THAJSKO – Mae Salong
- Podrobnosti
- Vytvořeno 16. 5. 2000 •
- Aktualizováno 15. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3713×
Mae Salong je opravdu čínská vesnice se vším všudy – při večeři v jednom z „nudlových“ krámků se totiž společně s majitelem a jeho rodinou dívám na vysílání nějaké čínské stanice. A taky k jídlu dostávám zadarmo čaj, což by se mohlo stát opravdu jenom v Číně.
Přijíždíme do překvapivě pěkné vesničky. Na malém náměstí stojí supermarket a většina domů má čínské nápisy. Ve zdejší oblasti totiž žijí potomci Číňanů z Čankajškova Kuomintangu, kteří byli nuceni v roce 1949 uprchnout z Číny (Čankajšek se i se svými stoupenci uchýlil na Tchajwan, který je dodnes na Číně nezávislý). V Mae Salong se proto mluví hlavně čínsky a dokonce i reklamy na Pepsi a Fantu jsou čínsky místo thajsky.
 |
| Žena kmene Akha má zuby zničené od celoživotního žvýkání betele |
Když se ubytovávám jsou teprve tři hodiny, tak přemýšlím co se zbytkem dne. Nechci se nijak honit, protože je Štědrý den. Podle mapky na stěně hostelu je odsud asi hodinku chůze vesnice Mathern, ta proč si neudělat příjemnou odpolední vycházku přírodou? Alespoň bude klid, což je to za čím jsem na vánoce přijel.
Jdu po lesní pěšince, která se vine po svahu zeleného kopce. Pode mnou čajová políčka, nade mnou modré nebe, za mnou Thajsko a přede mnou Myanmar. Na hranice je to odsud jen pár kilometrů, takže by se zdálo, že člověk může do Myanmaru vyrazit na denní výlet. Teoreticky by to šlo, pokud by se dokázal vyhnout všem těm minám nastraženým podél hranice a nedostal se do žádné přestřelky mezi gangy opiových králů. Scenérie je ale nádherná. Všude kolem bambus a ticho. Občas míjím pár domorodců vracejících se do vesnice se dřívím na zádech.
Po hodince jsme ve vesničce Mathern horského kmene Akha. Dřevěné chaloupky jsou postavené na kůlech na svahu a každá z nich má před sebou bambusovou verandu. Ale co to? Přibíhají nějaké děti a začínají na mě pokřikovat „Ten baht, ten baht!“. Tak i sem, na samý konec světa (Thajska) už dorazili turisti rozdávající na požádání peníze a cukrovinky. A co víc, zatímco v Pákistánu nebo Indii by se děcka spokojili s jednou rupkou (pokřikují „One rupiah, one rupiah!“, tady si řeknou rovnou o 10 bahtů! Radši jdu dál a prohlížím si další domečky.
Ženy Akha nosí na hlavě zvláštní čepce, na kterých mají podél obličeje přidělaná rolničky. K vyšívaným šatům mají přes rameno podobně vzorovanou tašku.
 |
| Jednoduchá slaměná obydlí jsou pro horské kmeny typická |
Asi je mezi nimi dost oblíbené žvýkat betel (jako v Indii), protože jejich zuby jsou úplně červené a rty krvavé a navíc jsem si v Mae Salong, i cestou sem na pěšince všimnul známých červených plivanců.
Po vesnici je rozvedena elektřina, ale jinak působí romanticky.
Přihrnula se ke mně další děcka a zase chtějí 10 bahtů. Když na to nijak nereaguju, začínají se chovat agresivně. Dost otravují, takže radši vypadnu, jinak by si mysleli, že pořád mají šanci něco dostat. Když už jsou ode mně v bezpečné vzdálenosti, začínají na mě házet kameny. No jo, důsledek nevzdělanosti je všude stejný – zničující.
Mae Salong je opravdu čínská vesnice se vším všudy – při večeři v jednom z „nudlových“ krámků se totiž společně s majitelem a jeho rodinou dívám na vysílání nějaké čínské stanice. A taky k jídlu dostávám zadarmo čaj, což by se mohlo stát opravdu jenom v Číně.
Den 128, pátek 25. 12.
Každé ráno od pěti do osmi se v Mae Salong koná ranní trh. Vstávám abych tam byl už v šest, kdy má trh být v největším proudu.
Je ještě tma, ale už se živě kupuje a prodává. Nejvíc jídlo, ale taky čepice nebo hřebeny. Někteří lidé sem přišli nakoupit čerstvou zeleninu od žen z akhaských vesnic (mají ty svoje typické čepice s rolničkama), jiní se zase přišli najíst. Připravují se tu kuřecí stehýnka, nudlové polévky, rýže s kuřetem. Já si dávám kokosovou vafli, kterou jedna Číňanka dělá přímo přede mnou na jednoduchém „vaflovači“: do formy nalévá těsto, přikrývá druhou formou a dává na kotlík s uhlíky. Tak se vafle skvěle osmaží.
 |
| Ranní trh – hlavní událost den – už skoro skončil, i když pro většinu obyvatel obyvatel vesničky den ještě ani nezačal |
Mezi lidmi jsou poznat jak Thajci, tak Čínani a ženy kmene Akha. Chtěl bych udělat pár fotek, ale ještě je málo světla a nechci tu šaškovat s bleskem. Tak jdu zatím vylézt na cestu na Mae Salong a čekám až se nad protější kopce vyhoupne slunce.
Když jsem zpátky na trhu (asi v sedm hodin), je už světlo a trh se zaplnil turisty. Řady prodávajících a kupujících už ale dost prořídly – nejlepší to opravdu bylo za tmy. I tak se dá udělat pár fotek.
Ke snídani (jedna vafle mi přeci jen nestačila) si kupuju junanský (Junan je provincie v Číně) koláč s povidly z ovoce, které nedokážu určit.
V deset hodin odjíždím v songtó zpátky do Ban Basangu a odtud do Čiang Rai. Dnešek bude vlastně ryze cestovní, protože moje další zastávka, město Nakhon Račasima (nebo taky Khorat), je na severovýchodě Thajska, asi 13 hodin busem z Čiang Rai. Bus mi jede v půl čtvrtý odpoledne a na místě bych měl být v půl pátý ráno. Jedou i busy, které vyjíždějí později a do Khoratu taky přijíždějí později. Ty jsou ale klimatizované a tedy o dost dražší. To radši ty dvě hodinky, než se vydám brzo ráno hledat ubytování, strávím na nádraží.
 |
| Thajsko-barmská hranice |
Čekám na bus (v čisté čekárně, takže to není nepříjemné) a píšu deník nebo si čtu. Prý už je možné dostat se z Thajska do Číny po zemi přes Laos nebo Myanmar. Taky se začíná rozjíždět obchod, což by se hodně týkalo právě okresu Čiang Rai, ve kterém jsou přechody do Laosu a Myanmaru.
Thajsko prý pomáhá financovat výstavbu potřebné infrastruktury. Doufám, že tuhle cestu někdy využiju, protože tím se opět stává reálná pozemní cesta z Evropy až do Austrálie (pokud nepočítám nějaké šachování přes Indočínu).
Na jih z Čiang Rai se staví nová dálnice. Thajsko vůbec hodně investuje do stavby nových komunikací. Jde jim to docela rychle a teď přímo z autobusu vidím proč. Je totiž už půl šestý odpoledne, ale na dálnice se ještě pracuje. To bych si u nás vůbec nedokázal představit.
Některé autobusy během jízdy staví na jídlo, jiné ne. Ten můj nestaví, tak si na jedné krátké zastávce, kde busem probíhají prodavači jídla a pití, kupuju kuře a rýží. Docela dobré služby, ne? Místo „donášky až do domu“ je to „donáška až na sedadlo“. Noc strávím v autobuse, tak doufám, že se alespoň trochu vyspím. Jenom mě docela mrzí, že jsem ani včera v Mae Salong, ani dnes v Čiang Rai nenašel telefon, protože jsem chtěl o vánocích zavolat domů.
