Bámján (Bamiyan) – buddhové

Poslední zmínka o ležícím buddhovi pochází z tisíc let starých zápisků indického historika Pajmana, poté buddha nenávratně mizí v historii. Několik archeologů však věří, že je možné závoj historie odkryt a buddhu znovu „vynést“ na světlo. Jedna teorie tvrdí, že je pohřben pod skalními sutinami, jež se na úpatí útesu za staletí nahromadily. Podle jiné teorie leží uschován v bezpečí skalního masívu, v obrovské jeskyni, jež byla před staletími, kdy do údolí přišli muslimští nájezdníci, zazděna. Ať je pravdivá kterákoliv z teorií, nebo žádná, Bámján nepřestává archeology a vědce vzrušovat ani po ztrátě obou buddhů...

Den 19, úterý 15. 6. 2004

Brzké ranní vstávání je na cestách někdy nezbytností. To když se spěchá. Nemám to sice rád, ale my spěcháme, protože Katarína si vzala jen tři dny volna, takže ještě dnes musíme dorazit do Kábulu. A jelikož vyrážíme v deset, protože chceme být v Kábulu před setměním, musíme vstávat brzo, abychom vůbec něco měli z buddhů, kvůli kterým jsme nepřijeli.

Už předevčírem nás nadchla zpáteční pěší cesta ze zdola sem nad údolí. Kromě mezinárodních organizací tu žijí normální Afghánci – třeba jako ve vedlejším domě, na jehož dvůr je vidět z naší střechy.

Bámjánští buddhové byli vytesáni do vysokého útesu nad městem

Na ulicích je živo už takhle brzo ráno. Slunce ještě nevyšlo, ale před pekařstvím už stojí fronta, ději pobíhají sem a tam a na polích už pracují první zemědělci. Volném prostranství mezi domy je plné sušících se nepálených cihel a velkých kulatých „koláčů“ z kravského lejna – to první slouží na stavbu domů, to druhé k jejich vytápění. Pomalu se „prokousáváme“ z kopce dolů, kolem bazaru, přes říčku až na cestu, která vede podél útesu. Dnešní počasí je stejné jako včera – prašno. Fotky nebudou nic moc, ale nemám na vybranou, vzhledem k tomu, že je to můj poslední den v Bámjánu.

Podél cesty se po obou stranách táhne starý bazar. Tálibán ho úplně rozbombardoval, takže zbývají jen ruiny, které navíc ještě mohou být zaminované nebo plné nevybuchlé munice. Samozřejmě že tu bylo provedeno odminování a zbořené zdi jsou pokryté bílými fajfkami na znamení bezpečí. Avšak zdi mohly při svém zřícení zavalit miny nebo munici, která pod nimi dodnes může ležet – a na řadě míst bez pochyby leží. Také to je jeden z důvodů proč byl starý bazar opuštěn a přesunut jinam. Musíme dávat pozor kam šlapeme – pár překvapení se tu skrývá a denně jsou kvůli nim po celém Afghánistánu zabity nebo zmrzačeny desítky lidí. Pro fotografy je to taky špatné – nemoci jít kam chci, abych udělal obrázek s místa odkud chci, je mučení.

Jak už jsme psal šíítský Bámján byl v nemilosti sunitského Tálibánu, který svůj odpor dával silně najevo. Hazáradžát, jehož je Bámján přirozeným centrem, však měl tradičně odpor k ovládání z center afghánské moci. Avšak na konci 19. století došlo ke střetu s Laštiny, kteří do oblasti Bámjánu přitáhli pod vedením Amíra Abdéra Rahmana. Jejich kmenový systém byl silně narušen a část Hazárů rozprášena až do Íránu a Pákistánu.

Hazárové opět povstali koncem 70. let. 20. století, kdy do Afghánistánu vtrhli Rusové. Jejich odpor byl poměrně úspěšný, a tak zůstal na Rusech nezávislý i v průběhu celé války. Důvodem byla jeho obtížná přístupnost a relativní strategická nevýznamnost.

V srpnu 1998, během bojů o Mazár-e Šaríf padlo 2000 Hazárů, kteří v té době ve městě žili a o měsíc později byla Tálibánem dobita většina Hazáradžátu. V Hazáradžátu, včetně Bámjánu, se pak bojovalo praktický až do pádu Tálibánu v listopadu 2001.

Dnes je Hazáradžát zase klidnou oblastí, jen občas vyrušenou výbuchem miny nebo munice – to když na ni stoupne člověk nebo zvíře. Jeho klid může z části vycházet z Bámjánu, kde v minulosti stávalo deset buddhistických klášterů s 1000 mnichy, jak ve svých spisech o návštěvě roku 632 uvádí čínský poutník Hsuan-tsang. Buddhismu zde však vzkvétal dávno před tím.

Jak píše Nancy H. Dupree^[16] začal příběh bámjanských buddhů ve 2. století, kdy v království pod Hindúkušem vládl kušanský král Kaniška. Tehdy tudy vedla jedna z odnoží proslulé Hedvábné stezky, jež propojovala Evropu s Indií a Čínou. Velbloudí karavany putovaly přes velké oázy v Balchu a Taškurghanu, odkud se část z nich vydávala přes Hindúkuš na jih do oblasti Bámjánu a dál do Persie.

Jako průvodce podél útesu se vám nabídne spousta mladých kluků, kteří nemají práci

Na Kanišku velmi zapůsobil buddhismus, který však již byl v té době ve své rodné zemi – Indii – vytlačen hinduismem. Kaniška však svolal velký buddhistický koncil, který se konal v krásném prostředí indického Kašmíru. Zde byla založena nová buddhistická škola – Máhajána, v níž se vyzdvihuje život a osobnost Buddhy. Došlo tak k velkému posunu v zobrazování samotného Buddhy. Z dřívějších náznaků – prázdný trůn, otisk chodidla, kolo apod., se přešlo k zobrazování jako lidské bytosti, bez čeho si dnes buddhismus nedovedeme představit. První takové „lidské“ zobrazení se objevilo na Kaniškových mincích. Další začaly vznikat v Gandhaře,oblasti kolem kušanského zimního sídla Péšávaru. Tak se buddhismus dostal i do Bámjánu, kde byli později do skal vytesáni obrovští buddhové. A ještě později zničeni…

Na jaře roku 2001 se po celém světě roznesla zpráva, které zprvu nikdo nechtěl věřit: Tálibán vyhodil bámjánské buddhy do vzduchu. Ač dnes vydávané zprávy jsou většinou kachny nebo k nepoznání upravená skutečnost, tahle zpráva byla realistická až doměrku kosti. Tálibán ve své zaslepenosti a odmítání zobrazování lidských bytostí – tato výsada podle jejich výkladu patří pouze bohu – se jednoho březnového dne rozhodli s „kacířskými modlami“ skoncovat. A jelikož jim ničení jde velmi dobře, udělali to téměř dokonale. Dnes jsou oba výklenky po sochách prázdné a stěna, kde stávaly, je téměř rovná. Jen zbytek suti na dně – velkou část prý Tálibán prodal do Pákistánu – dává tušit, že tu kdysi bylo víc než prázdné výklenky.

Na poli mezi zničeným bazarem a skálami se pasou kozy. Ve skalním útesu před námi ční prázdný výklenek, v němž stával vyšší, 55metrový buddha. Útes je poset nespočtem otvorů a jeskyň, jež se táhnou na obě strany kam až oko dohlédne.

Ta směsice bezstarostné kozí pastvy, úchvatných, i když zničených, buddhistických památek a rozmetaných ruin, v jejichž útrobách stále čekají nevybuchlé miny, ve mně vyvolává pocity bizarna a zároveň mystična. Katarína jde přede mnou, tak mám možnost pozorovat, jak se postupně zmenšuje a útes se oproti ní zvětšuje. Až je úplně malinká a zastavuje se na místě, kde drátěný plot odděluje kamennou suť – zbytek velkého buddhy – od přístupové cesty.

Útes je rozryt stovkami otvorů. Některé jsou očouzené, jak v nich přebývali – nebo ještě přebývají – rodiny, které byly ze svých domovů vyhnány táhlým konfliktem posledních desetiletí. Kouř z jejich ohňů navždy sprovodil ze světa mnoho barevných fresek, jež buddhisté ve skále zanechali.

Dříve tu stávalo deset buddhistických klášterů s tisícovkou mnichů. Bámján byl věhlasným střediskem buddhismu až do 8. století, kdy hostil poutníky až z Korei, jež je od Bámjánu stejně daleko jako Česká republika. Z těchto důvodů bylo mnoho Afghánců, včetně řady konzervativních muslimů, rozhořčeno zničením buddhů. Považovali jej nejen za čin neslučitelný s islámskou tolerancí, ale také za přímý útok na afghánskou kulturní rozmanitost.

Jedno není možné Tálibánu upřít. Nebýt tohoto hnutí, o existenci bámjánských buddhů by věděli pouze archeologové, případně znalí vyznavači buddhismu. Táliban bohužel věhlas dvou nejznámějších afghánských buddhistických symbolů rozšířil poněkud ničivou metodou. Proč? „Islám zakazuje zobrazování a uctívání jakékoliv modly“ zdůvodnil tálibánský krok Zarb-i-Momin, pákistánský týdeník financovaný Tálibánem. Většina světa se o nich dozvěděla v okamžiku kdy už… nebyli.

Připojuju se ke Kataríně a v úžasu zakláním hlavu, abych se podíval na místo, odkud buddhovy oči shlížely na údolí. Výklenky jsou majestátní i samy o sobě. Jak úžasně vypadaly s buddhou jsem si před cestou prohlédl na dnes již historických fotkách. O jejich podobě v době rozkvětu píše Nancy H. Dupree:^[17]

„Velký buddha je vytesán ze skály a iluze záhybu na oděvu byla vytvořena provazy, které byly překryty směsí bláta a slámy… Byl obarven na červeno a ruce s tvářemi pozlaceny… V minulosti byl celý výklenek byl pokryt malbami pocházejícími z 5. až 7. století.“

Výklenky obou buddhů spojuje prašná cesta vedoucí po úpatí útesu. Ihned nás na ní odchytává skupinka mladíků a směřuje nás do jednopatrové budovy s dvorem, ze které se klube pokladna. Doba, kdy byl pohled na útes zdarma je pryč, Afghánistán nastupuje cestu turistického ruchu. A Bámján bude hvězdou i bez buddhů.

Většina suti, která zbyla z velkého buddhy, je stále na svém místě

Rozmanitost umělých jeskyní nás fascinuje, stejně jako nepřístupnost některých z nich. V minulosti k ním musely vést žebříky, jinak není možné se k ním dostat. Některé otvory ve skále jsou zazděné nebo opatřené dveřmi, které pravděpodobně skrývají vzácné fresky. Výklenek malého buddhy je vzdálen asi 800 metrů. Cesta je nad úrovní údolí, takže máme pěkný výhled na pole, dvorky a domky.

Stojíme pod výklenkem, ale podobu malého si dnes můžeme už jen představovat. Tak si opět beru k ruce popis Nancy H. Dupree,^[18] který mi ve snění vydatně pomáhá:

„Malý buddha byl vytesán jako první, někdy ve třetím, nebo počátkem čtvrtého století našeho letopočtu, i když otázka datování celého bámjánského komplexu je stále vášnivě diskutována. Postava byla vytesána z pískovcového podloží a pokryta směsí bláta a pšeničných stébel, do níž byly vymodelovány tvary buddhova pláště. Tento „plášť“ byl následně pokryt hladkou sádrovou omítkou, jež byla pomalována. Oděv namodro, jak bylo odhaleno během čištění, na krku byly objeveny žluté stopy, což může naznačovat, že také tvář a ruce – nyní chybějící – měly tuto barvu…
Parabolický výklenek byl pokryt malbami, ale většina již oprýskala, až na slunečního boha, jedoucího ve svém kočáře po tmavě modrém nebi taženém sněhobílými koňmi.“

Ze snění mě vytrhává mladý muž, který se musel přiloudat od pokladny. V ruce mu cinkají klíče a na tváři září šibalský úsměv. Má důvod k radosti. Ví, že ho čeká jistý bakšiš, což se v Afghánistánu nestává často. „Mám klíče, můžeme jít nahoru, jestli chcete“ překládám si jeho lámanou angličtinu do srozumitelné podoby, když se u nás zastavuje. Stojíme pod skalnatým útesem v místě, kde 38metrový buddha ještě před pár lety shlížel na Bámján, a klíče nám umožní podívat se na údolí jeho očima. Lépe řečeno z výšky jeho oči. Náš nový průvodce ví, proč se usmívá. Bakšiš má opravdu jistý. A klíčem k němu jsou jeho klíče.

Stoupáme úzkým tunelem po ošoupaných schodech vysekaných do skály. Když jeskyně a uměle vytesané komnaty, které sloužily stovkám mnichů jako klášterní cely, poprvé spatřil, naplno zažehly moji fantazii. Představil jsem si tajné chodby, jimiž by mohl být celý útes protkán a jednotlivé jeskyně pospojovány. V Afghánistánu však může být rozdíl mezi snem a skutečností často mlhavý, a tak za pár hodin do vyfantazírovaných do chodeb opravdu vstupuju.

Zastavujeme se v místě, kde tunel ústí na světlo. Vykláníme hlavu ven abychom spatřili, že jsme teprve ve dvou třetinách cesty, k buddhově hlavě, zhruba ve výšce jeho loktů. Skála je plná děr velkých jako hlava, které pravděpodobně sloužily pro upevnění lešení při tesání. Dalších pár desítek stále prudších schodů nás přivádí na vrchol, kde dříve byla buddhova hlava. Shlížíme na údolí z neobvyklé perspektivy. I když je prašný den, snadno rozeznáváme centrum Bámjánu, rozbombardovaný starý bazar i novou diplomatickou čtvrť na protější straně údolí, za níž se zvedají hory s vrcholky pokrytými sněhem. Tálibánu se nejspíš nelíbilo, že se na ně někdo díval s takovým nadhledem.

Pukající skála je u stropu výklenku stažena silnými šrouby a lany. Pravá část výklenku byla s levou spojena krátkým tunelem za buddhovou hlavou. Dnes je možné otvorem po chybějící hlavě vyhlížet na údolí.

Scházíme dolů útrobami druhé strany výklenku. Tady nás však čekají místa s bohatší výzdobou než cestou nahoru. Každé patro má jakousi svou terasu, z níž je možné vejít do místností uvnitř skály. Většina těchto místností je uvnitř zdobena tesáním, některé dokonce freskami. Asi nejhezčí fresky jsou ve svatyni – buddhové v červených a modrých róbách, připomínající spíš ovály obklopené zlatou aureolou (Däniken by určit řekl, že jde o mimozemské astronauty).

Jelikož bylo cosi cenného zničeno, evropský racionální mozek ihned přišel s návrhem, že to musí být obnoveno. Už se objevují plány, jak buddhy znovu „vzkřísit“. Jedni navrhují vytesat je z kamene, jiní vyrobit z polystyrénu. Jen pár lidí se ptá proč bychom je vlastně měli obnovovat. Sami buddhisté vědí, že vše hmotné je pomíjivé. I bámjanští buddhové. A tak zatímco jejich „smrt“ je důkazem pomíjivosti hmoty, vzpomínka na ně je důkazem nezničitelnosti myšlenky.

Útrobami skály se dá vylézt až na vrchol výklenku, v němž dříve stával menší z buddhů

Naděje materialistických hledačů však přeci jen přežívají – jmenují se třetí buddha. Třetí buddha je údajně ležící, má délku kolem 200 metrů a měl by se nacházet mezi výklenky zničených buddhů. Takto jej popisuje čínský poutník Suandžang, jenž navštívil Bámján v 7. století. Poslední zmínka o ležícím buddhovi pochází z tisíc let starých zápisků indického historika Pajmana, poté buddha nenávratně mizí v historii. Několik archeologů však věří, že je možné závoj historie odkryt a buddhu znovu „vynést“ na světlo. Jedna teorie tvrdí, že je pohřben pod skalními sutinami, jež se na úpatí útesu za staletí nahromadily. Podle jiné teorie leží uschován v bezpečí skalního masívu, v obrovské jeskyni, jež byla před staletími, kdy do údolí přišli muslimští nájezdníci, zazděna. Ať je pravdivá kterákoliv z teorií, nebo žádná, Bámján nepřestává archeology a vědce vzrušovat ani po ztrátě obou buddhů.

Ještě když jsme na jedné z teras, vidíme po prašné cestě přijíždět Pajkarova Mušaka. Staví pod buddhou, tak mu máváme, aby věděl, že jsme ho nepřehlédli. Je skvělý, že nám takhle usnadnil dlouhý pěší přesun k benzínce.

Máváme Bámjánu na rozloučenou a vyrážíme na zpáteční cestu do Kábulu. Po třech hodinách stavíme na oběd ve vesničce Do Abi Ghorband (Do Abi Ghowrband). Zrovna si chci vyfotit zničené tanky, které tady stojí v zatáčce bazaru, tak prosím Pajkara o zastavení. Odpovědí je, že stejně budeme stavět, protože je tu dobrá čajovna.

Zajíždíme do široké ulice a zatímco Pajkar s Katarínou vystupují do čajovny v prvním patře, já se vracím kousek zpátky na bazar, abych se podíval na tanky. Stojí tu na kraji ulice, napůl rozebrané, avšak přeci jen tanky – symbol války. Přibíhají ke mně dvě malé sestřičky. Nadšeně poskakují, když vidí, že mám foťák – děti se v Afghánistánu náramně rády fotí. Posunkem se ujišťuju, že si je můžu vyfotit, ale když zvedám foťák rozbíhají se pryč, ven z hledáčku. I tak je však stačím zachytit, takže na fotce to vypadá, jakoby utíkaly od tanků. Skvělá telepatická spolupráce.

Vybíhám po schodech a ocitám se na dlouhém balkonů. Patří k čajovně, z níž na něj vedou vysoká okna. Pajkar s Katarínou už si objednali, já si dávám kábuli, chleba, jogurt, okru (jedlý ibišek) a čaj. Dávají se s námi do řeči dva asi třicetiletí mladíci, kteří sedí uvnitř čajovny u okna, pod nímž stojí náš stůl.

„Čím se živíte?“ ptáme se s Katarínou, tentokrát rovnou jich, protože umí anglicky.

„Připravujeme volby.“ Aha, tak k tomu mají ten megafon!

„Co přesně to znamená.“

„Jezdíme po okresech, vysvětlujeme co jsou volby, proč volit, jak volit a tak podobně. Tyhle prezidentské volby jsou vlastně první v dějinách Afghánistánu, proto si myslíme, že jsou hodně důležité.“

„Tahle práce je asi dost nebezpečná, ne?“ ptáme se jelikož víme, že odpůrci režimu považují spolupráci na přípravě voleb za kolaboraci s Američany a přímo se zaměřují se na to, aby přípravy co nejvíc narušovali. Zrovna před měsícem zabili v horách Nuristánu v provincii Nangarhár – tou jsem projížděl cestou do Kábulu – tři členy přípravné volební komise, z toho dva bělochy.

„Jak kde. Někde ne, jinde nemáme dobrý pocit. Ale tyhle volby jsou důležité, tak to za to stojí.“

„Kolik vám vláda platí?“

„Šest set dolarů měsíčně.“

„To je docela hodně“ divíme se. I když je jasné, že tak rizikovou práci by nikdo za pár dolarů nedělal.

„Já k volbám stejně nepůjdu“ přidává se Pajkar.

„A proč?“ ptáme se.

„Jsou zkorumpované. Všichni vědí, že vyhraje Karzáí, protože to chtějí Američani. Proto volit nepůjdu“ má jasno, pro něj je svět černobílý.

Oba mladíci se mu snaží vysvětlit, že se mýlí a že při volbách bude dobrý každý hlas – ostatně dělají jen svoji práci, i když by asi nikdy neřekli, že jim v tom budou asistovat náhodní cizinci, ale Pajkar má jasno a je neoblomný. Svým způsobem se mu nedivím. U nás hodně lidí smýšlí stejným způsobem, a to máme dlouholetou volební tradici.

Do Abi Ghorband leží na soutoku dvou říček a odsud už jen klesáme až na konec údolí, kde se před námi opět objevuje asfaltka. Katarína si oddechuje a Mušak určitě s ní. Do Kábulu nám zbývá slabá hodinka a půl.

Na planinu Šamolí dopadají poslední sluneční paprsky, a tak svoji práci končí i skupinky, které mají asi nejrizikovější povolání v Afghánistánu – odminovávači. Balí svoje kufříky a z minových polí se vrací na základny. Odjíždí v bílých buldozerech, které jsou pro tuhle práci speciálně upravené. Přední široká nakládací lopata je vyztužená mříží, pneumatiky mají pokryté tlustými řetězy a celé vypadají opancéřované. Obzvlášť kabina, která má daleko menší okna než je zvykem a tmavá neprůstřelná skla. Nejen pro mě jsou to hrdinové.

V Kábulu hned zabředáme do zácpy. „To je Afghánistán!“ kroutí Pajkar hlavou nad kameny, které jen tak ledabyle leží na silnici a všechna auta se jim musí vyhýbat. Po několika dnech v klidných horách Hazáradžátu jsme opět v „civilizaci“, život se zase zrychluje.

-------

^[16] viz Literatura (3), strana 154-5

^[17] viz Literatura (3), strana 163

^[18] viz Literatura (3), strana 156

• ◄ Bámján (Bamiyan) – rozhovor
• Kábul – loučení ►