Džbail (Jbail/Byblos)

Obcházíme přístav a kolem pláže se chceme zadem vrátit do městečka, když nás potkává asi dvacetiletý mladík. Vyloženě se mu líbíme. Tak trochu vychloubačně mluví o tom, jak pracuje pro agenturu, jež najímá modelky k focení reklam. Zve nás k sobě domů, Táňa by se prý mohla na nějaké fotky podívat a třeba by se taky mohla nechat fotit. Ach ta jejich naivita. Myslí si, že tím každou bělošku utáhnou jako na vařené nudli...

Cesta do Džbailu trvá asi hodinu, vystupujeme na dálnici, která vede kousek od centra. Až budeme odjíždět, stopneme si na tomhle místě další autobus, který nás odveze do Trablusu.

Křižácký hrad se na archeologickém nalezišti nachází hned vedle...

Tohle město mělo údajně dát jméno bibli. Arabské jméno však zní jinak, těžko říct, které jméno více odpovídá. Takových případů je v Libanonu víc. Když už jsme ale v té Arábii, tak jsme se rozhodl používat jména arabská a nearabská uvádím v nadpisu v závorce.

Džbail je opět dalším odpočinkovým městem pro „chytače“ slunce, ale k tomu má navíc celkem atraktivní ruiny. Díky nim je považován za jedno z nejdéle nepřetržitě obydlených míst světa. Prý více než 7000 let! Moderní Džbail byl, podobně jako Džúnije, odpočinkovým místem hlavně během války, dnes opět patří mezi největší turistická lákadla země.

Proti rozlehlému Bejrútu je maličký Džbail příjemná změna. Ulice jsou lemované obchody, z nich nejeden je zaměřen spíše na movitější zákazníky. Upřímné úsměvy a pozdravy domorodců se tím však vůbec nezměnily.

Noříme se do krásně zrekonstruovaného suku (trhu). Dlážděná ulice, kamenné domy, za novými dřevěnými dveřmi jsou sice většinou obchůdky pro turisty (z nichž většina jsou Libanonci), ale i tak je příjemné se tudy projít.

Potřebujeme si někde nechat batohy, protože se tu chceme potulovat většinu dne. Příjemný človíček v informační kanceláři přímo naproti křižáckému hradu nás vítá dobrou angličtinou, batohy si můžeme nechat u něj. Zavírá ale už v jednu hodinu, proto nám radí, že bude lepší, když si batohy necháme u vstupu do ruin, kde zavírají až po západu slunce. Fascinuje nás, jak jsou tu všichni příjemní a pohodoví. Čekal jsem válkou psychicky poznamenaný národ, ale pokud je válka poznamenala, návštěvníkům to nedávají znát. Pro ně jsme hosti, kteří jsou v muslimské komunitě vždy uctíváni. Máme se od nich co učit.

Vedro je opět dost únavné, proto jsme rádi, že si batohy opravdu můžeme nechat u vstupu do ruin. Budou sice venku, za budkou, ale nemáme o ně sebemenší obavu. Nějak cítíme, že Libanonci nemají za potřebí se obohacovat na úkor turistů. Spíš nám dávají. Úsměvy, rady a inspiraci.

Ruiny Džbailu jsou poměrně rozlehlé, vstupuje se do nich křižáckým hradem. Ten sice pochází z 12. století, ale samozřejmě stojí na místě daleko starší fénické pevnosti.

Asi nejvýznamnějším pozůstatkem z této oblasti je fénická abeceda. Je možné, že pocházela dokonce přímo z Byblosu. Vznikla jako praktičtější způsob zaznamenávání obchodních transakcí než byly do té doby používané egyptské hieroglyfy.

... výstavní otomanské vily postavené Turky

Do hradu se vstupuje přes kamenný most. Několik velkých klenutých místností, především v přízemí a podzemí, ukazuje jeho mohutnost, k níž přispívaly i dlouhé kamenné sloupy uložené napříč v hradbách, podobně jako v případě Vodního hradu v Saidě. Z cimbuří a věží máme pěkný výhled na dnešní vesnici s přístavem, ale především na celý komplex ruin. Nejsou impozantní ani tak svým výzorem (i když třeba „zubaté“ fénické hradby stojí za to), jako spíš tím, že obsahují pozůstatky staveb táhnoucí se mnoha stoletími.

Začínají zbytky nejstarších sídel z 5. a 4. tisíciletí před našim letopočtem, jež jsou však dnes zajímavá spíše pro archeology. Pro nás amatéry jde jen o shluky kamenů, jejichž význam nemůžeme ocenit už jen proto, že časová vzdálenost ode dneška je prostě nepochopitelná. Archeologové zde stále zde pracují, s čištěním jim pomáhají i libanonští vojáci.

Nejstarším chrámem je Baalat Gebal ze 4. tisíciletí před n. l., po němž má místo i své arabské jméno Džbail. Fénické hradby jsou asi o tisíc let mladší,, stejně jako Obeliskový chrám, nazvaný podle mohutného obelisku, jehož zbytek, obkroužen menšími obelisky, dodnes stojí uprostřed chrámu.

Mnoho míst ruin je zarostlých hustými křovinami. Prošlapaná je cestička především mezi klasickými objekty z doby Říma. Najdeme zde amfiteátr (částečně zrekonstruovaný, avšak jen do třetiny své původní velikosti) poprvé postavený roku 218, Králova studna, kolonáda se šesti stojícími sloupy zhruba z roku 300.

Devět královských hrobek Královské nekropole, roztroušených mezi kolonádou a amfiteátrem je staršího data. Pochází z 2. tisíciletí př. n. l. Nejvýznamnější hrobka patří králi Hiramovi (1200 př. n. l.), jenž byl současníkem egyptského faraóna Ramsese II. Ani nápis z té doby „Pozor. Dole je smrt“ však nezabránila vykradačům hrobů, aby si přivlastnili poklady v hrobce ukryté.

Brouzdat v takovém parnu mezi šutry a pořád na slunci je docela únavné. V areálu ruin je sice jeden moc pěkný otomanský dům, ale bohužel je zavřený, takže se stínem jsme utřeli.

Krásně udržovaný ortodoxní kostel

Ruiny jsou sice zajímavé, ale dnešní Džbail taky není nudný. Skrz suk se dostáváme k malinkému přístavu, který však v době Féničanů byl jedním z jejich nejdůležitějších přístavů. Kamenné molo chrání malou zátoku s desítkami lodiček, jež dnes slouží především k výletům. Kousek od přístavu je přímo na vodě postaveno pódium a hlediště, pravděpodobně tady probíhal nějaký koncert. Voda není z nejčistších, takže o koupání si můžeme nechat jen zdát.

Obcházíme přístav a kolem pláže se chceme zadem vrátit do městečka, když nás potkává asi dvacetiletý mladík. Vyloženě se mu líbíme. Tak trochu vychloubačně mluví o tom, jak pracuje pro agenturu, jež najímá modelky k focení reklam. Zve nás k sobě domů, Táňa by se prý mohla na nějaké fotky podívat a třeba by se taky mohla nechat fotit. Ach ta jejich naivita. Myslí si, že tím každou bělošku utáhnou jako na vařené nudli.

Táně se ale ta jeho hra líbí a ještě víc se ji líbí, když ji nabízí, že ji alespoň udělá krátkou masáž. Masáže má totiž ráda a zajímá ji, jak vypadají v Libanonu. Sedáme si na schody nad pláží a klučina se dává do práce. Je celý nažhavený, že si může šáhnout na ženskou, Táňa má z toho srandu. Během masírování pořád opakuje, jak je focení výhodné, že se dá vydělat spousta dolarů a podobné plky.

Je čas na oběd. Zvedáme se a „reklamní agent“ nás doprovází k řeckému ortodoxnímu kostelu. Dál už spěchá domů, i když před tím jsme ho ještě zahlédli oblbovat další mladý pár.

Kostelík je celkem jednoduchý, o to však elegantnější. Kousek od něj, na jedné nenápadné venkovní zdi, objevujeme starou byzantskou mozaiku. Jen tak si tam trůní, napůl ve stínu, napůl na slunci.

Uličky staré části městečka jsou tak úzké, že při cestě „za obědem“ se musíme přitlačit ke zdi, když kolem nás s velkým rachotem projíždí popelářský vůz. Dlážděný suk na opět dovádí do moderní čtvrti, kde se pokoušíme najít nějakou levnou jídelnu. V tomhle výletním městečku, kde většina lidí chodí do restaurací, je to však potíž. Přesto se jedna levná jídelna zjevuje. Máme takovou žízeň, že kromě faláfelu si dáváme každý jedno pivo, opět místní značku Almaza. Po včerejší zkušenosti víme, že nebudeme litovat. Prodavačky se uculují. jsou roztomilé, možná i trochu plaché.

Toto byl kdysi nejrušnější přístav ve Středozemním moři

V Džbailu je dobrá příležitost se vykoupat v moři, protože kousek za městem je veřejná pláž. Bohužel se na ní platit dost vysoké vstupné, což však zjišťujeme až když se k ní dostáváme. Nechce se mi dávat tolik peněz za to, abych se na pláži a v moři spálil ještě víc než už jsem spálený, což se Táně moc nelíbí. Vracíme se zpátky kolem banánových plantáží (přímo uprostřed města!), jsme pěkně vycucaní, spálení a unavení. Není sice ještě pozdní odpoledne, ale už tady nemáme co dělat, pokud nechceme zhrouceně sedět někde v kavárně a pomalu se z vedra vzpamatovávat pod proudy kafe a čaje. Radši budeme zhrouceně sedět v autobuse, který nám poskytne stejný stín a navíc nás posune dál na sever. Škoda, že nemáme víc času (a peněz), protože strávit tady večer by mohlo být příjemné.

Na dálnici nemusíme na bus čekat snad ani dvě minuty. Zrovna jeden přifrčel a samozřejmě jede do Trablusu, největšího města na severu Libanonu. Je sice trochu dražší než bus, kterým jsme sem přijeli, ale alespoň je to rychlík. Z rušné a vlhké ulice Džbailu se dostáváme do klimatizované koncertní síně. V tu se chvíli po odjezdu z počáteční zastávky mění každý veřejný dopravní prostředek, protože Libanonci hudbu přímo zbožňujou. Většinou poslouchají libanonské nebo egyptské disko. Je sice jiné než evropský popík, ale kulisa je to patřičná.

• ◄ Bejrút II. – z popela vstávající
• Trablus (Tripoli) ►