Zpráva z Jakarty, Indonésie – 16. 2. 1999
- Podrobnosti
- Vytvořeno 16. 2. 1999 •
- Aktualizováno 13. 10. 2012
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3369×
"Vitejte v Zemi destu" melo stat v sumaterskem pristavu Belawan misto obligatniho "Vitejte v Indonesii". Za ty 2 tydny, co jsem tady, totiz zatim skoro neprestalo prset - je obdobi destu. Alespon ze jsem mel stesti pri imigracni kontrole. Chteli sice videt zpatecni letenku i penize (povinnych 1000 dolaru), ale kdyz jsem jim nejdriv ukazal penize, uspokojilo je to a letenka je uz nezajimala. Nevim, co by nastalo, kdyby zjistili, ze ji nemam. Asi bych ted nesedel v Jakarte a nepsal tenhle dopis. Diky za drzeni palcu - pomohlo to.
O Medanu, prvnim indoneskem meste kousek od Belawanu jsem ze vsech stran slysel jen to nejhorsi. Urednik Singapore Airlines v Singapuru mi rikal, ze jsou tady nepokoje a radil mi, abych se mu vyhnul. Anglican Malcolm, ktereho jsem potkal v Georgetownu, ho zase povazuje za prasivou diru. Na me vubec nezapusobil spatne. Prvni, co jsem uvidel, byl velky McDonald's a hned naproti nemu Velka mesita - nic vic a nic min nez prosty stret kultur. Zadne demonstrace, zadne zatarasy, jen obcas nejaky ten vojak. I tak pro me byl Medan jen tranzit do Bukit Lawang k necemu mnohem zajimavejsimu - narodnimu parku Gunung Leuser, ktere je jednim z mist, kde ziji orangutani ve volne prirode.
Po trosinku jednotvarnem Thajsku a prilis evropske (poloostrovni) Malajsii se konecne zase zacalo neco dit a je o cem psat (ne jako o Malajsii). Z Bukit Lawang jsem se znovu vydal do dzungle. A jake dzungle! Mokrej jsem byl uz po peti minutach a po hodine i zablacenej od hlavy az po paty od vecneho padani do louzi (jeste ze nekdo vynalezl liany, ktere byly leckdy moji jedinou oporou a na kterych se dobre visi, kdyz se pada). Orangutani pred nama skakali na vetvich a zadonili o banany, na ktere jsme je lakali. Kdyz jsme zacali splhat do prvniho kopce, vzdali to, protoze jsou lini a neradi se namahaji (rikali pruvodci :-)). Konecne se mi taky podarilo udelat lepsi fotky dzungle, ktere by nevypadaly jako pohled na cernocha v tunelu. Sice jen o trochu lepsi (asi jako pohled na cernocha v tunelu za pouziti blesku), ale pokud budu takhle postupovat dal, snad se mi do konce cesty podari udelat nejake alespon trochu uspokojive.
V Bukit Lawang bylo celkem dost turistu, i kdyz mistni lidi si stezovali, ze je to porad jen slaby odvar z poctu, ktere tady byvaly pred zacatkem krize. Za to u jezera Toba, kam jsem prijel pak, bylo skoro jak po vymreni. Prazdne hotely, majitele restauraci si nudou okusovali nehty a voda v jezere jen smutne splouchala nechapajic, jak je mozne, ze v drive tak vyhlasenem turistickem stredisku je dnes vic hotelu nez navstevniku. S Kanadanem Kentem jsme premysleli nad tim, z ceho tady vlastne zijou. Uz dva roky nikde nikdo, ale hotely jsou skvele udrzovane, restaurace zasobene a lidi prijemni. Bud meli dobry zisk v letech predchozich, ale spis bych rekl, ze je to tim kouzlem, ktere umi jen ve "tretim" svete - prezit s absolutnim minimem a jeste se pritom usmivat na svet. Jezero Toba je nadherna oaza klidu (jeden z mistnich mladiku ho dokonce nazval rajem). Ne odjakziva, protoze jezero vzniklo v obrovskem sopecnem krateru. Takze priroda si musela nejdriv zabourit, aby tohle krasne misto mohlo vzniknout. Uprostred jezera ja ostrov Samosir velky skoro jako Singapur, pokryty nekonecnymi ryzovymi policky, klikatymi cestickami a malymi vesnickami. Toba je jedno z mist, kde ziji Batakove, kmen, ktery vyznava krestanstvi a stavi domy se zvlastnimi strechami, podobajicimi se bycim rohum.
Na Samosiru se mi pomalinku zacal skladat obrazek o dnesnich Indonesanech. Neubranil jsem se pritom srovnani s Indii, ktere se primo nabizi. Pred dvema lety se do jihovychodni Asie prihnala pohroma v podobe ekonomicke krize. Indonesie jako relativne chude a pritom velke zeme se to dotklo nejvice. Lide, do te doby zvykli na relativni zlepsovani sve zivotni urovne, zase zacali chudnout. A znate to, do lepsiho se jde snadno, ale kdyz se situace zacne zhorsovat, kazdy zacne brblat a nikomu se to pochopitelne nelibi. Tak se stalo, ze Indonesane si znovu zacali pripadat chudi. Znovu si zacali pripadat chudi? Co to je? Vzdyt pises, ze Indonesie byla chuda zeme! - napadne vas. Bude to asi znit hodne kacirsky, ale zacalo mi pripadat, ze Indonesani nejsou dostatecne chudi, prestoze si mysli, ze uz hur byt nemuze. A ted prichazi na radu srovnani s Indii. Kdyz tady kolem sebe vidim ty hezky oblecene lid, nove domy, nove motorky, auta, deti mlsajici nanuky a dospele upijejici pivo, pripadaji mi slova o silene chudobe trochu nadnesena. V Indii neni skoro nic hezke (az na to co vytvorily predchozi generace), skoro nic nove, deti nemlsaji nanuky a dospeli nemaji na to, aby v takove mire upijeli pivo. V Indii se kazdy spokoji byt jen s malinkym ziskem, ale v Indonesii ne. Tady pokud jsem turista, tak bud musim zaplatit premrstenou cenu nebo nic nedostanu a basta. Nestaci jim maly zisk ktery maji, kdyz neco prodaji Indonesanovi za beznou cenu.
Asi jsem nemel jezdit do Indie, pak by me nenapadaly takovyhle perverzni myslenky. Indie vubec prevratila vsechny moje meritka. Nejdriv cloveka vcucne, rozzvyka a pak vyplivne (potvora jedna). A k tomu ho vyplyvne uplne jinyho (potvora druha). Nejzvlastnejsi na tom je, ze ted, po nekolika mesicich, uz mi otrnulo a doslova se tesim, az do ni budu znovu vcucnutej, rozzvykanej a vyplyvnutej. No je tohle normalni? Tana mi neco podobnyho psala uz asi pred mesicem. Je to jako bysme byli nakazeni nejakym virem. Nazval bych ho LNI (LaskoNenavistkIndii): kdyz jsme tam, za par dni nam vsichni lezou na nervy a nikoho nemuzeme vystat, kdyz jsme pryc, nemuzeme se dockat, kdy se zase vratime.
Cestou od jezera Toba do horskeho mestecka Bukittinggi jsem prekrocil rovnik a dostal se na jizni polokouli. Zpet na tu "nasi" severni se vratim az o nekolik tisic kilometru na vychod v Ekvadoru, skoro na konci cesty. Za to uz v noci muzu pozorovat prvni neprimy dukaz toho, ze zemekoule je kulata: kdyz se ted podivam na oblohu, vidim vsechna znama souhvezdi uplne jinak nez u nas - nejak lezi na boku. Treba Orion (charakteristicky tremi jasnymi hvezdami Orionova pasu), viditelny ted na cele zemekouli na vecerni a nocni obloze. U nas (jako spravny anticky bojovnik) stoji, tady na rovniku uz ale lezi na boku a az budu v Sydney, bude kvuli tomu chudak stat na hlave.
Bukittingi je centrum dalsi zajimave kultury - Minangkabau. Minanagkabauove jsou v Indonesii jedinecni tim, ze jde o matriarchalni spolecnost, tj. hlavni slovo v dome maji zeny a vzdycky dedi dcery, muz prejima po svatbe jmeno zeny a stehuje se do jejiho domu (domu jejich rodicu). Takovych spolecnosti je na zemekouli vic, ale pravdepodobne nikde neni muslimska(!) matriarchalni spolecnost jako tady. Dobry gulas, co? Dusledky jsou docela zajimavy a sami Minangkabauove mluvi o perfektni demokracii. V dome maji sice hlavni slovo zeny, ale vsechny veci museji prodiskutovavat s muzi, kteri maji zase hlavni slovo v mesite. A nabozenstvi je jak znamo pro muslimy to stejne jako zivot. Asi si o nich budu muset neco precist, protoze mi to porad nejak vrta hlavou.
Sumatru jsem opoustel nerad, protoze mi pripada ze je to to, co uz jsem dlouho hledal - misto, kde je cestovani nejen prijemne (i kdyz zdaleka ne tak pohodlne jako v Malajsii), ale i ohromne zajimave. Je fakt, ze Indie to neni, ale Indie je extrem, z ni musi kazdy po delsi ci kratsi dobe vypadnout, aby si od ni odpocinul, kdezto na Sumatre bych mohl cestovat mesice a nemusel bych z ni vytahnout paty. Prijemny lidi a okouzlujici priroda.
Z Bukittinggi na Sumatre do Jakarty na Jave jsem sedel 36 hodin v autobuse na zadnich (tj. mensich) sedackach, nad hrejicim motorem (v tropech :-)) a mezi tlupou chlapu, ze kterych se vyklubaly tovarni kominy kourici jednu cigaretu za druhou. V Jakarte jsem z autobusu vypad' vyuzeny jako slanecek, navic v jednu rano, takze zadny zvlastni duvod k bezmezne radosti z toho, ze jsem ty tovarni kominy prezil. V taxiku (fuj, nerad je pouzivam, ale zkuste neco jinyho v jednu v noci v Jakarte, nekolik kilometru od centra) jsem dojel na Jalan Jaksa, ubytoval se a po jeden a pul dni v poloze skrcence z hrobu z Velke Moravy jsem si znovu vychutnal co je to mit natazene nohy.
Jakarta je jako kazde velke mesto v jihovychodni Asii: spousta smradu z aut (vyjimka patri Singapuru), spousta lidi, spousta mrakodrapu. Taky ale spousta muzei, spousta pamatek na kolonialni eru, spousta zajimavych setkani. Pred prezidentskym palacem jsou pry kazdy den demonstrace, ale to je od mista, kde bydlim, vic nez kilometr daleko, takze zadny problem. Na dulezitych mistech (urady, komunikacni zarizeni, drahe hotely, symbolicka mista apod.) jsou vojaci a obrnaky, ale jinak je klid (mozna prave proto je klid :-)). I tady jsou lidi neuveritelne pratelsti a kazdy(!), kdo me miji, se na me usmeje. Tomu rikam pohostinny narod. Samozrejmne, ze jsou to predevsim Asiati, kteri cloveka osuli ani nemrkne, ale tady si toho rada lidi ani nevsimne, protoze Indonesani jsou proste TAK prijemni, ze tim kazdyho oblbnou. Obrana je jednoducha - staci jen trochu premyslet a vedet, ze kazdy, kdo neco prodava, rekne belochovi tak peti az dvacetinasobnou cenu, nez je cena skutecna.
Tady na Jalan Jaksa, turistickem ghettu Jakarty, je skoro prazdno. Jakarte se turisti dusledne vyhybaji, stejne jako cele Indonesii, snad krome Bali, ktere jako kazdy rok pretyka turisty hlavne z Australie a Evropy. Na Bali bych se mel dostat snad behem dvou tydnu a pak behem dalsich dvou preletet do Australie. Zatim se mejte skvele a pokud nevite, kam se vydat tenhle rok, zapomente na tu hysterii, kterou nas krmi noviny a televize a zapremyslejte o Indonesii :-).
