba pěti kilometrů! My jsme to ale docela odhadli a chůze od autobusu k Inteju nám trvá jen 10 minut. Samozřejmě už je zavřeno, takže až v pondělí.

V Barranco je docela příjemně (i když čistota nic moc) a oběd na trhu nás trochu uklidňuje. Procházka na útesu nad mořem (který je sice holý a vede pod ním Panamarikána, ale auta jsou daleko, a tak nejsou slyšet) nám zase trochu vrací optimismus do žil. Moře je v oparu, ale krásné. Pěkné trávníky s palmami postupně přecházejí v parčíky s moderními domky a dál i skleněnými paneláky. To už jsme ale na okraji Miraflores, urbanistické chloubě Limy.

V Miraflores se staví o sto šest. A velkoryse. Nemuseli by se za to stydět ani evropští architekti – prostorné byty s velkými okny a balkóny, některé se soukromým hlídáním. Jako na Západě.

Přicházíme k promenádě, která jakoby vypadla z nějakého sci-fi filmu. Je moderně řešená, se spousto místa na pití piva a kecání. Bohatí Peruánci si tu užívají, od Santiaga vidíme podobný pohled poprvé.

Miraflores je daleko výstavnější a čistší než staré centrum. Všude zakopáváme o značkové obchody a supermarkety, mezi nimi se jen tu a tam nesměle mihne osamělý Peruánec se svojí kárkou s ovocem. Před kostelem La Virgen Milagrosa je na chodníku dokonce jakási galerie pod širým nebem. Jeden stojan vedle druhého, s originálními malbami všech stylů. Škoda že na to nemáme náladu (a ani peníze).

Ještě chvíli jdeme pěšky, ale pak zase nasedáme na autobus – do centra je to přeci jen nějakých 10 km. Cestou mě šokuje volební billboard Jaime Salinase, jednoho z kandidátu na starostu Miraflores (volby budou 4. července). Přeškrtnuté sluníčko (symbol strany Miraflores Unido), které mají voliči najít na svých volebních lístcích (a stejně přeškrtnout), je přesně v duchu jednoduchých a i pro prosté lidi srozumitelných symbolů, ale ta adresa webové stránky (http://www.miraflores-unido.amnet.com.pe) a Salinasova emailová adresa mě vyrazily dech. Mezi venkovem a Limou je v tomto ohledu ještě jeden rozdíl. Symboly stran majících vliv v Limě jsou spíš abstraktní (maják, slunce), kdežto symboly stran "venkovských" jsou daleko konkrétnější – např. kukuřice, traktor, kaktus apod. Jsou prostě přizpůsobené úrovni voličů. A tak to má děda ve venkovské hliněné chatrči při volbách jednoduchý: stačí vyjít na práh, podívat se, jaký symbol má namalovaný na svojí zdi a má odvoleno. Snad je to u nás alespoň o trošínek lepší...

Dnešek teda nic moc. Trochu se uklidňujeme na Internetu, protože chci dopsat zprávu. I kdyby na chleba nebylo... A taky že k večeři nemáme chleba, ale na Plaza de Armas odchytáváme indiánku se skvělým pastel de choclo (sladká kukuřičná buchta). Člověk nakonec zjistí, že mu k života stačí málo. Třeba taková buchta a voda. I když, i ta buchta je pro většinu Peruánců příliš velký luxus.

Den 313, neděle 27. 6.

Jelikož jsme skoro bez peněz přispáváme si. Nemůžeme ani do žádného z vyhlášených limských muzeí, protože většina je soukromá se vstupným kolem 10 dolarů. Výjimkou je státní Museum de la Nación, jsme si ho naplánovali na dnešek. Snídaně se opět odehrává v chifě u trhu, pak sháníme film pro Táňu.

Pomalu si začínáme zvykat na místní MHD. Většinou jsou to americký dodge, hodně starý, ale stále ještě funkční. Jako v každé chudé zemi i tady si přivydělávají mladíci hraním na kytaru a zpíváním. Je jen blbý, že neznáme jména zastávek, tak musíme bedlivě hlídat jestli už jsme nepřejeli. Muzeum je naštěstí blízko křižovatky Avenidy Aviación a Avenidy Javier Prado Este, což se dá uhlídat celkem snadno.

Při kupování vstupenek do muzea zjišťuju, že se mi někam ztratilo 20 solů. Zrovna teď, když je každý sol dobrý!

Muzeum je betonová krychle s obrovskou vstupní halou. Vnějšek nic moc, ale vnitřek je na úrovni. Skvělá keramika, tkané přehozy a kamenné stély ze všech velkých peruánských kultur a hlavně modely některých peruánských archeologických míst. Z nich asi nejlepší je model Machu Picchu, který docela věrně ukazuje i celé okolí obřadního centra – a že to okolí je hodně členité a zajímavé. Taky můžeme konečně zjistit, jak to je s Cuskem a jeho pumím tvarem. Nějak mi to nešlo do hlavy, protože jsem si to nedokázal představit. Teď, když vidím původní návrh města, rozeznávám hlavní ulice, jež sloužily jako ohraničení jejího těla a některé „výpadovky“ byly míněny jako její končetiny. No a Sacsayhuaman samozřejmě jako čenich. Moc pěkný!

Po nějakých dvou hodinkách v muzeu se zase vracíme zpět do reality zacpaných a zasmogovaných ulic, když se přesunujeme k pozdnímu obědu na trhu.

Peníze ubývají, tak se nemůžeme nikde rozšoupnout. Ani si jít někam sednout, ani jít do žádného muzea, maximálně jen do těch co jsou zadarmo. Pár jich tu je, ale ty si necháváme na pozdější domu, kdy už možná nebude ani na chleba, tak abychom měli alespoň duševní potravu :).

Internet si ale nenecháváme ujít. Hlavně já, protože píšu zprávu. Dnes je ale neděle, tak ona pasáž na Jirón de la Unión (spojující Plaza de Armas a Plaza San Martín), kam chodíme do internetové kavárny, je zavřená za zelenou mříží. Nás ale pouštějí dovnitř, i když se musíme protahovat jen úzkou skulinou. Internet je v neděli dražší, asi příplatek za tu nestandardní sužbu otevírání mříže.

Centrum Limy v neděli večer stojí za to. Obě náměstí jsou zaplněna lidmi, stejně jako Jirón de la Unión. Na něm je i několik restaurací rychlého občerstvení, které teď mají žně. Lidi posedávají úplně všude a jedí hamburgery a hranolky. My si sedáme do jedné menší jídelničky a dáváme si hranolky s kuřetem (dokud ještě máme alespoň nějaké peníze). Samozřejmě nám k tomu hraje nezbytná televize, jakoby už ten křik z ulice nestačil. A jako zákusek pak přichází pastel de choclo na Plaza de Armas.

Den 314, pondělí 28. 6.

Ani nesnídáme a hned v osm vyrážíme busem znovu do Barranka. Cesta opět trvá hodinu, a tak dorážíme v devět kdy mají otevírat. Jenže nic. Nikde nikdo. Zvoníme a otevírá nám paní, která nás dost drsně zchlazuje. Dnes a zítra je zavřeno, protože je nějaký svátek. To už je snad naschvál!

Času dost a peněz málo, tak se přesunujeme pěšky od Inteju až k Lufthanse. Zase přes celé Miraflores, celkem je to asi pět kilometrů. Modlíme se ať je otevřeno.

Garúa nad pobřežím limské čtvrti Miraflores

Vyslyšeno. Otevřeno mají, ale ani tady nás nepotěšují. Jelikož má Táňa APEX letenku, může ji změnit jen ten kdo ji vydal, což je GTS, tady v Peru pak Intej. Letadla Lufthansy jsou ale podle informací Lufthansy dost plný. Zítřejší letadlo už Táňa nestihne, protože nemáme kde změnit čas letu a další (čtvrteční) asi taky ne, protože už nejspíš nebude místo. Budeme tak muset čekat na další úterý, což je celý týden! Jenže za co, když už nemáme žádný peníze! Každý další den v Limě bude finančně horší a horší. No, vyplnit se to nemusí a už to neovlivníme, ale náladu máme pod psa.

Co však ovlivníme jsou naše výdaje. Už teď se můžeme připravit na možnost, že tu budeme muset zůstat ještě přes týden. Po návratu do centra se proto hned stěhujeme pryč. Obcházíme pár míst a hned kousek od Plaza de Armas, naproti Palacio de Gobierno, narážíme na daleko levnější hostal. Neváháme a hned se stěhujeme.

Teď už přesně víme jaké budou naše výdaje za bydlení (jednoznačně nejvyšší částka na den), odečítáme ještě peníze na vyčištění mých kalhot (kvůli Deltě, protože na jejich levnou stand-by letenku mě můžou posadit třeba i do business třídy, takže bych měl být slušně oblečený) a pak můžeme spočítat kolik si budeme moct dovolit denně utratit na jídlo. Nic moc, ale co se dá dělat. Asi nám není souzeno trochu se rozšoupnout ani na úplném konci cesty.

Hm... není co dělat, jen se bezcílně brouzdat po ulicích. Alespoň můžu psát deník. K večeři si kupujeme housky, protože jsme nikde neodchytli paní s pastelem de choclo. A večer? V hostalu se z rádia pořád line peruánský pop, což moc nechápeme, dokud nezaslechneme z jednoho z vedlejších pokojů pravidelné vzdychání. Asi slouží pro místní mládež i jako hodinový hotel. Ještě že si na to můžeme dát studenou sprchu. Jinou ne, protože teplá neteče. To teda bude pěkný týden...

Den 315, úterý 29. 6.

Zatím jsme si Limy moc neužili, protože jsme jen zařizovali. Dnes to snad už trochu napravíme. Ráno se nám nechce z postele, stejně máme času habaděj. V posteli i snídáme a teprve hluk hudby a pokřikování na náměstí nás z ní vytahují. Copak se to venku děje?

Aha. Dnes je svátek svatého Petra a Pavla! Tak proto je všude zavřeno, a proto bylo zavřeno i včera. I v téhle zemi si prodlužují víkend tím, že jinak normální pracovní den mezi svátkem a víkendem prohlásí za volno. Ti nám teda dali zabrat.

Když Peruánci oslavují, tak s tancem a hlavně s fantastickými kostýmy. Plaza de Armas je plné lidí a po silnici se šine barevný průvod. Muži a ženy mají na sobě kostýmy, které jsou vlastně mohutnými konstrukcemi potaženými papírem a látkami s pestrobarevnými vzory. Musí být těžké, protože se z nich řine pot a podle výrazu obličeje toho už mají dost. I tak občas ještě poskočí do rytmu bubnů a popojdou o další krok kupředu. V těch konstrukcích vypadají jako nějací roboti. V průvodu který teď jde před námi mají muži asi představovat kohouty, protože se jim nad hlavy zvedá vysoký límec a vzadu vrtí širokým ocasem se zlatými třásněmi. V ruce drží ozdobené hole, na které pískají. Ženy je doplňují, jen jím z límce nahoru čouhají tři dlouhá modrobílá pera a v ruce mají tahací harmoniky. Úžasný!

Chtěli jsme zajít do muzea Inkvizice, ale budou brzo zavírat, takže už nepouštějí dovnitř. Tak si před ním alespoň kupujeme peruánské čipsy, které na každém rohu prodávají z obrovských pytlů. Na trhu si chceme koupit housky, ale nemají. Lima je fuj! Levné jídlo na ulici aby člověk pohledal, a tak nás nutí stravovat se v restauracích. Jenže na to mi nemáme, tak naším jediným zdrojem je ulice. Když se člověk pořádně dívá, tak se to dá v pohodě. Teď třeba objevujeme skvělé empanadas con espinaca (špenátové koláče).

Vracíme se na Plaza de Armas, kde pořád pokračuje průvod. Jen se změnily figurky. Teď tam poskakují o dost fantastičtější zjevy, vypodobněné přímo jako ďábelské. Jejich masky se trochu podobají maskám z Diablady, velkého festivalu v Oruru (Bolívie), ďáblíci mají velké vypoulené oči a barevné rohy. Jsou celí zahalení do splývavé sutany ozdobené výšivkami a připomínající krovky brouka. Možná že je za chvíli roztáhne a vznese se nám vysoko nad hlavy. Jíný ďáblík má celou hlavu červenou, oči daleko míň vypoulené, což však nahrazují bílé tesáky čnící ze spodní sanice. Rohy má obrovské, oranžovo-žluto-červené, celý je v bílé košili a na zádech mu plandá červeno-zelený přehoz. Asi se taky brzo vznese...

Za ďáblíky se k nám přibližují tančící skupiny mladých dvojic. Docela pěkní kluci, ale holky nic moc. Všechny mají tlustý nohy a několikahodinový pravidelný tanec jim asi dává zabrat, protože vypadají zničeně. Taky bych toho měl za chvíli plný zuby. Z katedrály právě vychází procesí, tak proklouzáváme dovnitř.

Katedrále dominují dvě mohutné věže se zvony. Večer v zapadajícím slunci je krásně oranžová, teď spíš světle žlutá. Stojí na jihovýchodní straně Plaza de Armas, velkého čtvercového náměstí, srdce Limy a i celého Peru. Na severovýchodní straně totiž stojí Palacio de Gobierno a na severozápadní limská radnice. Nalevo od katedrály stojí arcibiskupský palác, s nádherně vyřezávanými dřevenými balkóny. Ty jsou sice k vidění skoro v každé limské ulici, ale na Plaza de Armas jsou pěkně opravené a můžeme je obdivovat z lepšího úhlu než v úzkých uličkách.

Náměstí je vydlážděné, uprostřed se čtyřmi trávníky sbíhajícími se k fontáně (fungující!) uprostřed. Kolem jsou řady laviček a palmy. Každou denní i noční dobu je sice rušné, ale dá se na něm posedět a pozorovat okolní cvrkot. Právě tady se však na povrch dostávají smutné kontrasty. Na jedné straně malé děti, ještě skoro batolata, vesele skotačící kolem rodičů, na druhé straně stejně staří prckové v ušmudlaných šatičkách, pokoušející se prodat bonbóny nebo žvýkačky nebo jen žebrající o pár drobných.

Vcházíme do katedrály a hned nás obklopuje koloniální atmosféra. Ne že by v Limě nebyla vidět a cítit, ale v křesťanském svatostánku je to přeci jen jiné. Prý tu jsou pochovány ostatky Franciska Pizarra, nechvalně proslulého svým rozbitým incké říše. Původní katedrála byla dokončena roku 1555, ale později nahrazena novou a větší.

Na svátek sv. Petra a Pavla uvidíte v ulicích masky

Když už jsme u těch procesí, tak se stavujeme i v menším, ale krásném kostele svatého Petra. Jeho fasáda je barokně boubelatá a členitá a uvnitř se skrývají řady kachliček.

Na svých toulkách centrem Limy procházíme i kolem muzea numizmatiky (je zadarmo) v hlavní budově Banco Wiese, ale dnes je zavřeno.

Kousek od něj znovu narážíme na kluky z expedice k pramenům Amazonky, které jsme potkali v Cusku. Prameny prý s pomocí satelitních snímků našli a změřili. Jejich větev je o několik kilometrů delší než větev, která byla doteď považovaná za pramen. Tak doufám, že už je to konečně ten správný pramen. I když ona říčka se cestou z peruánských hor ještě hodně změní a nabalí na sebe vody z dalších stovek říček, než se z ní stane mohutná tepna Jižní Ameriky.

Navečer se zatouláváme za Palacio de Gobierno, kde je nad překvapivě vyschlou říčkou překvapivě pěkná promenáda. Spousta prolézaček pro děti a stánky s vaflemi, džusy a párky v rohlíku je dost atraktivní, takže je tu plno a některá děcka se tady prohánějí na kolečkových bruslích. Na druhé straně řeky, přes lávku, to však už začíná vypadat úplně jinak. Lima se mění v chudé město se špinavými rozkopanými ulicemi plnými odpadků a otlučených krámků. A to jen pár metrů od prezidentského paláce, před kterým pro jistotu hlídkují vojáci v obrňáku.

Den 316, středa 30. 6.

Opět snídaně v posteli a pak autobus do Barranka. Za Plaza Grau najíždíme na Via Expressa a cesta je tak o poznání rychlejší. Nejen že neposkakujeme v zácpě, ale uprostřed dálnice je fyzicky oddělený pruh jen pro autobusy MHD. Na svazích podél dálnice jsou vysázeny keříky, což by nebylo neobvyklé, pokud by nebyly ostříhány do tvarů písmen – ano, jsou to reklamní živé ploty! Třeba na ledničky nebo na pivo.

Intej je otevřený, tak měníme Táně letenku. Zítřek je samozřejmě obsazený a místo je až příští úterý. Stojí nás to 25 dolarů (tolik se účtuje při změně jejího typu letenky), ale už máme alespoň jednu jistotu: Táňa odletí 6. 7. v sedm večer.

Pěšky se přesunujeme k Deltě, cestou nás doprovází garúa nad mořem. Měním si let na 7. 7. v osm ráno. Moje letenka je stand-by, takže nejde o žádnou rezervaci, jen jsem zařazen na stand-by seznam. Jestli opravdu odletím bude záležet na vytíženosti letadla. Pokud bude plné, tak smůla a musím čekat do dalšího letu. Ještě že Delta lítá každý den.

Horší je ale zjištění, že ač už je v mojí letence započítáno asi 40 dolarů peruánských letištních poplatků, musím i já zaplatit výstupní daň 25 dolarů! To jsou teda vyděrači. Asi budeme muset zbytek pobytu držet půst. Máme sice ještě kolem 100 dolarů, z toho ale 50 padne na naše letištní daně a dalších 25-30 na ubytování. Začíná to být opravdu zajímavý...

V hostalu se pomalu vzpamatováváme ze šoku a počítáme finance. Po odečtení ubytování, čistírny kalhot, jednoho nebo dvou Internetů, alespoň pár solů na dárky a vyčlenění malé železné rezervy, nám pro následující týden pro každého zůstává 1 dolar za jídlo denně, což je jedno jídlo maximálně za sol. Z toho musíme nějak vyžít. Hned si na trhu kupujeme housky a ryby, vypadá že by to mohlo jít. Moc ale nejásáme.

Večer jsme na Internetu, ale i dnes mám smůlu. Dochází k výpadku proudu a mě se ztrácí většin toho co jsem napsal. Peníze už jsem ale zaplatil, tak to znamená jediné – další návštěva Internetu. A kde na to vezmu peníze? Hm... dnes nebudu večeřet.

Den 317, čtvrtek 1. 7.

Hned ráno vyměňujeme všechny 20dolarové cestovní šeky. Směnné kurzy se dost liší, veksláci na ulici je mají kupodivu horší než oficiální směnárny. Cestou na trh za levnými houskami objevujeme levné housky ještě blíž než je trh, což nám v naší situaci děla velkou radost. Na trhu se však i tak stavujeme a doplňujeme svůj jídelníček o banány.

Když jsme zpátky z trh, platíme ubytování na celý zbytek pobytu dopředu, abychom tenhle nutný výdaj měli za sebou. Když by nás od teď někdo okrad, bylo by to sice blbý, ale alespoň máme zajištěnou střechu nad hlavou. A to je nejdůležitější.

Plácáme se na Plaza de Armas. Je akorát poledne a před Palacio de Gobierno se střídá stráž. Palác ale není tak rozlehlý jako Pražský hrad a taky není přístupný. Výměnu proto můžeme sledovat jen zpoza vysokých mříží, které jej oddělují od náměstí. Je vedro a chudáci vojáci musí šaškovat na nádvoří. I když jejich služba není z nejkreativnějších, určitě je to čest a mají se daleko líp než obyčejní Peruánci. Jedna taková skupinka obyčejných Peruánců právě stojí před mříží paláce a pokojně demonstruje. Mají s sebou transparenty vyzývající prezidenta k odstoupení a k zajištění práce chudým lidem: Kolemjdoucí se jim podpisují na připravené archy.

Chceme domů přivézt pár dárečku, tak bychom je měli sehnat co nejdřív, dokud ještě máme peníze. Oni přece jenom dárky se už pak nedají moc dobře projíst, kdežto peníze jsou k tomu daleko víc náchylnější.

Plaza de Armas

Centrum je plné krámků se suvenýry, ale ceny nás moc neoslovily. Na Avenida de la Marina, kousek před čtvrtí San Miguel, má však být velký trh indiánských suvenýrů. Z centra je to takových osm kilometrů, takže by to chtělo autobus. Na něj nemáme, ale za to máme druhou veličinu, která nám může pomoci – čas! Alespoň se pořádně projdeme Limou.

Dostáváme se na Avenida Alfonso Ugarte, ze které pak zahýbáme na dlouho Avenida Brazil (i v Santiagu byla Avenida Brazil dlouhá a významná ulice). Provoz je šílený, policajti zase ukazují jinak než semafory a my se ve vedru proplétáme mezi autama, náklaďákáma a autobusama. Ten smog je hnusnej, zpátky budeme muset jít nějakýma postraníma uličkama. Teď to ale nechci riskovat, protože bychom mohli zabloudit a přijít na trh třeba až už bude zavřeno. Cestou zpátky to bude jedno.

Ulice v Jižní Americe jsou fakt nekonečný. Z asi 3,5 km dlouhé Avenida Brazil zabočujeme na další chuťovku – Avenidu de la Marina, která je dlouhá snad osm km. My bychom naštěstí měli jít jen šest bloků, což může být tak kilometr. I přes tu délku jsou však ulice plné lidí.

Na pravé straně narážíme na první obchůdky se suvenýry. Chceme je nejdřív všechny projít a pak se vrátit pro to co nás zaujalo. Hledáme malou keramiku, dřevěné věci, případně textil. Krámky jsou soustředěny v několika nádvořích. Jsou plné všeho co si jen lze představit. Dřevěné a kamenné sošky, keramické nádoby všech možných tvarů a kultur, textilie, stříbro, zlato, knihy, pohledy, hudební nástroje. Máloco je ale v naší cenové relaci.

Naštěstí je i Jižní Amerika kontinent smlouvání, tak smlouváme a smlouváme, až nakonec máme všechno co jsme chtěli, z našich peněz zase řádně ubylo, ale pořád ještě nejsme na dně. A víme kam se vypravit, až budeme znovu v Limě. Lepší by ale bylo nakupovat na venkově, kde je všechno o dost levnější. Táňa byla prozřetelnější a dárky začala nakupovat už v Bolívii. Jenže já to vždycky nechávám až na konec a vždycky je to blbě. Snad se teď konečně poučím.

Pořád je hezky, tak se s radostí vydáváme na zpáteční cestu. Zabočujeme do postraních uliček, abychom se vyhnuli největšímu hluku a smradu. Takhle to jde až čtvrti Pueblo Libre, kde nás ale na jednom rohu zastavuje dědula a radí nám, že bychom radši měli jít jinudy, jinak že nás tam dál okradou. Vypadá to tu všude stejně vyprahle, ale velké ulice jsou navíc smradlavé. Bude nejspíš lepší ho poslechnout, protože nevypadá, že by mu z téhle rady kynul nějaký prospěch. Jiný kolemjdoucí nám ukazuje cestu a tak jsme za deset minut zase zpátky na smradlavé Avenida Brazil. I tak jsme si cestu alespoň trochu zkrátili.

Kruhová Plaza Bolognes, kde se stýká Avenida Brazil a Alfonso Ugarte, je úžasná. Jednak těmi krásnými budovami všude kolem, které jí dodávají grandiózní vzhled (sama kruhová plocha uprostřed je obrovská), ale taky nekonečnými proudy aut, jež jezdí po kruhovém objezdu pořád dokola. Řidiči vyloženě závodí a dokážu si představit, že kdyby tu nebyli policajti, určitě by se začali s autama přetlačovat. Je to džungle.

K večeři sháníme náš oblíbený pastel de choclo, ale jako by se po něm země slehla. Tak si dáváme housky a den zakončujeme na Plaza San Martín, kde nás kromě upovídaných Peruánců zaujala ještě projíždějící dodávka se zeleným logem B. Braun.

• ◄ PERU – Nasca a okolí
• PERU – Lima, 2. týden ►