Zpráva z Rawalpindi, Pákistán – 23. 9. 1998
- Podrobnosti
- Vytvořeno 23. 9. 1998 •
- Aktualizováno 13. 10. 2012
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3064×
Cesta pousti z Urumci do Kasgaru je neco, co jsem jeste (a Tana uz vubec) nezazil. Je to sice jeden z hlavnich tahu, ale vede pousti a to rozhoduje vic, nez ze jde o dulezitou dopravni tepnu. Cestou nas mijely desitky nakladaku a autobusu, ktere se stejne jako my brodily prachem a bahnem. Tech 40 hodin ale na druhou stranu ubehlo rychleji, nez bych rekl, protoze jsme jeli spacim autobusem. Mista malo (tak akorat pro Cinany), ale clovek si mohl delat co chtel: sedet, lezet, chodit, viset, proste cokoliv.
Do Kasgaru jsme prijeli ze dvou duvodu. Driv byl totiz dulezitou krizovatkou na Hedvabne stezce a uz po staleti je po cele Asii znam svym nedelnim trhem. Kasgar uz ale neni tim bajnym mestem jako pred staletimi, proto hodne cestovatelu odjizdi zklamano. Vyvoj se ale proste neda zastavit ani v tomhle nejokrajovatejsim okraji Ciny, i kdyz bych to podle nekterych nasich zkusenosti nekdy nerekl. Centru Kasgaru vevodi obrovska socha Mao Cetunga (co ten tady proboha dela?) a nekolik vysokych administrativnich budov. Staci ale jen sejit z "turistickeho" okruhu a vejit do chude ctvrti. Tady se cas doslova zastavil a mistni lidickove delaji svoje kazdodenni veci stejnym zpusobem jako po staleti. Navic je v tom nerusi turisti, protoze tady zadni nejsou. S nedelnim trhem je to uz trochu jinak. Dnes, na rozdil od minulosti, uz je mozne si na nem koupit kazetak nebo treba video. Nastesti ta cast, kde dedeckove a babicky z nejruznejsich mistnich etnik prodavaji a nakupuji latky, koreni, zeleninu, ovoce, kozy, ovce (a dokonce i jednoho velblouda) nejspis zustala stejna. My jsme si v kazdem pripade prisli na sve.
Zazili jsme taky par prihod s Ujgury. Bohuzel byly spise negativni - hodne se nas snazili sidit. Na tohle jsou Cinani skveli, protoze jsou opravdu cestni a udajne je tady i celkem mala korupce.
Dalsim docela dobrym zazitkem byla jizda na kole. Nektera mista v Kasgaru jsou celkem dost vzdalena od centra, tak jsme si na jeden den pujcili kolo. Nikomu bych nepral ty herky, jake jsme dostali. Zenska, co nam je pucovala, nas nejdriv "odbornym" okem odhadla a mne pak dala snad ten nejhorsi vytvor, co mela, nad Tanou se trochu smilovala a dala ji kolo o neco lepsi. Jizdu jsme prezili bez nehody, i kdyz bych na zdejsich silnicich s nervama asi moc dlouho nevydrzel - dopravni pravidla tady jsou akorat pro ozdobu a nikdo krome nas se jimi neridil, takze jsme vlastne my byli ten nejnebezpecnejsi prvek na silnici.
Tak a jedeme dal. Ceka nas temer 1500 km karakoramske "dalnice" z Kasgaru do pakistanskeho dvojmesti Rawalpindi/Islamabadu, ktera vede ctyrmi nejvyssimi pohorimi sveta: Pamirem, Karakoramem, Hindukusem a Himalaji. V Kasgaru do autobusu nastupuji sami mladi lidi ze Zapadu. Potkavame tady i cesku Magdu, ktera sama cestuje po Cine a ted jede taky do Pakistanu. Vubec jsme tady potkali samotnych holek celkem hodne.
Prejezd do Pakistanu trval dva dny, ale bohuzel neznam dost krasnych slov, abych popsal to, co jsme videli. Cesta skrz ruznobarevne, zasnezene, nekdy az 7,5 kilometru vysoke hory po uzkych silnickach, je proste neapomenutelna. Co je lidska fantazie proti tomu, co si tady priroda vymyslela. Po uzkych cestickach jsme projizdeli i kolem tadzickych jurt podobnych te, v niz jsme prenocovali u jezera Tianci v horach par hodin jizdy od Urumci. Nejvyssim bodem "dalnice" je Kundzerabsky prusmyk ve vysce 4730 m. n. m. "Dalnice" je kvuli snehu prave v tomhle prusmyku od poloviny listopadu do dubna uzavrena. Myslel jsem si, ze v takove vysce budeme mit alespon male potize s dychanim, ale probehlo to bez problemu. Asi jsme tam nebyli tak dlouho.
V mestecku Sust vstupujeme do Pakistanu (nekonci ale jeste karakoramska "dalnice"), vitaji nas usmevave tvare pakistanskych vojaku. Nechci tim rict, ze by se Cinani neusmivali. Pakistanci mi ale pripadaji pohodovejsi a primejsi, kdezto u Cinanu nebylo mozne odhadnout, co za tim jejich vyrazem skutecne je. Nejspis ale za hodne muze nase neznalost cinstiny. Cina se znalosti jazyka musi byt skvela, Cina bez jeho znalosti byla obcas ... "obtizna".
Ted jsme v Pakistanu a je tady vsechno jednodussi. Hodne lidi dodnes umi nebo se uci anglicky. Anglictina je dedictvim po Britech a mistni lide
tak vlastne dostali neco, cim se muzou spolecne domluvit. Pouze asi 7% lidi totiz ma oficialni jazyk urdu jako svou rodnou rec. Anglictina samozrejme neni rodnym jazykem pro nikoho z nich, ale ma pro ne daleko vesti perspektivu (pokud tady vubec nekdo chape vyznam slova perspektiva :-)).
Pakistanske hory jsou skvele. Stravili jsme 6 dni v udolich ricek Hunza a Gilgit a mesteckach Passu, Karimabad a Gilgit prochazkami po okoli a
ocumovanim ledovcu (ktere tady zasahuji az temer na silnici) a mistnich lidi (kteri z toho urcite meli velkou radost). V pohode, beze spechu, aut a ruchu (ktery uz zase tady v Rawalpindi vypukl plnou paksitanskou silou). Vlastne to tak uplne pohoda nebyla, protoze jsem pri ture kolem Karimabadu v jednom ze zavlazovacich kanalu utopil (a zase vylovil) objektiv od fotaku (a taky sebe). Po dvou dnech suseni objektiv sice plne funguje, ale spinava voda zanechala na vnitrnich cockach prach, takze je pohled pres nej zamlzeny. Musim ho nechat vycistit. Bohuzel je to zrovna ten panoramaticky, ktery vic pouzivam. Jeste ze tady mam sebou maly Olympus, ktery ted budu vyuzivat misto onoho neboheho objektivu. V horach sice uz bylo trochu zima, ale zato krasne. Tane jsem ukazal mista, kde jsem byl pred tremi lety - trocha nostalgie nekdy nezaskodi. Tana si taky v Gilgitu koupila jejich mistni obleceni - salwar kamiz (kteremu podle jeho podoby rikame pyzamo). Je to o dost lepsi, nez tady nosit jen tricko s kratkym rukavem (coz vetsine chlapu padaji oci z dulku) nebo triko a kosili (coz by se zase Tana ve zdejsim vedru uvarila). Ted teda vypada jako jedna z nich a uz se se mnou skoro nebavi :-), protoze nechodim taky v pyzamu.
Ted jsme v Rawalpindi a zotavujeme se z cesty poslednim usekem karakoramske "dalnice". Dalnice v uvozovkach pisu schvalne, protoze to, ze ji tak nekdo nazval vubec neznamena, ze to opravdu dalnice je. Spis okreska posledniho stupne, na ktere by i koza kulhala. Vubec tim nechci snizovat usili Cinanu a Pakistancu, kterym trvalo skoro 20 let, nez cestu dokoncili. Spis tim chci rict, ze zvlast na pakistanske strane vede takovym terenem, ktery proste neni mozne s jejich pristupem k zivotu a praci udrzovat v provozu. Cesta z Gilgitu do Rawalpindi trvala 16 hodin (i s opravou autobusu) a tak drncala, ze se jeste ted setrvacnosti klepu az z toho delam preklepy. Byla to fakt jizda hruzy, protoze jsme se temer neovladatelne ritili po silnici nad hlubokym kanonem Indu a ridici vzdycky tak tak stacil polomer tech nejkrkolomejsich zatacek. V autobuse navic bylo hrozne malo mista, ze se ani nedalo spat a museli jsme tak "dobrovolne" tu uzasnou jizdu sledovat. Vehikl, ve kterem jsme jeli, se autobusu podobal maximalne nazvem a tvarem. Za volantem ale sedel silenec a za nim 40 lidi, kteri se akorat modlili, aby prezili. Ted mi ale Tana vlastne pripomina, ze se to nekterym dokonce libilo a v plne rychlosti viseli za ruku z autobusu a uzivali si sveziho vzduchu. Fakt nekecam! Mozna to vypada jako sranda, ale ja jsem si v te dobe radsi nepredstavoval, jaka placka by z nas zbyla, kdyby se porouchalo treba rizeni a autobus by zacal zatacet na druhou stranu nez chce ridic zrovna v tom okamziku nad kanonem Indu.
Konec srandy. Allah nam pomohl se dostat dolu z hor a my ted nekolik nasledujicich dni pobudeme tady v Rawalpindi, podivame se do Islamabadu, prejedeme do Lahauru a behem tydne bychom se meli dostat do Indie.
Po prvnim mesici jsme taky delali malou rekapitulaci cesty. Pobyt v Cine I Pakistanu jsme si trochu prodlouzili, jelikoz nam "zbylo" misto po Kyrgyzstanu a Kazakstanu. Pakistan je proti Cine az udesne levnej. V pohode vystacime tak se dvema dolary na den za jidlo a ubytovani zatim bylo od dolaru do dvou dolaru za den na jednoho. V celku jedeme podle planu, jen do Indie se dostaneme asi o 3 dny pozdeji (tj. 25. 9.). I tak si myslim, ze s delkou cesty se budou rozdily zvetsovat, protoze v tomhle chaosu se opravdu neda nic predvidat. Zatim jsme kazdy utratili asi 18 000, ja uz jsem napsal 180 stranek A5 deniku a vyfotil 10 filmu. Mozna jeste tady v Pakistanu, urcite ale nejpozdeji v Dilli budu zase muset "nacerpat" penize pres kartu.
