Posvátné údolí Kadiša (Qadisha)

Nedotčená příroda, spolu se spoustou ve skalách vytesaných klášterů a pousteven, dělají z údolí Kadiša jedno z nejzajímavějších míst Libanonu. Slovo Kadiša je odvozeno od semitského významu pro svatý, jde tedy o Svaté údolí. Maronité, zvláštní odnož křesťanů, se sem začali uchylovat už v 5. století n. l., odkdy zde také začínají vznikat kláštery, kostely a poustevny. Maronité dodnes žijí ve vesničkách vypínajících se nad údolím...

Den 6, čtvrtek 5. 9. 2002

Budíme se kolem osmé, kupodivu ne za zvuku troubení aut v ulicích,ale za blaženého horského ticha. Venku je chladno, ale sluníčko už krásně svítí, tak je na čase vyrazit. K míse s ovocem píšeme krátké poděkování ve španělštině, angličtině a češtině a přikládáme pohled Prahy. Už odcházíme, když tu se otec Kamal objevuje na balkóně. Děkujeme mu a míříme na silničku do údolí.

Posvátné údolí Kadiša se táhne téměř od moře až do hor k městečku Bšarré

Dno údolí Kadiša je několik set metrů pod námi. Až ke klášteru Deir Mar Eliša (tomu původnímu) vede asfaltka, dál už je to ale jen panenská příroda. Asfaltka se klikatí v neuvěřitelných serpentinách, míjíme jesličky s Ježíšem ve skále podél silnice a asi za hodinu jsme na dně u kláštera.

Nedotčená příroda, spolu se spoustou ve skalách vytesaných klášterů a pousteven, dělají z údolí Kadiša jedno z nejzajímavějších míst Libanonu. Slovo Kadiša je odvozeno od semitského významu pro svatý, jde tedy o Svaté údolí. Maronité, zvláštní odnož křesťanů, se sem začali uchylovat už v 5. století n. l., odkdy zde také začínají vznikat kláštery, kostely a poustevny. Maronité dodnes žijí ve vesničkách vypínajících se nad údolím.

Klášter je otevřeny, ale nikdo v něm není. Krčí se na úpatí skály, částečně vystavěný z cihel, částečně vytesaný do skály. V minulosti prošel rekonstrukcí a dnes je z něj moc pěkné muzeum věnované historii Maronitů v údolí. Dvě patra místností jsou nalepena na skálu, jež tvoří zadní „zeď“ kláštera. Pro klášter nemohlo být vybráno lepší místo.

Klid, výhled na údolí, dostatečný odstup od civilizace, to všechno přispělo k tomu, že tu maronitský biskup sídlil už od 14. století a roku 1695 tu byl založen Libanonský maronitský řád. Historie je tu nenásilně popsána spolu s vysvětlením funkce jednotlivých částí kláštera. Krásné kamenné kapli s dřevěnými lavicemi dominuje malý oltář a velký stropní svícen.

Když jsme v klášteře asi hodinu objevuje se najednou otec Kamal. Chodí sem na obhlídku téměř každý den, mimochodem taky kontrolovat dělníky, kteří tu pracují na zahradě. Rozsvěcí nám ve všech místnostech a otevírá kapli, čímž se nám celý klášter zjevuje doslova v jiném světle. Před rozloučením nám ještě dává malý obrázek Francoise de Chasteuil, známého Poustevníka libanonského, žijícího zde v 17. století.

Vracíme se kousek k mostu přes říčku Kadiša a zahýbáme na prašnou cestu. Údolí je hodně hluboké, jeho okraje se nad námi tyčí do hrozivé výšky. Obzvlášť tady na začátku, kde je údolí ještě úzké. Strmě svahy nejsou porostlé jednolitou vegetací, na to je místní klima příliš žhavé.

Starý klášter Deir Mar Eliša je na relativně nepřístupném místě, hluboko v údolí

Velké části svahů jsou přeměněny na terasovití políčka, avšak snad žádné z nich není obděláváno. Pravděpodobně jde o pozůstatek z doby, kdy tu v poustevnách žilo až 500 poustevníků, jak jsme se dozvěděli od otce Kamala. U teras však pár funkčních domečků stále stojí. Na svazích však vypadají zcela nepřístupně, ještě dnes může jít o ta pravá místa k rozjímání.

Prašná stezka je z počátku sjízdná i pro auta, avšak asi po hodině přicházíme ke rozcestí. Sjízdná cesta pokračuje dolů k říčce, my se vydáváme vyšší cestou, která nás přivádí na úzkou stezku vysoko nad říčkou. Na odpočinek zastavujeme v klášteře Deir Kanubin (Qannoubin), asi dvě hodiny chůze od Deir Mar Eliša.

Deir Kanubin je o něco menší než Deir Mar Eliša. A zase tady nikdo není. Vše je otevřené, v domku na terase je dokonce připravená pitná voda pro pocestné. Je to tím zvláštnější, že jde o funkční klášter. Mniši asi budou pracovat na polích.

Kanubin se datuje opravdu hodně hluboko do historie. Prý mohl bát založen už ve 4. století Theodosiusem Velkým a od roku 1440 do 18. století byl sídlem maronitského patriarchy.

Klášter je vysoko nad říčkou a výhled na údolí je nádherný. Na první terase jsou ve stínu pod rozložitým stromem lavice, na druhé terase cosi jako kuchyně, či jídelna s onou pitnou vodou a taky malá koupelna s evropským splachovacím záchodem! Pod celým klášterem vede tunel do zadní části k zahradě. Přilepeno ke skále je nad oběma terasami kamenný domek, sídlo představeného a pod ním, už přímo ve skále, kostelík. V kostelíku jsou dobře zachovalé fresky z 18. století. Moc dobře jim ale nedělá vlhkost jdoucí ze skal, která je v něm dost cítit.

Stezka vede díl podél útesu, zdá se, že mírně stoupáme. Údolí se před námi pomalu otevírá a jelikož už pokročila i denní doma, začíná se sem zespodu drát mlha. Jako včera.

Freska v kapli Deir Kanubin

Procházíme jehličnatým lesíkem, ten je však výjimečný. Většina stezky vede krajinou s nízkými křovinami. K říčce už nedohlédneme, jen ji tušíme někde v hloubce pod námi. Chtěli bychom uhnout na stezku směřující strmě nahoru k okraji útesu a dostat se tak do vesničky Blauza (Blawza). Z ní by to mělo být asi 3 km zpět do Bšarré. Terén je však nepřehledný, vůbec si nedokážu představit, že by skrz ty strmé skály nad námi vedla nějaké stezka. Ale musí tady vést.

Když přicházíme ke klášteru Sajdet Hauka (Saydet Hawka), definitivně se smiřujeme s tím, že jsme naši stezku nahoru přešli. Kaple je totiž už příliš daleko na stezce údolím. Tak daleko jsme jít nechtěli. I od kaple vede nahoru na okraj útesu, ale odtamtud je to do Bšarré už 8 km. Vesničkami po okraji útesu nejezdí žádná veřejná doprava, tak budeme muset stopovat.

Když vstupujeme do klášteru, ihned zapomínáme na to, že jsme na stezce zašli moc daleko a jsme naopak rádi, že nám osud dopřál tohle místo vidět. Klášter je jen malá kaple a několik místností vytesaných ve skalách a pečlivě udržovaná minizahrádka s květinami. Jde o nejmenší, ale i nejroztomilejší z míst, jež jsme v údolí viděli. Opět je opuštěné, ale čerstvě zalitá zahrádka a čistý splachovací záchod dávají tušit, že obyvatelé jsou nablízku. Klášter má pocházet z 13. století a v těžko přístupné jeskyni nad ním má být malá pevnost.

Od kláštera vede viditelná, ale značně strmá stezka nahoru na útes. S těmi batohy na zádech je to fuška, naštěstí není vedro. Spíš se schyluje k dešti.

Když jsme po půlhodině nahoře nechce se nám ani věřit, že údolí je tak hluboké. Právě strmé skály a převýšení stovky metrů umožnilo vzniknout tolika klidným místům používaným pro povznesení ducha hledajících.

Na silnice se dostáváme ve vesničce Hauka. Nikde nikdo, jen nový kostel a dva chlapíci sedící na terase před domem a popíjející čaj. Ptáme se jich, jestli tudy přeci jen nejezdí nic do Bšarré, ale jejich odpověď je podle očekávání záporná. Starší z nich nám nabízí, že nás sveze. Nechce žádné peníze. Před tím nás ještě zve na kafčo.

Opuštěný „klášteřík” Sajdet Hauka

Jde o jednoho z těch několika miliónů Libanonců, kteří žijí po celém světě. Přes léto je tady, přes zimu v Sydney. Austrálie z něj ale přeci jen nedostala tu místní pohodu. Žádný spěch, pomalu, důstojně připravuje novou konvičku kafe a pak zapřádáme obvyklou konverzaci odkud kdo je. Přivádí i svou sestru Salimu, která taky žije v Sydney, kam odlétá už pozítří. Tady se byla zotavit po operaci kolenou, ale místní vlhko jim nedělá moc dobře.

Vystupujeme v Bšarré na náměstí před kostelem. Poznáváme mercedes našeho taxikáře, ale teď tady není, asi je někde na vodní dýmce s kamarádama.

• ◄ Cedry našeho pána
• Chrámy Baalbeku ►