SINGAPUR – Malá Indie a Orchard Road

Do Malé Indie často chodí každý z těch 7 % obyvatel Singapuru hlásících se k Indům. Někteří dát si indickou večeři, potkat přátele, či se jen tak projít a nadýchat se vůní Indie (které jsou opravdu občas cítit), jiní zase koupit si obrázek svého boha, vonné tyčinky, nebo zajít do některého z hinduistických chrámů...

Den 144, neděle 10. 1.

Když se probouzím, pořád ještě prší – a stejně silně. Snídám v posteli a chvíli píšu deník. Když konečně přestává pršet vyrážím do města. S deštníkem, pro jistotu.

Každou neděli ráno se ve čtvrti Tiong Bahru koná neobvyklý koncert – koncert desítek opeřenců. Jedu asi tři zastávky MRT a pak musím ještě asi půl kiláku pěšky. Dostávám se k rohové kavárně, která je pro nedělní ptačí zpívání centrem. U kavárny už pod plátěnou střechou sedí Číňani vedle bělochů a poslouchají. Na háčcích pod střechou visí v řadách elegantní (některé vyřezávané) klece, v nichž poskakují a zpívají malí žlutozelení práci rychlí jako blesk.

Oběť, hinduistický chrámu Šrí Mariamman

Stejně zajímavý pohled je i na jejich majitele. Sedí nad čajem nebo kávou a poslouchají společný koncert svých miláčků. Přes ulici je další podobné místo, kde kromě malých ptáčků důstojně sedí i velcí papagájové nebo poskakují obyčejní vrabčáci a holubi.

Když se vracím na metro, slyším ptačí zpěv i z otevřených oken v okolních domech. Úplná koncertní čtvrť!

Stejně jako mají Číňani Čínskou čtvrť, mají i muslimové své „teritorium“ – čtvrť kolem Arab Street – Arabské ulice. téhle čtvrti je i Sultánova mešita, největší v Singapuru. Teď je úplně prázdná, ale stejně (jako nemuslim) nesmím do hlavní modlitební haly. Vycházím na ulici, kde je ale nějak prázdno. Přecházím do další ulice a i ta je prázdná a obchody zavřené. Aha, asi proto, že je neděle. Jiné vysvětlení mě nenapadá (i když muslimským svátkem je pátek).

Nemá cenu abych se procházel prázdnýma ulicema, to se sem radši vrátím zítra. Chci totiž určitě vidět arabské obchůdky ve sterilních singapurských podmínkách.

Trochu krápe, ale už jsem si na to celkem zvyknul. Nemám ostatně moc na výběr – v Singapuru nejsem každý den, tak nemůžu sedět a čekat až přestane pršet. Co mě ale opravdu štve jsou světelné podmínky na focení. Od šedivých mraků visících na obloze je všechno šedivé a dešťové kapky taky nejsou nejlepší přispívatel k optickým vlastnostem mých objektivů.

Oběť, hinduistický chrámu Šrí Mariamman

Před deštěm se na chvilku schovávám v bělostném kostele Naší paní lurdské mající zajímavá barevná okna s výjevy z bible (podobné jako v kostelech u nás). Překvapuje mě, že drtivá většina návštěvníků jsou Indové a i kněz je Ind! Tenhle kostel bude mezi nimi oblíben nejspíš proto, že je kousek od indické čtvrti Malá Indie.

Do Malé Indie často chodí každý z těch 7 % obyvatel Singapuru hlásících se k Indům. Někteří dát si indickou večeři, potkat přátele, či se jen tak projít a nadýchat se vůní Indie (které jsou opravdu občas cítit), jiní zase koupit si obrázek svého boha, vonné tyčinky, nebo zajít do některého z hinduistických chrámů.

Jakmile vstupuju na území téhle čtvrti, začínám chápat, proč sem Indové chodí. Ze všech koutů se ozývá indická hudba, zní tamilština a na bazarech..., tam mě skoro přepadá indická nostalgie, když cítím všechna ta různá koření, vonné oleje a vůni indických jídel.. Je to tak odlišné od jihovýchodní Asie, až mě ten kontrast zaráží. Když i já mám nostalgické myšlenky, jak silné pouto asi musí k téhle části Singapuru vázat Indy? V restauracích si dokonce můžou dát takové indické obyčejnosti jako thálí nebo parantha. Samozřejmě v singapursky sterilním prostředí, ale přesto je to thálí, navíc jezené mezi svými.

Ulice jsou plné Indů. Posedávajících, hovořících, nakupujících. Skoro všichni jsou čistě oblečeni. Jaký div, to by se ve „Velké“ Indii stát nemohlo.

Většina místních Indů je z jihu, což je poznat nejen podle jejich pleti, ale i podle stylu hinduistických chrámů. Žádné kamenné šedivé prangy, ale barevné věže obsypané stejně barevnými figurkami z hinduistické mytologie. Stejné chrámy jsou prý na jihu Indie. Tam jsem zatím nebyl a znám je jen z fotek.

Teď právě stojím na nádvoří chrámu Šrí Šrinivasa Perumal zasvěceného Višnuovi. V Čínské čtvrti stojí podobně barevný chrám Šrí Mariamman zasvěcený krvelačné bohyni Kálí. Do onoho chrámu se vstupuje právě takovou bránou posázenou barevnými figurkami bohů. Uvnitř to samé – přepestré figurky, včetně mrtvol v rukou Kálí a utržených hlav na řetězu kolem jejího krku.

Drak na střeše chrámu Leong San See

Chrámy jsou po čtvrtích opravdu proházeny. V Čínské čtvrti je hinduistický Šrí Mariamman a v Malé Indii zase buddhistický Chrám tisíce světel a buddhisticko-taoistický Leong San See. Chrám tisíce světel (nazvaný podle velkého poštu žárovek připevněných na obrovském 15metrovém sedícím Buddhovi) je dost kýčovitý a působí uměle. Sedící Buddha nemá vůbec buddhův výraz a žárovky z něj dělají spíš atrakci do televize.

V prostoru za Buddhou se dá vejít přímo do něj, kde je v malé komůrce uchováván malý ležící Buddha. Nejzajímavější věci jsou však ve skříňce na levé straně u vchodu: replika Buddhova otisku chodidla se 108 atributy Buddhy vykládanými z perleti (podobné perleťové vykládání na chodidlech mí i ležící Buddha v bangkokském chrámu Wat Pho) a údajný kus dřeva ze stromu, pod kterým se Buddha narodil.

Oproti Chrámu 1000 světel je chrám Leong San See menší, ale daleko vkusnější a „náboženštější“. Nad vchodem visí typické červené lampióny a uvnitř (i u v chodu) jdou krásná okna s plastikami z keramiky. Je to vlastně první taoistický chrám který vidím a musím říct, že hodně zajímavý. Lidi si při vstupu berou vonné tyčinky, zapalují je a v sepnutých rukou je zvedají do výše. Na stolku je připraveno obětní ovoce s v chrámové „lodi“ voní tyčinky a svítí svíce.

Cestou zpět z Malé Indie procházím znovu kolem voňavých stánků připomínajících Indii. Tenhle pohodový den už si nechci kazit, tak si říkám, že bych jel někam kde je hodně zeleně. Což takhle třeba singapurská botanická zahrada? To je ono! Ještě před tím než nasedám do autobusu se stavuju v McDonald’s na záchodě. Tam mě odchytává jeden zvědavý a ukecaný Číňan. Jmenuje se Fen, oženil se do Thajska, kde žije a jednou by tam chtěl strávit i penzi. Libí se mu tam i proto, že je tam levno. Nebo že by tohle byl hlavní důvod jeho nadšení Thajskem? Možná. O Singapuřanech se říká, že jsou docela na peníze a honí se za všelijakými slevami. Dokonce mají smyšlenou postavičku Kiasu, karikaturu těch příliš šetřivých Singapuřanů kteří dělají ve světě Singapuru ostudu – třeba snahou vyhnou se placení vstupného, nebo tím, že si třeba při bufetové snídani nandávají velké porce jen proto, aby si mohli zbytky vzít sebou a „něco“ tak ušetřit na jídle. Jako bych to odněkud neznal.

Když tak poslouchám Fena, docela by do tohohle obrázku zapadal. Vše má zjištěné, ví co ve které zemi stojí a nadává na drahotu Singapuru, zatímco na druhé straně jezdí na dovolenou do drahých hotelů.

Po třičtvrtě hodině pokecu vstáváme a já nasedám na bus do Botanické zahrady. Zahrada je kousek od známé nákupní superulice – Orchard Road (Sadová). Hned za branou začíná anglický trávník a vysoké karibské palmy. Je to ale spíš park než zahrada. Cestičky se vinou mezi keři a palmami a sem tam zakopávám o vodopád.

Nejhezčí částí je Orchideová zahrada, do které se na rozdíl od vlastní Botanické zahrady platí vstupné. Cestička vede mezi různobarevnými orchidejemi, z nichž nejhezčí jsou ale zasázeny v tzv. Mlžném pavilonu. Tady jsou ty nejvzácnější a zároveň nejbarevnější druhy – tmavě červené, fialové, červeno-žlutě žíhané, modrobílé, žluté. V dalším pavilónku rostou tzv. VIP orchideje, což jsou orchideje nazvané podle významných osobností a událostí. Např. orchidea Gyula Horn, Diana, ASEAN Beauty. Součástí zahrady je i část deštného pralesa, teď pěkně vlhkého.

Pokud někdo zamíří do zahrady v noci, dostane se mu odměny v podobě osvětlených palem, chodníků a vodopádů. Příjemné pro rande s děvčaty, jak podle vlastní zkušenosti říkal Fen.

Orchard Road – Sadová ulice – je jednou z nejznámějších nákupních zón Asie

Cesta zpět do centra vede přes Orchard Road, tak nebudu plýtvat dolary za autobus a radši se projdu a pokoukám na pěkné věci ve výkladních skříních. Na to je Orchard Road fakt skvělá. Množství a šíře zboží jsou neuvěřitelné. Singapuřani nakupují jako diví, a když už svoje nákupy neunesou, prostě si vezmou taxíka. Před většinou nákupních center jsou dokonce přístřešky se zábradlím. Pod nimi ve frontě stojí Singapuřani a spořádaně čekají na taxíky. Nad jejich hlavami svítí digitální tabule, na které probíhají názvy čtvrtí kam jedou lidi ve frontě – pro případ, že by se někdo chtěl svézt stejným směrem a rozdělit si tak cestovné (inu, efektivnost jsou prachy, zvlášť pro Singapuřany).

Během hodiny procházím celou Orchard Road (dost rychle) a dostávám se až k Marina Bay, zálivu, odkud je skvělý pohled na mrakodrapy v CBD. Mezitím se setmělo a tak sedím na břehu moře, pod palmami, jím chleba s lančmítem a koukám na osvětlené majestátní mrakodrapy. Pár metrů ode mně se navíc ocucávají hned dva mladé milenecké páry. To je atmosféra, co?

• ◄ SINGAPUR – Koloniální distrikt a Čínská čtvrť
• SINGAPUR – Sentosa ►