PÁKISTÁN – Rawalpindi
- Podrobnosti
- Vytvořeno 16. 11. 1999 •
- Aktualizováno 9. 9. 2013
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3167×
Rawalpindi je proti tichým horám děsivá změna. Hluk, smrad z výfuků, rikši se na silnici přetlačují o každé místo. Vládne chaos, protože všichni spěchají za svým cílem – drsně, sobecky, bezohledně – a neohlíží se na nikoho kolem sebe. Výsledkem je neustálá dopravní zácpa, troubení, kouř z výfuků. Neplatí žádná silniční pravidla kromě dvou: jezdí se vlevo a přednost v jízdě má vždy ten kdo je větší a silnější...
Den 34, úterý 22. 9.
Kolem osmé hodiny jsme se po několika proudové silnici Péšavár-Rawalpindi (na kterou jsme po sjezdu z hor najeli) přiřítili na autobusák do Rawalpindi. Samozřejmě že nutně na ten nejvzdálenější od centra, takže nám nezbývá nic jiného než si do hotelu kde máme s Magdou smluvený sraz vzít taxíka. Jsem z cesty tak vyklepanej, že si před taxikářem neberu servítky a nemám náladu smlouvat. Tak dlouho na jeho nabídku „100 rupií“ odpovídám svým „50 rupií“ až ho to přestává bavit a bere nás za 50.
Magda ve smluveném hotelu bydlela, ale už včera odjela. Měli jsme se totiž setkat včera nebo předevčírem, ale jelikož jsme se zdrželi v horách nestihli jsme přijet včas.
K snídani si dávám dhal (čočka nebo obecně jiná luštěnina) s čapaty a pak vyrážíme na obhlídku. V jedné fotoprodejně získávám typ na opravnu foťáků. Můj „utopený“ objektiv to totiž dost silně potřebuje. Sice uschnul, ale na čočkách uvnitř zůstaly usazeniny z vody a tak přes něj vidím všechno jakoby v mlze.
Rawalpindi je proti tichým horám děsivá změna. Hluk, smrad z výfuků, rikši se na silnici přetlačují o každé místo. Vládne chaos, protože všichni spěchají za svým cílem – drsně, sobecky, bezohledně – a neohlíží se na nikoho kolem sebe. Výsledkem je neustálá dopravní zácpa, troubení, kouř z výfuků. Neplatí žádná silniční pravidla kromě dvou: jezdí se vlevo a přednost v jízdě má vždy ten kdo je větší a silnější. Vozidla, tj. auta, autobusy, náklaďáky, rikši, motorky, si zásadně nedávají přednost, ale každý se cpe i do té nejmenší skulinky jež se vytvoří v jeho směru jízdy. Pomoc!
Jako chodec si ale taky moc neužiju, protože jsem na silnici ten nejslabší a na chodníku zase ten nejmíň početný – na něm totiž leží daleko víc odpadků než je chodců. Spolu s otřískanými vehikly a zanedbanými domy to vytváří ten pravý základ pro překlad jména „Pak-i-stan“ – tj. „Země čistých“. Vím, že ten název vznikl na náboženském podkladě, ale fyzický kontrast je tak do očí bijící, že jej prostě nemůžu považovat za nic jiného než černý humor. „Země čistých“ je totiž (zatím) suverénně nejšpinavější asijskou zemí kterou jsem viděl a rozhodně patří k nejšpinavějším a nejzanedbanějším zemím, které jsem vůbec viděl. Když se k tomu ještě přidá místní klima, tj. vlhko a vedro, vylezou z toho i špinaví lidé (včetně nás). Rozdíl mezí Pákistánci a námi je ten, že my jsme tím nuceni denně prát a denně si brát čisté oblečení, zatímco je to nepřinutí k ničemu jinému než k pomalým šouravým pohybům, pokud náhodou neleží na ulici a nespí.
Jdeme dál ulicemi s těmito myšlenkami. Rozhodně je to třeba vidět, aby si člověk uvědomil ty propastné rozdíly a možná i trochu pochopil proč jsou podobné země tam kde jsou a ne třeba o 10, 20 let dál. Co chcete ale dělat se zemí, kde žije 100 miliónů sobeckých dětí. Kdo si myslí že generalizuju ať se jede přesvědčit sám.
Procházíme Radža bazarem, nejrušnější a nejšpinavější částí města. V ulici College Road si fotím vývěsní štít firmy USNAMCO na kterém je logo B. Braun. Vida, i tady jsme se rozlezli.
Poznávám místa, kudy jsme se před třemi léty potloukali. Nic se nezměnilo. Všude stále stejný bordel a chaos. Alespoň že na ulici stojí prodejci, kteří za pár rupek míchají osvěžující nápoj z lemonků, citrónů nebo cukrové třtiny. V tomhle prachu se to hodí.
Zpět na Saddar bazaar kde bydlíme vyhledávám místo, kde by se měl dát opravit foťák. Jde to, ale nabídky na opravu jsou nekřesťansky drahé – 2000 rupií pouze za vyčištění mého velkého objektivu se mi přeci jen zdá moc. Takže sbohem. Zkusím Lahaur a pak Díllí, Bombaj, Bangkok...
Pokoušíme se alespoň najít „College of Information Technologies“, kde by měla být internetová kavárna (její adresu jsem získal z vývěsky v hotelu Popular Inn a adresu Popular Innu zase od jedné Němky v autobuse do Karimabadu). „College...“ tady je, mají i Internet, ale... nějak nefunkční. Jejich modemové spojení není nic moc, poskytovatel taky není nejspolehlivější. Nejdřív asi hodinu čekáme na zprovoznění spojení a korunu všemu dává výpadek proudu po té, co asi 2 hodiny píšu dopis se zprávou z cesty do Brauna. Samozřejmě jsem si neuložil ani čárku, samozřejmě budu muset psát všechno znovu, samozřejmě jsem blbec, který se spoléhá na něco o čem sakra dobře ví že má slabá místa – počítačovou síť bez záložního zdroje napětí. Odmítám zaplatit, protože dodávka proudu je z mého pohledu samozřejmě součástí služby, oni se zase diví, protože u počítače jsem seděl a spojení bylo navázáno. No jo, ale co ten výpadek proudu, který mě vrátil do bodu nula. Za ten může Alláh?
Navečer sedím u počítače další 3 hodiny, abych zplodil (a uložil) celý dopis znovu. Zítra se ho pokusím poslat. Pákistánci, Pákistánci. Kdybyste se raději míň vymlouvali a buď přiznali chybu, nebo začali víc makat. Když jím ale vždycky pomáhá Alláh...
Večeře mi moc nejde, protože nemám rád nedokončenou práci a dnešek jsem si navíc představoval trochu jinak než za klávesnicí počítače. Moje chyba byla, že jsem si dopis nenapsal předem na papír a pak h jenom neopsal. No jo, zkuste ale fotit, psát deník, hledat Internet a ještě k tomu mít dopředu napsané dopisy a to všechno jen jako doprovodná věc k tomu hlavnímu – vlastnímu cestování.
Den 35, středa 23. 9.
První ranní povinností je poslat všechny e-maily, které jsem neposlal včera. I internetové kavárně čekáme chvíli na navázání modemového spojení a pak necelou hodinu „vyřizuju“ zbylou poštu.
Dostat se z Rawalpindi do Ialamabádu je celkem jednoduché. Stačí nasednout do minibusu číslo 1, který těch 15 km překoná za 3/4 hodiny. Staví totiž na každém rohu, a doslova na každé mávnutí a každý může nastoupit a vystoupit ke chce. Staví třeba 3krát na 100 metrech! Rozhodně pohodlné pro lidi, kteří se nemusí tahat na pevné zastávky, ale plynulosti už tak přecpané dopravy to moc nepomáhá.
