PÁKISTÁN – Gilgit a okolí
- Podrobnosti
- Vytvořeno 29. 10. 1999 •
- Aktualizováno 13. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3475×
Z Baseenu škobrtáme přes kameny, potůček a kukuřiční políčka. Za chvíli jsme u studánky pod buddhou. Za ty 3 roky co jsem tady nebyl se nezměnilo vůbec nic. Studánka i pramen co ji napájí jsou pořád stejné. Jen té vody co tady muselo za tu dobu protéct...
Gilgit
Gilgit už poznávám. Je to to stejné roztahané město v údolí řeky Gilgit obklopené vyprahlými horami, které jsem před třemi léty opouštěl.
Ubytováváme se hned u autobusového nádraží v hotýlku, který je uzavřen v jednom velkém dvoře. Působí domácky – kamenné pěšinky, květinové záhony. Všechna města kde jsme zatím tady v horách bydleli byla opravdu pěkná. Tady je ale bezkonkurenčně nejvíc zahraničních turistů. Někteří z nich tu tráví týdny, protože život je tady levný a okolí překrásné.
Jdeme se trochu projít po Gilgitu. Cestou ukazuju Táňě stará známá místa, kde jsme před třemi léty putovali s Martinem a Chlupim. U mostu si kupuju naši – výborné ovoce chutnající jako hruško-jablko. Mám ho poprvé, ale svou chutí mě hned dostává.
 |
| Vysutý most přes řeku Gilgit |
Je trochu zvláštní procházet se po ulicích města tak vzdáleného od domova a přitom ho znát. Někdy jdu schválně někudy kde už jsem byl, jindy zase úplně jinudy a pak koukám kam jsme to vlastně zabloudili. Proti Passu a Karimabádu je Gilgit velkoměsto, kde se taky dá koupit daleké víc věcí. Passu a Karimabád jsou zase tišší a bližší přírodě.
Zase jednou peru a pak se jdeme navečeřet. Máme nějaký špenát s čapaty a pak povinní čaj s mlékem, který tady připravují i s kořením a do konvičky ho slévají z velké výšky.
Kargahský buddha po třech létech, Jutial Nala
Den 32, neděle 20. 9.
Trochu si přispáváme do doby než nás sluníčko nemilosrdně vytahuje ven. Odcházíme na túru ke Kargahskému buddhovi. Před tím si ale v jedné díře dáváme docela dobrou snídani – zeleninovou rýži s cizrnou a placky (podobné langoši) se smaženým těstem a pálivou omáčkou.
Do vesnice Baseen, odkud je to k buddhovi tak 15 minut pěšky, se vezeme, pak se ale budeme zpátky do Gilgitu vracet pěšky.
 |
| Jutial Nala nad Gilgitem (foto Tatiana Podolcová) |
Z Baseenu škobrtáme přes kameny, potůček a kukuřiční políčka. Za chvíli jsme u studánky pod buddhou. Za ty 3 roky co jsem tady nebyl se nezměnilo vůbec nic. Studánka i pramen co ji napájí jsou pořád stejné. Jen té vody co tady muselo za tu dobu protéct. Hned pod studánkou je kamenný mlýn. Nějaký děda v něm právě mele mouku. Buddha nahoře na skále jakoby se usmíval, jak vidíme v dalekohledu. Asi je spokojený s tím, jak se Martinovi i mě od poslední návštěvy daří v životě. Potůček vytékající ze studánky se klikatí mezi stromy ve smaragdově zelené trávě. Nádhera. Osvěžujeme se ve studánce a odpočíváme. Jen tak posloucháme ptáky a peřeje dole pod námi.
Odpočatí a napití skvělé pramenité vody scházíme k potoku, přes kameny přeskakujeme na druhou stranu (oproti cestě před třemi léty změna, tehdy jsme se tudy museli brodit) a šplháme po svahu do vesnice Nagpur. Odsud je krásný výhled jak na buddhu, tak na 8125 m vysokou Nanga Parbat v dálce před námi.
Podél umělého zavlažovacího kanálu pokračujeme po hřebenu směrem ke Gilgitu. Voda je křišťálově průzračná a úplně svádí k pití. Podél kanálu jsou lidská obydlí a i domácí zvířectvu pochopitelně je jedno kde si uleví. Voda je tu ale rychlá, takže po nějaké době je příslušné místo zase vyčištěno.
Je vedro, my ale jdeme v příjemném chládku stromů rostoucích podél kanálů. Ženy perou a dřevěným pálkami „ždímají“ prádlo, děti pobíhají kolem a pokřikují po nás „One-pen!“, protože jim občas nějaký turista dá tužku nebo propisku. My je ale v tomhle druhu žebrání nehodláme podporovat, což se jim moc nelíbí. Jejich odpovědí je sprška kamení, asi aby turisti nebyli tak vzpurní.To se nám zatím nikde nestalo.
U vesničky Barmas odpočíváme pod stejným stromem jako před třemi léty a díváme se dolů na Gilgit. Teď tam ale ještě neodbočíme, protože tentokrát chci jít podél kanálu ještě dál na východ až za Gilgit.
 |
| Rychlé občerstvení po pákistánsku: čapaty, dal, pálivá omáčka a je to... (foto Tatiana Podolcová) |
Stezka vede dál, procházíme kolem odbočky, kterou jsme před třemi léty s Martinem sešli do Gilgitu. Jdeme trochu do kopce a voda v kanále začíná ubývat. Za chvíli už z něj je jen prašné koryto. Ani okolí není už tak zelené, stromy rostou jedině podél vyschlého kanálu, políčka úplně zmizela. Teď už jdeme po cestičce vytesané do skály. Na jedné straně je pod námi strmý sráz, na druhé straně strmá stěna až někam do nebe.
Kanál vede pořád podél skály, je vyprahlý, bez vody. Pohled na Gilgit je skvělý. Teď mě překvapilo když vidím, kolik kukuřičných políček je přímo uprostřed Gilgitu, třeba i jen kousek od našeho hotelu. Takhle shora vypadá Gilgit hodně zelený, z ulice přímo ve městě se ale jeví vyprahlý, možná proto, že odtamtud vidíme jen vyprahlé hory v okolí.
Na některých místech stezka už neexistuje – zničili ji sesuvy skal. Musíme přelézat kameny a modlit se, aby se stěna nezačala sesouvat dál, nebo na úplně jiném místě. Tady není vůbec nic jisté.
Gilgitské letiště pod námi slouží jako docela dobrý orientační bod pro odhad vzdálenosti, kterou ještě musíme po skalním chodníčku ujít. Po několika kilometrech se začíná gilgitské údolí trochu zvedat a zelená barva políček a lesíku se k nám „začíná přibližovat“. Po chvíli už jsme na rozcestí více kanálů, kde můžeme pohodlně sejít ze stezky a vydat se do vesnice Jutial, kde si chytneme nějaké mini-suzuki zpět do Gilgitu. Za chvíli už spolu s několika Pákistánci uháníme směr Gilgit. V suzuki s námi jedou i dva mladíci, kteří právě skončili střední školu. Oba chtějí dál na nějakou vojenskou školu v Péšaváru. Bodejť ne, kdo v Pákistánu pracuje pro armádu, je za vodou.
Gilgit
Odpočíváme v hotýlku. K večeři si dávám kuře biryani, což je skvělá kořeněná rýže s kousky kuřete. Maso je připravené dobře chuťově, ale esteticky by dostali pětku.Většina jsou kosti a ten pohled! Na estetiku tady hledí stejně málo jako v Ghaně. Tam kuře připravují přesně stejně.
Den 33, pondělí 21. 9.
Celé dopoledne máme na brouzdání po Gilgitu, protože autobus do Rawalpindi nám jede až ve 4 odpoledne. Batohy necháváme v hotelu a jdeme do města. V National Bank of Pakistan chci vyměnit cestovní šeky, ale mají blbý kurz, tak to nechávám plavat. Snad v Rawalpindi.
Táňa se chce podívat na nějaký šalwar kamiz (pákistánské „pyžamovité“ oblečení), který pro ni tady bude lepší. Když chodí jen v tričku s krátkým rukávem místním, vesměs neukojeným chlapům padají oči z důlků. Když chodí v triku s košilí zase se skoro uvaří ve vlastní šťávě. Zrovna v tomhle okamžiku nás potkává jeden z dvojice mladíků které jsme včera potkali v minibuse. Má známého, který nám na šalwar kamiz udělá dobrou cenu. To známe! Podívat se ale můžeme.
 |
| Šalvar kamíz, Táňa a pomalovaný autobus |
Šalwary které nám jeho známý nabízí nejsou vůbec ošklivé, jsou ale světlé. Je mezi nimi jeden tmavě oranžový s červeným vyšíváním. Táně se líbí, tak si ho bere. Za zhruba 160 korun vůbec není špatný.
Sedíme pod vysutým mostem přes řeku Gilgit a jíme ovoce. Je tady skvěle. Žádné vlhko, jen příjemná teplota a k tomu občas i slabý vánek. To ve městech dole pod horami, kam zítra sjedeme bude vedro a navíc i šílený hluk. Ach jo!
Před druhou se vracíme do hotelu. Táňa si oblíká šalwar kamiz a odcházíme na autobus. Odjíždíme na čas.
Jízda je už ze začátku kodrcavá, ale to co přichází v následujících 18 hodinách nemá obdoby. Řidiče se sice střídají dva, ale ani jeden z nich s námi pasažéry nemá soucit. Jelikož jedeme dolů z hor, můžou to pálit tryskem silnice nesilnice, díry nedíry, kameny nekameny a taky toho plně využívají. Ta naše pojízdná plechovka se autobusu podobá maximálně jménem a vzdáleně i tvarem. Za volantem ale sedí šílenec a za ním se klepe o život 40 oveček (včetně nás dvou). Drncá to až hrůza – máme vůbec ještě pneumatiky? Nemám dost místa na nohy tak ani nemůžu spát a jediné co mi zbývá je „dobrovolně“ být svědkem toho, jak řidič v těch nejostřejších zatáčkách, vysoko nad údolím Indu, maximálně využívá jejich poloměr a umožňuje nám vidět z okýnka přímo strmě dolů, protože je až někde pod koly autobusu. Alespoň je to skvělý výhled! Táně je z toho trochu blbě, ale není divu, i já se ještě teď když to píšu z toho nadskakování setrvačností natřásám.
Ne všichni to ale vidí jako my. Někteří visí za ruku ven ze dveří autobusu, nebo dokonce v plné rychlosti šplhají na střechu. Většinu cesty projíždíme v noci a ráno už mžouráme na nízké pahorky Severozápadní hraniční provincie. Teprve teď vidím o co jsme přišli když jsme před třemi léty nejeli z Gilgitu rovnou do Rawalpindi, ale z Karakoramské dálnice jsme uhnuli a zamířili do Péšawáru.
