PÁKISTÁN – Karimabád a okolí
- Podrobnosti
- Vytvořeno 29. 10. 1999 •
- Aktualizováno 13. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3379×
Stezka podél kanálu nás vede ven z Karimabádu a dál do údolí. Procházíme kolem zahrádek a domečků, na jejichž plochých střechách se suší meruňky a rajčata. Hned vedle satelitních antén(!), které sem tam vidíme. Lidé nám kynou a děti pokřikují „Hello!“. Některé z těch menších mají černě namalované oči. Je to ochrana proti duchům...
Karimabád
Už je po sezóně a tak jsme v hotýlku jediní hosté. Podle knihy tady skoro 2 týdny nikdo nebyl a za poslední asi 2 roky jsem v ní našel napsaných asi 8 Čechů. Dostáváme malou místnůstku, před kterou je venku stůl s lavicemi, za nimi se klikatí zavlažovací kanál a přímo z postele máme výhled na hory. Paráda! Dáváme si snídani (chleba, omeleta a jejich zelený čaj tamaru) a hned jdeme ven.
Karimabád se táhne mírně do kopce, na jehož vrcholu „sedí“ velká pevnost. Proti okolním horám ale vypadá jako kostička na hromadě písku – malinká a ztracená.
Od otevření Karakoramské dálnice v roce 1982 zažil Karimabád prudký turistický rozvoj. Je to vidět i na jeho ulicích, které jsou vyasfaltované nebo dokonce vydlážděné. Okolí je fakt pěkné, takže každý hotel má alespoň 1 džíp, který si turisti můžou najmout pro projížďky.
Hlavní ulice je lemována desítkami obchůdků s místními suvenýry, potravinami nebo restauracemi. Je tady celkem málo čerstvého ovoce a zeleniny, za to tuny sušených meruněk a moruší, které přímo tady rostou.
 |
| Výhled z baltitské pevnosti na údolí říčky Hunza (foto Tatiana Podolcová) |
Klikaté uličky Baltitu (staré jméno pro Karimabád, jež se dnes ještě používá pro jeho „historickou“ část včetně pevnosti) nás vedou do kopce až k baltitské pevnosti. Ta až donedávna chátrala, dokud nebyla během sedmi let (1990-1996) restaurována s pomocí francouzských odborníků. Výsledek je skvělý. Vůbec nevypadá jako nově opravená, ale naopak má tu pravou patinu. Vstupné je sice 200 rupek, v Pákistánu věc nevídaná, ale stojí to za to. Ve vstupném je zahrnut průvodce, který skvěle vypráví o historii oblasti a tím i pevnosti. Provádí nás místnostmi od vězení přes uvítací halu, kuchyň, soukromé místnosti mira (místní vládce), vyhlídkovou terasu. V jedné z místností je promítačka a průvodce nám na diapozitivech přibližuje důležité osoby historie pevnosti, minulé podoby pevnosti a i průběh rekonstrukce. Prohlídkou jsme nadšení. Je to ještě vůbec Pákistán? Nechci místní lidi podceňovat, ale když vidím jak vypadá Pákistán vně pevnosti, myslím, že celá koncepce prohlídky pevnosti se určitě nemohla zrodit v hlavách Pákistánců, ale spíš jde o francouzské nápady.
Od pevnosti je skvělý výhled na údolí Hunzy, vrcholy Ultar (7388 m), Divan (7270 m) a Rakapoši (7790 m).
V jedné hospůdce si k obědu dáváme místní jídla. Nejdřív hustou polévku s těstovinami nazývanou quroutte daudo, Táňa pak brambory s omáčkou z meruňkových jader, já zas rýži se zeleninovou kaší. K tomu máme jejich vynikající zelený čaj tumuro. Z jídelního lístku jsme si opsali pár zajímavých jídel s popisem:
- tzamik – vařené brambory v omáčce z vlašských ořechů
- quroutte daudo – původní daudo: hustá a výživná omáčka s rozdrcenými meruňkovými jádry a kusy natrhaného čapaty (chlebové placky)
- dirm phitti – pro svou sladkost nazývané „Hunzská čokoláda“, vyrobené ze speciálně připravené pšeničné mouky, zvenku křupavé, uvnitř gumové
- shikarkutz curry – omáčka je připravena z čili papriček smíchaných se zelenými listy, její chuť je (samozřejmě) pálivá a jakoby kašovitá
- feltze fago – velmi sladká placka ze sladkých bobulí stromu feltze
- khanda – morušový džem
Vracíme se do hotýlku, kde na lavičce, s panoramou hor před sebou píšu deník a pak jen tak lenošíme.
Večer se jdeme projít. Po návratu jsme nějakou dobu potmě, protože v celém Karimabádu vypadl proud (všechna místa podél Karakoramské dálnice jsou napájena elektřinou vedenou z jihu stovky kilometrů do hor a sloupy vedení jsou samozřejmě stejně vydané napospas rozmarům přírody jako nebohé silnice). Usínáme za zvuků a hluků místních hudebníků hrajících pro turisty v blízkém drahém hotelu.
Den 30, pátek 18. 9.
Vroce 1997 byla neděle změněna na den pracovního klidu (dříve jim samozřejmě býval pátek) a pátek je teď den pracovní (i když jen dopoledne) a sobota je normální pracovní den. I dneska tedy vidíme hloučky dětí pospíchající do školy. Nemají žádnou jednotnou národní uniformu, ale jednotlivé školy si takové oblečení vytvořily. Někteří mají třeba oranžové šalwar kamiz (volná košile a volné kalhoty, typické pákistánské oblečení jak pro ženy tak pro muže), jiní zase kalhoty, modré košile a kalhoty. Všichni mají připnutý odznak – symbol své školy.
Okolí Karimabádu
Po snídani odcházíme na túru podél okolních zavlažovacích kanálů. Tady v horách je není možné přehlédnout, protože jsou všude tam kde lidi. Vedou vodu z ledovců na políčka a i do městeček. I v Karimabádu přímo hlavní ulice s krámky zurčí voda ve vybetonovaných korytech a konečně i přímo pod naším oknem v hotýlku je zavlažovací kanál. Jejich předci začínali využívat vodu z hor velice moudře a nebýt tohohle systému kanálů, šechno by tady zůstalo vyprahlé jako okolní hory.
Stezka podél kanálu nás vede ven z Karimabádu a dál do údolí. Procházíme kolem zahrádek a domečků, na jejichž plochých střechách se suší meruňky a rajčata. Hned vedle satelitních antén(!), které sem tam vidíme. Lidé nám kynou a děti pokřikují „Hello!“. Některé z těch menších mají černě namalované oči. Je to ochrana proti duchům. Děti se za náma často ženou i několik minut – jsme pro ně možná ještě zajímavější než oni pro nás. Strašně rádi se fotografují, což už ale neplatí o ženách. Ty někdy až poplašeně odmítají. Za to nám ale nabízejí jablka nebo broskve.
 |
| Baltitská pevnost se krčí ve stínu mohutných hor |
U jednoho z kanálů odpočíváme. Fotím děti a vyměňuju si objektiv u foťáku. V tom najednou „Žbluňk!“ a jeden objektiv zmizel v zavlažovacím kanále! Špatně jsem ho nasadil a on vypadl. Je po něm říkám si. V tom ale vidím, že vyplaval na hladinu. Natahuju se, ale je daleko. Nezbývá než rychle hupsnout do vody a vylovit ho. Děti, které zrovna pobíhaly kolem zůstaly stát jako opařené a diskutují, k jak velké tragédii to došlo. Já si zatím vylévám vodu z bot a koukám na zabahněné kalhoty. Jdu objektiv i sebe trochu omýt. Je v něm voda, takže ho musím nechat vyschnout. Snad bude fungovat. Bohužel je to 28-80 mm, takže ten co používám častěji. Ještě že mám ten 35 mm Olympus (teď s ním fotí Táňa), který tak budu muset dočasně používat místo něj.
Pomalu se vracíme zpátky do Karimabádu za čvachtání mých bot a obvyklé asistence dětí a teď i deště (jakoby té vody nebulo dost). V hotýlku si beru sandály, kalhoty už mám skoro suché, takže jdeme dál.
Je zataženo a trochu prší. Chceme se jít podívat do sousední vesničky Altit, kde je další pevnost, ale menší než ta baltitská.
Baltit a Altit jsou od sebe vzdáleny snad 4 km, ale kdysi byla obě malá „království“, která byla často ve při. Do Altitu se jde klikatou prašnou stezkou podél kopce s baltitskou pevností. Teď, když je zataženo a poprchává, místní políčka s kukuřicí a pšenicí mají neuvěřitelně svěží zelenou barvu.
Altit je malinký, s centrem tvořeným návsí a rybníkem. Trochu prší, tak na schodem jednoho krámku čekáme až přestane. Mezitím nás kolemjdoucí děti obdarovaly jablky.
Do Karimabádu se vracíme zpět přes vesničku Mominabad. V dřívějších dobách v ní žili umělci a hudebníci, kteří byli v místním kastovním systému na spodních příčkách.
Karimabád
Dnešní večer je poslední v Hunze a proto si k večeři dáme nějaká tradiční jídla. Všechna jsou lákavá, ale nakonec vítězí meruňková polívka a burutze berikutz, což jsou dvě placky čapaty, mezi nimiž je místní sýr a bylinky (máta, koriandr), vše polité meruňkovým olejem. Moc dobré! Meruňky jsou tady vůbec důležité a dělají z nich všechno od oleje až po polívku, o čemž jsme se mohli sami přesvědčit. Meruňky z Hunzy je prý možné najít na mnoha místech v Asii.
Večer v hotýlku střídavě píšu a střídavě nepíšu deník. To podle toho, jestli svítí světlo, nebo je výpadek elektřiny.
Den 31, Sobota 19. 9.
Před osmou ráno stojíme v Ganéši na silnici pod Karimabádem. Chceme stopnout autobus jedoucí ze Sustu do Gilgitu. V hotýlku jsme si dali snídani – čapaty a sýr. Dostali jsme hunzský chleba a máslo. Jak je vidět, nejen v Číně nám někdo nerozumí. Čaj nám ale přinesli správný – jejich zelený tumuro.
Sedíme u silnice a pozorujeme, jak se místní děti trousí do školy. Ať mají uniformy nebo ne, všechna se na nás zvědavě koukají, nejvíce samozřejmě ti nejmenší.
Autobus přijíždí po osmé, je to přesně ta stejná kraksna s tím stejným průvodčím jako před dvěma dny cestou z Passu do Karimabádu. Cesta ubíhá celkem rychle, docela dobře vidíme, jak se ze zeleného údolí Hunzy postupně stává divočina. Po třech hodinách jsme v Gilgitu. V ten okamžik se ve mě dostavuje docela dobrý vnitřní pocit, protože jsem dosáhnul stejného místa jako před třemi léty, ale úplně jinou cestou. Místo přes Střední východ (Turecko, Írán) přes Rusko a Střední Asii.
