TOPlist

Zpráva z Cuska, Peru – 13. 6. 1999

Vetsine lidi se pri slove Amazonie asi vybavi Brazilie a hluboka dzungle, ktera pokryva prevaznou cast teto jihoamericke zeme. Amazonska dzungle se ale ve skutecnosti rozklada daleko za hranice Brazilie a pokryva nezanedbatelna uzemi Bolivie, Peru, Kolumbie a Venezuely. Jde pravdepodobne o "nejdzunglovatejsi" dzungli na svete, protoze i pres intenzivni tezbu dreva v ni stale jeste existuji mista, ktera jsou moderni civilizaci netknuta. Te predstave klidu a (po predchozich studenych tydnech i) tepla jsme neodolali a nechali se zlakat k nekolika dnum prave v bolivijske casti Amazonie.

Z La Pazu ve vysce 3700 m nas cekal sesup az na pouhych 250 m n. m. do Rurrenabaque na brezich reky Beni. Nejdriv 22 hodin v autobuse, pak tri hodiny v dzipu a dalsi tri hodiny na motorove kanoi. Cesta to byla opravdu drsna. Nejen ze se klikatila v kreci nekonecnych zatacek, ale autobus se celych 22 hodin do Rurre kymacel pri prejizdeni od jednoho vymolu k druhemu, prekonavani vsech tech bludnych balvanu lezerne polozenych pres cestu a brodeni se potucky a rickami, pres nez nekdo zapomnel postavit mosty. Kdyz jsem se vypotacel z busu, nejen ze jsem citil a byl schopen si spocitat vsechny kosti v tele, ale dokonce jsem si nebyl jist, jestli jsem cestou nejake ty kosticky nahodou nepoztracel. Za to, ze jsme tuhle cestu podstoupili, by nam jeste meli zaplatit! To, po cem jsem jeli, byl totiz spis mucici nastroj nez silnice, protoze pri predstave opakovane cesty by kazdy odsouzenec urcite priznal vsechno, co by mu bylo predlozeno, jen aby se vyhnul dalsi ceste.

Kdyz ctu predchozi radky, rikam si, ze bolivijske silnice si zasluhuji kratsi vsuvku, nez budu pokracovat dal o Amazonii. Bolivie ma totiz vubec nejhorsi silnice, jake kdy moje zadni cast tela mela moznost ucitit. Vetsina jsou prasne polnacky a pokud tady nahodou omylem nejaka mimozemska civilizace postavila asfaltku, bolivijska vlada hned na oba jeji konce pridala budky na vybirani mytneho - takovy jsou v Bolivii asfaltky luxus. Jednim z duvodu urcite bude to, ze tehle zemi se od nezavislosti v roce 1825 dostalo plnych 191 vlad, pricemz vetsina z nich se ale bud drbala v zadku, nebo skoncila statnim prevratem. Jedna z nich, vedena nejakym generalem Melgarejou (vladl v 60. letech 19. stoleti), dokonce tak dopalila kralovnu Viktorii, ze ta dala verejne prohlasit, ze Bolivie neexistuje a nechala ji odstranit ze vsech britskych map! Nepredstavitelny, co?

Takze kdyz jsme se dokodrcali do Rurre, konecne jsme ze sebe sundali vsechny tricka, kosile, svetry a bundy a nastavili svoje prokrehla tela prazicimu slunci. Slunce a teplo nas pak neopustily celych tech 5 dni, co jsme se po amazonske dzungli a pampe potloukali. A bylo to 5 dni, ktere nas oba s Tanou opravdu nadchly. Ted uz bychom mozna trochu dokazali v dzungli prezit, protoze vime, jak vypadaji liany "chakilla" a "una de gato" (kocici drap), ze kterych se da ziskat voda, zname strom bako, zdroj rostlinneho mlika, celkem snadno bychom si chytli mistni jedle sneky (velke jako grapefruit), chytli si piranu (jsou pry moc dobre a jak jsme se mohli presvedcit, maji pekne ostre zoubky) nebo si utrhli male oranzove ovoce ze stromu "chontalora". Branit se proti zveri by nam taky nedelalo problemy, stacilo by jen namocit sipy/klacky do jedovate stavy z "kurare", pry nejjedovatejsiho stromu na zemekouli a naopak na rany bychom pouzili stejnou medicinu jako domorodci nebo zvirata - hojivy olej ze stromu "murure". Ted jsme sice prespavali pod otevrenym platenym pristreskem, ale v pripade nouze by se i tenhle problem dal vyresit: mistni paviani by nas snad pustili na nekterou ze svych vetvi. Museli bychom si je ale nejdriv naklonit, protoze kdyz jsme se behem prosekavani dzungli ocitli v jejich teritoriu (samozrejme bez pozvani a bez "naklonovani"), privitali nas kanonadou vykalu, kterymi se do nas snazili trefit ze svych domovskych vetvi v 30metrove vysce. I prekonavani potoku a ricek suchou nohou jsme se naucili - krome rychle zarustajicich pesinek je totiz v dzungli dalsim castym "dopravnim prostredkem" liana. Staci se na ni povesit, odrazit a stylem "Tarzan" se prenest pres vodu. Obcas je trochu problematicke na druhe strane zastavit (obzvlast, kdyz je tam strmy bahnity breh), ale to je vsechno vec treninku :-).

Amazonska pampa je dost jina nez dzungle, i kdyz jedna zasadni vec je stejna: cestuje se skoro vyhradne po vode. A tak kdyz jsme pluli po rece Yakuma do tabora v pampe, nas pruvodce nam jen tak lezerne ukazoval: "Tamhle je krokodyl, tamhle kajman a tamhle jsou dalsi dva." Za dalsich pet minut jsme jeli kolem ztrouchniveleho kmene leziciho ve vode a co nevidime. Vyhrivalo se na nem nekolik zelv a zelvicek. Vypadaly pritom jako na hlidce, protoze aby zachytily co nejvic slunce, mely hlavicky vystrcene uplne ven, tak jako kdyz babky drbajici na navsi maji natazene usi, aby jim nahodou neco neuniklo. Rikali jsme si, jak je mozne, ze tady muzou zit zelvy, kdyz hned vedle se na brehu placati krokodili, kajmani a aligatori. Stejne tak zvlastni nam pripadala pritomnost delfinu a obavanych piran. Je to tim, ze kazdy z nich ale obyva trochu jine uzemi a do "zahranici" se moc nevydavaji. Proto je tady zona krokodylu, zona delfinu, zona piran atd.

Pampa je zajimavejsi pro pozorovani zvirat, protoze v temne a nepropustne dzungli jich moc videt neni (az na paviany branici si svoje uzemi onou sveraznou metodou). Krome slunicich se zelvicek a flegmatickych krokodylu je casty pohled na kapibaru (neco mezi cunikem a morcetem) v housti nebo volavku stojici na keri a ostrazite se divajici, co je to za divne bzuceni, jez vydava motor na nasi kanoi. Kdyz jsme moc blizko, vyplasene se vznese a ladnym letem zmizi za dalsim ohbim reky.

Trochu vyjimecnejsi je videt anakondu. Neprohani se totiz nikde v trave ani ve vode, ale v bahnitem rakosovem mocalisti. Nas pruvodce se ji vydal hledat, a tak jsem neodolal a pridal se k nemu. Byla to trochu neobvykla prochazka, protoze kdyz se clovek naboso (abychom ji nohou ucitili kdyz na ni nahodou slapneme a mohli ji chytit - anakondy nekousou, jen skrti) brodi mocalem a bahnem, do nehoz obcas zapadava az po stehna, rika si, co v tomhle prostredi vubec muze zit. Aha, vlastne anakonda :-)! Moc uspesni jsme sice nebyli, ale druha skupina ano, takze jsme si nakonec vyskouseli, jaky ma takova trimetrova anakonda silny stisk :-). Dost sice smrdela (dokonce vic nez muj uzeny rucnik), ale urcite cely zivot nevylezla z toho smradlavyho mocalu, tak jsme se ani moc nedivili.

Z tepla Amazonske niziny jsme se museli vratit zpet na Altiplano, abychom se cestou do Peru mohli zastavit u jezera Titikaka (3850 m n. m.) Nejdriv na bolivijskem brehu a pak v Peru. Obe strany vyadaji skoro stejne, jen Peru je mozna trochu vic rozvinute nez Bolivie. Pro mistni Indiany (drive Inky, dnes Aymary a Kecuance) je jezero dost vyjimecne, protoze veri, ze se v nem narodilo slunce a i jeho manzelka mesic (v jazyce Kecua je slunce (inti) rodu muzskeho a mesic (kilja) rodu zenskeho). Nejvic jsme se tomuto mytu priblizili na Isla del Sol (Slunecni ostrov), pravem to rodisti Inti. Dulezitost ostrova pripomina nekolik posvatnych mist (bohuzel vsechny v ruinach) a i Pumi skala, v mistnim jazyce Titi Khar'ka, jez dala jmeno celemu jezeru. Na ostrove neni jedina vyasfaltovana cesta a jedine auto, takze jde o nadhernou (i kdyz chladnou) oazu klidu. Dva dny jsme stravili jen tak prochazenim krizem krazem mezi ruinami, lamami a vychodem a zapadem mistniho rodaka - Slunce.

Titikaka je zhruba napul rozdelene mezi Bolivii a Peru. Kecuance na obou brezich spojuje nejen uctivani slunce, ale i vyuziti rostliny, ktera v nekterych castech pokryva hektary vodni plochy - balsoveho rakosi. Jak na bolivijske, tak na peruanske strane jsou vesnice, kde jejich stavba je hlavnim zdrojem obzivy a v minulosti je nekolikrat vyuzil i Nor Thor Heyrdahl ke stavbe rakosovych clunu, s nimiz preplul Atlanticky i Tichy ocean. Rakosi se nehodi jen na stavbu lodi - je daleko univerzalnejsi: nevim, koho to napadlo prvni, ale faktem je, ze Indiani si z nej postavili cele ostrovy, na kterych ted bydli! Pri chuzi se sice trochu propadaji a clovek musi davat pozor, aby mu v "podlaze" ostrova nezustala vezet noha, ale Indiani vypadaji spokojene, takze ostrovni "nehodovost" snad neni moc velka.

I kdyz cestovani po Peru je proti prelomu 80. a 90. let brnkacka, i tak nam ho trochu budou komplikovat teroristi, banditi a drogovi prekupnici. Vudcove obou hlavnich peruanskych teroristickych organizaci Sendero Luminoso (Svetla stezka) a Movimiento Revolucionario Tupac Amaru (Tupac Amarau byl peruansky osvobozenecky bojovnik a dnes se asi pri pohledu na zneuzivani svoji "ochranne znamky" obraci v hrobe) byli sice roku 1992 zatceni, ale jejich nasledovnici obcas jeste ukazou ruzky. Poslednim vaznym pripadem bylo pred dvema ci tremi roky obsazeni japonskeho velvyslanectvi v Lime cleny MRTA. Po nekolika mesicich vyjednavani vsak s nimi zvlastni peruanska jednotka pri rychlem zasahu udelala kratky proces. Vsechna rukojmi prezila bez uhony, ale teroristi byli pri zasahu do jednoho postrileni (jinak se ani s podobnymi samozvanymi spasiteli lidstva jednat neda). Mene vazne (relativne) pripady jsou obcasne prepady autobusu na nekterych trasach ci boje mezi znepratelenymi drogovymi gangy. Proto nektere nase presuny nepovedou nejkratsi cestou, ale spis cestou nejbezpecnejsi.

Ze je to s bezpecnosti v Peru ponekud na stiru, jsme se mohli presvedcit v miste, kam jsme dorazili od jezera Titikaka - mestu Cusku. Cusco patri svou kolonialni architekturou, ale hlavne blizkosti ke "Ztracenemu mestu Inku" Machu Picchu k nejnavstevovanejsimu mistu v Peru. Vlastne skoro kazdy, kdo do Peru zabloudi, si nenecha ujit Machu Picchu, do nejz se da dostat jedine z Cuska. Tohle nahusteni turistu zpusobuje stejne nahusteni kriminalniku od obycejnych chmataku az po drsnejsi ozbrojene lupice.

Tak se nam stalo, ze delam nocni fotky na nadhernem namesti Plaza de Armas a Tana hlida okoli, aby nas nikdo neprekvapil. Kousek od nas najednou zapiska chlapek, projde kolem a kyvne pritom hlavou. Za par minut uz stoji uprostred namesti s dalsim manikem a cekaji az se hneme. My se za chvili opravdu hneme, ale stejne tak sledujeme nase dva chlapky. Kdyz dochazime na okraj namesti a chceme zahybat do uzke ulicky vedouci k nasemu hotelu, jeden z chlapku se odlepuje a zacina jit za nami - ted uz je nam jasny, ze tohle neni normalni. Rikam si, ze lepsi je prevence nez reseni nasledku a tak vytahuju kudlu a rozbiham se za chlapkem. Ten samozrejme hned meni smer (fakt hodne nenapadny), ale stejne nema sanci. Za pul minuty jsem u nej, vrazim mu kudlu pred nos a aby mu bylo jasny, ze takhle teda ne, dodavam "Pozor, TOHLE je nebezpecny!!!". Vysledkem je kysely usklebek na chlapove tvari a jedna zmarena "akce". Dikybohu!

Ve stejny den, jen o par hodin driv nez jsem se "honili" se zlodejem, jsme meli moznost se setkat s jinym typem kriminality - falsovani penez. Kupuju filmy (v Peru uz zase prodavaji "fuchi") a kdyz platim, prodavac mi podava jednu moji bankovku se slovy, ze je falesna. Pred obchodem usilovne vzpominam, kde jsem ji jen mohl vzit a pak mi najednou svita - dnes jsme prece menili cestovni seky! Zeneme se do smenarny, kde s dost vyhruznym pohledem pokladam tech 20 solu na stul a zadam vymenu. Smenarnik se spis formalne pta, jestli jsme ji dostali tady, protoze druhou rukou uz saha do zasuvku a vytahuje uplne novou dvacku. To byla teda rychlovka! To je snad nejaka padelatelska mafie, nebo co!

Kdyz jsme u penez, trochu se zastavim u jmena peruanske meny - nuevo sol. "Sol" znamena ve spanelstine slunce a s inckou historii se ani nelze divit, ze si svobodne Peru vybralo pro svoji menu prave tohle jmeno. Dost dlouho se tedy platilo "sluncemi", az v roce 1986 byla zavedena nove mena, protoze Peruanci svoje "slunce" dovedli k 10 000% inflaci. Nova mena dostala jmeno inti (opet slunce, ale pro zmenu kecuansky), ale vydrzela jen asi 5 nebo 6 let, protoze ji zase znehodnotila inflace. Dnes se v Peru plati menou treti, jez se jmenuje nuevo sol (nove slunce), ktera se zatim se docela drzi a za jeden solik mame asi deset nasich korun.

Jak uz jsme psal, pripada mi Peru o trochu vyspelejsi nez sousedni Bolivie. Je to videt na lepsich cestach, ulicich, autech a i modernich konzumnich symbolech. Jednim z nich je urcite Inca Kola, zlata (jak jinak, v zemi Inku, ze?) limonada, vypadajici docela atraktivne a lakave, ale jinak chutnajici jako zvejkacka (s neurcitelnou chuti). Da se koupit vzdy a vsude a pokud si ji clovek nekoupi, stejne ji neunikne, protoze reklama na ni je taky vzdy a vsude. Peruanci piji radi nejen svoji Inca Kolu (k niz se hlasi hrde sloganem "Je nase!"), ale i pivo. Jedno z nich se dokonce jmenuje Pilsen (marne premyslim, kde uz jsem tohle jmeno sakra slysel :-)). Jim je ale nejspis jedno jak se co jmenuje, hlavne kdyz je klid a neni zemetreseni. Proti nemu jim krome psychologicke pomoci v podobe piva pomahaji i cedulky v nekterych budovach, ubezpecujici, ze prave tahle stavba je pri zemetreseni absolutne bezpecna! Tise doufame, ze to neni taky jen psychologicka pomoc :-)!

Zitra konecne vyrazime zase na par dni daleko od civilizace (a snad i zlodeju). Z Cuska se chystame na turu po Camino Inka (Incka stezka), ceste, ktera nas behem ctyr dnu dovede horami kolem rady inckych ruin k te nejpusobivejsi z nich - asi nejvetsimu symbolu predkolumbovskych jihoamerickych kultur - Machu Picchu.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit