Zpráva z La Pazu, Bolívie – 29. 5. 1999
- Podrobnosti
- Vytvořeno 29. 5. 1999 •
- Aktualizováno 13. 10. 2012
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3759×
Dnesni zpravu zacnu trochu netradicne: stiznosti. Stiznosti na svuj mozek. Jsem pryc sice teprve 9 mesicu (co je to proti Cookovym letum, stravenym brazdenim sirych oceanu), ale muj hlavni vyrobni prostredek uz se zacina vzpirat. Videl, slysel a citil toho za tech par mesicu az moc a uz nestiha zpracovavat. Ja mu navic kazdy den pridavam dalsi davku a tady v Bolivii se k tomu vsemu jeste pridaly nizke teploty a velka nadmorska vyska, takze uz i mrzne a dusi se. Takhle zabrat snad jeste nedostal a tak me uz hezky dlouho presvedcuje, ze pokud bych jeste nekdy chtel za tak kratkou dobu projet tolika kulturama, uz se mnou nebude nikdy mluvit, protoze diskuse s masochistou je podle nej ztrata casu. No poradte! Co mu na to mam rict? Mozna ma ale trochu pravdu - to, co je na dalsich radcich, musel chudak vstrebat za posledni tri tydny.
Zatimco udoli stredniho Chile od Santiaga az po 400 km na jih vzdaleny Chillian mi pripomnelo stredni Evropu, prijezdem do Ovalle, mestecka asi 300 km na sever od Santiaga, se vsechno zmenilo. Dostali jsme se do puste, sice jeste ne poustni, ale uz pekne vyprahle krajiny. U Ovalle zacina retezec neobvyklych pozustatku indianskych kultur tahnouci se na sever az do Peru. Hned na prvnim miste - Valle del Encanto (Udoli zazraku) - jsme se mohli presvedcit, jak moc neobvykle pro nas Evropany jsou. Nekolik hodin jsme se prochazeli mezi necim, co jsme jeste nevideli: udolim plnem kamenu a skalisek pokrytych vyrytymi (petroglyfy) a nakreslenymi (piktografy) obrazy lidi, lam, geometrickych vzorcu ci indianskych masek. Nedozvedeli jsme se, co je tim zazrakem, po nemz je udoli pojmenovane, ale podle nas to jednoznacne je fakt, ze se tenhle kulturni div zachoval po nekolik stovek let. Zda se ale, ze chilske vlady jsou v otazce zachovavani svoji minulosti docela osvicene, takze dost prispeli tim, ze vetsinu podobnych mist prohlasili za narodni parky nebo rezervace.
Abychom se dostali do dalsiho mista nasi cesty, asi 1500 kilometru vzdaleneho San Pedra v pousti Atacama, nechali jsme se na 20 hodin zavrit v autobuse. Pisu o tom hlavne proto, ze jsem snad nepoznal pohodlnejsi autobusy nez v Chile. Meli jsme stesti v nestesti, protoze nas autobus se asi 200 km pred cilem porouchal a museli jsme presednout do jineho, superluxusniho "bus cama" (cama ve spanelstine znamena postel). Postele sice v autobuse nebyly, ale nebylo k tomu daleko - presny opak autobusu bangladesskych, kde je na nohy 15 cm mista a na strese se veze vic lidi nez uvnitr.
Atacama nas zaskocila nejen svym suchem, ale i velkymi teplotnimi rozdily. Ve dne mi stacilo tricko s kratkym rukavem, zatimco v noci jsem si musel navleknout vsechny kosile co mam, tj. cele dve, a litoval jsem, ze jsem si jich nevzal alespon pet. V noci nas ale nastesti zachranily spacaky a ve dne jsme si zimu vynahradili v pousti. Nejnezapomenutelnejsim mistem v okoli San Pedra pro nas bude asi Valle de la Luna (Mesicni udoli) - udoli plne bizarnich skalisek, vezi, kanonu a zbloudilych kamenu. Aby to nestacilo, je jeho velka cast pokryta soli, takze nektera skaliska jsou cela ze soli (vyzkouseno olizanim). I u San Pedra jsme se setkali s indianskou kulturou - v podobe velke incke pevnosti z 12. stoleti, bohuzel uz poborene, ale stale dost pusobive.
Jeste nez jsme nasedli na autobusu smerujiciho pres Andy do bolivijskeho Orura, zastavili jsme se na poslednim miste, jez pred stovkami let na uzemi dnesniho Chile vytvorili Indiani - Cerros Pintados. Na sve by si tady prisel kazdy, kdo slysel o geoglyfech (obrovskych obrazcich vytvorenych poskladanim nebo naopak vysbiranim kamenu) v peruanske Nazce. Geoglyfy v Nazce jsou sice proslulejsi, ale ke shlednuti tech v Pintados nemusite nasednout do letadla abyste se mohli pokochat tim, jakou fantazii tehdy Indiani meli. Na horskem uboci jich je pres 400, z nichz nektere nuti zapracovat lidskou fantazii, jine jsou ale docela "citelne". Fantaskni obrazce zacinaji opet u geometrickych tvaru a pokracuji pres lidske postavy, lamy az po neco, co by Daeniken urcite nazval navstevniky z vesmiru. Nam vsak spis pripadalo, ze jde o domorodce oblecene v kozesinach, ktere jsou pro preziti v Atacame nutne.
V Chile jsme se vubec setkavali s pouhymi zbytky puvodnich americkych civilizaci. Vetsina Chilanu jsou tzv. mestizos (misenci s indianskymi i spanelskymi predky) a cistych Indianu v nem zije daleko mene nez treba v Bolivii nebo Peru. Jakmile jsme se ale dostali do Bolivie, vse se zmenilo. Skoro 60 % obyvatel Bolivie jsou Indiani a je to videt na kazdem kroku. V Oruru nas na ulicich "privitaly" typicke aymarske (Aymara je jeden ze dvou v Bolivii nejrozsirenejsich indianskych kmenu, ten druhy je Kecua) babicky s typickymi burinkami na hlave a pestrobarevnymi latkami na zadech, kde nosi vsechno mozne - od chleba pres zeleninu az treba po deti. Taky jsme se dostali do pekne zimy a i kysliku nam ubylo - neni divu, kdyz Oruro lezi v nadmorske vysce 3702 m. Od te doby jsme se te vysoke nadmorske vysky a nedostatku kysliku nezbavili, protoze se pohybujeme mezi 3700 a 5000 metry (s vyjimkou Sucre). Ne nadarmo se Bolivii rika Tibet Ameriky, protoze velkou cast jejiho uzemi zabira Altiplano (Vysoka planina) zacinajici v 3500 m nad morem. Prvnich par dni nam dalo zabrat treba jen prekonani nekolika schodu(!), ale postupne jsme si zvykli a tady v La Paz (3700 m n. m.) uz behame po mistnich kopcovitych ulicich nahoru a dolu bez problemu.
Nejvetsi zimu a nejridsi vzduch jsme si uzili behem ctyr dnu v pousti jihozapadni Bolivie, kde jsme v dzipu najezdili nekolik stovek kilometru. Drrrrkotali jsme sice zubama zimou (v noci bylo -15 stupnu, ve dne treba jen -5) a lapali po dechu (ve vysce 5000 m uz je asi o 40 % ridsi vzduch nez na urovni more), ale ani na okamzik jsme niceho nezalitovali. Pohled na puste plane, nad nimiz se tyci peti az sesti kilometrove sopky s vrcholky pokrytymi snehem, je nezapomenutelny. Zima z naseho tela brzy odejde, ale ten obraz uz zustane. Cela oblast ale neni jen nekonecna prasna poust. Kousek od mestecka Uyuni je napriklad 12 000 ctverecnich kilometru velka solna plan nazvana Salar de Uyuni. Kdyz jsme stali uprostred ni a klepali se zimou, skoro se nam nechtelo verit, ze pod nohama nam nekrupe snih ale sul (opet vyzkouseno na vlastni jazyk). Kazdy rok se tady vytezi kolem 20 000 tun a Salar je navic takovou turistickou atrakci, ze dokonce primo uprostred postavili hotel ze soli - zdi, postele, stoly, vsechno ze soli. Neuveritelny! Asi o 30 km dal se uprostred Salaru tyci osamoceny skalnaty ostrov - Isla de los Pescadores (Ostrov rybaru). Po rybarich nikde ani pamatky, ale zato kaktusu habadej. Nektere jsou vysoke az 10m a jejich tmave zelena tela pri pohledu z vrcholku ostre kontrastuji s oslepujici belobou okolni solne plane. Barevne spektrum doplnuji tmave hnede hory na obzoru a blankytne modra obloha. Jen ta zima by nemusela byt takova :-).
Na jih od Salaru, v oblasti vklinene mezi Chile a Argentinu, jsme se dostali na uzemi lagun. Nektere byly neuveritelne barevne, jako treba cerveno-oranzova Laguna Colorada (Barevna laguna), nebo zelena Laguna Verde (Zelena laguna), jine mely barvu obycejnou - sedomodrou. Ve vsech se ale splouchaly desitky ruzovych plamenaku! Chapete to? Plamenaky jsem si vzdycky spojoval s tropy a ted jsem je najednou videl, jak byli ve vysce 4000 m a teplote kolem nuly ve vetsi pohode nez my! Od horkych gejziru, jeste o kilometr vys ve vysce 5000 m, jsme se pak znovu vratili do Uyuni. To jmeno se k nemu ale vubec nehodi. Prejmenoval bych ho na "Ciudad Frigida", protoze v nem byla az neuveritelna zima.
Z drsne pouste jsme se behem nekolika hodin premistili do uplne jineho prostredi - kolonialniho Potosi. Prestoze jsme se ocitli v nejvyse polozenem meste na svete (4090 m), teploty vystoupily vys nez v jihozapadni pousti a tak jsme se alespon behem dne mohli trochu ohrat. Pri chuzi po strmych ulicich mesta jsme sice trochu lapali po dechu, ale zato jsme objevili zive trhy rozesete po meste, kolonialni budovy s nadherne vyrezavanymi drevenymi balkony a klastery se zvonicemi a zdobenymi branami jakoby prenesenymi z Andalusie. Vsude se hemzily indianky ve svych kloboucich, at uz nakupujici nebo sedici na chodniku a prodavajici. Ruch ve meste trochu utichl jen behem poledni siesty (kdy velka cast obchodu zavira az do tri, nekdy i peti(!) hodin odpoledne). Pak vsechno zacalo znovu zit a vecer se v nekterych ulicich nedalo ani protlacit. V tomhle je Bolivie dost jina nez Chile. V Chile se na ulicich nezije tak intenzivne jako tady. Lidi chodi nakupovat do supermarketu, kdezto v Bolivii se prodava, kupuje a dohaduje vetsinou na ulici. Ac je to dost podobne Asii, jeden podstatny rozdil tady je - mistni lidi (vetsinou Indiani) se mi zdaji netecni, skoro nikdy se neusmeji a pokud ano, tak jen v pripade, kdyz si od nich neco koupime. Treba oproti zivym a prijemnym Indonesanum jsou to tak trochu divni patroni. Dokonce bych rekl, ze nekterym "vpad" cizincu, ktery pocituji, dost vadi. Inu, hrdi Indiani...
Potosi bylo zalozeno pod 4824 m vysokou horou, ktera byla po objevu stribra nazvana Cerro Rico (Bohaty vrch). V Cerro Rico se doluje dodnes, i kdyz uz ne stribro, ale hlavne zinek, olovo a med a taky zdibec zlata. Jde o nejstarsi nepretrzite fungujici doly (pres 4 stoleti) na svete. Neodolali jsme a do jednoho z onech 3000 dolu, kterymi je Cerro Rico provrtan, jsme se vydali. Cesta dolu pro nas byla jako cesta zpet casem do doby kdy se tady zacalo poprve kopat. Snad jen acetylenove svitilny, dynamit a gumaky tehdy nemeli. Co zustalo, je neuveritelne tvrda prace, vetsinou jen s kladivem, v extremne nezdravem prostredi, kde hornici umiraji behem 10 let prace na silikozu plic. Presto tady vestina z nich pracuje dobrovolne, ci dokonce pokracuji v rodinne hornicke tradici. Nam uplne stacilo jen prolezat temi uzkymi, nekdy pouze metr vysokymi tunely, po lane ruckovat do dalsich pater a porad si hlidat acetylenovou svitilnu u boku. U nas v Evrope by ve stejnem prostredi na podobne exkurse nikdo ani nepomyslel, natoz aby v nem nekdo pracoval. Hornici se s tim vyrovnavaji po svem: vetsina z nich jsou krestani, ale v podzemi svou viru v Boha odkladaji. Tam dole se totiz obraceji ke svemu podzemnimu Stryckovi. Strycek ma podobu Dabla, i kdyz zadny hornik mu Dabel nerekne. Pro ne je to proste jejich Strycek. Strycek vlastni vsechno, co je pod zemi a proto je treba si ho predchazet a hyckat, aby se nezlobil, ze mu kutaji v jeho kralovstvi. Na nekolika mistech v dole tak hornici vymodelovali Strycka z hliny a nosi mu listy koky, cigarety (ty Strycek hrozne rad, obzvlast s filtrem) a 96% alkohol (Strycek by ale poznal, kdyby prinesli treba kolu, takze ho nemuzou osulit). Strycek vypada opravdu jako maly Dablik, s rohy, zelenyma ocima a bradkou (po vzoru spanelskych dobyvatelu). Je z poloviny zasypany koka listy a jedine, co z listi kouka ven, je velky, do detailu provedeny penis. Jak uspokojuji tuhle stryckovu potrebu jsme se radsi neptali...
Teprve cestou z Potosi do Sucre jsme v Bolivii poprve okusili, co je to jizda po asfaltce. Vsechny predchozi cesty byly jen prasne polnacky (kdyz nepocitam asfaltky ve mestech). Cesta byla lepsi i co se tyka teplotniho komfortu. V nocnim autobuse z Orura do Uyuni jsme totiz neuveritelne vymrzli, protoze bylo -15, ridici netopili a ven z autobusu jsme nevideli pres nekolik milimetru tlustou jinovatku. V Sucre jsme konecne zacali trochu roztavat, potoze v jeho nadmorske vysce (jen 2790 m) bylo ve dne vedro a v noci dokonce nad nulou! Spolecne s La Paz je hlavnim meste Bolivie, ale vlastne v nem je jen Nejvyssi soud, vlada i prezident sidli v La Paz. Kolonialni architektura je v nem docela pekna, ale s Potosi souperit nemuze. Za to je o poznani klidnejsi. Tak trochu nam ale prislo, ze je to spis mesto pro bohatsi Bolivijce, protoze z ulic skoro zmizely indianske babicky prodavajici vsechny ty svoje skvele dobroty, a tak jsme se museli pri uspokojovani hladu soustredit spis na mistni trh (mimochodem skvely). Do Sucre jsme prijeli prave vhod, abychom se mohli zucastnit dvou zajimavych udalosti - oslav prvni jihoamericke osvobozenecke revoluce, jez zahybala Sucre 25. kvetna 1809 a nedelniho trhu v blizke vesnicce Tarabuco. Oslavy byly pekne barevne a k nasemu prekvapeni jako by z oka vypadly byvalym socialistickym prvomajovym pruvodum. Chybela uz jen mavatka, ale burty na namesti prodavali. Trh pro nas byl o dost zajimavejsi. Krome Indianek se hemzil i mistnimi horaly v barevnych poncech a kozenych cepicich pripominajicich helmy spanelskych dobyvatelu. Uz pred tim nam neslo do hlavy, kde se na hlavach jak aymarskych tak kecuanskych indianek vzaly jejich burinky a klobouky (urcite je nenosi od nepameti) a po navratu z Tarabuca jsme zustali jeste vic zmateni pri vzpomince prave na ony kozene cepice, opet tak pripominajici Evropu. Budu si to asi muset nekde precist, protoze moje spanelstina na to zatim nestacila.
Kdyz uz jsem se zminil o spanelstine, musim rict, ze jeji bolivijska verze je mnohem "stravitelnejsi" nez chilska. Bolivijci mluvi o trochu pomaleji a daleko lip jim rozumim, i kdyz s nekterymi vyrazy, jez jsem "pochytil" v Chile, se tady "nechytam" a musim se ucit jejich bolivijske ekvivalenty. Jedna perlicka, ktera se vyskytuje v chilske spanelstine, ale kupodivu ne v bolivijske, souvisi s focenim. Fotim na diapozitvni Fuji a tak kdyz jsem si v Chile chtel koupit dalsi filmy, nejak mi nerozumeli jaky film chci, do te doby nez jsem zjistil, ze pro ne nejde o [fudzi] ale o [fuchi] ("j" se ve spanelstine vyslovuje vetsinou jako "ch")! V Bolivii jsem se zase marne snazil kupovat [fuchi], protoze tady uz zase zasadne prodavaji jenom [fudzi]. Trochu zmatek, co?
V nocnim autobuse ze Sucre do La Pazu (celym jmenem "Ciudad de Nuestra Senora de la Paz") jsem se zase pro zmenu malem upekl, protoze v bolivijskych autobusech je bud strasna zima, nebo hrozny vedro, nic jinyho tady nevedou. Z tepleho Sucre jsme se dostali do chladnejsiho La Pazu. Pokud Sucre (100 000 obyvatel) bylo klidne a Potosi (100 000 obyvatel) zive, pak La Paz (1 milion obyvatel) je proste zivel. Cele mesto je jeden velky trh, kde se da koupit vsechno, co kdy bylo vymysleno. Zrovna vcera jsme objevili nejvetsi supermarket pod sirou oblohou. Jako v Asii i tady jsou trhovci se stejnym zbozim soutredeni na jednom miste, takze muzeme najit trh s potravinami, oblecenim, elektronikou a dokonce i trh carodejnicky. Na nem jsem si ze srandy koupil amulet na inteligenci :-) a hned vecer jsem v internetove kavarne zapomel :-( dulezitou knihu. Tak ted nevim, jestli amulet nefunguje, nebo jestli uz moji inteligenci nic nepomuze (anebo jde o dalsi dukaz unavy materialu).
Dnes jsme si udelali vylet do 1700 let stareho indianskeho ceremonialniho centra Tiwanaku kousek od jezera Titikaka. Velka cast byla sice znicena ci rozebrana na stavbu prilehle vesnicky Tiwanaku a zeleznicni trate do La Pazu, i tak bylo ale snadne si predstavit, jak cele misto puvodne vypadalo. Na nekolika kamennych plosinach stoji mohutne monolity ve tvaru lidskych postav, cele poryte spleti car a geometrickych obrazcu. V rohu nejvetsi platformy stoji Puerta del Sol (Slunecni brana), jez pravdepodobne slouzila jako jakysi kalendar. Teprve tady v Tiwanaku jsem pocitil, ze jsme se dostali do oblasti, kde drive vladly vysoce organizovane indianske kmeny. Cesta k jezeru Titikaka a pak dal do Peru bude cestou primo do centra jejich prastare rise.
La Paz se rozprostira v obrovske kotline, jejiz okraj se nad nej zveda do vysky asi 400 m. Cestou z Tiwanaku jsme vystoupili na okraji, ze se trochu pokochame tim (opravdu nadhernym) pohledem dolu. Stojime si takhle u silnice, delame fotky, kdyz tu nahle u nas zastavi auto a z nej vyskoci Bolivijec ve velkych brylych. - "Odkud jste?" pta se. Slusne mu odpovidame v domeni, ze to bude dalsi clovek, ktery se s nama chce zacit bavit (i kdyz to v Boliviji moc obvykle neni). Clovek vytahuje nejakou prukazku s napisem Policia de Bolivia a pokracuje: - "Ukazte mi svoje pasy." Divam se na auto a pak na nej a odhaduju, ze to bude nejaky podfuk. - "Proc?" ptam se a dal si prohlizim krajinu. Zadna odpoved. Bolivijec znejistel - nebereme ho vazne. Po par vterinach uz je jasne, ze to je podfuk. Bolivijec totiz couva vetou: - "Bydlite v hotelu Italia?". - "Ne." ja na to. - "Tak to je omyl." - ted uz Bolivijec zacina couvat i fyzicky - do auta. - "Nemyslete si, ze Vam to projde, zavolam skutecnou policii a reknu jim cislo Vaseho auta" dorazim ho. Bolivijec neco blekota z okna a auto startuje pryc... Stali jsme se svedky stareho jihoamerickeho triku, jak dostat z turistu pasy a penize. Inu, Jizni Amerika je preci jen trochu divocejsi nez treba Asie...
