Mrtvá města
- Podrobnosti
- Vytvořeno 19. 6. 2003 •
- Aktualizováno 12. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 4356×
Okolní poušť je oranžová, proto i stavby jsou naoranžovělé. Když se zastavujeme na malém náměstí, kde vedle lázní stojí dvoupatrový hostinec, žene se kolem nás právě velké stádo ovcí. Ač je Serdžila už 15 století opuštěná, v několika budovách přeci jen bydlí domorodci...
Den 11, úterý 10. 9. 2002
Dlouho jsme spekulovali jak se dostaneme do oblasti tzv. Mrtvých měst. Jsou zhruba na polovině cesty z Hamy do Halabu (Aleppo), což je nějakých 150 km. Jako základna k jejich prozkoumání se dají použít obě města. My jsme se však nakonec rozhodli jít třetí cestou – zastavíme se tam rovnou na cestě z Hamy do Halabu. Tím ušetříme čas i peníze. Sice sebou budeme vláčet batohy, o nám však Alláh už nějak pomůže a cestu ulehčí.
 |
| Olivám se mezi ruinamy al-Bara daří |
Bude mít možnost třeba při stopování, které zase budeme muset použít. Dostat se k Mrtvým městům totiž není úplně jednoduché. Jsou zajímavé jen pro turisty, takže k nim nejezdí žádná veřejná doprava. Budeme muset dvakrát přesedat a pak nám stejně zůstane ještě několik kilometrů bez dopravy.
Loučíme se s Hamou, která nám 4 dny sloužila jako skvělá základna. Tentokrát nemusíme na jižní autobusové nádraží, protože pojedeme busem státní společnost Jarmak, jejíž kancelář je v centru, přímo na nábřeží. Busů do Halabu sice nemají moc, ale ráno naštěstí jede.
Busem jedeme jen do města al-Ma'ara na dálnici do Halabu, kde musíme přesednout na mikrobus do vesnice Kafr Nabl. V al-Ma'ara nám chvíli trvá, než kolemjdoucím bez angličtiny vysvětlíme kam se chceme dostat. To vlastně chápou hned, ale ne a ne jim vysvětlit, že tam nechceme jet taxíkem. Turisti jezdí vždycky taxíkama, proto jim vůbec nedochází, že by nám měli poradit ten způsob, jaký by sami použili. Nakonec se nám to však daří. Posílají nás po jedné z rušných ulic, tam někde na konci prý jezdí mikrobusy do Kafr Nabl.
Al-Ma'ara se zdá být docela zajímavé městečko. Je hodně živé, žádná mrtvola jako naše provinční města. Škoda, že nemám čas se tu zastavit. Hlavní ulice je jeden velký bazar a je na ní dokonce pěkně vypadající muzeum (vstup je prý opět 300 liber).
Mikrobus se právě naplnil. Nastoupila poslední babka s pytlem lilků, takže vyrážíme. Do Kafr Nabl je to jen pár kilometrů, na jeho začátku nás babka když vystupuje, hned zve k sobě domů. Neumí anglicky a my zase arabsky, ale to pro místní není žádná překážka. Čas nás tlačí, tak ji děkujeme a mizíme ji i s celým mikrobusem v prachu.
Život v Kafr Nabl se točí kolem hlavní kruhové křižovatky, na které jsme vysazeni. Domorodci nás směrují ven z vesnice, směrem k ruinám Serdžíla (Serjilla), prvnímu z Mrtvých městech.
Serdžíla je od Kafr Nabl asi 7 kilometrů. Za vesnici jdeme pěšky, pak začínáme stopovat. Zastavuje nám asi třetí auto. Naskakujeme na korbu (máme štěstí na pick-upy) a už jedeme. V Sýrii se opravdu jednoduše stopuje. Auto tu má málokdo, proto je v některých veřejnou dopravou méně pokrytých oblastech stop běžným způsobem pohybu.
Cestou míjíme ruiny několika menších mrtvých měst, v okolí je prý podobných ruin na 600! Co vlastně jsou ta Mrtvá města? Víme, že pochází z byzantské doby, nevíme však proč byla najednou opuštěna. Nebyla zpustošena nějakými nájezdy, proto mnoho z jejich domů stále stojí netknutých a jsou zachovalé nejlépe jak se mohly zachovat po 15 století od postavení. Nejvíce přijímanou teorií je, že došlo ke změně obchodních stezek,což obyvatele přinutilo přestěhovat se na nové trasy.
Serdžíla (Serjilla)
Jedním z nejzachovalejších Mrtvých měst je Serdžíla. Pick-up nás vysazuje přímo na parkovišti před ruinami. Za stop mu platíme pro obě strany přijatelnou částku jeden dolar, protože si dost zajel (Serdžila je v pustině na konci cesty, jež byla postaven jen kvůli ní). To znamená, že zpátky asi budeme nejspíš muset pěšky, pokud tu zrovna nebudou nějací turisti, kteří by nás vzali zpátky.
 |
| Jestlipak naše paneláky budou takhle držet i po 1500 létech? |
Parkoviště je postaveno na kopečku nad kotlinou, v níž se Serdžila rozkládá. Pohled je to úchvatný. Kamenné, šedivo-oranžové stavby kam až oko dohlédne. Z některých jsou jen hromady kamení, docela dost jich ale stojí téměř tak jak byly postaveny. Jen střechy jim chybí, pravděpodobně byly dřevěné a těch 15 století osamění nevydržely. Příroda se tu s nimi přeci jen nemazlila. Vedro je docela slušné, naštěstí si jednak můžeme batohy nechat v budce u hlídače, který vybírá vstupné a navíc se ve stojících budovách budeme moc schovat před sluníčkem do stínu a odpočinout si. Už se těšíme i na oběd, v takovémhle prostředí to bude docela romantika.
Okolní poušť je oranžová, proto i stavby jsou naoranžovělé. Když se zastavujeme na malém náměstí, kde vedle lázní stojí dvoupatrový hostinec, žene se kolem nás právě velké stádo ovcí. Ač je Serdžila už 15 století opuštěná, v několika budovách přeci jen bydlí domorodci.
Hostinec je skvělé místo na první oddych. Usedáme do podloubí na přední straně domu, tvořené několika vysokými sloupy. Nad kamenných zárubních nad dveřmi jsou zvláštní kruhové symboly, nejvíc připomínající křesťanské kříže, i když poněkud… šestiramenné. Za hostincem stojí lázně, na nichž, stejně jako u hostince, stále stojí i trojúhelníkové štíty! Obě stavby jsou dvoupatrové, po stropě prvního patra a podlaze druhého patra však není ani památky.Asi byly taky ze dřeva.
Noříme se do uliček plných dalších domů. Nad vchody mnoha z nich jsou podobné symboly jako u hostince. Některé jsou opět kříže, jiné zase spirály, všechny jsou ale uzavřené v kruhu. Kameny jsou na sebe poskládány v velkou přesností, dalo určitě hodně práce otesat je aby do sebe zapadaly. Nejde totiž jen o kvádry, ale sloupy, oblouky a klenby.
 |
| Oběd v hostinci |
Obzvlášť klenby působí neuvěřitelně. Vypadají, jakoby byly z kamenů jen prostě položených na sebe. A ono to tak asi i je!
Domy nejsou pokryty omítkou, holé kameny proto vypadají jako obrovská stavebnice Lego. Kameny jsou poskládané jeden na druhém a není mezi nimi malta, protože některé bloky se při dotyku kinklají. Zdá se, že by stačilo strčit a zřítí se jako domečky z karet.
Na jednom takovém nádvoří se usazujeme k obědu. Stěny jsou tu trochu nahnuté a částečně už popadané. Sedáme si do stínu jedné z nich, snad to nebude náš poslední oběd…
Mezi kameny občas vyrůstá osamělý strom, důkaz toho, že tu jsou spodní vody. Dalším důkazem jsou kameny zakryté studny, u nichž jsou položena gumová vědra. Vodovod tu není, tak si těch pár obyvatel nosí vodu odsud. Nic nás neruší. V téhle pustině nejsou žádná auta, žádná tržiště, jen kámen a ptáci. Pravý klid na oběd. A klid měli i nebožtíci, jejichž obrovské kamenné sarkofágy míjíme na zpáteční cestě k parkovišti. Dokud je někdo neotevřel a nevyraboval.
Mezi Serdžilou a hlavní silnicí je ještě jedno mrtvé město. Jmenuje se Bauda a jeho nejzajímavější částí jsou zvláštní hrobky s pyramidovou střechou. Části pouště v okolí jsou kupodivu obdělávány, jak poznáváme z čerstvě okopaných a zavlažených záhonů, jež mají úplně jinou barvu, než zbylá kamenitá pláň.
Směřujeme k silnici, odsud vzdálené asi tři kilometry, když nám zastavuje velké BMW s poznávací značkou ze Spojených arabských emirátů. Ahmed je z al-Bara, městečka v sousedství dalšího mrtvého města se stejným jménem. Pracuje však v Perském zálivu v emirátu Šardža. Jako mnoho dalších Syřanů. Pro ně je to takový Západ.
Ptá se kam jedeme a když říkáme, že do al-Bara, nabízí nám svezení a prý nás po něm i povozí. Al-Bara je totiž daleko rozsáhlejší než Serdžila.
Al-Bara
Projíždíme městečkem al-Bara a přes údolí vyjíždíme na protější kopec, kde se rozkládá stará al-Bara, na rozdíl od dnešní živé al-Bary jedno z Mrtvých měst. Ahmed to tu zná jako svoje boty, když je doma často sem jezdí. Teď už je třetí měsíc v Sýrii, ale za pár dní se vrací do Emirátů. Pracuje tam pro nějakou naftařskou společnost (jak jinak, že), proto taky to honosné auto (BMW pět set něco).
 |
| Pyramidové hrobky |
Jeho BMW se sem moc nehodí, Ahmed ale ano. Je oblečen v místní oblíbené dlouhé džalabíji, která vypadá jako noční košile, na nohou obyčejné sandály. Mluví trochu anglicky, ale lámaně. To mu však vůbec nevadí, je rád, že nám může pomoct a udělat radost.
Na rozdíl od Serdžily jsou ruiny al-Bara jsou daleko víc rozházené po celém kopci. Taky jsou daleko víc zarostlé a prorostlé vegetací. Na některých místech jsou dokonce malé olivovníkové sady. Stavby nejsou tak zachovalé jako v Serdžile, i když je tu několik pyramidových hrobek, které v Serdžile chybí.
Al-Bara na rozdíl od Serdžily „přežila“ změnu obchodních tras a prosperovala i po ní. Hlavním důvodem asi byla úrodná půda v okolí, jež dávala, a dodnes dává, dobrou úrodu oliv a vína. Opuštěna byla teprve ve 12. století po velkém zemětřesení, jež postihlo celou oblast. Vlastně ale nakonec opuštěna nebyla, protože co by kamenem dohodil žije dnešní al-Bara. A tam právě směřujeme, protože Ahmed nás k sobe pozval na čaj. Cestou se ještě stavujeme v dalším mrtvém městě, malinkém al-Bardž (al-Barj), z nějž je skvělý výhled na široké okolí kolem al-Bara.
