PERU – Pisco a okolí
- Podrobnosti
- Vytvořeno 25. 7. 2002 •
- Aktualizováno 16. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3998×
Kroužíme kolem ostrovů a hihňáme se při pohledu na skotačící, čvachtající se a na skalách rozvalené tuleně. Potápí se ve vodě, honí, šaškují a předvádí v bouřícím moři mezi útesy. Ti starší s těmi nejmenšími se většinou placatí po skalách a je jim jedno že je pozorujeme. Některé skály jsou jimi úplně pokryté. Prostředí mají ideální – ani vedro, ani zima...
Pisco
Namačkaní s batohy na klíně, ale s příjemným pocitem, že už jsme na pobřeží, vystupujeme v Pisku na Plaza Belén. Hned na jeho rohu zapadáme do Hotelu Colonial, kde dostáváme velkou místnost a můžeme se i osprchovat v teplé vodě! Koupelna je sice napůl nekrytá, na jakémsi malém dvorku, ale už není zima. Balada. Po skoro dvou měsících chladna a řídkého vzduchu jsme se konečně „snesli“ do přijatelné nadmořské výšky, dokonce až na úroveň moře.
 |
| Hlavní náměstí Piska |
Chceme se trochu najíst, tak se vydáváme na Plaza de Armas, vzdálené odsud pár kroků po pěší zóně. Splácáváme nějaké jejich pouliční hamburgery a musíme se smát stojící reklamě u jedné z jídelen, kde čtu perro caliente, což je doslovný španělský překlad amerického „hot-dog“, čili „horký pes“. Zároveň si v jedné z agentur zamlouváme na zítřek výlet lodí na Islas Ballestas, kvůli kterým jsme sem přijeli. To už je ale půlnoc, akorát tak čas jít spát. Snad už jsme definitivně unikli zimě a studené vodě.
Den 308, úterý 22. 6.
Je mlha. Tady se ji říká garúa a dostalo se nám ji místo vedra a vlhka. Peru sice leží v tropické zeměpisné šířce, ale ani vedro ani vlhko se nekoná v takové podobě, jakou znám ze západní Afriky nebo jihovýchodní Asie. Dost divný, ale je to tak. Všechno má na svědomí tzv. Humboldtův mořský proud, který během zdejší zimy (kdy je u nás léto) ochlazuje celé peruánské pobřeží a vytváří nad nim celistvý mlžný povlak, známý jako garúa. První polovina dne je proto skoro vždycky depresivně šedá a teprve kolem poledne se mlha začíná rozpouštět a slunce prodírat ven. Teď je ale ještě první polovina dne.
V sedm ráno čekáme před hostalem na minibus, který nás má odvést do přístavu, kde nasedneme na loďku k Islas Ballestas. Proč? Charakterizoval bych to slovy jednoho Kanaďana, kterého jsme potkali v Bolívii: „Islas Ballestas? Jo ty? Ty ‘sou dobrý... takový Galapágy pro chudý.“ Může to spíš vypadat jako posměšný označení, ale jen pro ty co nevědí, že výlet na Galapágy, ostrovy s jedinečnou flórou a faunou, pár set kilometrů od ekvádorského pobřeží, se nedá pořídit za míň než 1500 dolarů. Islas Ballestas sice nemají TAK jedinečný ekosystém, ale výlet k nim stojí jen 6 dolaru.
 |
| Svícen (Candelabra), petroglyf na poloostrově Paracas, Reserva Nacional de Paracas |
Garúa se táhne nad celým pobřežím až kam oko dohlédne. Jak nad mořem, tak nad pouští. Vystupujeme v přístavu ve vesničce Paracas.
V přístavu už se pracuje ostošest. Na molu se to hemží rybáři, kteří vykládají svou ranní kořist a sypou ji do připravených plastikových přepravek naplněných ledem. Za molem stojí chladící vozy, které úlovky rozvezou ke zpracování do továren. Je sychravo a tak rybáři nemají bůhví jak skvělou náladu. Ani se jim nedivím, protože kromě mlhy je navíc chladno a fouká vítr.
Přístav je branou k turistické atrakci, a proto si v plátěných stáncích na pláži můžeme koupit suvenýry – mušle, trička, pohledy.
Mezi loďkami u mola se pohupují pelikáni. Čekají jestli rybářům neupadne nějaká ta rybka, v krajním případě si ji uloví i sami. Rybka se pak chvilku mrská v jejich laloku na spodní straně zobáku, než ji definitivně a celou spolknou.
Ne všechny loďky jsou rybářské, některé motorové čluny mají zabudované sedačky. Do jednoho nasedáme a ještě než se stačíme opásat plovacími vestami, už svištíme po moři jako o závod.
Garúa je všude kolem, ale nad mořem už se trochu vyjasňuje. Otepluje se a mlha se rozpouští. Asi na poloviční cestě k ostrovům se přibližujeme k pobřeží poloostrova vybíhajícího do moře, který tu tvoří Reserva Nacional de Paracas. V rezervaci je možné vidět plameňáky, pár ruin a továrnu na rybí konzervy. Pouze z moře se však můžeme pokochat pohledem na geoglyf nazvaný Candelabra (Svícen). Lodní motory ztichly, vítr ustal, a tak nám pohled na tenhle zvláštní útvar trochu ztěžuje jen houpání mořských vln.
Geoglyf má tvar svícnu, nebo kaktusu – podle fantazie – a zabírá celý svah vysoké pobřežní duny, určitě několik desítek metrů. Je to jediný výrazný útvar narušující celistvou plochu písečných dun na pobřeží. Moře je tu docela divoké, takže pobřežní skály jsou rozervané – protiváha klidným písečným dunám nad nimi.
Islas Ballestas
Za námi na pobřeží je ještě mlha, ale nad ostrovy na obzoru už září modré nebe. Trvá ještě půl hodiny, než připlouváme k největšímu z nich zrovna v místě, kde je skrz něj přírodní tunel na druhou stranu. Vlastně jde spíš o klenutý most, pod kterým by se za přílivu možná dalo proplout. Na skále, jež tvoří klenbu mostu, sedí celé kolonie štěbetajících ptáků. Vzal jsem dalekohled, takže je můžeme pohodlně pozorovat. K focení by se hodil můj ukradený objektiv, ale není to žádný velký problém.
 |
| Přístavní molo už dnes slouží jen sběračům guanaka (ptačího či netopýřího trusu) |
Hlavní ostrovy jsou tři. Vlastně jde jen o větší skály vyčuhující z moře, kde žijí především ptáci a tuleni. Stálí obyvatelé tu nejsou žádní a přistávat u ostrovů je zakázáno. Jen jednou za čas se tady vylodí sběrači ptačích výtrusů guano.
Kroužíme kolem ostrovů a hihňáme se při pohledu na skotačící, čvachtající se a na skalách rozvalené tuleně. Potápí se ve vodě, honí, šaškují a předvádí v bouřícím moři mezi útesy. Ti starší s těmi nejmenšími se většinou placatí po skalách a je jim jedno že je pozorujeme. Některé skály jsou jimi úplně pokryté. Prostředí tady mají ideální – ani vedro, ani zima. El Niňo roku 1997 jim však moc nesedělo, protože vysoké teploty mořské vody jich mnoho zabily.
Nad hlavami nám poletují mořští racci, na skalách zase posedávají guanajští kormoráni. Občas zahlédneme „potácející“ se tučňáky a i pelikány lovící ryby do svých kapsovitých zobáků. Když se přiblížíme blíž ke skalám, můžeme rozeznat i odpočívající kraby a další mořské potvory. Na to, jak drsné se ostrovy zdají a jak jsou bičováni vlnami i poryvy větru, je tu až neuvěřitelně živo. Možná je to i díky tomu, že se jim do života nepletou lidi, s výjimkou občasného sběrače guana.
„Památky“ na sběrače jsou vlastně to jediné co narušuje přírodní podobu ostrovů. Dřevěné konstrukce, sloužící k přistávání lodí a nakládání trusu jsou dost zvláštní – vypadají jako vysuté mosty, končící ve vzduchu nad vodou. Odtamtud je pak dolů spuštěn provazový žebřík – jediné spojení ostrova s civilizací.
 |
| Tuleni se tulí |
Objeli jsme dva ostrovy a vydáváme se na cestu zpátky. Do přístavu připlouváme asi po třech hodinách. Pelikáni se ještě pořád potloukají po vlnách a občas čapnou nějakou tu rybu.
V Pisku se trochu porozhlížíme po městě. Je to obyčejné městečko, kde však jezdí samé americké bouráky – křižníky silnic. Nejsou však žádnou známkou výjimečné prosperity, protože mají odslouženo dvacet až třicet let a v Peru nejsou žádným zvláštním zjevem. Prostě řada lidí na nová auta nemá. Taky občas zahlédneme rikšu, sloužící jako MHD.
Našim dalším cílem je Huacachina, místo v poušti s obrovskými písečnými dunami. Peruánské pobřeží je sice převážně poušť, ale většinou skalnatá. A Huacachina má být příjemná písečná oáza.
Do Huacachiny se nedá z Piska dostat přímo. Je třeba nejdřív dojet do Iky a pak se nějak dopravit k dunám ze město. Proto na ulici San Martín nasedáme do rozhrkaného autobusu a za hodinu jsme v Ice. V restauraci na hlavní ulici si dáváme oběd, v kanceláři jedné autobusové společnosti kupujeme jízdenky na zítřek do Nasky a pak si stopujeme jednu z rikš. Už dlouho jsem v ní neseděl a nenapadlo by mě, že zrovna v Peru si to znovu zopakuju.
Huacachina
Rikša nás vyváží za město. Vjíždíme do písečné pouště a vystupujeme ve vesničce mezi dunami u malé laguny. To je Huacachina.
Huacachina je odpočinkové místo. Domky jsou sice typicky peruánsky otřískané, ale červeně natřený kostel září novotou a hotýlky s restauracemi u laguny jsou cíleny na movitější klientelu. Je tu však i cenově přístupnější ubytování, kde dostáváme obrovský pokoj i s koupelnou, zařízený starým nábytkem. Vyvolává ve mě vzpomínky na Evropu – už bych chtěl být doma.
 |
| Celkový pohled na Huacachinu, příjemné odpočinkové místo uprostřed písečných dun |
Kolem laguny vede příjemná promenáda stíněná stromy. Na ní stojí Peruánky a prodávají sušenky, čipsy a čokoládu, nebo půjčují surfovací prkna. Okolní duny jsou totiž tak vysoké a prudké, že se k surfování hodí přímo skvěle. Bohužel i tak idylické místo trpí odhozenými odpadky, o které zakopáváme na každém kroku.
Šplháme na jednu z dun, vysokou snad 300 metrů. Jde to hodně těžko. Písek je jak tekutý, boříme se do něj. Schválně jsem si vzal sandály bez ponožek a Táňa si teď přeje, aby je měla taky. Do tenisek se ji totiž hrne písek a akorát to zdržuje.
Za chvíli bude zapadat slunce, tak se na něj chceme podívat ze shora. Na vrcholu duny pěkně fouká. Písek máme všude, ale pohled je to skvělý. Huacachina s lagunou jsou hluboko pod náma, duny se kolem nich zvedají na třech stranách. Vodní oko se stromy a pár baráčky uprostřed dun působí jako nefalšovaná oáza.
V dáli za dunami však vidíme Iku, a tak iluze opuštěnosti není ideální. Přesto je úžasná. Na vrcholku duny je klid a ticho. Slunce se sklání k obzoru a většina výletníků už se vrátila do Iky. Obzor je zamlžený pískem i zbytky garúi. Paprsky zapadajícího slunce se alespoň mají na čem rozptylovat a vytváří mu k jeho rozloučení se dnem krásný oranžový doprovod.
Den 309, středa 23. 6.
Brzy ráno nasedáme do rikši a vystupujeme v Ice před Museo Regional de Ica. Bágly necháváme u kasy. Okolní oblast je díky suchému klimatu známá svými mumiemi. Byly nalezeny na řadě míst ve velkých pohřebištích. V muzeu je několik exemplářů, které dokumentují nejen způsob pohřbívání dávných kultur (především Nasca a Paracas), ale i jejich zvyky a dovednosti. Úžasné byly například jejich operace hlavy, po kterých někteří pacienti žili ještě desítky let (o čemž svědčí zhojené a srostlé rány na lebce). Šlechticům se zase od malička pomocí plochých kamenů přivázaných k lebce deformoval tvar hlavy. Prodloužená lebka, vyhrazená jen jim, byla totiž symbolem urozenosti a krásy.
V originalitě keramiky vynikala především kultura Nasca. Jejich hnědě, oranžově a červeně pomalované nádoby a dekorační předměty nejsou sice tak do detailů propracované jako třeba indické sošky, přesto jsou přinejmenším stejně elegantní a nápadité. To ostatně platí i o tkaných textiliích s roztodivnými vzory, které dnes patří k nejvyhledávanějším svědkům minulosti. Skvělé!
