Zpráva z Dillí, Indie – 10. 10. 1998
- Podrobnosti
- Vytvořeno 10. 10. 1998 •
- Aktualizováno 14. 12. 2012
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3399×
Jsme v "zemi cistych", jak zni preklad jmena "Pak-i-stan", ale zatim jsem si toho nestacil vsimnout. Stejne jako pri navsteve pred tremi lety i ted mi to pripada trochu jako vtip. Vim, ze ten nazev nebyl minen fyzicky nybrz nabozensky, ale kdyz se clovek podiva kolem sebe, je tezke si to s fyzickym pojmenovanim nespojit.
Tak trochu mimo je v tomto pripade Islamabad, hlavni mesto Pakistanu, kam jsme se vypravili na "srovnavaci" vylet. Nejlepsi na Islamabadu pry je, ze je jen 15 kilometru od Pakistanu. Ha, ha, ha. No, pointa je v tom, ze Islamabad lezi zhruba 15 km od sveho starsiho bratricka Rawalpindi a tyhle dve mesta jsou jak nebe a dudy. Rawalpindi je zive, prelidnene, hlucne, a spravne pakistansky "barevne" mesto s uzkymi ulickami a mnoha ne prilis krasnymi zakoutimi, zatimco Islamabad je nove navrhnute a postavene mesto se sirokymi bulvary, spoustou zelene, hromadou rezidencnich oblasti a samozrejme se soustredenym urednickym a diplomatickym zivotem. Rawalpindi je prave pakistanske mesto se vsemi zapory i klady, Islamabad je na pohled mnohem hezci, ale asi bych se v nem za dva dny nudil.
Z Rawalpindi jsme se presunuli do Lahauru. Cesta byla skvela, protoze jsme jeli nejakym luxusnim autobusem. Byl klimatizovany, pri nastupovani kazdy dokonce dostal cukrovi a behem jizdy (6 hodin) i dzus a sendvic. Z te klimatizovane krabice vypadal Pakistan tak trochu vzdalene - nebylo vlhko a vedro, odhlucneni udelalo taky svoje, takze to bylo skoro jako pozorovat nejaky cestopisny film.
V Lahauru jsme si nasli hotylek ve ctvrti Anarkali, primo na hlavni ulici mistniho, dost rusneho, bazaru. Zvlastni pocit vyjit z hotylku a hned se octnout bud pod koly projizdejiciho voziku s ovocem, nebo zase v naruci cloveka nedobytne nabizejiciho takove nezbytnosti jako jsou sroubovaky nebo detske vrtulnicky. Bohuzel ale musim rict, ze tady v Lahauru pakistansky bordel dosahl sveho vrcholu. Mozna je divny, ze pisu porad jenom o odpadcich a neporadku. Tak to na nas ale pusobi a misto, ktere takove neni, se nam opravdu vryje hluboko do pameti. Nekdo si muze rict, proc tam teda ten clovek jezdi, kdyz porad jenom nadava. Odpoved je jednoducha: clovek necestuje proto, aby se mu nekde libilo, ale aby to misto poznal.
Ale abych porad nepsal jen negativne, musim rict, ze v Lahauru ja par mist opravdu hodnych pozornosti. Nejbliz k nasemu hotylku bylo Satre mesto. Paradoxne prave ono je v celem Lahauru nejspinavejsi a prochazka v nem je nekdy fakt dost frustrujici (nejvic nam utkveli v pameti deti hrajici si primo ve stoce s odpadky). Na druhe strane je ale uzasne prochazet se temi vsemi malinkymi ulickami, citit vuni koreni a vyhybat se klickujicim riksam. Na okraji stareho mesta je i krasna mesita Badsahi, vytesana z cerveneho piskovce a zakryta tremi kopulemi z mramoru. V lahaurskem vedru bylo jeji nadvori tak rozpalene, ze se po nem skoro nedalo bosky chodit. Primo naproti mesite je Cervena pevnost - skvela architektonicka pamatka, ale nevim, co ji ublizuje vic: jestli mistni vlhke pocasi, nebo nezajem Pakistancu jakkoli investovat do jeji udrzby. Mozna je to jedna z typickych vlastnosti mistnich lidi. Jakmile si neco koupim, nebo neco zacne fungovat, uz se staram jen o to, aby mi prinesla uzitek. Zadna udrzba, ba ani zadne doladeni detailu. Proste jedem a hotovo. Vidime to treba na mistnich autobusech, riksach, ale i domech. Dopravni porostredky jsou jakztakz udrzovane, i kdyz porad pretezovane (oblibena je tady jizda na strese nebo jizda vysice za jednu ruku na zadnim zebriku autobusu), domy jsou sice postavene, casto se ale nikdo nezabyva tim, aby treba zakryl vycnivajici draty z betonu. Estetika se tady moc nenosi, jen uzitek.
Zase si uz stezuju, co? Pojdme radsi dal. Jeden technik mi udelal velkou radost, kdyz mi opravdu dobre vycistil objektiv, ktery moje malickost racila upustit do vody. Omlouvam se tak vsem mistnim sikovnym lidem, ktere jsem podcenil, kdyz jsem si chtel objektiv nechat spravit az v Australii. Jsem bud v zajeti predsudku nebo prilis ovlivnen tim co kolem sebe vidim.
Odjezd z Pakistanu do Indie byl pro nas v jistem slova smyslu vysvobozenim. Peknou teckou ilustrujici nase pocity byl mensi incident na hranici, kdy nam byla zabavena nase lahev s whisky. Pakistan jako muslimska zeme je "na suchu" a podobne veci jsou tady pro svou skodlivost zakazany. S temito slovy nam byla lahev zabavena a skoncila v supliku, odkud pry (pozdeji :-)) poputuje na misto, kde bude znicena. Nic nepomohlo, kdyz jsme vysvetlovali, ze to pro nas neni alkohol, ale desinfekce. Jejich touha tu flasku vychlastat byla proste prilis velka. A ted jsme u toho. V Pakistanu ma clovek casto pocit, ze je nejak omezovan. Ne fyzicky ale dusevne. Pred tremi lety jsem si to neuvedomil tak jako ted, kdyz cestujeme s Tanou. Ona jako zena je v muslimske zemi trochu niz. Kvuli tomu si koupila i saty jako nosi mistni zeny, aby alespon telem trochu splyvala s davem. Pakistan je proste trochu zvlastni. Na jedne strane nadherne hory, krasne architektonicke pamatky a na strane druhe mistni lidi - mili, pratelsti, ochotni pomoci, to vsechno ano, ale i tak trochu jinak vychovani nez my. Schvalne nerikam, co je lepsi. Proste jsou jini.
Indicti celnici s nami hned zacli vtipkovat na tema kolik mame deti a jestli jim je priste privezeme ukazat. Pohodari. Vstupujeme do indickeho statu Pandzab, kteremu vevodi sikhove se svymi neholenymi bradami a tlustymi turbany. Prvni zastavkou je mesto Amritsar, ve kterem je nejsvatejsi sikhsky svatostanek - Zlaty chram. Roku 1984 ho obsadili siksti extremiste a tehdejsi premierka Indira Gandhiova je prikazala vyhnat za pouziti armady. Vysledkem byl masakr, poboreny chram a ... smrt premierky Gandhiove. Jeji telesni strazci totiz byli sikhove a to, co dopustila, se jim asi nelibilo.
Chram je krasny. Pry bylo na jeho vyzdobu pouzito 100 kilo zlata. Je postaven uprostred ctvercoveho jezirka a prichazi se k nemu po uzkem molu. Z jeho utrob neustale zni zpev - svati muzi uz nekolik let nepretrzite ctou texty ze sikhskych svatych knih. Pri vstupu do sikhskeho chramu se musi clovek zout, zakryt si hlavu (cimkoliv, treba i jen fikovym listem) a projit melkym bazenkem, ve kterem si ocisti nohy.
V Amritsaru se moc nezdrzujeme. Krome Zlateho chramu tady neni nic moc k videni, i kdyz ten prvni pocit, ze jsme v Indii, bude navzdy patrit tomuto sikhskemu mesto a jeho muzum v turbanech. Ted se odjizdime trochu schladit do hor do Dharamsaly, mista, ktere si jako svoje exilove sidlo vybral tibetsky dalajlama.
Jsme sice porad v Indii, ale vse je uplne jine. Z jidelny naseho hotylku koukame primo na buddhisticke modlitebni mlynky. Obcas se zpoza rohu objevi starenka, zatoci mlynky a zmizi za druhym rohem. Cela Dharamsala vlastne zije z pritomnosti tibetske komunity. Vsichni cizinci (a ze jich tady je pozehnane) sem prijizdi jen kvuli tomu. Nabidka meditacnich kursu, ruznych diskusi, filmovych predstaveni ba dokonce i vyucovani tibetstine je nekonecna. Z puvodnich dvou dnu jsme nakonec zustali dny ctyri a to se nam tam teprve zacalo libit. Okolni priroda je moc hezka - po mistnich zelenych horach se da toulat dny. Skvele misto, kde se clovek dozvi neco o Tibetu z prvni ruky a pokud ma stesti, muze se dostat i na verejnou audienci k dalajlamovi. My jsme ho nemeli, prijeli jsme pozde. Dalsi bude az za dva tydny.
Odjizdime z Dharamsaly, ale v horach jeste zustaneme. Nasi dalsi zastavkou je Manali - oblibene to vyletni horske mestecko jak Indu tak cizincu. Nas prijezd je trochu neobvykly, protoze nas autobus vyklopil uprostred mesta v pet hodin rano. Hned jsme se stali obeti jednoho majitele hotelu - odvezl nas do sveho, trochu vzdaleneho hotelu. No, je tezke byt ostrazity, kdyz se clovek 8 hodin zmital v tesnem prostoru az mu z toho bylo spatne, navic pres noc, takze se nevyspal. Hotel ma ale jednu obrovskou vyhodu - je daleko od mestecka, takze je v nem bozsky klid a navic skvely vyhled na udoli.
I v Manali je jeste tibetsky vliv: je tady maly (ale pekny) buddhisticky klaster a velky (ale taky pekny) tibetsky trh. V jednom z mistnich lesu (jehlicnatem, jako doma) potkavame 3 Cechy. Jen tak cestuji po Indii a jsou v pohode. Je fakt, ze to je jediny zpusob, jak si cestovani v tehle oblasti sveta uzit: nesnazit se jit proti behu (nebo spis plazu) udalosti, ale jit (plazit) se s nim. Priroda je tady krasna, lide prijemni, tak co vic chtit. Clovek si vic uvedomi, jak jsme u nas doma zhejckani, prahneme po luxusu a kupujeme blbosti. Tady musi kazdy daleko vic bojovat i jen za hole preziti. Proto se nam porad vnucuji ty stovky prodejcu, proto se nam porad vnucuji taxikari, ridici riksi, deti, ktere cisti boty. Mozna proto jsou tady lidi tvrdsi a min ohleduplni k ostatnim nez u nas. Co ale nechapu je, jak v takovych podminkach jeste dokazi byt tak pratelsti a napomocni.
Kdyz pisu tenhle dopis, jsme prave v Dilli. Pryc jsou vonave jehlicnate lesy, pryc je cinkani buddhistickych modlitebnich mlynku. Misto toho tady mame (smradlave) vyfukove plyny a houkani automobilovych siren. Jsme v jinem svete, ale presto porad v jedne zemi. Nove Dilli je ale prostorne a ciste. Bylo postaveno Brity a dnes je to misto, kam si clovek muze prijit trochu odpocinout od precpanych ulicek ve Starem Dilli. Je skvele, ze se tady vsechno strida: chvili mame zive bazary, plne pokrikujicich prodavacu, chvili zase mame zelene zahrady s hebkymi travniky. Dilli je ale bohuzel druhe nejznecistenejsi mesto na svete a je to videt: uz jen pri pohledu pres ulici vidim protejsi domy tak trochu v oparu. V Novem Dilli je efekt jeste vesti - bulvary jsou dlouhe a budovy na opacnych koncich se uplne ztraceji v mlze. Prave jsme se vratili ze Stareho mesta - z Cervene pevnosti (obdoba te lahorske, ale hezci a udrzovanejsi) a z Patecni mesity - ta zase jakoby z oka vypadla mesite Badsahi v Lahauru. Pri tomhle srovnani si clovek uvedomi, ze jeste docela nedavno tyhle dve zeme byly zemi jednou. Proto je mnoho veci podobnych. Neco je preci jen jinak. Lide. Lidi jsou v Indii trochu jini. Uvolnenejsi. Nejsou svazovani tak prisnymi nabozenskymi pravidly jako Pakistanci. Taky se tady s nami spousta lidi chce bavit, ale kdyz je na nas videt, ze jsme unaveni, nedotiraji, a nechteji byt pratelsti za kazdou cenu. Preci jen sem jezdi vic cizincu. V Pakistanu je jich min, Pakistanci maji min prilezitosti se dozvedet o okolnim svete a proto se snazit maximalne vyuzit kazde situace.
Par dni jeste stravime v Dilli. Uz jsem ziskal nepalske vizum, ale jeste potrebuju bangladesske a taky vyridit jednu docela dulezitou vec: penize. Mame uz poslednich 100 dolaru, takze musim zajit do nektere banky a pres kreditni kartu zase nejake nacerpat. Pak se presuneme do Agry a dal na jihozapad do statu Radzasthan, ktery je mimo jine taky znam tim, ze v nem je umistena indicka jaderna strelnice (to proto, ze jeho velkou cast zabira poust).
