PERU – Trh a pevnost v Pisacu

Lidi jsou stejně fascinující jako v bolívijském Tarabucu. Nenosí sice čepice ve tvaru helm španělských dobyvatelů, ale jejich oblečení je stejně barevné a nápadité. Většina jsou Kečuánci, a proto mezi indiánkami převládají klobouky, spod nichž jim až do půli zad splývají dlouhé černé copy...

Den 299, neděle 13. 6.

Je neděle a stejně jako spousta místních (a i turistů) se chystáme do 30 km vzdáleného městečka Pisac na pravidelný nedělní trh. Dá se tam dojet s turistickým autobusem, ale to nás vůbec neláká. Nejlepší je jet stejně jako místní -obyčejným autobusem.

Místo nákupních tašek používají indiánky pestrobarevné přehozy

Autobusy a dodávky už od časného ráno odjíždí z Avenida Tullumayo. Jeden odjíždí zrovna když přicházíme, takže nemusíme vůbec čekat. Není ani zdaleka plný, ale postupně se naplňuje jak stoupáme do kopců nad Cuskem, až je pěkně narvaný. Cestou míjíme incké ruiny Sacsayhuaman, Qenko, Puca Pucará a Tambo Machay, na které bychom si taky chtěli najít čas.

Autobus střídavě sténá do kopce a klepe se z kopce. Staré americké dodge slouží dlouho, ale zatím spolehlivě. A to přesto, že to v horách nemají vůbec jednoduché.

Pisac leží v hlubokém údolí řeky Urubamba, nad kterým se znenadání vynořujeme v asi 500metrové výšce. Výhled na údolí je úžasný a teď si vlastně uvědomuju, že tohle je začátek několik tisíc kilometrů dlouhé poutě největší řeky na světě – Amazonky. Tenhle trochu širší a navíc studený potok jako by s ní ani neměl nic společného. Dokonce ani jméno.

Dlouhýma serpentinama sjíždíme dolů a vystupujeme kousek za mostem přes Urubambu. Pisac je malý, takže na trh se dá dojít v pohodě pěšky a ještě si prohlídneme typické andské městečko.

K ruinám vede strmá stezka

Pisac už žije, i když na okraji to ještě není moc vidět. Teprve jak se uličkami přibližujeme k náměstí (pojmenovaném Plaza de Armas, jak jinak, že?), přibývá lidí i turistů. Nejdřív si u jednoho stánku sedáme na snídani. Smažené brambory s rýží, cibulkou, fazolemi a kousky masa jsou skvělé a naprosto nepřekonatelné. Jen soli máme málo, tak ji kuchařčina dcerka musí jít koupit do vedlejšího stánku. Tak to dělají skoro všude. Hotových peněz je poskrovnu a suroviny si každý nakupuje v průběhu dne za utržené peníze.

Sluníčko začíná hřát a trh už ožil. Změnilo se v něj celé náměstí, kde je namačkaný stánek na stánku a indiánka na indiánce. Asi jedna polovina jsou indiánky usazené na zemi před hromadami ovoce a zeleniny. I v takovém chladu prodávají banány, pomeranče a ananasy. Víc je ale zeleniny, hlavně zelí, rajčat, brambor a kukuřice. Jedna paní má na plachtě rozsypány kukuřice všech možných barev od černé přes tmavě červenou, bílo-červeně žíhanou až po obyčejnou žlutou. Vydělává na tom, protože vedle nich leží i krabičky s různobarevnými zrníčky (na prodej) a pokud bych si ji chtěl vyfotit, musím zaplatit. Tak zůstává u toho, že si fotím jen její barevné kukuřice.

Lidi jsou stejně fascinující jako v bolivijském Tarabucu. Nenosí sice čepice ve tvaru helm španělských dobyvatelů, ale jejich oblečení je stejně barevná a nápaditá. Většinou jde o Kečuánce, a proto mezi indiánkami převládají klobouky, spod nichž jim až do půli zad splývají dlouhé černé copy. Některé indiánky mají jednobarevné svetry a zvláštní černé čepce se žlutou krajkou kolem celého obvodu. Pár indiánů se rozvážně prochází se svými zdobenými holemi, zabaleni v barevných tkaných látkách a červených, nahoru zvláštně zvednutých kloboučcích.

Modré fleky jsou igelitové plachty zastřešující trh

Druhá část náměstí je zabraná stánky s rukodělnými výrobky. Nepřeberné množství rukavic, čepic, svetrů, přehozů, keramiky a bižuterie svádí k horečnému nakupování. Jak keramika, tak tkané látky mají výrazné geometrické vzory, částečně vycházející z tradice Inků a částečně přizpůsobené vkusu turistů. Dokonce se tu dají koupit krásně tkané popruhy na foťák se vzory zvířat a rostlin. Škoda že keramika je tak křehká a tkaniny tak drahé. Jako dekorační předměty by byly skvělé.

Pisac není jen trh a Pisac dokonce není jen tahle vesnice. Na skále nad ní, asi tak o 600 metrů výš, totiž trůní rozsáhlé ruiny staré incké pevnosti. Na rozdíl od minulosti se k nim dnes dá dostat turistickým autobusem. Možná je to na škodu, protože takhle už tam může opravdu každý a ne jen ti, co byli ochotni buď vyšplhat po prudké pětikilometrové stezce ten 600metrový rozdíl (což je v téhle nadmořské výšce sakra cítit), nebo se tam dokodrcat v příležitostném autobuse spolu s pytlema kukuřice a klecema s kuřaty. My volíme klasickou trasu po pěší stezce, což by nám mohlo zabrat tak dvě hodiny.

Stezka je prudká už od začátku, i když většinou je dlážděná velkými kameny, především v částech kde jsou kameny vytvarovány do schodiště. Inkové ji vyloženě museli používat, a to nejen jako stezku dolů k řece, ale i pro každodenní cesty na pole. Rozsáhlé terasy na svazích všude kolem budiž toho důkazem. Terasy jsou narovnané z kamenů, z nichž některé vyčuhující sloužili zároveň jako důmyslné schody.

S přibývající výškou je výhled stále lepší a asi v polovině cesty, z ruin prvního předsunutého stanoviště, už Pisac vypadá jen jako hnědý čtverec, rozbrázděný čárami ulic, uprostřed s nepřirozeným modrým flekem vytvořeným slitím všech igelitových střech stánků na tržišti. Prudká stezka najednou ústí na hřebenu, z něhož před sebou spatřujeme incké ruiny.

Zemědělské terasy před staletími živily Inky

Ruiny nejsou soustředěny na jednom místě, ale pokrývají několik ploch vzdálených od sebe i několik set metrů. Hlavní částí je incké obřadní centrum. Mají tu chrám slunce i obřadní lázně. Vše je stavěné ve stejném stylu jako incké zdi v Cuscu, jen trochu líp zachováno. Okna ve zdech a překlady nad dveřmi nejsou vzácností. Místo působí vzdušně i s tou spoustou turistů. Abychom nelezli po ruinách hlídá člověk v oranžové vestě s píšťalkou v puse. Když se ozve zapískáni, víme, že zase někdo vylezl kam neměl.

Ruiny jsou položeny v sedle mezi dvěma vrcholy, s prudkými srázy napravo i nalevo. Po jednom ze srázů vede cestička k dalším docela rozlehlým ruinám. Na nich je dobře vidět jak byly restaurovány. Nejspodnější část je původní a kameny k sobě přiléhají beze škvír. Část nad ní už je zrestaurovaná, ale dost odfláknutě, protože kameny jsou na sobě narovnány nějak vachrlatě, s mezerama mezi sebou a vypadají jakoby se každou chvíli měly zřítit. V rohu jedné zdi původní kameny úplně chybí a jsou nahrazeny rovnými kvádry z pískovce, u nichž je na první pohled vidět, že sem vůbec nepatří. A takhle tady jde jedna zeď za druhou.

Do Pisacu se vracíme trochu jinou cestou, která nás vede kolem dalších ruin a s původní cestou se spojuje v místě prvního předsunutého stanoviště s výhledem na Pisac.

• ◄ PERU – Cusco I.
• PERU – Camino Inca, den 1: Do hor podél Urubamby ►