Chrámy Baalbeku

Svět je malý a člověk nikdy neví, jaká znalost se mu bude v příští minutě hodit. Souheilin švagr Muhammad sice neumí anglicky, ale za to mluví rusky! Souheila je překvapená, když zjišťuje, že jsme s ním přeci jen nalezli společnou řeč, protože ji nenapadlo, že by mohl někdo mimo Rusů ten pro ni bizarní jazyk ovládat...

Oklikou do Baalbeku

Naší další zastávkou je město Baalbek (vyslovováno [ba-albek]) v údolíí Bekaa na druhé straně hor, 60 km východně od Bšarré. Z Bšarré do něj vede silnice přes horské průsmyky, ale po ní nejezdí téměř žádná doprava. Mohli bychom si sice za nějakých 30 dolarů zaplatit taxíka až do Baalbeku, ale to nestojí za to. Můžeme se tam dostat ještě jednou cestou, časově i kilometricky delší, ale finančně daleko levnější: z Bšarré zpět na západ do Trablusu, pak na jih do Bejrútu a z Bejrútu rovnou na severovýchod do Baalbeku, případně přesedat v půli cesty. Tak objedeme jižně hory, jež „stojí“ v cestě.

Baalbek je šíítská oblast, tato mešita je proto stavěna v perském stylu

Minibusem se vracíme to Trablusu stejnou cestou. Tam při hledání busu do Bejrútu narážíme u jedné směnárny na Libanonce dobře mluvícího německy. Ptáme se kudy do Bejrútu a on nám na ulici rovnou zastavuje jeden z minibusů a řidiči vysvětluje, že nám má v Bejrútu ukázat odkud se můžeme dostat do Baalbeku.

Stmívá se a žlutavé slunce zapadá nad mořem. Asi si nelze přát romantičtější cestu po pobřežní dálnici. Když projíždíme Džúnije, všechny jeho supermarkety, hotely, restaurace, obchody a billboardy svítí pestrobarevnou směsicí světel a neónů. Na to se Libanonci po letech války asi dívají rádi.

Řidič nás vysazuje na autobusáku Cola, odkud jezdí doprava do Baalbeku. Snažíme se najít levný autobus, ale už je po osmé večerní, takže všechny velké busy už odjely. Jezdí jen minibusy, případně taxíky. Nasedáme do mikrobus a vydáváme se neonovým Bejrútem na východ směrem k Sýrii. V městečku Štaura (Chtaura) přesedáme na další mikrobus, který už jede rovnou do Baalbeku.

Před Baalbekem jsme stavěni na několika armádních kontrolních stanovištích. První neobvyklá věc je, že jde o stanoviště syrské, ne libanonské, druhá, že se to u nich hemží obrňáky. Důvod je pravděpodobně ten, že oblast kolem Baalbeku je hodně šíítská, a velký vliv tu má Alláhova strana, neboli Hizballáh. Je tu však stejně bezpečno jako ve zbytku Libanonu, silnější vojenské zastoupení je jednak preventivní a jednak je dáno blízkostí syrské hranice, probíhající jen 20 km východně. Musím ale říct, že za celou dobu pobytu v Libanonu je tohle první hmatatelný důkaz okupace Libanonu Sýrií.

Baalbek

Baalbek je turistickou atrakcí Libanonu číslo jedna. Díky své blízkostí k Sýrii je hodně navštěvován jako jednodenní výlet ze syrského Damašku. I když přijíždíme až kolem čtvrt na jedenáct večer, na hlavní ulici Abdela Halima Hajjara stále vyřvává hudba z otevřených obchodů a lidé si dávají do nosu v levných jídelnách. Jelikož jsme od odpoledne v Bšarré nic nejedli, dáváme si konečně alespoň faláfel.

Smích při snídani u Muhammada

Stojíme na ulici a přemýšlíme kam se vrtneme. V Baalbeku je sice ubytování o trochu levnější než v Trablusu, ale i tak je to pro nás hodně. Najednou se nám však zjevuje anděl strážný v podobě Souheily. Souheila (čti [suheila]) je sice Libanonka, ale opět patří mezi onu početnou skupinu Libanonců žijících v zahraničí (těch je kolem 10 miliónů oproti pouhým 3,5 miliónům v Libanonu!). Odstěhovala se za manželem do Kanady a teď je přes léto na návštěvě doma. Viděla nás jak bloumáme na ulici a přemýšlíme a jelikož dobře zná pocit člověka, který se poprvé ocitl v cizím městě, rozhodla se nám pomoct. Nabízí nám, jestli chceme přenocovat u ní, respektive jejího švagra, kde teď nocuje i ona se svým malým synkem. Alláhu, díky za druhého anděla ve dvou dnech!

Svět je malý a člověk nikdy neví, jaká znalost se mu bude v příští minutě hodit. Souheilin švagr Muhammad sice neumí anglicky, ale za to mluví rusky! Souheila je překvapená, když zjišťuje, že jsme s ním přeci jen nalezli společnou řeč, protože ji nenapadlo, že by mohl někdo mimo Rusů ten pro ni bizarní jazyk ovládat.

Muhammad studoval 8 let zemědělství v Moskvě. Začátky pro něj byli těžké. Jednak kvůli zcela neznáme řeči, jednak kvůli tomu, že on, muslim, se dostal do ateistického Ruska a konečně i proto, že Rusové nejsou tak otevření jako Libanonci. I když jsou přeci jen otevřenější než my evropští individualisti na západ od nich. Dnes je prý v Baalbeku asi 20 lidí, se kterými může mluvit rusky, ale s turisty ještě rusky nemluvil. A ač by sám turisty do domu nepozval, protože jsou na ně v Baalbeku zvyklý, je rád, že nás Souheila přivedla, alespoň si může pokecat. Souheila je z Hermelu na severu Libanonu, kam naopak žádní turisti nejezdí, ale lidi jsou k těm, co tam přijedou, daleko přívětivější než lidi v Baalbeku. Proto nás hned přitáhla domu.

Ať chceme nebo nechceme je nám na stůl sneseno „malé“ občerstvení v podobě humus, oliv, rajčat, koláčů, těstovin a chleba. Z méně známých místních chodů si dáváme suchy jogurt labneh, plněné taštička sfiha (baalbecká specialita) a koláč se zátarem, kterému říkají manuši. Nejvíc nás však zaujala vynikající libanonská specialita magdus. Jsou k ní potřeba malé lilky (takové se u nás bohužel nedají sehnat), které se nakrojí, vydlabou, naplní vlašskými ořechy a česnekem, naloží do olivového oleje a nechají několik týdnů zrát. Výsledkem je přímo božský pokrm, který určitě jedli i v těch tisíciletých chrámech, za kterými jsme sem přijeli.

Takto vypadal Baalbek v době svého rozkvětu

Každé z vyjmenovaných jídel – tzv. mezze – je na zvláštním talířku, proto si každý může nabrat jak chce a kolik chce. Jako univerzální naběračka slouží kus utržené chlebové placky, který se do příslušné mističky ponoří, nebo se z ní kousek vezme/uloupne. Člověk se tak vůbec neupatlá. Geniálně jednoduchý systém.

Klábosíme asi do půlnoci, pak se na chvíli jdeme z terasy domu podívat na oranžové osvětlené baalbecké ruiny a spokojeně usínáme.

Den 7, pátek 6. 9. 2002

Probouzíme se do slunečného rána, které už naštěstí není vlhké jako na pobřeží a je daleko teplejší než v horách. Po vydatné snídani ve stejném stylu jako včerejší večeře se s velkými díky loučíme. Poslední noc v Libanonu (dnes už přejedeme do Sýrie) se opravdu povedla.

Baalbek je, vzhledem ke své šiitské komunitě, nábožensky ortodoxnějším místem. A tak přesto že mnoho turistů a turistek chodí s odhalenými rameny, my si naopak dáváme dlouhé rukávy a Táňa i šátek, ač to ve většině Libanonu nebylo zapotřebí.

Batohy nám celý den pohlídají v pokladně při vstupu do ruin, takže se o ně až do našeho odjezdu na hranice nebudeme muset starat.

První, kdo osídlilo místo, kde dnes leží Baalbek nebyl nikdo jiný, než šikovní Féničané ve třetím tisíciletí př. n. l. Pak se tu různě proháněla historie, u kormidla s střídali Řekové a Římani, včetně Alexandra Velkého, Pompeje Velkého a Cézara. V té době se Baalbek jmenoval Heliopolis – Město slunce – a z té doby taky pochází dnešní podoba většin staveb v Baalbeku, i když byly za následného panování křesťanů i Arabů upravovány.

Popsat tak zajímavé ruiny jako Baalbek je těžké, protože bez zabíhání do detailů není obrázek úplný a s vyjmenováváním detailů se popis zase stane příliš dlouhým. Velká část rozlohy byla zastavěna chrámy a ne chrámy ledasjakými. Říká se, že v Římské říši nebylo nic, co by Heliopolis zastínilo. A mnoho z toho stále můžeme vidět.

Nejlépe zachovalým chrámem je chrám Bakchův, který však pravděpodobně nebyl zasvěcen Bakchovi nýbrž Venuši. Přesto však je jeho vstupní brána odshora až dolů zdobena z kamene vytesanými vinnými listy, hlavičkami makovic a stébly ječmene (všechno možné zdroje alkoholového opojení). Říká se mu malý chrám, protože je menší než sousední Jupiterův chrám, i tak je však větší než Parthenon v Aténách.

Nejlépe zachovalý je Bakchův chrám – pro srovnání velikosti: vlevo dole se ve stínu schovává člověk

Stav, v jakém je zachován je prostě fascinující. Dodnes stojí všechny čtyři vnitřní stěny a více než polovina sloupů. Vnitřek i sloupy jsou bohatě zdobeny ornamenty obvyklými v tehdejší době, především korintskými sloupy. Na fotografiích vypadá malý, což je pravděpodobně právě tím, že je tak zachovalý a tudíž působí kompaktně.

Hlavním chrámem v Baalbeku byl rozsáhlý Jupiterův chrám, do nějž se vcházelo z ještě většího Velkého nádvoří. Z Jupiterova chrámu se dodnes moc nezachovalo, avšak stále stojí 6 sloupů jeho vnějšího sloupořadí, podle nichž je možné si jakžtakž udělat představu o jeho velikosti. Svou výškou 22,9 m a průměrem 2,2 m jsou největšími kamennými sloupy na světě. Střechu chrámu podpíralo celkem 54 těchto sloupů.

Velké neboli Obětní nádvoří, dnes téměř zcela plochá dvorana o rozměru nějakých 100×100 metrů, mělo v minulosti na třech stranách podloubí nesené dvěmi řadami sloupů. Na Velké nádvoří se vchází ze Šestihranného nádvoří, kam zase vedou široké schody, hlavní vchod do chrámu.

V areálu je toho ještě hodně k popsání, stejně tak jako v jeho těsné blízkosti. Chce to však vidět, takovýto popis je plochý, obzvlášť pokud jej nedoprovázejí fotografie. Zkrátka jsme v ruinách strávili asi 3 nebo 4 hodiny, pokecali s libanonskými vojáky, kteří nám říkali, že tady jsou hlavně aby chránili turisty a pěkně se spálili.

Do stínu se nám podařilo dostat až teprve na malinkém, ale zajímavém baalbeckém trhu. Zhruba uprostřed trhu se ze dvou pekáren valí čerstvé zásoby plackovitého chleba, z vedlejší masny (samozřejmě bez mrazáku) se zase valí nepříjemná puch rozkládajícího se masa.

Kupujeme pár pohledů, teprve poslední den jsme si na jejich napsání udělali čas. Sedáme si do stínu zapadlé uličky, ale nepíšeme dlouhou, protože za chvíli vykukuje hlava asi 25leté dívky a už nás zve na čaj. Neumí ani slovo anglicky, ale prostě si chtějí popovídat.

Velká místnost s koberci, téměř bez nábytku, má uprostřed dva mohutné sloupy, které ji podpírají. Udivuje mě, že je tu víc dřeva, než by se zdálo zevnitř. Usedáme na židličky a za chvíli už nám na malém kulatém stolečku přistává konvička s čajem. Konverzujeme s pomocí naší příručky a docela to jde. Očividně mají radost, že si můžeme popovídat alespoň takhle. Když se chystáme k odchodu, přicházejí jejich přátelé. Muži mi podávají ruku, Táně však ne.

V ulicích míjíme jídelny s anglickými a arabskými nápisy Pepsi (arabsky psáno bibsi) a Coca-Cola (arabsky psáno kuka-kula). Arabština totiž nemá některá písmena, například p nebo o. V psaná formě jsou nahrazována nejblíže podobnými ale vyslovována jsou správně. To jen prohlubuje chaos pro toho, kdo arabsky umí jen málo.

Děda

Podle plakátů a billboardů jsme opravdu v baště Hizballáhu. Z nich se na nás dívají bývalý a současný íránský náboženský vůdce Chomejní a Chamenei. Na předměstí se dokonce staví mešita v íránském stylu, tedy zelenomodré barvy pokrytá kachlemi s citáty z koránu.

Neuvěřitelně velké kamenné bloky v ruinách pocházeli z lomu na jižním okraji města. Přicházíme tam v žáru popoledního slunce a nevěřícně koukáme na dlouhatánský kámen, jenž je uprostřed lomu napůl zabořen do země. Zde se mu říká hadžar al-hubla – Kámen těhotné ženy –, což bylo zkomoleno z původního hadžar al-qubla – Jižní kámen. S rozměry 21,5×4×4,5 a váze 2000 tun jde o největší opracovaný kámen na světě, který měl pravděpodobně určené místo někde v nedokončeném Jupiterově chrámu. U kamene nás vítá muž, který jej tady hlídá. Především před vlastními, protože nám ukazuje články z novin, kde je brán jako zachránce světové rarity.

Když se vracíme pro batohy, míjí nás autobus Karosa. Zastavujeme se na rohu, odkud jezdí na syrskou hranici sdílené taxíky. Ujišťujeme se, že jde o správné místo a za čtvrt hodiny se vracíme i s batohy. Taxík už čekal jen na dva lidi, takže můžeme ihned vyrazit.

Tady na venkově platí trochu jiná pravidla než ve městech, proto na zadním sedadle starého taxíku sedíme 3, ale na předním sedí 4. Nějak nemůžu s určitostí určit kdo z nich vlastně řídí. K tomu nám z kazety vyhrává George Wassouf, syrská hvězda popmusic.

Před námi a za námi je krajina placka, na západě se však zvedá pohoří Libanon (s městečkem Bšarré 60 km odsud) na východě Protilibanonské pohoří. Sýrie je před námi, od Baalbeku asi 80 km severně. Řidič nás převáží až na syrskou stranu hranice, kde ale končí. Z hranice už budeme muset jet sami. Vystáváme si frontu na vstupní razítko a přes vodní retardér uprostřed silnice, jenž má zpomalovat auta vjíždějící do Sýrie přecházíme poslední syrskou hraniční kontrolu.

• ◄ Posvátné údolí Kadiša (Qadisha)
• Hama ►