Fátima je dnes doma pouze se svými dětmi, její muž Ibrahím je právě v Hamě. Motají se kolem ní tři z jejich dětí – Fatum, Wardan a Šardija. Celkem jich má šest, ostatní jsou po příbuzných ve vesnici. Domeček je zařízeny prostě. Skládá se ze dvou celých úlů. Jeden slouží jako předsíň a zároveň obývák, druhý je kuchyní. Sedáme si na rohože, které tvoří jediný „nábytek“ v celé místnosti. Pokud tedy nepočítám stoleček, na němž stojí… televize...
Den 9, neděle 8. 9. 2002
Dnes se budeme muset částečně spolehnout na stop. Chceme se dostat do vesniček v poušti, kde lidé stále žijí v původních obydlích tvaru včelího úlu. Území je to atraktivní, ale bez jakékoliv hromadné dopravy. První část cesty, do vesnice al-Hamra se dá jet busem, dál už jen po vlastní ose.
 |
| Na korbě stopnutého picku-up uháníme do oblasti „včelích úlů", kam se veřejnou dopravou nedá dostat |
Busy do al-Hamra nejezdí z autobusáku jižně od centra, ale z vlastního trhu, někde na sever od centra. Pokoušíme se to místo najít, ale asi se nám má zkomplikovat i tahle první část cesty, jelikož se nám to nedaří. Nikdo nám nedokáže poradit, tak nasedáme do busu, jehož řidič nám říká,že nás doveze na místo, kde se dá na bus nastoupit. Vystupujeme na kruhové křižovatce, kde máme čekat.
Stojíme a čekáme právě před nějakou cukrárnou, kde posedávají tři chlapíci. Zvou nás, ať přisedneme a čekáme u nich. Dostáváme i kafe. Zadarmo, mají radost, že jsme u nich. Nějaké busy do al-Hamra tudy opravdu jezdí, ale není jich moc a všechny jsou plné. Asi se budeme muset vrátit a přeci jen najít autobusák, jinak tu můžeme skejsnout do večera. Děkujeme za kafe, loučíme se a vydáváme se zpět do centra. Mám ale jen mlhavou představu kde jsme, asi na nějakém předměstí. Jelikož nevím kde jsme a chceme na přesné místo, přituluji ke kroku, který nemám moc rád: zastavuju taxíka. Taxi jsou v Sýrii naštěstí poměrně levné, takže nás to nebude moc pálit. Tak a na trhu jsme raz dva.
Minibusy jezdi z trhu jakmile se naplní. Nečekáme dlouho a vyrážíme na prašnou silnici, i když asfaltovou, směrem do severovýchodní pouště. Hodinka a jsme na místě.
Al-Hamra je opravdu díra no konci světa. Jenže mi se ještě potřebujeme dostat ZA tenhle konec světa. Pohlcuje nás žhavá ulice,která je zároveň silnicí vedou našim směrem do oblasti vesniček s „včelími úly“. Vyrážíme pěšky, za vesnicí chceme začít stopovat.
Každé podobné vesnici dominuje vodárenská věž, které se v al-Hamra navíc větví silnice do dvou směrů. Oba vedou „za konec světa“, ale jen jeden naším směrem. Podél napůl nedostavěných betonových domků nebo obchůdků, za nimiž už se rozprostírá poušť se ploužíme ven z vesnice. Není sice obrovský vedro, ale rozdíl od Hamy cítit je.
Zastavuje nám hned asi druhé nebo třetí auto. Je to pick-up, takže naskakujeme na korbu a usazujeme se vedle pumpy s dlouhou stočenou hadicí. Po čtvrt hodině odbočujeme z hlavní cesty. Řidič zastavuje v mini vesničce o třech staveních a říká,že zaveze člověka s pumpou do další vesnice. Bude se však vracet zpět, aby pokračoval dál k vesničce S‘rudž (Sarouj), kam se i my chceme dostat. Nestačíme se však ani porozhlédnout a řidič už je zpátky.
S’rudž (Sarouj)
S’rudž je jedna z mála vesniček, kde lidé v téhle oblasti stále žijí v tradičních domech tvaru včelího úlu. Jejich důmyslný tvar způsobuje, že v létě je uvnitř příjemně nižší teplota než venku a v zimě je teplota příjemně vyšší.
 |
| Lehce omítnuté včelí úly stále slouží v oblasti kolem S'rudže jako běžné obydlí |
Přicházíme ke skupince včelích úlů. Pod stromem si lebedí skupinka mužů a žen, důstojně nám odpovídají na náš pozdrav „salám alejkum“. Jedna z nich nás hned zve k sobě domů.
Fátima je dnes doma pouze se svými dětmi, její muž Ibrahím je právě v Hamě. Motají se kolem ní tři z jejich dětí – Fatum, Wardan a Šardija. Celkem jich má šest, ostatní jsou po příbuzných ve vesnici.
Domeček je zařízeny prostě. Skládá se ze dvou celých úlů. Jeden slouží jako předsíň a zároveň obývák, druhý je kuchyní. Zouváme se a vstupujeme do obýváku. Sedáme si na rohože, které tvoří jediný „nábytek“ v celé místnosti. Pokud tedy nepočítám stoleček, na němž stojí… televize.
Kromě ozdobných plamenných kotoučů visí po zdech i podobizny místních bohů, Háfize a Bašara Asadů. Zeď místnosti je asi do metru natřená našedivo, výš už je nabílená. V kuchyní stojí něco jako kredenc s horami plechového nádobí a taky lednice!
Trochu kecáme kdo má kolik dětí, jak se nám líbí v Sýrii, kde už jsme tu byli a podobné otázky, které většinou všechny Syřany zajímají. Fátima nám nalévá čaj, zatímco Salmunija a Gina, náctileté dcery její sestry, které tu jsou na návštěvě, nám ukazují krabici s fotkami od cizinců, jež už podnikavá Fátima „zatáhla“ k sobě domů. Mezi nimi je i několik pohledů Prahy.
Táně se líbí jejich oblečení, tak ji navrhují, že ji půjčí šaty, aby se v nich mohla vyfotit. Na focení nás táhnou i ven, všichni jsou tím nadšení. Vlastně jsou to samý ženský, ale nijak se neostýchají. Možná je to i tím, že je tu Táňa. Ale nevím, moje primitivní snahy o arabštinu na takovou diskusi nestačí. Při loučení přispíváme Fátimě na chod domácnosti, ať se pomějí, když nám se tu tak líbilo.
 |
| Salmuníja |
Včelích úlů jsou v S’rudži desítky. Všechny mají vrchní hliněnou vrstvu popraskanou od sucha. Některé stojí na jedné straně jakéhosi dvorku, obehnaného hliněnou zdí. Teď kolem poledne je klid, v žáru samozřejmě nikdo moudře nevychází. Snad jen kromě dětí, které ani žár neodrazuje od obhlídky turistů, kteří zpestřují jinak všední dopoledne.
Uprostřed vesničky stojí plátěný přístřešek, z nějž se ozývají divné, ale pravidelné zvuky. Jde o místní cihelnu. Cihly však v ní nejsou páleny, nýbrž lisovány (proto ony zvuky) z jakési betonové hmoty a dál sušeny na slunci. Jsou jich tu rozloženy stovky a dělníci si ve své práci rádi udělají přestávku, abychom se mohli navzájem zasmát svým arabským pozdravům. Mají radost z opravdových maličkostí.
Chumel dětí, který kolem nás zatím nabyl, už nám začíná přerůstat přes hlavu. Všechny se chtějí fotit a jedno přes druhé se tlačí k foťáku, když jím ho půjčuju, aby se mohli podívat skrz přibližující teleobjektiv. Když jim říkáme, že už jedeme zpět do Hamy, staví nám právě projíždějící náklaďák! Stopující děti, to je teda sranda!
Když se rozjíždíme, řidič náklaďáku nám hned nabízí vodu a cigarety, jak je ti zvykem. Jede až do Hamy a nabízí nám, že nás sveze až tam, když už jedeme stejným směrem. Ahmed má pět dětí a žije v Hamě, kam se vrací se svým starým nákladním mercedesem s nákladem písku. Cesta nám trvá trochu déle než ráno, za to však při projížďce každou vesničkou (moc jich tu ale není) dostáváme vysvětlení kde se co pěstuje (které si samozřejmě přebíráme v rámci našeho omezeného porozumění arabštině). Podél hlavní silnice nás taky provází kilometrová betonová koryta, sloužící k zavlažování polí.
Hama
Do Hamy přijíždíme brzy odpoledne, proto máme konečně trochu času na prohlídku vlastního města. Kromě pěkného trhu je Hama známá především zbytky kdysi účinného zavlažovacího systému, předchůdce dnešních betonových koryt. V samotném městě byly jeho důležitou součástí tzv. norie, mohutná dřevěná kola, jež se točila pod náporem říčního proudu a ve svých lopatkách „dopravovala“ vodu do výšky na akvadukty, jimiž voda proudila na políčka do okolí města. Kola se, za neustálého vrzání, točí dodnes, ovšem už jen v létě, především pro potěchu turist. Jak kola, tak jejich osy a sedla kde jsou uložená jsou dřevěná, takže otáčení kol vydává silně vrzavý zvuk.
 |
| Největší noria, nazývaná al-Muhammadíja, je vysoká 22 metrů (viz pidi-Táňa dole vpravo) |
Norií je v centru hned několik. Největší z nich, asi 20metrová noria al-Mohammedíja (al-Mohammediyya) se točí na řece asi kilometr severně od centra. Je opravdu vysoká a vodní clonu od ní vánek roznáší do vzdálenosti několika metrů. Skoro až ke kravkám, které se pokojně pasou kousek od ní a nevěřícně koukají na podivné bytosti, které křepčí kolem norií s krabičkou v ruce, již pořád přikládají k hlavě. To jsme jako my…
Několik fotogenických norií skřípe v parku přímo v centru. Park je příjemný a v téměř každou denní hodinu plný lidí. Do parku chodíme každý večer, takže už i nám jejich skřípání přijde naprosto samozřejmé a moc se mu nedivíme.
Po ulici kolem parku se prohání stařičké, téměř prehistorické, modely mercedesů, jež už tu musí jezdit několik desítek let. Většina z nich jsou žluté, což znamená, že jde o taxíky. Kromě nich občas zahlédneme tříkolovou rikšu.
Nadšení z libanonského dapki, na které jsme včera tancovali v restauraci, šmejdíme po místních CD krámech, dokud jedno CD s dapki nemáme.
Služby v našem hotýlku jsou fakt komplexní, můžu si dokonce vyměnit i cestovní šeky, čehož hned s radostí využívám.