PERU – Lima, 2. týden

Čarodějnické procesy se bohužel nevyhnuly ani „nově objevenému“ kontinentu, i když naštěstí dopadly hlavně na španělskou komunitu. Proč? Protože nebylo zdaleka tolik Indiánů, kteří by přešli na křesťanskou víru. Procházíme sklepením s malými kobkami a hlubokými studnami, kde se nechávali obvinění. Voskové figuríny katů i obětí „demonstrují“ metody používané při mučení – pálení chodidel železem, prolévání hrdla vodou, roztahování, lámání v kole, prostě středověká klasika...

Den 318, pátek 2. 7.

Rána začínají být jednotvárná: dýl se válíme v posteli, kde jsou ta vstávání v pět nebo šest abychom stihli autobus? Teď není do čeho píchnout. Pak snídáme (dnes banány) a vyrážíme na obchůzku do města. Okolí Plaza de Armas známe už jako svoje boty, stejně tak bloky směrem na Plaza San Martín a na trhu. Víme, že je na nich několik muzeí, kam je vstup zdarma. Dnes je pro ně den jako stvořený.

Pouliční prodejce ovoce se svým hvězdoletem

První z nich je Museo Numismático del Banco Wiese na rohu ulic Lampa a Cusco. Z přízemí, kde jsou přepážky k odbavování zákazníků, stoupáme do prvního patra. Tady nám ochranka přivolává zřízence s klíči – všechny cennosti jsou přirozeně řádně zamčené.

V ne příliš velké místnosti se skrývají mince z celého západního pobřeží Jižní Ameriky od koloniálních dob až po současnost. Amerika tehdy nebyla rozdělena na nezávislé státy jako dnes, přesto každá oblast měla svá platidla. Zpočátku se razily ze zlata a stříbra, jejich rozměry však nebyly nijak přesně dány. Proto se našlo mnoho šejdířů, kteří mince obrušovali a ve formě prachu tak postupně nashromáždili docela pěkné množství stříbra nebo dokonce zlata. Později došlo k uzákonění přesných tvarů a vah minci, které se navíc začaly vyrábět ze směsí levnějších kovů, což vydrželo až do dneška. Některé mince měly zvláštní podlouhlé tvary, většina však byla klasicky kulatá.

Kromě mincí má však banka ještě malou sbírku zlatých předmětů z doby incké a předincké (opět v samostatné místnosti) a na chodbách jsou vystaveny cenné keramické nádoby a textilie. To asi aby si zaměstnanci byli vědomi kulturního dědictví své země a nehleděli jen na bohatou Severní Ameriku.

Po obědě na lavičce Plaza de Armas mizíme v Museo del Banco Central de Reserva, dva bloky od náměstí, kam je taky vstup zdarma. Budova je daleko honosnější a starší než moderní skleněné sídlo Banco Wiese, bezpečnostní opatření jsou však daleko tvrdší a dovnitř nesmí ani naše batůžky.

Už v přízemí je vystaveno několik mincí a raznic kterými se razily, hlavní výstava je však v suterénu. V místnosti pod schody jsou řady vitrín s textiliemi, mapami a keramikou. Z ní vedou bytelné trezorové dveře do menší místnosti, kde asi musí být vystaveny pravé poklady. Jsme v největším trezoru jaký jsem zatím viděl (tak 10×10 metrů), jež je plný vitrín se starými keramickými nádobami z předinckého období. Nádherná keramika ve tvaru lidských hlav, ale i džbánků ve tvaru dvou milujících se postav je fascinující. Skoro lepší než v národním muzeu, jen je toho daleko míň.

Kromě mincí a archeologických nálezů se zastavujeme ještě ve druhém patře, jež je plné obrazů. Většina je z 19. a 20. století. Peruánští malíři se jednoznačně nechávali inspirovat všemi směry, které se postupně v Evropě objevovaly. Nenacházím tu nic opravdu originálního, to ale neznamená, že malby nejsou zajímavé. Některé jsou chráněny čidly, jež okamžitě začnou pípat, jakmile člověk přestoupí čáru nakreslenou na zemi před obrazem.

Už jsme viděli peruánské mince, tak je čas na jejich známky. Na hlavní poště je otevřené Museo Filatélico. Známky jsou ve třech nebo čtyřech místnostech a zjišťujeme, že nejde jen o známky peruánské, ale téměř z celého světa, jedna série je i z bývalého Československa.

Den 319, sobota 3. 7.

Válení se v posteli a banány. Tak začíná nový den. Hned potom naše první kroky směřují do muzea inkvizice. Smůla, otevřeno je až ve 12.30. Chci udělat nějaké fotky na trhu, který je jeden blok odsud, tak se sem pak vrátíme.

Ač betonový, je Mercado Central (Hlavní trh) stejně fascinující jako prkenné trhy v provinčních městech. Celé přízemí je věnováno jídlu, stejně jako půlka prvního patra. Ve zbytku je oblečení. Každý den si sem chodíme kupovat banány a avokáda, nejlevnější výživné jídlo. Dalších lákadel je tu dost, ale všechny nad naše finanční možnosti. Pase se alespoň můj foťák, protože většina jídla je docela fotogenická.

Především jsou to všelijaké barevné pudingy a rosoly – červené, žluté, jedovatě zelené – a ovocné koktejly. Hned ve vedlejších stáncích stojí na zemi obrovské pytle plné oříšků a v mísách na nás čekají roztodivné a hodně pálivé (alespoň podle těch nenápadně vystrčených chilli papriček) omáčky. To vše spolu s jídelnami v prvním patře.

V přízemí by se líbilo každému kdo má rád sýry a maso. Většina sýrů sice vypadá jako tvaroh, ale najdou se tu i sýry tavené, případně sýry zabalené v tmavě zelených listech. Spolu s nimi prodávají roztodivně barevné olivy.

Maso zabírá v masožravém Peru podstatnou část každého trhu a tady tomu není jinak. Rozdíl oproti našim masnám je však ve výběru plodů moře. Když na osekané vepříky a kravky se dívat nemusíme, tak všelijaké ryby, chobotnice s půlmetrovými chapadly a hrnce plné barevným mušlí už tak nepříjemný pohled nejsou. Škoda, že nemáme ještě pár solů navíc.

Táňa už několik dní zkoumavě kouká pokaždé když jdeme kolem stolku, na kterém jsou ve skleněném akvárku vystavené smažené těstové trubičky, kterým tu říkají churros. Jsou všude, i na trhu, a tak tady už to nemůže vydržet. Plýtváme na ně sice půlku rozpočtu na jedno jídlo (je to spíš sladká pochutina než jídlo), ale to naší přirozené touze po vědění vůbec nevadí. Její uspokojení je někdy důležitější než uspokojení žaludku.

Na květinovém trhu se připravují ohromné květinové pohřební kříže

V ulicích kolem trhu se díváme do pár tržnic s levným oblečením. Jakoby z oka vypadly naším „vietnamským“ tržnicím, jen Vietnamci nikde.

Museo de la Inquisición už je otevřené, v předsálí chvíli čekáme na anglicky mluvící průvodkyni. Muzeum je v budově univerzitní knihovny, takže je hádejte co? Zadarmo. Jinak bychom sem nemohli jít, naše peníze už jsou skoro na nule. Tady ale zjišťujeme, že jsme na to přesto o dost líp než ti, které tu ještě před dvěma sty léty mučili.

Budova patřila španělské inkvizici v letech 1570 až 1820, během nichž tu až příliš mnoho zakomplexovaných představitelů církve léčilo a ukájelo svoje mindráky a sadistické choutky mučením nevinných lidí. Čarodějnické procesy se bohužel nevyhnuly ani „nově objevenému“ kontinentu, i když naštěstí dopadly hlavně na španělskou komunitu. Proč? Protože nebylo zdaleka tolik Indiánů, kteří by přešli na křesťanskou víru.

Průvodkyně, krásná Peruánka, mluví anglicky strašně rychle. Ví toho docela dost, i když provádí spíš pro zdokonalení angličtiny (jsme na půdě univerzity). Procházíme sklepením s malými kobkami a hlubokými studnami, kde se nechávali obvinění. Voskové figuríny katů i obětí „demonstrují“ metody používané při mučení – pálení chodidel železem, prolévání hrdla vodou, roztahování, lámání v kole, prostě středověká klasika. Budova je opravená a na malém nádvoří uprostřed jsou zdi ozdobené krásnými zeleno-žlutými kachlíky s květinovými vzory.

K obědu se uchylujeme na Plaza de Armas se špenátovýma empanádama. Na trávu si k nám sedají mladý holky, prý z Bolívie. V Peru jsou vlastně taky cizinky, ale nikdo z bílých turistů se s nima nechce bavit, tak jsou vděčné, že z nás můžou vytáhnout pár informací o životě na bohatém severu (jak si ho ony představují).

Trhů je v Limě habaděj. Včera jsme byli na trhu indiánském, prakticky každý den se alespoň jednou stavíme na hlavním trhu, ale květinový trh jsme ještě nenavštívili. Hlavní květinový trh se rozkládá za Estadio Nacional u Via Expressa. Zase tam musíme pěšky, ale tudy jsme ještě nešli, tak to pro nás není nuda. Táňa se raduje, když míjíme stadión a ona objevuje kung-fu klub.

Květinový trh je „přilepen“ k západní straně Parque de la Reserva. Od Via Expressa není vidět, ale lidi nám ochotně ukazují směr. Představoval jsem si, že tu najdeme pár stolků s květinama, ale nic takového. Lépe řečeno, ty tu jsou taky, ale nejsou tím podstatným. Největší a nejbarevnější jsou plochy pod barevnými slunečníky, v nichž stojí jeden velký květinový kříž vedle druhého. Dva metry vysoké kříže, vytvořené z bílých, červených či žlutých květin, olemované zelenými listy jsou prostě něco z čeho až oči přecházejí. Dají se koupit už za 100 solů, což je jen 1000 korun!

V úzké uličce za slunečníky můžeme vidět jak takové kříže vznikají. Kostrou jsou bambusové nebo třtinové tyče, které květináři s úžasnou trpělivostí a fantazií kousek po kousku pokrývají nejprve lemováním ze zelených listů, jež pak vyplňují barevnými květy. Něco takového jsem ještě neviděl a obzvlášť mě to překvapuje v centru takového města jako je Lima. Jak já ten svět ještě málo znám...

Dopoledne byla garúa, odpoledne už ale svítí slunce. Počasí je tu dost nevypočitatelné a může se změnit během pár minut. Najednou prostě přijde (nebo odejde) mlha a je to. Stejné je to večer. Někdy je nám vedro, jindy se ale klepeme zimou. Jen ta sladká hudba z hotelových reproduktorů je pořád stejná.

Den 320, neděle 4. 7.

Válení se v posteli a banány. Tak začíná nový den. Odlet se přibližuje, tak už je třeba zjistit jak se dostaneme na letiště. Ptáme se policajtek na Plaza de Armas, které nám radí zkusit busy na druhém břehu od prezidentského paláce. To místo známe, protože se občas projdeme po promenádě podél řeky. Za mostem se proto ptáme přímo průvodčích v autobusech. Říkají nám už i kolik to stojí, takže si rovnou schováváme pár solů na naši poslední jízdu Limou.

Na mostě si kupujeme pastel de choclo, protože ho večer nikdy nemůžeme sehnat a moc nám chutná. Banány, nebo avokádo s houskama se taky nedají jíst pořád. Na mostě zároveň objevujeme další místní specialitku. Vypadá a chutná úplně jako náš škubánek, ale už nevím jak se jmenuje. Paní na ulicích jsou většinou nejlepším zdrojem jídla.

Lima, jako každé správné koloniální město, je plná kostelů. Obzvlášť v tomhle městě jsou však spojené s dobou dobývání Peru křesťany. Například kostel Santo Domingo je postaven na půdě, kterou roku 1535 daroval Francisco Pizarro dominikánskému mnichovi Vincentu Valverdemu. Ten provázel Pizarra na jeho dobyvačném tažení po západním pobřeží Jižní Ameriky a patřil k těm, co Pizarra přesvědčili, aby popravil Inku Atahualpu i přesto, že Atahualpa splnil svůj slib naplnit výměnou za své osvobození jednu velkou místnost zlatem.

Už opravdu není co dělat. Občas se pobavíme s někým na ulici, ale moje španělština je pořád příliš omezená na jakoukoliv hlubší konverzaci. Naše hodiny se tak dělí mezi bloumání po ulicích a shánění jídla. To už taky není žádná zábava, protože víme kde co koupit, takže jsme jak automaty. Zítra by snad měl být poslední takový den. Pro Táňu určitě, protože už v úterý odlítá. Jen jsme zvědav kdy se odsud dostanu já.

Den 321, pondělí 5. 7.

Poslední den, který strávíme prohlídkou Limy. Zítra už budeme na letišti. Pro změnu zaběhaného režimu vstáváme pozdě a ke snídani máme banány.

Ty banány už nás štvou, tak chceme na zítřejší snídani zkusit něco jiného. Trh nám v tom jako vždy pomáhá – dáváme jeden sol za lúcumu a za nějakou růžovou šišku, kterou jsme v poušti viděli růst na kaktusech. Lúcuma je ovoce a ta šiška prý taky (má být sladká), i když vypadá spíš jako zelenina.

Je čas oběda a v mnoha průchodech se „otevírají“ levné „jídelny“ – někdo přinese hrnec s navařeným jídlem, obslužný pultík, k tomu dvě židličky a je to. Ty dvě židličky jsou samozřejmě obsazené, takže na nás zůstávají místa k stání vedle pultíku. Stojí nás tu víc a všichni si pochutnáváme. Tahle „jídelna“ servíruje ceviche, což je jídlo vyskytující se v různých obměnách snad ve všech latinskoamerických zemích. Základem je nakládaná syrová ryba, v našem případě s citrónem, cibulí a poloupraženou cibulí. Balada, ale mohlo by toho být víc. Ještě že jsme utratili už skoro všechny peníze, alespoň nemáme šanci je utratit za zbytečně rozmlsaný jazýček, protože ceviche jsme si dali jen jedno malé pro oba (na ochutnání) a k obědu budou housky.

Ve směnárně měníme poslední 50dolarový šek, v pekárně kupujeme 5 druhů housek (to zní divně, co? – jako bychom nakoupili housky za 50 dolarů) ať je to alespoň rozmanitý, když už je to stejný. A lenošíme při obědě v hotýlku.

Lenošení se nám nějak protáhlo, protože po obědě jsme usnuli a budíme se až v pět. Ta zahálka nám nějak nesvědčí, ještě že už je to poslední den. Je to hodně rozdílný od celé předchozí cesty, kdy se pořád něco dělo a pořád jsem něco dělal, někde byl. Nemohl bych jet na dovolenou k moři a strávit ji nicneděláním. To bych shnil zaživa.

Nábřežní promenáda v bohaté čtvrti Miraflores je z úplně jiného světa než...

Na mostě za prezidentským palácem se nám daří sehnat pastel de choclo. To shánění jídla jsou opravdu „podstatný“ problémy. V porovnání s tím co vidím mi připadají absurdní. My se tu zabýváme sháněním kukuřičnejch pitomostí a ve stejný době tady demonstranti už několik dní z protestu táboří před prezidentským palácem. Teď právě peruánská TV natáčí s někým (asi demonstrant, nebo zástupce nějaké opoziční strany) rozhovor a za ním vlaje transparent s nápisem „Fujimori, tohle že je tržní ekonomika?!“. Před branou paláce stojí několik goril a na nádvoří se staví tribuna. Asi budou oslavovat úspěchy tržní ekonomiky.

Poslední noc v hotýlku, poslední noc za doprovodu sladké hudby a milostných vzdechů z vedlejších pokojů.

Den 322, úterý 6. 7.

Budíček v 7.30 a studená sprcha (k té jsme se odhodlávali jen každý druhý den, protože ač jsme v tropech, kvůli studenému Humboldtovu proudu tu při zatažené obloze moc teplo není). Ke snídani máme včera koupený kaktus... a samozřejmě lúcumu... a i na banány se dostalo.

Naposledy vyrážíme do města. Procházíme známe uličky, které nám za ty dny už zevšedněly a častokrát jsme si přáli, abychom je nemuseli procházet pořád dokola, jak nám přichystal osud. Teď si najednou uvědomujeme, že je opouštíme a nechceme se nám s nimi rozloučit. Je to vždycky stejné. Už jsem to zažil mnohokrát, ale vždycky mě ta nostalgie stejně dostane. Z internetové kavárny posílám poslední zprávu z cesty a kolem 11 se vracíme do hotýlku dokončit balení.

Vyrážíme na úplně poslední část cesty. Teď už se jen povezeme – zbývá dostat se jen na letiště (a mně ještě dostat se do letadla). Na nábřeží ze řekou si kupuju noviny a nasedáme do micro na letiště. Vezeme se dost chudýma čtvrťma, a tak rozloučení s Peru není moc veselé. Všude pobořené domy a bordel. Skoro by se zdálo, že válka armády s partyzány ze Světlé stezky ještě není u konce.

Přístup na letiště je přes malou branku ve vysokém a tlustém plotě. Asi si ho pořádně hlídají. Letištní hala je docela pěkná, takže čekání nebude nejhorší. Je půl jedné, Táňa odlétá v 19.10 přes Bogotu do Frankfurtu a pak do Prahy.

U mě to může, ale taky nemusí být tak jasný. Všechny tři lety (Lima – Atlanta – Curych – Praha) jsou totiž „stand-by“, což znamená, že nemám jisté místo a do letadla se dostanu, jen když bude volno (mám zvláštní levnou letenku Delta Air Lines). Pokud se tedy dostanu do všech tří letadel hned napoprvé, měl bych odletět zítra v osm ráno a do Prahy přiletět ve čtvrtek v 11.10 dopoledne Swissairem z Curychu. Pokud ne, tak asi poletím o den později a pak o další den později atd. Bude to chtít mít trochu štěstí (nechtěl bych ho už trochu moc, když při mě stálo celou cestu :-)). Pokusím se sehnat na letištích v Atlante a Curychu Internet, ale moc na to nespolíhám. takže nejspíš nebude nikdo vědět, kde jsem, dokud se neobjevím na letišti v Praze. Jedině snad Swissair, který by mě měl mít v seznamu cestujících na palubě.

Táňa je odbavená v půl pátý a ve čtvrt na sedm jde do tranzitu. Já se přesunuju do druhého patra letištní haly, kde se dá čekat na sedačkách a navíc je tam výhled na letištní plochu. Odsud taky pozoruju Boeing 747, který ve čtvrt na osm startuje i s Táňou na palubě. Je už tma, takže letadlo rychle mizí v temnotě, jen ten jejich osvětlený znak na ocasní ploše je na obloze ještě chvíli vidět.

Znovu jsem osiřel. V lepším případě mě čeká jen jedna noc na letišti, v horším nevím. Jídlo mám už jen na večeři, tak ty housky a banány spořádávám a přitom si čtu dnešní noviny. Kromě 25 dolarů na výstupní daň mám v kapse poslední 3 dolary, což by nestačilo ani na jednu noc v nejlevnějším ubytování, natož nějakou snídani a dopravu z Limy na letiště.

Pokud budu mít štěstí, měl bych zítra ve 4 odpoledne přistát v Atlantě. Tam mě v opět v lepším případě čeká hodina a půl na letišti a pak 9 hodin letu přes Atlantik. Snídat už bych měl nad Evropou a ve čtvrtek brzo ráno přistát v Curychu. Ty lety jsou skloubeny tak dokonale, že v Curychu budu čekat zase jen hodinu a půl, abych po další hodině a něco přistál v Praze. Obecně se ale dá říct, že bych měl v Praze přistát 8. července v 11.10 plus minus několik dní :-).

Den 323, středa 7. 7.

Sedím na sedačkách, spolu se čtyřma dalšíma Zápaďačkama a několika Peruánci. Za mnou voní kuchyně restaurace „Nacional“ a v rohu nalevo je zase heladería (cukrárna). Restaurace je otevřená nepřetržitě, heladería zavírá ve dvě. Občas poklimbávám, občas si čtu. Batohy mám připoutané k sedačce, ale stejně by mi to bylo houby platné, kdybych spal a přišel někdo s dost ostrou žiletkou nebo nožem. Ono se ale moc spát nedá, protože pořád někdo chodí do restaurace a ten šílený automat na hračky naproti mě navíc pořád hraje lambadu. Celou noc!

... ulice Junín ve starém centru Limy

Před pátou se definitivně budím, chci se co nejdřív zbavit batohů a dostat se do tranzitu. Na záchodě se převlíkám (nechtěl jsem si svoje „cestovní“ šaty ušpinit), i když moje oblečení stejně není nic moc – vysoké boty na túry (žádné jiné nemám a už jsem neměl peníze na nové), šedivé, dost obnošené sportovní kalhoty a alpakový svetr (s výraznými motivy lam).

Platím výstupní daň 25 dolarů a v kapse mi zůstávají poslední 3 dolary. Je pět ráno a já se stavím do fronty na odbavení, které má každou chvíli začít. Teď přijdou kritické okamžiky. Jednak jestli bude v letadle místo (i když to mi hned neřeknou), a potom jestli mě pustí v mém oblečení (při použití oné speciální levné letenky Delty bych měl být oblečen podle jejich kodexu, abych neurážel další cestující, protože mě můžou dát třeba do business třídy).

Už je řada na mě, volá mě ke stolečku nějaká mladá holka. Dělá jakési předodbavení, tzn. kontroluje jestli mám všechny doklady, zaplacenou daň atd. Zná Prahu a dokonce v ní i byla a moc si ji chválí. Posílá mě k přepážce k odbavení zavazadel. Tam už si víc všímají mého oblečení a prý je nějak výrazné. Hm... teď už s tím nic nenadělám. V letadle je místo, tak nakonec odbavují můj batoh (má jen 18 kilo) a pouští mě dál. Boarding pass ale dostanu až v tranzitu, protože teprve po odbavení všech cestujících budou vědět kam mě posadit. Uf, první část je snad za mnou!

Procházím kovovýma futrama na kontrolu zbraní a ocitám se v tranzitu. Je tu pár duty-free krámků a velký automat na limonády s logem Inka-cola. Asi hodinku čekám, než začíná odbavování do letadla. Dostávám boarding pass (na stand-by nás je tu víc) a za chvíli jsem v letadle. Dostal jsem business třídu.

Definitivně se loučím s Limou, Jižní Amerikou a i celou cestou kolem světa. Čeká mě sice ještě let přes půlku zeměkoule, ale to už nic moc nového neuvidím.

Rolujeme k rozjezdové dráze, v zapadlé části letiště míjíme par ohořelých vraků (že by z nějakých únosů?). Chvíli stojíme, než dostáváme povolení ke startu. Pak jsme během půl minuty ve vzduchu, poslední trhnutí jak je zasunut podvozek a už mizíme v mracích garúi.

Po deseti minutách se dostáváme nad garúu. Vynořujeme se z bílých kopečků, které z nadhledu začínají připomínat mouku. Garúa se rozlévá všude kam dohlédneme, je jí pokryté celé pobřeží. Na východě z ní vystupují jen Andy. Tropy nic moc.

V devět hodin je garúa pryč a hory pod náma se začínají zelenat – jsem asi nad Ekvádorem nebo Kolumbií. To už mám před sebou snídani – ovoce, omeletu, oříšky, pivo (americký Budweiser). Sleduju CNN show natočenou speciálně pro Deltu. Výběr další zábavy je klasický: hudební kanály, palubní časopis, film („Shakespeare in Love“ – konečně zase jednou pořádná Queen’s English, ne ta americká odvozenina), občas info o letu. Letíme v Boeingu 757, teď ve výšce 22 000 stop. Se stevardkama a stevardama si zase můžu trochu popovídat anglicky.

V půl jedné přelétáváme nádherné ostrovy v Karibiku. Zelené plošky s tyrkysovým mořem kolem sebe, občas nějaká bílá čára od brázdící lodě. To je nádhera!

Kolem čtvrt na dvě se dostáváme nad pevninu, asi Floridu a o hodinu později začínáme klesat na přistání. Už se rýsuje pozemní infrastruktura – sítě silnic a shluky domků. Těsně před přistáním míjíme opravdu typické kolonie amerických domků – z hlavní cesty vedou další cestičky, které se rozdělují na další a u každé z nich stojí baráček. Mají dost místa, tak můžou být velkorysí.

• ◄ PERU – Lima, 1. týden
• Domů! ►