Bámján (Bamiyan) – příjezd
- Podrobnosti
- Vytvořeno 24. 5. 2005 •
- Aktualizováno 11. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3641×
Slunce se sklání k obzoru a my se vydáváme na opačnou stranu od centra – do staré čtvrti. Z velké části byla rozbombardovaná Tálibánem, který se snažil šíítské Hazáry pokořit. Bizarní ruiny jsou dnes nejen připomínkou nedávných hrůz, které se na Bámján sesypaly, ale také bámjánského klidu. V měkkém podvečerním světle totiž vypadají až pohádkově, jakkoliv nesmyslně to může znít...
Město Bámján je poměrně rozlehlé a rozdělené na dvě části řekou Bámján. Při příjezdu z Kábulu se po pravé straně táhne horský masív, na jehož úpatí vidíme dva ohromné výklenky, kde ještě před třemi lety stávali kamenní buddhové. Dnes jsou výklenky prázdné, ale o tom víc, až si je půjdeme prohlédnout.
 |
| Nádherná syrovost hor |
Přejíždíme řeku a vyjíždíme do vrchu na protilehlé straně údolí. Tady, vysoko nad řekou a i trochu odtržená od vlastního Bámjánu je jakási diplomatická enkláva čtvrť, kde sídlí OSN a většina humanitárek, včetně člověka v tísni. V převážné většině jde o stavby z nepálené hlíny – OSN si ale právě staví nové kamenné sídlo –, které se nijak neliší od běžných venkovských usedlostí. V tak chudém kraji jako je provincie Bámján jsou i ti nejbohatší komfortem daleko blíž těm nejchudším, než třeba v Kábulu.
I s oběma zastávkami nám cesta zabrala deset hodin, takže se radostně protahujeme. Už na nás čeká Atáulláh, který sídlo mise spravuje. Člověk v tísni tu teď nevyvíjí žádnou činnost, ale sídlo si drží pro případ, kdyby se rozjely nové projekty.[6]
Domek je úplně na okraji diplomatické čtvrti. Vchází se do něj dřevěnými vraty a průchodem z úzké uličky. Uprostřed dvorku je hluboká studna, nádoba na vodu a pár keříků, které asi mají imitovat zahradu. Obytné místnosti jsou za námi – po stranách průchodu – a také po pravé straně. Vzadu vlevo je suchý záchod, postavený u obvodové zdi a umístěný zcela mimo obytné místnosti. Obzvlášť v zimě je jeho používání asi kruté – teploty tu klesají až na 20 stupňů pod nulou –, ale na druhou stranu nikoho neobtěžuje jeho zápach. Z hliněné střechy, která slouží zároveň jako terasa, se dá vidět prašná planina se zasněženými horami v pozadí, která začíná rovnou za domem. Na druhé straně máme výhled na útes s výklenky po buddhách.
Přijeli jsme sice ještě za světla, ale už je pozdě jít na prohlídku buddhů. Na procházku Bámjánem je však času dost. Pajkar potřebuje dát Mušaka do servisu, tak nás vysazuje u bazaru. Zpátky půjdeme pěšky.
 |
| Koření života |
Bámján leží v Bámjánském údolí řeky Bámján. Podél řeky roste bujně zelená rýže a stejně živé je na hlavní ulici, rovnoběžné s říčkou, která představuje jakýsi dlouhý rozmělněný bazar. Většina krámů je jednopatrových, ale některé mají druhé patro přístupné po poněkud vratce vypadajících schodech.
Je tu živo a zároveň klid. Živo ve smyslu plných krámů lidí a klid ve smyslu atmosféry bezstarostnosti nebo spíš vyrovnanosti. Bámján je znám svou příjemnou atmosférou, ale dokud ji nepocítíte na vlastní kůže, je těžké si ji představovat. I Katarína říká, že za ten měsíc a něco co je v Afghánistánu se ještě nikdy takhle neprocházela mezi lidmi, natož aby měla pocit bezpečí jako tady. Já se mezi lidma procházím každý den a ač jsem – až na výjimky, popsané výše – necítil žádné nepřátelství a mezi Afghánci na ulici je mi dobře, Bámján je přeci jen jiný. Těch 1000 mnichů, co žilo ve zdejších buddhistických klášterech, odvedlo dobrou práci – Bámján je promodlený a je to cítit i dnes.
Slunce se sklání k obzoru a my se vydáváme na opačnou stranu od centra – do staré čtvrti. Z velké části byla rozbombardovaná Tálibánem, který se snažil šíítské Hazáry pokořit. Bizarní ruiny jsou dnes nejen připomínkou nedávných hrůz, které se na Bámján sesypaly, ale také bámjánského klidu. V měkkém podvečerním světle totiž vypadají až pohádkově, jakkoliv nesmyslně to může znít.
Stejný klid čiší z lidí. Pokud se v Kábulu na naše poměry nespěchá, tak Bámján je rovnou v polospánku. Ale příjemném polospánku. Jako by v jeho obyvatelích, přestože jsou muslimové, zůstala velká část základní buddhistické pravdy, která říká, že příčinou všeho utrpení je touha po věcech, touha po uznání. Oni určitě touží, jako my všichni, ale touží klidně.
 |
| Po bombardování Tálibánem |
Společnou večeři si dáváme v místnosti, kde budou nocovat Pajkar s Atáulláhem – rýže, brambory, jogurt, chleba, nakrájené zelenina. Pajkar zapaluje přenosnou plynovou lampu, jelikož elektřina teď nejde. Atáulláh je dobrý kuchař, tak si pochutnáváme a zároveň probíráme jak budou vypadat následující dva dny. Prohlídku buddhů necháme na pozítří dopoledne a po ní vyrazíme zpět do Kábulu. Zítra se vydáme několik hodin na západ k mystickým jezerům Band-e Amír, přírodnímu divu uprostřed vyprahlé hornaté pustiny.
-------
[6] o několik týdnu později Člověk v tísni misi v Bámjánu uzavřel
