PERU – Plovoucí ostrovy Los Uros

Připlouváme k přístavišti, kde kotví několik rákosových člunů. Břeh je hodně vysoký, protože ostrov musí nést pěknou tíhu. Jezero je průzračně čisté, dobře vidíme vrstvy rákosu a do jaké hloubky sahají. Rákos se samozřejmě ve vodě za určitou dobu rozmočí a zetleje, takže je třeba jej nahoře neustále doplňovat. Celý ostrov je tak tvořen vrstveným rákosem, který dole odehnívá a nahoře se přidává...

Když jsme poprvé slyšel o plovoucích ostrovech, vyrobených jen z rákosí (totora), nějak jsem si nedovedl představit, že by to mohlo fungovat. Copak se neproboří? Rákos nenasákne? A jak udrží i celé domy, které na nich mají údajně stát? Tak dnes snad konečně na všechny tyhle otázky dostanu odpověď.

Pár set metrů od přístavu vjíždíme do rákosí. Je v něm sice prosekaná cesta pro lodě, ale jinak je všude kolem nás. Je ho potřeba, protože k udržování ostrovů se spotřebovává rákosí stále nové a nové. Samozřejmě z něj vyrábějí i své dopravní prostředky – rákosové čluny. Každou chvíli kolem nás nějaký propluje, naložený indiány a směřující do přístavu.

Uros je indiánský kmen, který začal se svou originální existencí před několika staletími v dobách, kdy ucítil potřebu odd

I takto malinké jsou některé z rákosových ostrovů los Uros

ělit se od tehdejších vládců oblasti, Inků a Collů. Začali stavět rákosové ostrovy, kterých přibývalo stále víc, až se z nich stala malá kolonie. Dnes se počet jejich obyvatel díky svodům pevninského života zmenšuje, ale turismus zdá se dodal indiánům nový důvod proč se starat o udržení své tradice.

Přistáváme u prvního z ostrovů. Říkejme mu vstupní ostrov, protože se tady platí vstupné do celé ostrovní oblasti. Je malý, snad jen 30×30 metrů, ale roztomilý. Částečně spočívá na mělčině, ale větší část je plovoucí rákosí. Při chůzi se podloží sice trochu houpe, ale je stabilnější než bych očekával. Kolem ostrova roste rákosí (to mají skvělé, taky by se mi líbilo, kdyby mi pod okny rostly cihly), na vodě se pohupuje pár rákosových člunů. Středem ostrova je volné prostranství, které bych mohl přirovnat k malému náměstíčku.

Tenhle ostrov je hodně turistický, protože kolem náměstíčka jsou postaveny rákosové budky, v nichž indiánky čekají se svými výrobky na turisty. Teprve za nimi, v druhé řadě, stojí několik rákosových domků, z nichž se ozývá křik dětí, nebo stoupá kouř z kuchyně. Vedle budek stojí rozhledna z kůlů a rákosí a naproti ní malý kostelík, samozřejmě taky z rákosí.

Je to na jednu stranu neobvyklé, na druhou stranu srandovní. Představa že mě nese pár stébel slabého rákosí mi připadá neuvěřitelná. Ještě neuvěřitelnější však je, že někoho vůbec napadlo postavit si domov na vodě z rákosí!

Indiánka s typickou buřinkou

Nasedáme do loďky (ta bohužel není rákosová) a vydáváme se dál do hloubi rákosové kolonie. Dalekohledem si prohlížíme všechny ty ostrovy, co jich je kolem nás rozeseto. Některé jsou velké, ale daleko víc je těch malinkých. K jednomu z nich za pár minut plavby po volném jezeře přirážíme. Můžeme mu říkat malinký ostrov, protože je úplně prťavý, snad čtvrtinový oproti tomu prvnímu.

Kolem není žádné rákosí a celý plave na hladině. Podloží je o dost měkčí a musíme dávat pozor, aby nám v něm nezůstala vězet noha. Indiáni ale vypadají spokojeně, takže ostrovní „nehodovost“ snad není moc velká. Vlastně mě napadá, že by se mohli celkem snadno přestěhovat. Stačí zapřáhnout dost lodí a ostrov odtáhnout na nové místo, daleko od hašteřivých sousedů!

Indiánky sedí před dvěma rákosovými chýšemi, na látkách před sebou rozložené malé modely rákosových člunů, Panovy flétny a upletené rukavice. Na chýších visí barevné, ručně tkané látky, které jsou taky na prodej. Na jednu stranu je skvělé, že si můžou díky turistům takhle vydělat, na druhou stranu je to ale nutí přizpůsobovat se jejich vkusu a zanedbávat to, co jim nepřinese peníze. Samozřejmě že se jim nelze divit, zaleží na každém turistovi jak se bude chovat. Je s námi mladý pár Francouzka – Brazilec. Oba jsou fotografové a domlouvají se s jedním z ostrovanů, že tu dnes přespí. Schválně jestli by tady tenhle malinkatý ostrov ještě byl, kdybych sem přijel za pět let.

V dáli před námi se rozprostírá rozsáhlá rákosová plocha a před ní velký počet rákosových domků. Blížíme se k hlavnímu ostrovu Los Uros, který asi nejvíc naskočil na vlnu turismu a dost mě překvapilo co všechno už na něm stojí.

Připlouváme k přístavišti, kde kotví několik rákosových člunů. Břeh je hodně vysoký, protože ostrov musí nést pěknou tíhu. Jezero je průzračně čisté, dobře vidíme vrstvy rákosu a do jaké hloubky sahají. Rákos se samozřejmě ve vodě za určitou dobu rozmočí a zetleje, takže je třeba jej nahoře neustále doplňovat. Celý ostrov je tak tvořen vrstveným rákosem, který dole odehnívá a nahoře se přidává. V době přidávání nové vrstvy asi musí všechny stavby nejspíš zvedat, aby čerstvý rákos mohli dát i pod ně.

Od „přístaviště“ vede ulička lemovaná rákosovými krámky na „náměstí“. V jeho středu stojí vysoká rozhledna z kůlů a rákosů, kolem dokola rákosové stánky se suvenýry. Vlastně je to stejný model jako u vstupního ostrova, akorát ve větším. Takhle nejspíš ostrovy nikdy nevypadaly, ale přizpůsobily se turistům. Ten, kdo se projde jen po tomhle „náměstí“ sice může říct, že byl na rákosovém ostrově, ale vlastně nic neviděl. Skutečný život se totiž odehrává až za tou barikádou vycpaných ptáků a alpakových svetrů.

Výhled na jeden z větších ostrovů a jezero Titicaca

Ono ale jít dál taky není jednoduchý. Čím víc bílých čumáků se bude hrnout indiánům do chatrčí, tím hůř. Částečně si za to můžou indiáni sami, že vymysleli vstupné. Pokud si Zápaďák zaplatí, chce za svoje peníze co nejvíc a připadá si, že má právo lézt domorodcům do hrnců a šermovat jim před obličejem foťákem. Nejlepším řešením je asi zlatá střední cesta: pozorovat. Pozorovat jak indiáni odjíždějí na člunech, děti si hrají v rákosí, maminky vaří jídlo, tkají svetry nebo konejší své prcky.

Šplháme na rozhlednu. Představuju si jaké by to bylo, kdyby se najednou všechny čtyři její nohy propadly rákosím, zajely do vody a my se ocitli znovu zpátky na „zemi“. No nebylo by to, po té námaze vyšplhat se nahoru, nespravedlivé?!

Rozhled ze shora je dokonalý. Jsme ve výšce asi osm metrů a kolem nás je velký ostrov, s rákosím na jedné straně a na vzdáleném konci stojí něco jako ubytovny s plechovou střechou. Na jedné nebo dvou chatrčích dokonce ční satelitní antény! Neuvěřitelný! Jsme na rákosovém ostrově, kolem rákosové chatrče a nad nimi satelity! To je teda míchando!

Vidíme i některé další ostrovy, mezi nimi i náš malinký. Puno je někde v dálce za rákosovou cestou.

Díváme se co mají indiánky ve svých krámcích. Zajímavé náušnice a náhrdelníky se symboly slunce a měsíce, Panovy flétny, alpakové a lamí rukavice, svetry a čepičky, vycpané ptáky, hliněné sošky. Pokud někde nakupovat suvenýry, tak tady. Peníze jdou rovnou indiánům a nemontují se do toho hordy přiživujících se překupníků.

Ostrovy se nám pomalu vzdalují a my plujeme cestou v rákosovém poli zpět do Puna. Něco tak zvláštního jako Los Uros se hned tak nevidí.

Totorové (rákosové) čluny

Dodávka na výlet do Sillustani nás má vyzvednout ve dvě před hostalem. Do té doby stíháme oběd a ve dvě stepujeme na ulici. Nic. Ani za deset minut, ani za dvacet minut. Na jednu stranu si říkám, že je to divný a že nás klidně mohli vypéct. Peníze jsme jim včera večer zaplatili, tak proč by se namáhali? Na druhou stranu ze mě ale mluví zkušenost s podobnýma situacema a hlavně znalost jejich pojmu času. Pouhé desítky minut zpoždění by byl ještě docela dobrý výsledek a pokud náhodou někdo místní přijde na schůzku o hodinu později, nemá cenu mu nic vytýkat. Nepochopil by o co jde a proč lpíme na takové malichernosti, když důležitější je že jsme se sešli a jsme spolu. Jediné čeho tady mají nadbytek je čas. Proto se jím moc nezaobírají.

Máme štěstí – zpoždění je jen půl hodiny. Nasedáme do už zaplněné dodávky (samými gringos [trochu posměšné označení bělochů], samozřejmě) a vyrážíme ven z města.

Silnice šplhá do kopců nad městem, kde se dostáváme na náhorní planinu. Žhavou, vyprahlou a nekonečnou. Silnice je vidět až na obzor, v cestě nám nestojí žádné kopce. Teprve po odbočení z hlavní cesty na vedlejší vjíždíme do kopců, kde má na březích jezera Umayo ležet rozsáhlé pohřebiště dávných kultur.

• ◄ PERU – Puno
• PERU – Pohřební věže Sillustani ►