Band-e Amír

Když se přibližujeme k Bámjánu, napadá Pajkara, že by nám mohl ukázat místo, kde žil onen bámjánský drak, kterého skolil Alí. Není daleko od Bámjánu, asi půl hodiny, ale z cesty od Band-e Amír se musíme kus vracet. Pajkar zajíždí mezi hory do terénu, kam by nic jiného, než džíp, neprojelo. Slunce už je níž nad obzorem, takže atmosféra je taková – mystická. Akorát vhodná pro setkání s drakem. A údolí se jmenuje opravdu příhodně. Darja Adždahar (Darya Ajdahar) znamená Údolí draka...

Den 18, pondělí 14. 6. 2004

Brzkému vstávání se nevyhneme ani dnes. I když je Band-e Amír od Bámjánu vzdáleno jen 80 kilometrů, po afghánských cestách-necestách nás v autě tam a zpět čeká alespoň osm hodin. Pár dalších hodin počítáme na místě, což sečteno a podtrženo znamená vstávat v šest. Ráno je příjemně, v noci jsem byl jen trochu přikrytý spacákem, i když ve zdejších 2500 metrech nad mořem bývá i v létě chladno.

Skalní obydlí v Bámjánu dodnes slouží místním lidem

V Bámjánu na hlavní ulici potkáváme novozélandský PRT. Provisional Reconstruction Teams – Prozatímní skupiny pro obnovu – jsou zvláštní vojenské jednotky, které pomáhají s rekonstrukcí země. Plní tedy spíš humanitární role, i když jsou to vojáci. Právě proto s nimi humanitárky nechtějí spolupracovat, jelikož jejich kompetencemi se stírají hranice mezi humanitární a vojenskou činností. A jakmile začnou ozbrojení vojáci zastávat práci humanitárek, lidé si je začnou plést a přestanou armádu a nezávislé humanitátky rozlišovat. Novozélanďani jsou ve čtyřech džípech-pickupech. V každém jsou čtyři vojáci – tři v kabině a čtvrtý usazený v otočném křesle u kulometu na korbě. Jsou mezi nimi i ženy a jeden řidič je Maor.

Jedeme všichni včetně Atáulláha, kterému takovýhle výlet udělá velkou radost. Stejně jako cesta z Kábulu, i silnice na Band-e Amír, která vede údolím na západ, je pouze prašnou karikaturou na pozemní komunikaci. Na konci Bámjánu začínají po levé straně zelená pole a na pravé straně je několik jeskynních vesnic, kde lidé žijí přímo ve skalách. Údolí se postupně zužuje a na skalách se začínají objevovat strážní věže. Právě v této soutěsce dojíždíme naše známe PRT, kteří z Bámjánu odjeli před námi. A tady se stává něco, co ukazuje, že není voják jako voják. Ač jsou jich čtyři auta, nechovají se jako tak arogantně jako Američani v Kábulu – viz výše moje příhoda s Nazírem a americkým humvee v Kábulu –, ale jelikož jedeme rychleji, nechávají nás klidně předjet a ještě nám radostně mávají. Zkrátka – není voják jako voják.

Ze soutěsky vjíždíme do širokého údolí Šahidan (Shahidan) a začínáme stoupat ke stejnojmennému průsmyku. Během stoupání se najednou mění povrch cesty. Prašná stezka mizí a místo ní najíždíme na sice ještě ne asfaltový, avšak alespoň už štěrkem zpevněný povrch. Je to paráda. Akorát nevím, proč začínají tuhle transafghánskou silnici budovat od prostřed, kde nikdo nežije. Ke štěstí už mi chybí jen aby Pajkar řekl „To je afghánská televize“, avšak tentokrát si spolu s Mušakem užívá kvalitnější povrch na cestě.

Mušak ale stávkuje. Respektive – píchli jsme. Ještě že Pajkar nechal vyměnit kolo, které jsme píchli včera. V Afghánistánu se pořád jenom píchá. Stojíme téměř na vrcholu průsmyku, v nechráněné krajině ve výšce kolem 3000 m n. m., a je kosa. Ani jsem si nevzal ponožky – tak jsem si zvyknul, že Afghánistán je dostatečně teplý v jakoukoliv dobu. Omyl. I v pirahan tumbanu, vestě a pakulu jsem vydán napospas větru, který tu fouká pěkně ostře – představte si Gerlachovský štít ve Vysokých Tatrách v létě a přidejte půl kilometru. Mohl bych sice být v autě, ale Pajkar se na větru moří sám – nemáme mu jak pomoct, když vyměňuje kolo –, tak s ním solidárně mrzneme. Aspoň se protáhneme. A profoukneme zdravým, smogem nenasáknutým vzdouškem.

Planina za průsmykem Šahidan se moc nepodobá úrodnému údolí pod ní. Jedné co tu roste jsou přízemní keře a zvláštní květina s chlupatými nažloutlými květy. Jinak je všude prach a písek. Trochu mi připomíná čínský Pamír. Tak tohle je jedna ze střech Hindúkuše, v Afghánistánu zvaného Koh-e Baba.

Červené kameny označují zaminovanou cestu

Když vidím tuhle vyprahlou krajinu je těžké s představit, že tu někdo může žít. Vzápětí mi však přichází důkaz – stáda koz s pasáčky, kteří se zde v létě běžně pohybují. Kočovníci – v Afghánistánu zvaní kuči – putují po staletími osvědčených trasách a nikoho se neptají. V posledních letech se jim však do cesty staví velmi nepřirozený nepřítel – miny.

Zaminovány byly – a stále jsou – stovky čtverečních kilometrů afghánské půdy. Po pádu Tálibánu přibyla k minám nevybuchlá munice z amerických bombardování, takže pro kuči se situace paradoxně zhoršila. Také kolem Band-e Amír je několik označených minových polí. Mnoho jich však stále může být neoznačených. A první kdo to pozná budou nomádi, kterým minová pole zkříží jejich po staletí daně trasy.

Na nenápadné křižovatce – ve skutečnosti jedné z mála na téhle trase, ale cestování po Afghánistánu prostě není o dokonalém značení cest, vyhrává ten kdo cestu zná, ne ten, kdo umí číst, jak je tomu v Evropě – odbočujeme doprava, čímž zůstáváme na správné cestě vedoucí k jezerům.

Po dalších nekonečných kilometrech se na pravé straně konečně objevuje světle modrá barva jednoho z jezer. Dnes je prašno, takže všechny barvy jsou vyblitý, ale přesto je to nádhery. Zároveň si s Katarínou všímáme vraku dodávky.

„Najeli na minu“ odpovídá Pajkar na naše tázavé pohledy.

„Bylo jich tam dvanáct, nikdo nepřežil“ dodává.

„Takhle daleko od civilizace?“ ptám se zmateně.

„Jsme na hlavní trase do Čachčarany, nenech se zmást těma špatnýma cestama“ odpovídá Pajkar.

Trasa do Čachčarany (Chakhcharana) znamená trasa do Herátu a dál do Íránu. Chápu. Až teprve teď si všímám, že po obou stranách cesty jsou červenobílé kameny, a že celá tahle idylická scenérie s nádhernou vyhlídkou na jezero je jedním obrovským minovým polem. Zasraná válka…

Band-e Amír – Králova přehrada – je společné jméno pro šest jezer: Band-e Ghulaman – přehrada Otroků, Band-e Kambar – Sluhova přehrada, Band-e Hajbat (Band-e Haibat) – přehrada Úžasu, Band-e Panýr (Band-e Panir) – Sýrová přehrada, Band-e Padýna (Band-e Pudina) – Mátová přehrada a Band-e Zulfikar (Band-e Zulfiqar) – přehrada Alího meče. Některé jsou v dohledu jedno od druhého, jíne – např. Band-e Zulfikar – jsou izolované. K jejich vzniku uvádí Nancy Hatch Dupree ve své knize^[7] krásnou legendu:

„Ohledně jejich stvořeni je mnoho verzí. Všechny však zmiňují Barbara, pohanského krále, který vládl Hindúkuši tvrdou rukou, a jeho konfrontaci se svatým Alím,^[8] jenž v jeho království prováděl zázraky. Kromě Alího Barbara štvalo, že i když poslal 1000 otroků na stavbu přehrady pod hlavním městem, všechna jeho snaha vyšla vniveč. Řeka se prostě nedala ovládnout. Když byly jeho plány zkříženy, jeho popudlivost se jen zhoršila a lid začal ještě více trpět. Jednou z obětí byl mladý muž, jehož žena a děti byli uvěznění, protože nedokázal zaplatit přemrštěné daně. Ve svém zoufalství vyhledal Hazrata Alího, který právě přebýval blízko Samanganu (Ajbak). Společně vymysleli plán: mladý muž měl prodat Barbarovi Alího jako otroka.

Otrok se Barbarovi líbil, a tak souhlasil, že ho koupí za částku rovnající se otrokově váze ve zlatě, ovšem za tři podmínek. Jednak musel otrok postavit přehradu, po které Barbar toužil. Zadruhé musel zabít bámjánského draka a za třetí mu měl přivést Alího v železech. Všechny úkoly měly být navíc splněny během jediného dne. Celý dvůr se smál tomuto královu vtipu i mladému muži, jenž po vyslechnutí požadavků propadl sklíčenosti.

Alí se však tak naštval, že se jediným skokem přenesl na vrchol hory a mocným kopem svrhnul dolů mohutnou skálu, která zformovala Band-e Hajbat. Pak vytáhl svůj meč a jediným úderem utnul další kus hory, jenž vytvořil Band-e Zulfikar. Mezitím Alího sluha Kambar pomohl svému pánovi postavit Band-e Kambar a otroci, kteří tak dlouhou budovali Band-e Ghulaman, díky Alího přítomnosti konečně dokončili svůj úkol. Kočovná žena, která viděla všechny tyto úžasné skutky, jako výraz své úcty darovala Alímu sýr, který právě udělala. Hazrat Alí hodil sýr do řeky, kde vzniklo Band-e Panýr, hned vedle mátou vonícího Band-e Padýna.

Stavba přehrady však byla tak úspěšná, že vesničané po proudu začali poukazovat na vysychající koryto řeky pod ní. Alí tedy přejel prstem po Band-e Hajbat a z pěti kanálu začalo na pole proudit potřebné množství vody.

Po dokončení přehrady zabil Alí bámjánského draka a odhalil Barbarovi svou pravou totožnost. Barbar byl tak ohromen, že ihned přijal muslimskou víru.

Kočovná žena, jež obdarovala Alího sýrem, byla předkem rodiny, která se dnes stará o svatyni u Band-e Amír.“

Band-e Amír – uprostřed vpravo je svatyně, nesoucí jméno po Alím, známém zeti proroka Muhammada

Svatyni vidíme už ze cesty minovým polem. Stojí na břehu Band-e Hajbat a je jedinou lidskou stavbou stojící v dalekém okolí. Přesto k ním máme ještě alespoň půl hodiny cesty, protože je na protilehlém břehu, kam musíme nejprve sjet serpentinami po cestě ne nepodobné písečné duně – pozor na miny! – a přejet přes téměř vyschlé Band-e Kambar, nad nimž se tyčí 15 metrů vysoká hráz, jež drží všechnu vodu Band-e Hajbat. Kromě Band-e Hajbat, které tušíme za hrází vysoko nad námi máme při přejezdu „kaluží“ Band-e Kambar po levé straně kruhové Band-e Ghulaman.

Band-e Amír bylo roku 1973 vyhlášeno prvním afghánským národním parkem. Nesmí se zde kempovat ani parkovat, jelikož jezera jsou zdrojem řeky Balch, jež teče na sever do Mazár-e Šaríf, kde mizí ve vyprahlé stepi. Před svatyní však přeci jen stojí auta a jsou tu i bufety. Tak teď nevím, jestli jsou ilegální, nebo jestli během let došlo ke změně podmínek.

Cesta z Bámjánu ke svatyni nám díky opravené silnici nakonec trvala dvě a půl hodiny, včetně výměny píchnutého kola. To je dobrý zpráva pro všechny, kdo se chtějí vydat k tomuhle jezeru, nebo dokonce ještě dál na západ. Třeba až do Herátu. Podle Pajkara by však cesta z Kábulu do Herátu přes Bámján trvala až týden.

Pro Afghánce je Band-e Hajbat výletním místem. Na jezeře se dá půjčit šlapací labuť nebo pramice, občerstvovny tu taky stojí, takže chybí už jen ubytování. K tomu snad ale nedojde, protože jde nejen o rekreační, ale i posvátné, a tedy poutní místo. Výskyt těchto nádherných jezer uprostřed naprosté pustiny je však tak výjimečný, že podle mínění Afghánců jde o uskutečněný zázrak, který si zaslouží svůj svatostánek. Svatyně na břehu Band-e Hajbat se jmenuje Kadamdžoj Šáh-e Aulia (Qadamjoy Shah-e Aulia) – Místo, kde stál Král svatých^[9] – a stojí tu teprve 80 let.

Atáulláh tu potkává svojí sestru, která dělá pro OSN a právě je tu na výletě. Samozřejmě ji musím i s celou rodinou ihned vyfotit. Procházíme se po břehu a nemůžeme uvěřit, že je něco takového, jako tyhle jezera, v tak vyprahlých horách opravdu možné. Voda je stále průzračná, takže znečištění se díkybohu daří držet na uzdě. Band-e Hajbat je dlouhé asi tři kilometry a na šířku má tak půl kilometru. Z větší části z něj ční strmé skály, místa s pozvolným břehem – např. svatyně a hráz – jsou spíš výjimkou.

Nemuslimům je vstup do svatyně zakázán, proto si ode mně Pajkar bere foťák a jde dovnitř fotit sám. Já zatím střídavě pozoruju vodní hladinu a lidi. Čiší z nich hrdost, ale zároveň zvědavost. Když je Pajkar zpátky fotím zase já a nikdo focení neodmítá. Samozřejmě se vyhýbám ženám – ty za mě fotí Pajkar.

Chceme si dát oběd, ale ostatní výletníci už všechno vyjedli. Zbyly na nás akorát sušenky a čaj. Pár jich pojídáme a po kluzkém povrchu, po němž odtéká voda z Band-e Hajbat do Band-e Kambar, se vydáváme k autu zaparkovanému pod hrází.

Stavíme v minových polí nad jezery. Dělám fotky a Katarína s Pajkarem si mezitím krátí chvíli zpíváním a nakrucováním na sedadlech – trocha srandy je v těchhle prokletých místech opravdu potřeba. Fotím i v následujících hodinách na zpáteční cestě – cestou tam jsem si vyhlédl co stojí za pohled, cestou zpět svoje nápady realizuju. Dnes je jsou daleko horší podmínky k focení než včera. I slunné počasí může mít víc tváří. Třeba prašnou, jako dnes. Zamlžen je nejen vzdálený obzor, ale prakticky všechno od vzdálenosti dvaceti metrů. I tak jsou však útvary, které na kopcích vykreslila odtékající voda úchvatné. Brázdy mi trochu připomínají tureckou Kappadokii. Je to nádhera. Jen škoda toho prachu, který barví oblohu do žluto-oranžova. Modrá by na fotkách s hnědými horami kontrastovala daleko líp.

Vápencové prameny v Dračím údolí vytvořily miniaturní sopečné kužely

Když se přibližujeme k Bámjánu, napadá Pajkara, že by nám mohl ukázat místo, kde žil onen bámjánský drak, kterého skolil Alí. Není daleko od Bámjánu, asi půl hodiny, ale z cesty od Band-e Amír se musíme kus vracet. Pajkar zajíždí mezi hory do terénu, kam by nic jiného, než džíp, neprojelo. Slunce už je níž nad obzorem, takže atmosféra je taková – mystická. Akorát vhodná pro setkání s drakem. A údolí se jmenuje opravdu příhodně. Darja Adždahar (Darya Ajdahar) znamená Údolí draka.

Najednou se před námi objevuje stovky metrů vysoký masív – údolí je slepé, jeden z vchodů je stále zavalen drakem, tedy jeho mrtvolou, protože ho přeci zabil Alí. Jak k tomu došlo? Opět to pěkně popisuje Nancy Hatch Dupree:^[10]

„Legenda říká, že před mnoha léty se v tomto krásném údolí usadil drak, který začal terorizovat obyvatele vesnice Bámján. Ničil okolí tak dlouho, dokud s ním král neuzavřel dohodu, že mu každý den dá jednu pannu, dva živé velbloudy a 600 liber jídla, pokud nechá Bámján na pokoji. Tak se stalo.

Jedno ráno, po mnoha letech, se drak opět vynořil ze svého doupěte, aby si pochutnal na své pravidelné snídani. Ke svému překvapení však zjistil, že před ním stojí mladý bojovník a chrání svým tělem bezbrannou pannu-snídani. Drak se samozřejmě naštval a vychrlil na mladíka oheň. Ten však opsal svým mečem ve vzduchu kruh a plameny padly na zem proměněné v neškodné červené tulipány. Drak zařval, ale jeho síla už byla vyčerpána. Mladík ještě jednou máchnul mečem a rozpůlil draka podélně vedví.

Mladá dívka utekla do Bámjánu, aby rozšířila radostnou novinu, že Hazrat Alí draka zabil. Všichni obyvatelé se vydali zpět do údolí poděkovat zachránci. Alí se však mezitím vypařil v sedle svého věrného koně Doldola.

Mohutná masa drakova těla však zablokovala přístup do údolí, krev mu stékala z hlavy a slzy lítosti se koulely po tvářích. A tak to i zůstalo – minerální prameny dodnes navozují iluzi drakových slz, 300metrů dlouhá trhlina na hřebenu masívu je stopou po Alího meči a když k ní člověk přiloží ucho, uslyší bublání pramenů, jež je podle místní tradice dračím sténáním.“

Pajkar si troufá. Cesta z úpatí na hřeben masívu je pěkně strmá, ale on ji chce vyjet až nahoru. Dává Mušakovi zabrat. Místy jsme nebezpečně naklonění, ale Pajkar je opravdu kouzelník na čtyřech kolech. Nakonec jsme nahoře a zastavujeme na plošince, jakoby stvořené pro zaparkování. Od ní, až po vzdálený konec hřebenu, se táhne dlouhá hluboká trhlina. Tak on se tu Alí s tím drakem asi opravdu špičkoval.

Trhlina je různě široká a táhne se opravdu až k místu, kde se začíná hřeben svažovat dolů. Dostáváme se tam asi po deseti minutách a zůstáváme stát úžasem. Měsíční krajina je jediný výstižný výraz. Vápencové prameny vyvěrající na povrch tu vytvořily spoustu malých kuželovitých útvarů, které vypadají jako malé sopky. Voda z nich stéká do údolí a zanechává za sebou světlé minerální stopy. Obzor je zatažen a slunce visí nízko nad ním, takže iluze mystična je dokonalá. Pomalu začínám věřit tomu, co říkají někteří lidé – že v Afghánistánu je jedna z brán do nehmotného světa. A pak se tu nemají pořád mydlit – včetně Alího s drakem.

-------

[7] viz Literatura (3), strana 176-8

[8] jde o Muhammadova zetě Alího, od nějž odvozují svůj původ šííté

[9] Král svatých je jedno z mnoha jmen, jímž bývá titulován Alí

[10] viz Literatura (3), strana 170-1

• ◄ Bámján (Bamiyan) – příjezd
• Bámján (Bamiyan) – rozhovor ►