Že jsme v chudší zemi dokazují prastaré taxíky typické žluté barvy. Staré mercedesy nebo americké bouráky pochází snad ještě z 50. let. Mnoho z nich je však udržováno s takovou láskou, že vypadají téměř jako nové. Vedle nich jezdí po ulicích i tříkolové rikši a vidíme hodně škodovek, především pick-pů...
SÝRIE
Vyměňuj pár dolarů, jen abychom měli na bus do Homsu a dál do Hamy, kam chceme dnes dojet. Je příjemný podvečer, všichni si dávají načas, a tak i zaplnění mikrobusu do Homsu, jenž čeká za hranicí, trvá přes půl hodiny. Mezitím kolem nás prochází stádo koz a my si libujeme, jak na nás Sýrie hned od začátku působí mírumilovně. V imigrační kanceláři samozřejmě visel vážný portrét současného prezidenta Bašara Assada a jeho zesnulého otce Háfize Assada, ale tyhle portréty, opravdu všudypřítomné, už prostě patří ke koloritu země.
Antény a minarety nad večerní Hamou |
Sýrie je chudší a i tradičnější země než Libanon, proto si víc dáváme pozor na oblečení. Táňa má šátek přes hlavu (o dlouhém rukávě nemluvě), já mám na tričku ještě košili s dlouhým rukávem. Přinejmenším tady na venkově tak chodí všichni a je lepší přizpůsobit se, abychom alespoň trochu zapadli.
Zdá se, že se nám to docela daří, protože se na nás všichni smějí a s chlapíkem sedícím naproti nám se dokonce cestou bavíme přes naši anglicko-arabskou příručku konverzace. I ostatní jsou zvědaví, a tak knížečka putuje z ruky do ruky, aby se všichni podívali jak vypadá.
Venku už se dávno setmělo a my uháníme po dobré dálnici směrem. Jsme na trase z Damašku do Homsu, která je jednou z nejfrekventovanějších v Sýrii a přijde mi, že se od situace před deseti léty o hodně zlepšila.
Když v Homsu vystupujeme, chlapík z busu nás zve k sobě domů. Máme bohužel málo času, a spěcháme do Hamy, takže je nám moc líto, že nemůžeme příjmout. Alespoň nám ale pomáhá najít minibus do Hamy a zjišťuje nám kolik přesně stojí. Sýrie je levná, takže i jen těch 5 dolarů co jsem vyměnil nás dostane do Hamy a ještě nám většina peněz zůstane.
Hama
Z autobusáku v Hamě míříme rovnou do centra, hned se nám ale nabízejí kluci, kteří nás, abychom náhodou nezabloudili, provázejí až k hotelu Cairo, kde se chceme ubytovat. V Cairu jsem bydlel už před deseti rokama, ale teď ho nepoznávám. Předtím to byl ušmudlaný hotýlek, s temným schodištěm do recepce v patře a odkrytou vybetonovanou střecho s pár špinavými matracem. Dnes je schodiště mramorové, u recepce mají počítač s připojením na Internet a střecha? Ta je teď krytá, pokrytá dlaždicemi a k matracím jsou i čisté deky. Prostě změna. Snad jen ta nízká cena zůstala.
Ulicím věvodí letité žluté taxíky |
Cairo je místem, kde se setkávají baťůžkáři a je jich tu opravdu požehnaně. Novozélandský pár, který je na roční cestě po Středním východě, holka z Hong Kongu, Francouzi, Holanďan a i Češka. Martina přiletěla do Damašku a na Sýrii a Jordánsko má měsíc.
Spíme na střeše, což je vzhledem ke klimatu asi nejpříjemnější způsob. I když teď v září je klima nesrovnatelně příjemnější než ta výheň co jsem zažil v srpnu před deseti rokama. Nad Hamou svítí do tmy několik minaretů se zelenými zářivkami a ruch ulice k nám doléhá s téměř neztenčenou silou. Sýrie žije i v noci.
Den 8, sobota 7. 9. 2002
Hama je příjemný město. Asi tady pár dní pobudeme, jak říkala Martina, která tady strávila 4 dny. V okolí je toho hodně k vidění a Hama je skvělá základna. Zrovna dnes chceme jet na Krak des Chevaliers, skvěle zachovalý křižácký hrad asi 100 km od Hamy.
Z doby před deseti lety si Hamu matně pamatuju jako daleko klidnější místo. Když ráno vycházíme na ulici, brouzdáme kolem krámů a koukáme kde bychom si sedli na snídani, sviští kolem nás auta, autobusy a i místní prodejci. Cairo je na hlavní ulici, kde jsou zároveň i levné jídelny. Dáváme si fateh, které jsme ještě nikdy neměli. Zaujalo nás, že to v jídelně všichni jedí, tak jsme se nechali inspirovat a poručili si to samé. Dostáváme talířek se zeleninou a misku s cizrnou a tahini. A v ní koukají kousky natrhaného chleba. Chutná skvěle, k tomu sladký arabský čaj.
Že jsme v chudší zemi dokazují prastaré taxíky typické žluté barvy. Staré mercedesy nebo americké bouráky pochází snad ještě z 50. let. Mnoho z nich je však udržováno s takovou láskou, že vypadají téměř jako nové. Vedle nich jezdí po ulicích i tříkolové rikši a vidíme hodně škodovek, především pick-pů.
Cesta na autobusák vede kolem krytého trhu. Fascinují mě barevné těstoviny v obrovských pytlích, Táňa zase shání faláfelovač, což je takové kovové udělátko na výrobu faláfelů. V Libanonu jsme občas viděli škodovku, tady jich je ale daleko víc, hlavně pick-upů.
Voňavý kebab |
Na Krak se dá z Hamy sice dostat přímo, ale to bychom si museli zaplatit drahou túru, což se nám nechce. Místo toho nasedáme na bus do Homus, kde přesedáme na další minibus, jedoucí už přímo do městečka, ve které Krak stojí. V Homsu na nádraží si dávám zajímavou sladkost, jakýsi trojúhelníček plněný vanilkovým krémem. Sladkosti tady jsou opravdu svůdné, všechny strašně sladké, ale moc dobré.
Autobusák v Homsu je vůbec zajímavý místo. Kaleidoskop všemožných lidiček je doplňovaný desítkami stánků jak přímo na autobusáku, tak v ulicích okolo. A taky všemožnými dopravními prostředky, od rozhrkaných škatul s otevřeným motorem vepředu (z nichž některým už přední chladící dvířka dávno upadla) až po luxusní velké autobusy, brázdící hlavně trasu Damašek – Aleppo, na níž Homs leží.
Cesta na Krak trvá asi hodinu a půl, kdy se potíme v buse za zvuků arabská hudby linoucí se z kazeťáku u řidiče. Z planin Homsu se blížíme k horám, až jsme jimi úplně pohlcení. To už ale supíme po hodně strmých uličkách městečka, než zastavujeme přímo před hradem.