PERU – Pohřební věže Sillustani

Hrobkám se říká chullpy, i když tenhle termín je odvozen od pokrývek utkaných ze stébel trávy, kterými se přikrývaly pohřbené mumie. Vlastně ani nešlo o pohřeb v našem smyslu zakopání do země. Pro každou rodinu, nebo i jen jedince (podle společenského postavení), byla postavena věž...


S kamennými hrobkami podobnými těm v Sillustani jsme se poprvé setkali v orurském národním antropologickém muzeu. Tehdy to bylo jen na fotkách a hovořilo se o oblasti na jih od jezera Titicaca. Hrobky byly hodně podobné, v každém případě dost odlišné od toho, co jsem dosud kdy viděl. Dokonce tam byl model jedné takové hrobky i s mumií. Myslel jsem si, že ty oblasti jsou pro nás nedostupné, a jsem rád, že teď na podobném místě stojíme a můžeme se dát do zkoumání.

Pobořená chullpa

Je pěkná zima, na planině fučí vítr a slunce je schované za mraky. Stojíme na návrší nad jezerem, od kterého táhne další chlad. Předci dnešních Peruánců si pro svůj hřbitov nemohli vybrat nehostinnější místo. Celý kopec je pokrytý kamennými válcovitými věžemi a roztroušenými kameny. To jsou ony hrobky. Dost neobvyklé.

Prý tu stojí čtyři typy hrobek, nazvané podle kultur, které je tu zanechaly: Pukará (200 př. n. l. – 200 n. l.), Tiwanaku (200 – 1200), Colla (1200 – 1445), Inka (1445 – 1533). Každý typ je jiný, čím mladší, tím dokonalejší. Všechny ale mají společných hlavní rys: jsou to kamenné, uvnitř duté, věže. Mohlo by se zdát divné, že hrobky stavěli kamenné, když svá obydlí až na výjimky budovali z hlíny. Věřili však v nesmrtelnost duše a z tohoto pohledu byla délka pozemské poutě jen krátkou epizodou oproti pouti posmrtné.

Hrobkám se říká chullpy, i když tenhle termín je odvozen od pokrývek utkaných ze stébel trávy, kterými se přikrývaly pohřbené mumie. Vlastně ani nešlo o pohřeb v našem smyslu zakopání do země. Pro každou rodinu, nebo i jen jedince (podle společenského postavení), byla postavena věž. K opracovávání kamenu stavitelé používali hlavně techniky rozbíjení kamenů podél spár a kombinace rozpínavého dřeva a vody (dřevo se zastrčilo do spáry, polévalo vodou a jak pilo, roztahovalo se a křup, kámen puknul).

Každá věž má dole malé okýnko. Původně se mělo za to, že tímto otvorem byly do věže ukládány ostatky. Otvory jsou však příliš malé, aby jimi něco tak velkého mohlo projít. Dnes je nejpravděpodobnější teorie, že nebožtíci byly do věží ukládáni shora a spodní otvor sloužil jen k doplňování potravin a dalších předmětů, které zemřelý na své mimozemské pouti mohl potřebovat. Po uložení ostatků pak byla ve vrchní části věže postavena klenba, která celý prostor seshora uzavřela.

Otvorem u země se do chullpy nevkládaly nebožtíci, nýbrž doplňovaly předměty, jež nebožtík na své posmrtné pouti potřeboval

Způsob pohřbívání jednotlivých kultur se lišil například tím, že některé měly pohřební komory pod úrovní země, jiné na, nebo nad její úrovní. Podstata pohřebních věží je však stejná.

Věží se zachovalo málo. Většina byla rozbořena vykrádači hrobek a ty co zůstaly jsou už prázdné. Paradoxně ty polorozbořené názorně ukazují průřez svým vnitřkem, takže můžeme vidět, že jejich stěny byly tlusté desítky centimetrů a zužovaly se směrem nahoru. Stojí si na planině opuštěně, ošlehávané větrem a ve smrákajícím se odpoledni vypadají strašidelně.

Kromě hrobek je na návrší ještě jedno zajímavé místo. Bez vysvětlení vypadá jako obyčejný desetimetrový půlkruh obestavěný špičatými kameny, k němuž vedou tři kamenné schody. Ve skutečnosti jde o jakýsi kalendář, který jeho tvůrci nazývali intihuatana (připoutané slunce). Symbolizuje sluneční cyklus na obloze, kdy slunce se po určité době z jednoho extrémního bodu začíná vracet zpátky, aby se po půl roce dostalo do druhého extrému a znovu se obrátilo zpět. Tři schody mají symbolizovat čtyři prvky a stavy. Nejnižší schod symbolizuje svět minulý, představovaný podsvětím a prvkem ukupača (voda). Prostřední schod je naše současnost, představovaná kaipačou (země). Třetí, nejvyšší, schod je budoucnost, nebe (kam směřujeme), symbolizované hanampačou (vzduch). Nad tím vším je velká půlkruhovitá plocha, představující slunce a jeho symbol oheň. Tolik indiánská mytologie.

Nad námi se honí zlověstné mraky a zároveň zapadá slunce. Ta kombinace oranžové a temně šedivé je výmluvně strašidelná. Vydal jsem se trochu jinudy než ostatní, takže mám většinu míst jen pro sebe. Nikde nikdo, jen opuštěné vykradené hrobky, temné nebe s probleskující oranžovou září a studený vítr. U jedné z hrobek je ještě zachována rampa, pomocí které byly těžké kameny dopravovány do vyšších částí hrobek. Některé z nich jsou až 12 metrů vysoké.

Už je načase vrátit se zpátky. Autobus dole čeká a parkoviště se hemží indiánkami a dětmi, které se snaží prodat turistům co nejvíc suvenýrů. Dnešní žně pro ně končí, tak chtějí na poslední chvíli vydělat co nejvíc. Odjíždíme a necháváme hrobky pomalu mizet ve studené tmě.

Den 297, pátek 11. 6.

Je ráno, asi sedm hodin a my sedíme v kanceláři autobusové společnosti, s níž pojedeme do Cuska. Vědomi si rad o nenechavcích nespouštíme zraky z našich batohů, sami si je nakládáme (do zavazadlového prostoru pod sedadly) a navíc si ještě sedáme na stejnou stranu. Zavazadlový prostor je sice volně přístupný z obou stran, ale to bychom už opravdu byli paranoidní, kdybychom si oba sedli na jednu stranu k okýnku, jen aby jsme měli přehled co se s batohy děje. Ostatně i o Indonésii a Bolívii jsem slyšel, že se v nich víc krade, ale my jsme to nepocítili.

Atmosféra pohřebiště

Na ulici před kanceláří si dáváme peruánskou pouliční snídani: nějakou bábovku a k tomu quinou. Sluníčko už vyšlo a bude nám na cestu svítit. Cesta by měla trvat osm hodin, ale silnice je prý hrozná a průměrná doba jízdy je 14 hodin. Zase nám mažou med kolem huby, jen abychom nasedli zrovna do jejich busu. Všichni jsou však stejní, takže rozhodování je vlastně jednoduchý: jedeme s těmi, co odjíždí v nejvhodnější dobu.

Silnice se zdá lepší, než zvěsti o ní. Alespoň teď na začátku. Po první hodině přijíždíme do městečka Juliaca, křižovatce cest z Puna do Cuska a Arequipy. Svojí vyprahlostí a polohou v poušti mi úplně připomíná první čínské městečko při příjezdu z Kazakstánu. Stejně holé ulice, písek a slunce. Jen zima je tu větší.

V Juliace z nějakého důvodu asi hodinu čekáme. Doufám že to není kvůli nějaké součástce do autobusu, kterou v Punu zapomněli, tak dojeli do nejbližšího města, kde se ji pokouší sehnat. Vůbec by mě to nepřekvapovalo.

Z Juliaci vyrážíme na dlouho cestu Altiplanem. Vzhledem k velikosti Peru to na mapě vypadá jako kousek, ale je to přes 400 km.

Připravili jsme se na další z bezpočtu hrbolatých cest, ale nic takového se nekoná. Skoro celá silnice až do Cuska je dobře vyasfaltovaná, a tak jedinou zpomalovací překážkou jsou serpentiny do kopců. Většinu času si čtu, i když občasný pohled ven odhalí zajímavé věci. Přeci jen nejedeme pouze pouští, ale občas zabloudíme i do nějakého kaňonu, kde se proženeme kolem hliněných vesniček. Pořád jsme ve výšce přes 3500 metrů. Hory kolem sice vypadají jako obyčejné kopečky, ale do šesti kilometrů jim toho často moc nezbývá.

V městečku Sicuani se zastavujeme na oběd. Někteří vyskakují z busu a jdou se občerstvit do blízké jídelny, my si kupujeme jídlo z okýnka. Ty moje brambory se zeleninou vypadají docela dobře a dokonce k nim dostávám zadarmo maso. Sice v podobě červíčků uvařených uvnitř, ale bílkoviny nikdy neuškodí.

Souběžně se silnicí vede i železnice, která je prý pohodlnější než cesta busem. Vlastně možná byla, protože silnice je určitě nová a snesitelná snad i pro západní zadky. I přesto, že autobus je nacpaný a lidi musí stát nebo sedět i v uličce.

Poslední třetinu cesty se k nám „připojila“ řeka Urubamba a přibylo hor. Když přijíždíme do vesničky Urcos, už v dlouhém údolí Urubamby tušíme, že bychom snad nemuseli jet celých 14 hodin. Tomu napovídal i celkem dobrý stav silnice, i když o překvapení není nikdy nouze a s jejich přístupem se dá cokoliv natáhnout na libovolně dlouhou dobu.