Jako každá obrovská země i Rusko je neustále v procesu stěhování národů. Nádraží je přeplněno lidmi čekajícími na svůj „poezd“ a svou troškou do mlýna teď přispíváme i my.
Vlak přistavují asi 3/4 hodiny před odjezdem a hned nastává obrovský úprk a závod o místa. Přeci jen je vidět, že tohle už je opravdu styčné místo Evropy a Asie, už se projevuje i nátura Asiatů – neomalenost (bráno z našeho evropského pohledu). Naštěstí máme lístky přímo na určitá místa v určitém vagónu.
Provodnici v celém vlaku jsou Kazakové. Rusům by se asi nechtělo jet vlakem, který projíždí celé dva dny územím Kazakstánu. A ani se jim nedivím. V kupé je s námi nějaká kazašská mamina s děckem. Prý jsou od Bajkonuru. Je zajímavé, že vůbec neříká „g“, ale jen samé „h“ – např. „Haharin“ místo „Gagarin“. Rusové ve svojí ruštině vůbec „h“ nemají, ale Kazakové zase ve svojí ruštině nemají „g“. Strašně se diví, že spolu cestujeme a nejsme manželé. Radši jim říkám, že jedeme jen do Indie, aby se můj pravý smysl cesty náhodou neroznesl a „nenavštívil“ nás někdo, kdo by si myslel, že jsme chodící banky. Pak je tu jedna Ruska žijící v Šimkentu vezoucí snad 20 krabic nakoupených věcí, které jsou rozložené v kupé celého vagónu. Kupé jsou uzavřená, taková ta čtyřpostelová, s úložním prostorem pod spodními postelemi, lampičkou u každé z nich a dvěma žebříky. Povlečení není v ceně lístku, platí se za ně 10 rublů. My už ale žádné rubly nemáme, tak vytahujeme spacáky.
Všichni cestující jsou hned jako doma, rozbalují první zásoby jídla, přezouvají se do bačkor a tepláků, nebo jiného, vpravdě domácího oblečení. Aby ne, čekají nás 3 dny a 4 noci, kdy vlak bude naším domovem.
Den 8, čtvrtek 27. 8.
V noci mě nejdřív vyhazuje provodnik z mýho místa dole na místo někam nahoru. Prý sem přijde nějaký voják. Má smůlu. Tak jak teď s Táňou ležíme (ona nahoře aby ji nikdo neotravoval, já dole na úložním prostoru kde máme schované batohy) je to nejlepší. Nakonec svoje úsilí vzdal a přemístil Kazašku i s děckem do jiného kupé a k nám dal Rusku zase s děckem.
Ráno se umývám na záchodě. Škoda že nejsme v nových vagónech jako při cestě do Moskvy. Vlak už spolykal první stovky kilometrů a my pořád jedeme docela úrodnou krajinou občas přerušenou šedivým a otřískaným městem, nebo zanedbanou vesničkou.
Každé 2-3 hodiny stavíme, na zastávkách se všichni provodnici (na jeden vagón jsou tři) vyhrnou ven a začnou kouřit o sto šest. Do vlaku pak naskakují teprve až když už se rozjíždí. Proč taky spěchat, že? V tom se pomalu ale jistě začíná ukazovat asijská povaha. Před čtvrtou odpoledne, za Saratovem, přejíždíme řeku Volhu. V tomhle místě je snad 5 km široká, takže je to pravý ruský zážitek ve stylu „vsjo bolšoe“.
Naše Ruska má se svým prckem (je mu 5 a jmenuje se Vova) trochu problémy. Dost ho nezvládá, on si pořád něco vymýšlí a je to asi dost rozmazlený fracek. Ona je zase typ takové té dobrotivé ruské maminy, i když je jí teprve něco kolem třiceti. Navíc si našel stejně starého kamaráda a u nás v kupé si hrajou na karate.
Denní výročí cesty trávíme asi hodinovou zastávku v temnu na rusko-kazakstánské hranici. Je asi 9 hodin večer moskevského času, nevíme ale kolik je to místního. Asi jsem ještě nenapsal, že vlaky po celém Rusku jezdí podle času moskevského a ten je nastavený i na hodinách na všech nádražích kterými projíždíme nezávisle na tom, kolik dělá časový rozdíl od Moskvy. V praxi to např. znamená, že přestože je v jízdním řádu napsáno, že náš vlak přijíždí do Almaty ve 3.40 ráno, je to údaj v moskevském čase. V Almaty bude ve skutečnosti už 6.40, ale nádražní hodiny budou ukazovat 3.40. V pravdě ruské řešení, i když co jiného dělat v zemi, která má 11 časových pásem?
Mysleli jsme si, že na hranici bude kontrola, ale nikde nikdo. Jen náš vlak tiše stojí na nástupišti, kolem svižně pobíhají babušky se svými jablky a mlíkem a provodnici zase kouří. Už je celkem teplo a pohoda. Zdá se, že do Kazakstánu se přes počáteční pochyby dostaneme bez problémů.