Bahawálpúr
- Podrobnosti
- Vytvořeno 3. 10. 2005 •
- Aktualizováno 11. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3305×
Setkání se Šoaibem mi připomíná podobné setkání s Azízem před pár týdny v Pešáváru. Vtáhnul mě do svého krámku s ptactvem podobně jako Azíz do Chattakova řeznictví. Ptačí krámek je samozřejmě plný Šoaibových kámošů, většinou kluků v pubertě, kteří nemají co dělat, tak si víkendový večer krátí kecáním. Šoaib podobně jako Azíz neoplývá nejvybranějším chováním a svoje otázky na mě štěká s nekompromisností armádního velitele, ale musím říct, že mi to nevadí, protože z něj i tak cítím srdečnost...
Den 24, neděle 20. 6. 2004
Jsem trochu zmatený. Když se probouzím je světlo, ale nevím, jestli už jsme náhodou neprojeli Multanem a nikdo to neví. Podle směru jízdy mi přijde, že už jsme za ním a ve stanici Muzzafargarh… ježíš, vždyť ta už JE za Multanem! Honem ven z vlaku, ten kousek zpátky se určitě dostanu autobusem.
„Jak se dostanu do Multanu?“ ptám se výpravčího na nástupišti.
„Tenhle vlak“ výpravčí ukazuje na vlak, ze kterého jsme právě vystoupil „jede do Multanu
„Aha, já myslel, že už jsme Multan přejeli.“
„Ne, ještě ne“ usmívá se.
„A za jak dlouho tam přijedeme?“
„Tak za tři čtvrtě hodiny.“
 |
| Malebná nádražní stanice, jako tato v Mahmud Kotu, už dnes nejsou v Pákistánu výjimkou |
Vracím se zpátky na svoje sedadlo, ale zmatený zůstávám pořád. Jak je možné, že jedeme na východ, když bychom měli jet na západ? To mi tedy vysvětlete? Dívám se do mapy Pandžábu a najednou je mi to jasné! Nejeli jsme přes Láhaur, ale údolím podél řeky Indus, což je daleko kratší a rychlejší. Ó, jak moudré a důmyslné... a jak jsem já omezený – vůbec mě nenapadalo, že by se do Multanu jezdilo jinak než přes Láhaur. Proto jsem si myslel, že už jsme Multan přejeli, jelikož na trati z Láhauru je Muzzafargarh za Multanem. Cestou kolem Indu se ale nejdřív projede Muzzafargarh a pak teprve následuje Multan. Dochází mi, že Pákistán vůbec neznám a může pře překvapit každou vteřinu. Což i s oblibou dělá.
Multan. V průvodci je popisován jako jedno z nejžhavějších, nejsušších a nejprašnějších měst v Pákistánu. Vedro je, sucho je a prach mám všude – ve vlasech, na obličeji, pod šalvárem. Jsem takový prachem obalený, propocený Čech v Multanu. Zdá se, že dostanu co jsem chtěl. Ale až na zpáteční cestě, protože teď Multanem jen projedu cestou dál na jih do Bahawálpúru. Vlak mi odjíždí v osm, což je za necelou hodinu. Navazuje to skvěle.
Bahawálpúr
Nesnesitelné horko a prach na bahawálpúrském nádraží dokazují, že jsme blízko pouště. Teď už chápu, proč sem v létě nikdo nejezdí. A už i chápu, proč je oblast odsud na jih nestabilní – být chudý a ještě k tomu v pekle, to je opravdu za trest.
Rikša mě vysazuje u Faridské brány, jednoho ze vstupních míst do starého města. Být rikšou tady musí být nejlepším povoláním – většinu času stráví na silnici, ale v rychlostech, které kolem něj alespoň trochu rozhýbou vzduch. Jde sice o jakousi obdobu zapnutého horkého fénu, ale i to je lepší, než zaživa se škvařit bez jediného závanu vzduchu.
Všechny hotely v okolí mají obsazeno, tak se rikšou přesunuju na druhou stranu starého města, kde mám větší štěstí. No, štěstí. Spíš už se mi vyčerpáním nechce hnout ani malíčkem, tak přitakávám na pokoj za šest dolarů, což je na Pákistán šíleně vysoká suma – asi příplatek za peklo. Alespoň mám svoji koupelnu, větrák a jak zjišťuju, tak i televizi. Aha, tak kvůli ní to asi bude tak drahé – příplatek další tři až čtyři dolary? Padám na postel a ležím. Nic víc nesvedu. Vlastně musím – odnést pas na recepci.
Za čtvrt hodinky neozývá klepání na dveře. Mám prý zajít na recepci. Čeká mě tak téměř malá delegace – policejní. Jako cizinec jsem tu prý v potenciálním ohrožení, tak se policejní šéf přišel přesvědčit kdo jsem a zároveň mi přidělit ochranku – mladého policajta s flintou přes rameno. Nenapadlo mě, že jo to tu tak tuhé. Peklo a ještě k tomu s ochrankou – to jsme tedy ještě neměl.
„To je vládní politika na ochranu cizinců“ vysvětluje mi recepční, abych se ničemu nedivil.
 |
| Život na ulici bují i při 48 stupních Celsia |
Pozdní obchůzku na oběd tedy absolvujeme ve dvou – policista a já. Ptám se ho jestli si taky nechce dát, ale s díky odmítá a jen mě trpělivě doprovází, dokud si nevyberu jídelnu kde se usazujeme. Opět se setkávám se samými úsměvy a i překvapením – v tuhle dobu tu na cizince nejsou zvyklí.
Ochranka se ze záhadného důvodu konala jen odpoledne. Když se asi dvě hodiny před soumrakem budím a znovu vycházím, policista nikde. Hned se cítím líp, mít pořád někoho za zadkem se mi vůbec nelíbilo.
Dnes bylo přes den 48 stupňů, v noci klesá teplota o 10 stupňů – říká upovídaný recepční v hotýlku. Sedím u něj na čaji a vyzvídám jak je to s bezpečností v okolí Uč Šarif, kam chci zítra vyrazit.
„Ani to není problém, jen nám musíš vždycky říct kam jedeš a kdy se vrátíš“ odpovídá.
„… aby policie věděla, kterým směrem se vydat, kdyby ses neozýval“ dodává.
„To je to tak nebezpečné?“
„Stát se může ledacos, ale většinou žádné problémy nejsou. Chceš jet sám?“
„Jo.“
„Tak si přeci jenom dávej pozor.“
Hm, povzbudivé. A navíc záhadné. Nebezpečí je – a vlastně není. Policejní hlídku potřebuješ – ale vlastně nepotřebuješ. Kdo se v tom má vyznat. Moc se ale nedivím – i mě se už začíná smažit mozek.
V podvečer se už trochu dá být venku. Ale jen trochu. Pořád se potím jak pes a leju do sebe litry vody. Kromě neuveřitelnýho kotle je vzduch plny prachu. Obloha je porad taková nijaká, šedivo-žlutá. Ráno a večer má slunce tvar ostře žlutého kotouče, jenž se snaží skrz prach prorazit do světa, ale během dne se jeho světlo na miliardách zrníček prachu tak rozptyluje, ze se téměř nedá fotit. Bezbarvě vypadá už skutečnost, natož fotka. A nepomůže ani deset neutrálních a polarizačních filtrů. Jako by na jihu Pandžábu v tomhle období docházelo k dočasnému výmazu skutečnosti. Už se nedivím, že dal na jih, v provincii Sind, léta řádí loupežníci, kteří přepadají auta a autobusy. Není těžké zbláznit se z vedra, obzvlášť pokud člověk nemá úniku a musí žít zrovna tady. Zkrátka nic takového jsem ještě neviděl a nezažil. Ale splnilo to svoje – věděl jsem, ze v téhle době tady bude hnusně, ale chtěl jsem vědět jak hnusně. Teď už to vím. A taky vím, ze v tuhle dobu bych sem znovu nejel.
Bahawálpúr byl obydlen po tisíciletí, avšak současné jméno pochází z roku 1748, kdy se stal hlavním městem nově založeného státu Bahawálpúr. Vládl mu nawáb Bahawál Chán Abbásí I. (Bahawal Khan Abbasi I) z dynastie odvozující svůj původ od Abbáse, strýce proroka Muhammada. Oblast zůstala relativně nezávislá i v době britské nadvlády a k Pákistánu byla připojena roku 1954, tedy až sedm let po vzniku země. Dynastie Abbásů má zde stále velký vliv, i když dlouhotrvající spor o následnictví po zesnulém posledním nawábovi Sadiku Muhammadu Chánu Abbásímu V. (Sadiq Mohammed Khan Abbasi V) vedl k jejímu oslabení.
 |
| Vajíčkový sendvič je výborná svačina za pět rupek |
Celá oblast má hluboké súfické kořeny, což je taky jeden z důvodů proč jsem sem přijel. Ne že bych měl ambice za tři dny proniknout do tohoto mystického směru islámu. Protentokrát mi stačí vidět co je na téhle oblasti tak zvláštního – asi to peklo, které se dá přežít jen s bohem v srdci. Takového osobního boha však islám na rozdíl od súfizmu neuznává.
Setkání se Šoaibem mi připomíná podobné setkání s Azízem před pár týdny v Pešáváru. Vtáhnul mě do svého krámku s ptactvem podobně jako Azíz do Chattakova řeznictví. Ptačí krámek je samozřejmě plný Šoaibových kámošů, většinou kluků v pubertě, kteří nemají co dělat, tak si víkendový večer krátí kecáním. Šoaib podobně jako Azíz neoplývá nejvybranějším chováním a svoje otázky na mě štěká s nekompromisností armádního velitele, ale musím říct, že mi to nevadí, protože z něj i tak cítím srdečnost. Asi mě oba měli naučit, že srdečnost a vybrané chování nemusí vždy cestovat spolu. A tedy i naopak – kde je vybrané chování, nemusí být srdečnost, nýbrž pěkně ledový chlad, jak se koneckonců můžu přesvědčit u mnoha svých známých v Čechách.
Bahawálpúrský bazar se rozkládá ve starém městě obkrouženém hlavní kruhovou ulicí – na kruhové ulici je i můj hotýlek. Uličky starého města jsou úzké a některé i teď, v neděli, přeplněné lidmi. Uprostřed bazaru stojí Sadikova mešita Džamí Masdžíd al Sadik (Jami Masjid al Sadiq), která je moderní a navíc postavena v patře nad bazarem. Její bílé mramorové obložení je i teď navečer tak rozžhavené, že se po něm místy nedá chodit. Vrchní pohled na bazar však za tu trochu utrpení stojí. Chtěl jsem se vydat hlouběji do bazaru, ale po pouhé hodině venku už jsem zase zničený a pomalu se šourám zpátky do hotýlku.
Mám posledních deset rupek – peníze si budu moct vyměnit až zítra, tak si na ulici k večeři kupuju vajíčkový sendvič. Mladý prodavač mi ho připravuje přímo před očima na rozpáleném plechu svého pojízdného vozíku. Je šikovný a i když za něj chce jen těch deset rupek – asi osm korun, ještě mi k němu přidá úsměv a chce se nechat vyfotit.
Dnešek jsem vyloženě proflákal. Ale nešlo to jinak – tělo si prostě řeklo o aklimatizaci. Jsem zvědavý jak to bude zítra – jedu ještě jižněji do pouště a nebudu mít žádnou postel pro odpočinek.
