Damašská zastavení

Vnitřek mešity, postavené za íránské peníze a nazvané podle perské světice Rukaja, se celý leskne. Tisíci a tisící zrcadel a zrcadélek, jež jsou rozmístěny na každičké ploše stěn a stropu střední části modlitební haly. Z lamp visících tryská nazelenalá barva, jež dává prostoru velmi muslimskou atmosféru. Vždyť zelená je barva islámu. A také ráje, dodávají muslimové. I přes převládající zelenou však zrcadélka hrají všemi barvami...

Den 19, středa 18. 9. 2002

Damašek je rozlehlý, ale příjemný. Zůstáváme další den. I tak z něj však uvidíme zase jen malý kousek. Jako včera. Po snídaní míříme na suk al-Hamidíja. Proč do toho doupěte butiků? Protože tam mají nejlepší zmrzlinu v Sýrii.

Beit Nassan dnes z části slouží jako prodejna kupce s textilem

Zmrzlinárna Bekdach je až téměř na konci suku, před bránou vedoucí na náměstí u Umajadské mešity. Nejde o klasickou cukrárnu, protože v ní mají jen dvě věci: skvělou zmrzlinu a pistáciový sahlep. Zmrzlina je opravdu jedinečná. Tlučou ji přímo uvnitř, před zraky mlsalů, ve třech hlubokých kovových nádobách. Nechávají nás taky si bouchnout. Je to dřina, dělat bych to teda nechtěl. Každá zmrzlina je obrovská, navíc posypaná drcenými pistáciemi. Takové malé umělecké dílo. Na chuť i na pohled. Sahlep se podává opět s drcenými pistáciemi, mandlemi a třešní. Mňam!

Posilněni zmrzlinu se proplétáme sukem a konečně se dostáváme dovnitř Azemského paláce. Bohužel je to jedna z těch památek, kam je vstupné 6, ale naštěstí to stojí za to.

Azemský palác je nejznámějším starým damašským domem. Jak je proslulý jsme se přesvědčili včera, kdy byl zavřený kvůli návštěvě brunejského sultána. Byl postaven v 18. století pro tehdejšího vládce Damašku As'ada Pašu al-Azema.

Do paláce vcházíme přes malé nádvoří s fontánou. Na chvilku si sedáme na lavičku pod příjemné kvetoucí keře, abychom se podívali co se tady kde nachází. Za ním je už hlavní nádvoří, s další fontánou, stinnými stromy a obytnými místnostmi postavenými kolem nádvoří. Potlouká se tu několik hlídačů. Jeden právě vybírá listí napadané do fontány, ostatní sedí na židlích před místnostmi, nebo hlídají v místnostech. Uvnitř se totiž nesmí fotit.

V některých místnostech jsou nainstalované figuríny, které sedí nenádherných gaučích. Zdi jsou opět celé pokryté látkami, dřevořezbou a sklíčky, nad vchodem jsou většinou vykládané ornamenty z barevného mramoru. Barevný mramor zdobí i zdi budov při pohledu z nádvoří. Kolečka, hvězdičky a barevné mramorové pruhy. To je základ zdejší výzdoby. Vykládání, nazývané ablaq, je opravdu dechberoucí. Jsou tu zachovány a vybaveny nejen obývací místnosti a přijímací sál, ale i celý hammam.

Šíítská mešita Sajda Rukaja – kaligrafie s citáty z Koránu

Brouzdáme se Starým městem sem a tam. Bez cíle, což je ten nejlepší způsob jak se pohybovat v chaosu. Kupujeme faláfelovače, jak jsme pokřtili zvláštní udělátka, pomocí nichž dělají faláfely a já si vybírám džalabíji (tradiční dlouhá košile). Postupně se však přeci jen pohybujeme k jeho severnímu okraji, kde stojí jedna z nejzajímavějších damašských mešit – Sajda Rukaja (Sayyida Ruqayya). Mešita je postavena kolem mauzolea jež ji dalo jméno a které se celým jménem jmenuje Rukaja bint al-Hussein aš-Sahíd bi-Kerbala (Ruqayya bint al-Hussein ash-Shaheed bi-Kerbala/Ruqayya, dcera mučedníka Hussaina z Kerbalu).

Mešita byla postavena po roce 1985 Íránci v perském stylu (Rukaja byla šíítská světice). Nádvoří a kopule jsou proto zdobený typickými barevnými kachlíky s krásnými perskými vzory citáty z Koránu. Ten, kdo by se spokojil pouze s tímto vnějším, i když i tak působivým, pohledem, by se však připravil o tu pravou podívanou, která se skrývá uvnitř.

Do modlitební haly mešity, kam mají cizinci bezproblémový přístup (jen si Táňa musela obléknout černý hábit, který dostala u vstupu), vstupujeme krásnou branou ozdobenou dvěma elegantními sloupy. Vstupujeme z ostrého slunce do přítmí, takže chvilku trvá, než si naše oči přivyknou na šero. Pak s úžasem zjišťujeme, kam jsme to vlastně vstoupili.

Vnitřek se celý leskne. Tisíci a tisící zrcadel a zrcadélek, jež jsou rozmístěny na každičké ploše stěn a stropu střední části modlitební haly. Z visících lamp tryská nazelenalá barva, jež dává prostoru velmi muslimskou atmosféru. Vždyť zelená je barva islámu. A také ráje, dodávají muslimové. I přes převládající zelenou však zrcadélka hrají všemi barvami.

Střední vstupní částí je hala rozdělen na dvě poloviny. V první jsou pouze koberce, na kterých se mezi sloupy rozvalují muži, ženy, děti, prostě každý kdo chce. Dáváme se do hovoru s jedním Íráncem, který nám povídá o šíítech a jejich životě v Íránu. Po chvíli se přesunujeme do druhé části, která už je rozdělena na mužskou a ženskou část. Sedám si mezi ctihodné kmety s dlouhými vousy, i když trochu neobratně, takže jednomu z nich jsem šlápl na malé dřívko položené na zemi, o nějž si v pokleku hlavu skloněnou k zemi. Pokorně se omlouvám a rychle usedám, abych nevyčuhoval z davu.

U mauzolea, což je taková prosklená a zamřížovaná kobka, má mullah (duchovní) přednášku. Chvíli poslouchám, i když ničemu nerozumím. Atmosféra je poklidná, podle posunků mužů můžu bez problému fotit.

Venku na nádvoří se setkávám s Táňou, která byla samozřejmě v ženské části mauzolea. Já jsem podobné mauzoleum viděl už v íránském Šírazu, ale pro Táňu to byla první šíítská mešita vůbec. Přesto jsme u vytržení oba.

Zvláštní „závěsná” houska s pepřem a sýrem přijde v horku k duhu, Damašek

Na trhu si od pouličního prodavače, který má na zádech velkou ozdobnou nádobu, kupujeme neidentifikovatelné sladké pití. Prodavač, s červeným fezem na hlavě a zvláštním plechovým držákem na skleničky kolem pasu, se celý předklání a čůrkem vody z nádoby vymývá sklenička. Z jiné trubičky nám pak nalévá sladké pití. Jsme zvědav, co to s námi udělá.

Cestou do hotelu, kdy v ulicích míjíme zaparkovaná aut několik desítek let staré syrské flotily osobáků a procházíme kolem velkého billboardu, na němž má kráva nakreslenou bublinu, ve které asi vychvaluje nějaké sušené mléko, nebo co, narážíme na naprosto skvělý trh. Dostáváme se k němu úplně náhodou. Jelikož sháníme toaletní papír, zahnuli jsme do jiné ulička, než kterou chodíme běžně, v naději, že narazíme na obchůdek s podobným zboží. A opravdu, obchůdek se před nám skutečně zhmotňuje. Když ale prodavači říkáme, že chceme jen jednu roli, podá nám ji a mávne rukou, že za ni ani nechce zaplatit.

Za další postranní uličkou, ve které míjíme spousta zapáchajících řeznictví, se najednou ocitáme pod krytým trhem. Ale jakým trhem? Nádherný, živý,barevný, absolutně neturistický. Prodává se tu jen zelenina, několik druhů oliv, olej, rýže, ořechy, prostě samé primární, nepředzpracované, suroviny. Ten tak mít doma!

V hotelu zjišťujeme, že se v něm na dnešní noc ubytovali čtyři Češi. Viděli jsme je sice už dopoledne, ale teprve teď máme možnost si s nimi popovídat. Přiletěli charterovým letem do Turecka, pak se ale rozhodli, že se podívají i do Sýrie. Dáváme si arak, který koupili jako dezinfekci.

Den 20, čtvrtek 19. 9. 2002

Damašek časně ráno je oproti pozdějším hodinám mírně pozastavený. Slunce visí nízko nad východním obzorem a osvětluje svahy hory Qassioun (čti [kasiun]), na nichž se plazí severní okraj města. Pěšky se vydáváme na autobusák Abbasín (Abbasseen), z nějž se jezdí na jih od Damašku, směrem k Jordánsku, cestou se mi daří dělat fotky z pouličních nadchodů. Tak brzo ráno tajní nejspíš ještě nepracují.

Autobusák je rozdělen na část pro servis taxi, minibusy a autobusy. Směřujeme do Bosry, města s jedním z nejlépe zachovalých amfiteátrů světa. Dostat se z Damašku do Bosry jde jen několikrát za den, protože Bosra je asi 50 km východně od hlavního tahu Damašek-Ammán, a tedy s daleko řidší dopravou. Přímý bus jede asi v deset, my nasedáme do busu, který nás zaveze do Der'a, syrského hraničního přechodu, a zároveň odbočky, z níž se dá do Bosry dostat minibusem. Zabijeme tím tak dvě mouchy jednou ranou. Nebudeme se muset zpět vracet do Damašku, ale v Der'a po návratu z Bosry přejedeme rovnou do Jordánska.

Po těch dvou týdnech v Sýrii musím ještě jednou říct, že opravdu hnuli se silnicemi. Důkazem budiž i tahle silnice, vlastně dálnice, do Ammánu. Cestuje se rychle a bezbolestně (kdo ví, jak bolí zadek od věčného nadskakování v buse, má o té bolesti představu).

Syřané si libují ve sladkostech, kterým dávají lákavé, ba až fantaskní tvary

Autobusák v Der'a je docela naplněný busy a žlutými taxíky. Není ale zdaleka tak živý jako jiné autobusáky ve vnitru Sýrie. Taxikáři už nás odchytávají a nabízejí odvoz na asi 5 km vzdálenou syrsko-jordánskou hranici. Využijeme je, ale až odpoledne. V jednom bufetu si ke snídani dáváme sendvič. Šplháme se do druhého patra nízké jídelny, odkud máme rozhled na autobusák.

Do Bosry odjíždí taxíky i minibusy. Na stanovišti se taxikář s řidičem minibusu se právě strašně hádají. Nejspíš o pasažéry. Alespoň co jsem sám vyrozuměl, anglicky tady nikdo nerozumí. Bus už je skoro plný. Sedám do na přední sedačky busu, pod polstrovaný strop, z nějž visí cingrlátka, provázky a jméno alláha. Táňa si sedá vedle jiné ženy. Takový je tu systém, muži se vedle cizí ženy cítí nesví, už vůbec nemluvě, když je tou ženou cizinka ze „zkažené“ Evropy.

Doprava na silnici do Bosry je opravdu řidší, podél jsou rozházené vesničky nebo osamocené domy. Na okraji Bosry vystupuje manželský pár, který ze všech různých míst autobusu vytahuje neuvěřitelné množství krabic se zeleninou. Na ulici muž ihned mává na taxík, sami by to domů neměli šanci dovléct.

• ◄ Za branami Starého Damašku
• Bosra ►