Bejrút II. – z popela vstávající

Bydlíme tři minuty od místa, které bylo během občanské války tak poničeno, že bylo později srovnáno se zemí. Place des Martyrs, jak se tohle ústřední náměstí jmenovalo, je teď obrovská nezastavěná plocha, přes kterou vedou dvě magistrály. Pomalu se však zaplňuje barevnými, ryze evropskými obytnými domy, stavěnými pravděpodobně hlavně pro ty, co na ně mají...

V Bejrútu vystupujeme zase na autobusáku Cola a hned se pokoušíme najít bus na autobusák Charles Helou, u kterého se chceme ubytovat. Zdá se, že nic nejede, tak musíme service taxi, což je dražší, ale pořád ještě únosné. Touhle jízdou, která nás vede přes celý střed města, se přesvědčuju, že Bejrút je docela malý. Na místě jsme doslova za pár minut, i když na mapě to vypadá jako jízda na půl hodinu.

Bejrút roste i do nebe

Charles Helou je výhodná pozice, protože jde jednak o autobusák směrem na sever Libanonu (kam vyrazíme asi zítra), je tu nejlevnější ubytování a do starého centra (dnes velkoryse přestavovaného) to taky není daleko. S levným ubytováním to v Libanonu bude kříž, i když zdá se, že nám to vynahradí zaměstnanci. Zrovna v našem bejrútském hotýlku nás dostal na starost veselý mladík, který se pořád směje a chce si povídat. Je to Čečen z Ruska (Čečeni jsou převážně muslimové), což nám dokazuje i tetováním na ruce. Z Čečny ale odešel ještě jako malé dítě, protože neumí rusky. Ale učí se a dokonce nám půjčuje i svou učebnici ruštiny!

Bejrút v občanské válce nejvíc trpěl. Na dvě poloviny – muslimskou a křesťanskou – jej dělila tzv. Zelená linie, jež byla dějištěm nejtvrdších bojů. Na Zelené linii bylo i centrum Bejrútu, sousedící s přístavem. Nezůstal z něj kámen na kameni. A to doslova. Celé centrum bylo rozstříleno na padrť, takže po skončení válečného běsnění nezbylo než jej srovnat se zemí a začít znovu. Bejrút tak ztratil všechny své staré trhy, ale i novodobé finanční centrum.

Shodou okolností bydlíme tři minuty chůze od tohohle apokalyptického místa a vede přes něj naše cesta do nového centra. Place des Martyrs, jak se jmenovalo ústřední náměstí, které tu kdysi stávalo (a dnes se už dá jen tušit), je teď obrovská nezastavěná plocha, přes kterou vedou dvě magistrály. Pomalu se však zaplňuje barevnými, ryze evropskými obytnými domy, stavěnými pravděpodobně hlavně pro ty, co na ně mají.

Nové domy vypadají pěkně, ale bydlet bych tu zatím nechtěl. Jak stojí na okraji obrovské prázdné plochy připadají mi, že visí ve vzduchoprázdnu. Ani tak vše válečné ještě nebylo odstraněno, jak dokazuje úplně zničený kostel naproti novým domům a další vyhořelé domy opodál. Snaží se ale vše uklidit, a tak kupříkladu dříve velmi rušná pěší zóna Rue Maarad, vedoucí na kruhové náměstí z hodinami Place d’Étoile, je opět velmi rušnou pěší zónou s kavárnami jakoby přenesenými z Paříže. A hned vedle jsou odkryté pozůstatky cardo maximus, hlavní ulice z doby římského Bejrútu.

Nestaví se jen kolem Place des Martyrs, ale prakticky podél celého pobřeží kolem přístavu. Tady se taky nad námi tyčí drahé hotely a konečně nějaké pořádné palmy. Jak Saida, tak Bejrút jich sice mají dost, ale většinou jen pahýly zničené válkou. Smutný pohled, ale prý se to lepší.

Holubí skály

Vlhko je pravé tropické, ale ještě to není taková tragédie, abychom se museli jít ochladit do McDonald’s (v arabštině psáno makdunaldz), který cestou podél pobřeží míjíme. Hned v sousedství je Hard Rock Café, s obrovskou kytarou na fasádě. Bejrút už je zkrátka zpět v zorném poli západních podnikatelů.

Nábřeží je celkem prázdné. Není divu. Každý, komu ještě slunce úplně nespeklo mozek, bude v takovémhle vedru alespoň 10 metrů pod zemí. My bohužel nemáme moc na výběr, protože se nemůžeme přes den válet a vše dohánět během klimaticky „výhodnějšího“ rána nebo večera. Alespoň si ale dopřáváme oběd a k tomu studenou limonádu.

Asi jedinou přírodní formací v Bejrútu jsou tzv. Holubí skály. Romantické bílé skály, z nichž jedna má tvar mostu, čnící z tyrkysové vody, jsou úplně jiný pohled, než na jaký jsme v Bejrútu zvyklý. Proplouvají kolem nich mrňavé loďky, oblíbená kratochvíle movitějších Libanonců.

Přestože Bejrút se může zdát rozvinutý, překvapují nás hluchá místa, kterých je tu víc než dost. Hodně do očí bijící je to například před skálami. Hned za nábřežní silnicí začíná vyprahlý, navíc špinavý a odpadky posypaný útes, takže pohled na Holubí skály přes odpadky není nic neobvyklého.

I když uhýbáme z nábřeží a noříme se víc do centra, setkáváme se s plochami zarostlými keři a trávou, které tak jsou snad už od dob Féničanů. Nejsou ale upravené, nýbrž zdevastované, posypané odpadky a teď na začátku podzimu navíc dost vyprahlé. To je ale taky Bejrút.

Ulice jsou vylidněné, víkend máme v plném proud. Do Hamry, dnešního živého centrum Bejrútu, se aktivita přesunula právě během občanské války. A z velké části zůstala (kromě mastňáckých kaváren kolem Place d’Étoile). Pravoúhlé ulice se moc neliší od ulic evropských měst. Snad jen že nejsou tak udržované. Avšak na město, které bylo 15 let středem bojů, jsou ve formě přímo dokonalé.

Jezdit bejrútskými autobusy je docela zábava. Vycházíme z parku Sanaje (Sanayeh), kde jsme si byli posedět v zeleni, chceme se vrátit na východ Bejrútu. Zastavuju na ulici autobus a ptám se, jestli jede do čtvrti Ašrafije (Achrafiye). Řidič se zamyslí, ale nakonec kývne hlavou. Na nejbližší křižovatce však zahýbá, na další znovu, čímž nás začíná unášet přesně druhým směrem než potřebujeme. Oddávám se smíšeným pocitům odevzdanosti, zděšení a klidu, jež se ve mně střídají tím rychleji, čím víc se vzdalujeme na západ. Řidič však najednou znovu zabočuje správným směrem, až zastavuje na konečné a ukazuje na autobus dopředu. Aha! Tak on nás zavezl na autobus, který nad odveze do Ašrafije! A ani nechtěl zaplatit za jízdenku. Na takovouhle spontánní pomoc si budeme teprve muset zvyknout.

Hotelové řetězce cítí v Libanonu budoucí peníze

Vystupujeme u Zelené linie, kde asi nejspíš schválně nechali jeden rozstřílený barák. Východní, křesťanský, Bejrút trpěl během války o něco méně než západní a je to vidět i dnes. Opět se mi do mysli vkrádá jméno Paříž. Některé uličky jsou opravdu takové. Strmé schody jako na Montmartre, pouliční lampy, kostely. Vliv koloniální Francie je cítit na každém rohu.

Zpět do hotýlku se dostáváme už za tmy, ale ještě se vydáváme znovu na Place d’Étoile, abychom jej viděli v noci. Dopoledne jsme viděli pár lidí, teď je tu ale hlava na hlavě. Stolky před kavárnami se prohýbají pod večeřemi, ti co už povečeřeli zase bafají z vodních dýmek. Číšníci pobíhají sem a tam, zatímco měniči uhlíků se pekelně soustředí. Tady se do vodních dýmek nepoužívají samozapalovací uhlíky jako u nás, ale obyčejné uhlíky z ohně. A když vám už uhlíky ve vaší dýmce začnou dohořívat, měnič uhlíků přispěchá, kleštičkami odebere staré uhlíky a vymění je za čerstvé, které nosí v přenosné nádobě.

Nemáme sice na to, abychom si dali večeři na takovémhle místě, ale když se vracíme, stavujeme se v prodejně naproti hotýlku. K chlebu, který nám ještě zbyl ze Saidy si kupujeme spoustu zajímavých příloh, jako smažený lilek, česnekovou pomazánku, olivy, humus, pečené brambory, feferonky a taky... pivo. V pokoji sedáme na balkónek vedoucí na ulici a dáváme se do hodování. Pivo, místní značka Almaza, je skvělé. A teď ve vlhku a teplu přijde vhod.

Den 3, pondělí 2. 9. 2002

Původně jsme chtěli zůstat v Bejrútu dva dny, ale včera jsme viděli, že v něm není zas tak moc co vidět. Proto už dneska odjedeme na sever do městečka Byblos, arabsky Džbail (Jbail). V Džbailu, jenž je z Bejrútu asi tři čtvrtě hodiny autobusem po pobřeží, však neskončíme, protože je v něm drahé ubytování (v řádu desítek dolarů). Libanon je naštěstí malinký, takže se navečer chceme dostat do přístavu Trablus (hodinu od Džbailu), kde už by ubytování měl být cenově přijatelnější (i když ani tak nic moc levného).

Některé domy, jež stály na Zelené linii, jsou dodnes připomínkou na válku

Snídáme zbytky z včerejšího nočního hodování a pak se přesunujeme těch pár metrů na autobusák. Nadháněči by nás nejraději nacpali do busu odjíždějícího směr Sýrie, ale na tu je ještě čas. Busů do Trablusu odsud odjíždí spousta a všechny projíždějí přes Džbail.

V Bejrútu se blíží volby starosty, ulice jsou proto pokryté plakáty kandidátů a ověšené tisíci libanonských vlajek. Autobus projíždí severními předměstími Bejrútu, takže jej lidé používají i jako MHD. Ještě více než na jihu se nedá poznat kde končí Bejrút a začínají další města. Džúnije (Jounieh), výletní město pro Bejrúťany, s ním praktický splývá. Jeho růst začal po vypuknutí občanské války, kdy lidé z Bejrútu potřebovali místo, kde by utekly z každodenních bojů v Bejrútu.

Dnes je to dlouhatánský pás betonových mrakodrapů, který z dálnice, jež se na jeho severní části vine na vyhlídku nad něj, vypadá celkem impozantně. Všude samá angličtina, jak na restauracích (nechybí KFC, McDonald’s, nákupní střediska) tak na reklamních billboardech. V tomto předčí Bejrút, proto je také bydlištěm mnoha cizinců.

• ◄ Saida (Sidon)
• Džbail (Jbail/Byblos) ►