PERU – Machu Picchu

Ten nejklasičtější pohled na Machu Picchu je od Chýše hlídače náhrobního kamene. Náhrobní kámen, kousek od chýše, s vytesanými schody a prohlubněmi, stojí osamoceně na nejvyšší terase. Chvíli po terase honíme lamy, než se obracíme k Machu Picchu, abychom si řekli jak ho vlastně projdeme. Na bezcílné bloumání je dost rozlehlé a ani bychom na něj neměli dost síly...


Den 303, čtvrtek 17. 6.

Mysleli jsme si, ze alespoň na Camino Inka se na pár dní zbavíme hrozby zlodějů, ale nepovedlo se. Ráno zjišťuju, že nás někdo připravil o dva kolíky od stanu a o můj ručník, který visel na stanu (ten uzený, co už smrděl skoro jako anakonda). Představa příjemné procházky po poslední části Camino Inka a blízkost Machu Picchu nám ale na oboje daly brzo zapomenout.

První pohled na Machu Picchu z Camino Inka se vám naskytne od Intipunku (Sluneční brána)

Na stezce za tábořištěm nám příjemný strážce kontroluje vstupenky na Camino Inka a Machu Picchu, které jsme si koupili první den na stezce. Přeje nám příjemnou cestu a my vyrážíme.

Teď už je to opravdu jen procházka. Jsme v horách, takže kopečkům se nevyhneme, ale zdaleka nejsou tak prudké a dlouhé jako první dny a navíc už jsme v nadmořské výšce pod 3000 metrů kde se líp dýchá. Sráz dolů je však i tak respektuhodný. Turisty potkáváme jen ojediněle, protože většina se na cestu vydala brzo ráno, aby se k Machu Picchu dostali před východem slunce. Konečně je klid a máme stezku jen pro sebe.

Stále klesáme a zelené hory kolem jsou daleko veselejší než vyprahlé skály nahoře. Svlékli jsme mikiny a košile a jdeme už jen v tričkách. Vegetace nabyla na barevnosti a barevné květy rostlin zas přitáhly své opylovače – kolibříky. Kolibříci jsou docela zvláštní. Díky dlouhým zobáčkům jsou jediní, kdo může opylovat určité druhy květin s hlubokými kalichy. Jelikož jsou ale proti těmto květům příliš velcí, nemůžou si na ně sednout a musí pracovat v letu. V tom jim pomáhá jejich schopnost udržet se ve vzduchu na místě a dokonce i couvat. Jsou to prostě takové vrtulníčky mezi ptactvem. Na stezce máme dost možností je pozorovat zblízka a v akci, jsou ale tak rychlí a pohybliví, že je nemožné udělat fotku. Tak jen koukáme a žasneme.

I na cestě z hostelu k Machu Picchu stojí dvě památky na Inky. První je malá čtvercová pevnost, kterou stezka přetíná na dvě poloviny. Už když přicházíme k druhé, pojmenované Intipunku (Sluneční brána), víme, že odsud poprvé spatříme Machu Picchu. Pohled, který se objevuje, jakmile vystoupáme po posledních schodem a projdeme sluneční branou, nám ale přesto vyráží dech. Pod námi se otevírá široké údolí a na vrcholu jednoho ze svahů, ve vzdálenosti tak dvou kilometrů se rozkládá Machu Picchu, bájné obřadní centrum Inků. Úžasný pohled, dnes s ještě úžasnějším světlem. Teď dopoledne stojí slunce celkem nízko na obloze, takže okolní kopce a i ruiny sami vrhají stíny, jež dodávají scéně na dramatičnosti.

Hluboko pod Machu Picchu se vine úzký pásek řeky Urubamba. Od ní vede po svahu k Machu Picchu klikatá cesta, jež na zeleném svahu vypadá jako světle hnědý had. Jiný světle hnědý had pozvolna klesá po svahu od nás až k Machu Picchu. To je úplně poslední část Camino Inka, po které už si budeme moci bez přestání vychutnávat pohled na Machu Picchu. Pohled, za kterým jsme tolik dní šli.

Chvilku sedíme na zídce Intipunku, díváme se na Machu Picchu a jen občas nás vytrhují pracující kolibříci. Pak se pomalu vydáváme po kamenné stezce dolů. Machu Picchu se v porovnání s horami v okolí jeví jen jako malá kupa kamenů pohozená na zeleném koberci vegetace. Že vůbec není malé víme z fotek, ale teď tak vypadá.

I když stezka už vede jen z kopce, cesta nám trvá asi tři čtvrtě hodiny. Představa, že právě tudy každý den chodí nosiči se všemi zásobami pro hostel, je docela zvláštní. Inkové by si určitě nepomysleli, že jejich stezka jednou bude tak intenzivně sloužit turismu. Na úplném konci stezky procházíme posledním strážním opevněním – Quillapunku (Měsíční brána) a vstupujeme na půdu Machu Picchu.

Machu Picchu

O významu Machu Picchu (2700 m n. m.) se archeologové dodnes jen přou. Inkové po sobě nezanechali žádné písemné zdroje a v době, kdy přišli na území dnešního Peru Španělé, bylo už Machu Picchu pravděpodobně opuštěné a Španělé se o něm nikdy nedozvěděli. Jediní, kdo znal jeho polohu a účel, tedy přímí potomci Inků, po krátké době vymřeli, a tak se Machu Picchu ztratilo v džungli.

Machu Picchu od Chýše hlídače náhrobního kamene

Znovu bylo objeveno až počátkem 20. století a to zcela náhodou. Dnes patří k nejnavštěvovanějším místům na celém jihoamerickém kontinentě. A to přesto, že se neví, co vlastně navštěvujeme (pravděpodobně obřadní centrum) a přesto, že není jednoduché se k němu dostat. Možná právě ta dosud nerozřešená hádanka lidi tolik přitahuje.

Sestupujeme z Quillapunky a ocitáme se na dlouhých terasách. Zde Inkové pěstovali plodiny na obživu, dnes se na nich maximálně pasou lamy. Hlídač na konci teras nás hned navádí na schodiště vedoucí k hlavnímu vchodu. Svoje batohy totiž musíme nechat dole, k ruinám se s nimi nesmí. Takže nejdřív musíme seběhnout schody, projít vstupní branou a vyjít vlastně z Machu Picchu, nechat si batohy v úschovně, stejnou branou znovu vstoupit do areálu a zase vyšplhat schody na vrchol teras.

Ten nejklasičtější pohled na Machu Picchu je od Chýše hlídače náhrobního kamene. Náhrobní kámen, kousek od chýše, s vytesanými schody a prohlubněmi, stojí osamoceně na nejvyšší terase. Chvíli po terase honíme lamy, než se obracíme k Machu Picchu, abychom si řekli jak ho vlastně projdeme. Na bezcílné bloumání je dost rozlehlé a ani bychom na něj neměli dost síly.

Při pohledu z nejvyšší terasy před sebou vidíme velké zelené prostranství, po jehož obou stranách jsou na několika dalších terasách postaveny domy. Ty po pravé straně sloužili jako obydlí, po levé straně byly chrámy a jiná obřadní místa. Za nimi se zvedají dvě skalní homole. Vyšší se jmenuje Huayna Picchu a ač její stěny jsou skoro kolmé a vypadají nepřístupně, dá se na ní prý vylézt. Snad budeme mít dnes ještě dost energie i na to.

Posvátná Intihuatana

Stavby se nám zdají jako skládanka lego. Jen jsou trochu nepravidelné, celé ze šedivých kamenů a s divnými mrňavými flíčky pohybujícími se mezi nimi. To jsou turisti a jelikož už se nemůžeme dočkat, jdeme se taky stát divnými mrňavými flíčky.

Mezi turisty občas vykoukne nějaký ten Peruánec v tradičním oděvu. Jak třeba teď, když scházíme po schodech dolů a vstupujeme na Posvátné náměstí. Ze tří stran je obklopeno posvěcenými místy – Hlavním chrámem, Domem Nejvyššího kněze a Chrámem tří oken (se skvělým výhledem na prostranství) – a tvoří tak jedno z duchovních center Machu Picchu.

Stavby jsou postaveny ze stejně slícovaných kamenů jako zdi v Cusku. Opravdovým uměleckým dílem je pak kámen v jedné ze stěn sakristie Hlavního chrámu, který má 32 hran! Nejsme jediní kdo se je pokouší spočítat a kdo to nikdy nezkusil nepochopí, že to není vůbec jednoduché.

O jednu úroveň výš nad Posvátným náměstím vcházíme do Intihuatany, svatyně zasvěcené slunci. Její název znamená připoutané slunce a s podobnou svatyní jsme se setkali v Sillustani u jezera Titicaca. V jejím středu stojí hodně zvláštně otesaný kámen vypadající jako staročeská pec s vystrčenou tlustou anténou. Měl sloužit k určování ročních období. Inčtí astronomové prý za pomoci slunce dokázali dokázali ze stínů, jež vrhaly hrany kamene, určit dobu slunovratu, což Inkovi umožňovalo dokázat, že má slunce „na uzdě“ (tj. připoutané) a dokáže obrátit jeho běh na obloze.

Stezka na konci prostranství nás kolem posvátné skály přivádí k plotu, v němž jsou otevřené vrátka a malá budka. Zapisujeme se do knihy a vydáváme se na výstup na Huayna Picchu. Zapsat se musí každý, protože tenhle výstup už pár lidí zaplatilo životem. Až se budeme vracet, musíme se zase odepsat. Pokud na konci dne bude u někoho chybět odchozí podpis znamená to, že je ještě někde na cestě. Cesta nahoru a zpět má trvat dvě hodiny a i kvůli tomu se poslední člověk může vydat nahoru kolem jedné odpoledne, aby v případě problémů bylo dost času vydat se hledat opozdilce ještě za denního světla.

Machu Picchu viděno z vrcholu zdánlivě nezdolatelné homole Huayna Picchu vlastně není nijak velké. Tenká linka táhnoucí se od teras do levého horního rohu je stezka, po které se příjde
z Camino Inka. Klikatá linka je turistická přístupová cesta pro autobusy

Noříme se mezi křoviny a kameny. Stezka nás vyvádí kolem menší homole, čnící za Machu Picchu, do sedla mezi ní a větši homoli – Huayna Picchu. Teprve tady začíná vlastní výstup.

Před námi se tyčí Huayna Picchu a prudká stezka mizí někde vysoko v bludišti skal. Šplháme nahoru a na některých místech se můžeme přidržovat lan nebo řetězů zatlučených do skály. Stěna je skoro kolmá, stezka k tomu leckde taky nemá daleko a navíc je pěkně kluzká. Krkolomně skáčeme po schodech a díváme se do stále větší hloubky pod námi. Výstup nám trvá asi 50 minut, po kterých se ocitáme u strmého a úzkého schodiště. To nás vyvádí k opevnění těsně pod vrcholem.

Vrchol Huayna Picchu je možná stejně vysoko jako Intipunku na druhé straně údolí. Je však k Machu Picchu mnohem blíž a poskytuje tak jedinečnou perspektivu, Škoda jen, že slunce máme za zády a tak z našeho pohledu zdi Machu Picchu nevrhají žádné stíny. Spíš trochu splývají v jednolitou hnědo-šedou plochu.

Stejně skvělý pohled je i na údolí Urubamby, která obtáčí Huayana Picchu skoro celé kolem dokola. Vidíme na místa, která jsou od sebe vzdálená hodiny jízdy vlakem. Zrovna jeden červeno-žlutý vláček se jako srandovní housenka šine údolím.

Od opevnění musíme prolézt úzkým tunelem a teprve pak se ocitáme na úplném vrcholu, kde jsou jakoby náhodně poházené obrovské balvany. Pohled dolů a silný vítr k tomu by rozhodně nebyly pro člověka trpícího závratí. Nám se to ale líbí, a tak jen sedíme a díváme se na zelené vrcholky okolních hor zahalené v mracích.

Dům v obytné čtvrti

Cesta dolů je kupodivu horší než cesta nahoru. Lana a řetězy se teď vyloženě hodí a dost nám usnadňují sestup. Ten nám ale i tak trvá jen o málo kratší dobu než výstup. Odepisujeme se z knihy a jsme zase na pevné zemi, mezi staletými kamennými stavbami.

Už nám nezbývá moc energie, tak je procházíme ty části, které jsme zatím neviděli. Naštěstí to nejzajímavější a nejpečlivěji postavené jsou právě posvátná místa a teď už si vybíráme jen obřadní lázně (podobné těm u Phuyupatamarky) a Chrám slunce, zvláštní stavbu se stejně zvláštním „Hadím oknem“, nazvaným tak podle svého tvaru. Chrám slunce je prý jediná kruhová stavba v areálu, což znamená, že byl pravděpodobně nejdůležitějším místem Machu Picchu.

Machu Picchu je tak rozlehlé, že se tu pořád něco opravuje. Právě teď stojí lešení kolem několika domů v obytné části. Dost se podobají obytným domů, které jsme včera viděli v Huiňay Huayna, včetně kamenných štítů s „držáky“ na střechu.

Síla už nás úplně opustila, ale i tak máme pocit, že jsme celé Machu Picchu jen prolítli. Chtělo by strávit tu alespoň dva dny. Nebo i dýl, protože je prostě jedinečné!

Stojíme před vstupní branou do Machu Picchu a máme na výběr dvě možnosti jak se dostat dolů k vlaku. Buď autobusem nebo pěšky. Vlak jede až v půl čtvrté, takže máme dost času i na procházku. Po silnici (kterou jsme jako klikatícího se hada viděli z Intipunku) je to na nádraží k řece 6 km, ale existuje zkratka, protínající všechny smyčky silnice, po které by to měly být jen dva kilometry.

Hm... zkratka tu sice někde je, ale už jsme prošli dvě smyčky z šesti a nikde nic. Teprve po půl hodině na ni narážíme a hned se po ní vydáváme dolů.

Opravy jsou v plném proudu

Dole u nádraží zažíváme menší šok. Jeden domorodec nám říká, že vlak na zastávce Puente Ruinas už nestaví a musíme až do Aguas Calientes, vesničky dva kilometry údolím podél Urubamby. Máme na to jen půl hodinu a skoro žádné síly. Ženeme se jak draci, batohy nás tíží skoro stejně jako před vrcholem Warmiwaňusky. S vyplazeným jazykem se dostáváme na nástupiště v Aguas Calientes, kde už stojí vlak připravený k odjezdu. Je poslední, pak by nebylo jak se dostat zpět do Cuska. Až zase zítra. Nástupiště je plné krámků se suvenýry, restaurací a vidím dokonce i internetovou kavárnu. Teď teprve jsme tedy úplně zpět v civilizaci!

Vlak je přecpaný, celou cestu musíme stát. Do Cuska je to jen 115 km, jede však tři a půl hodiny. Vlak staví na každé mezi, protože je hlavním dopravním spojením okolních vesniček s Cuskem. Příroda podél tratě je nádherná, bohužel se ale začíná stmívat. Je čas večeře, my už ale nemáme žádné jídlo. Vlakem naštěstí chodí indiánky, tak si u nich kupujeme vařené kukuřice, pečené koláče a želatinové a pudingové kelímky. Všechno je to moc dobré.