Cesta do Kábulu
- Podrobnosti
- Vytvořeno 1. 10. 2004 •
- Aktualizováno 29. 1. 2014
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 5804×
Kromě jedné zastávky u dřevěných stánků, kde se chce řidič pomodlit a kde mi Hajatulláh nekompromisně kupuje kolu – i když mu říkám, že si nemusí dělat škodu –, jedeme prakticky nonstop. Všichni chceme do Kábulu dorazit před setměním, kdy je v Afghánistánu největší pravděpodobnost loupežných přepadení. Těch bohužel není málo a dějí se poměrně často...
AFGHÁNISTÁN
„Kábul, Kábul, corolla, corolla, Kábul, Kábul…“ ozývá se přímo před imigrační kanceláří. Corollou je míněna toyota corolla, která je v Afghánistánu synonymem výrazu „osobní automobil“. Cesta do 250 km vzdáleného Kábulu stojí standardních 500 afghání, tedy asi 10 dolarů. Po té co přicházím já je auto skoro naplněné a čekáme na posledního pasažéra.
Společnost jsme pestrá, i když celkem typická: vedle řidiče sedí asi třicetiletý Pákistánec Mahmud, na zadním sedadle se mačkáme s Rézou Chánem (Reza Khan) a když přistupuje Hajatulláh (Hayatullah), kupec z Kábulu, můžeme vyrazit.
Mahmud má silně indický přízvuk a taky že jo – pochází z Karáčí a vypadá, že mu zdejší lidi nejsou moc po chuti. Svým velkoměstským původem je jakoby přehlíží. To Réza je jiná třída. Tenhle atraktivní Paštun s černými vousy a zvláštním přízvukem musí být pro ženy extra zajímavý. Pochází z Paktiky,[3] kam teď jede. Do Afghánistánu se vrací po hodně dlouhé době. Škoda, že neumím paštu nebo on anglicky, tohle všechno se dozvídám jen skrz Hajatulláhovo tlumočení.
„Jezdíš po téhle trase často?“ ptám se Hajtulláha, když máme za sebou první kilometry.
„Jo, tak jednou za měsíc až dva. Mám v Péšávaru obchod, ze kterého dodávám zboží do svého druhého obchodu v Kábulu.“
„Ale jinak jsi z Afghánistánu?“
„Jasně, akorát před dvanácti rokama jsem utekl do Pákistánu a od té doby žiju tam.“
„A co rodina – manželka a děti? Ti jsou kde?“
„V Péšávaru.“
„A proč se nepřestěhujete do Kábulu?“
„To víš, v Pákistánu máme dobré zázemí, děti můžou chodit do školy, kdežto v Afghánistánu je to nejistý.“
„A navíc,“ pokračuje „v Péšávaru je ten obchod zaběhlý, tak proč se toho vzdávat? Mám ještě jeden obchod – v Mazár-e Šaríf, ale tam nejsem tak často jako v Kábulu.“
Cesta ubíhá poměrně rychle, i když se kodrcáme po štěrkovo-prašné vozovce.
„Jak dlouho to trvá do Kábulu?“ vyzvídám na Hajatulláhovi.
„Tak šest až sedm hodin. Teď už je to rychlejší, protože trochu spravili silnici, ale pořád se ještě práší a kodrcá to.“
První část cesty vede provincií Nangarhár, jež je oproti Kábulu položena celkem nízko. Pořád je ještě pákistánské vedro, které navíc vydatně doprovází silniční prach. Po asfaltu ani vidu ani slechu, dokud se nedostaneme před Džalálábád (Jalalabad). Ale i tam je jen pár kilometrů před městem a pár za městem. Někde jsem slyšel, že na zpevnění téhle prakticky jediné použitelné tepny spojující Pákistán a Afghánistán, pracují Turci.
Části Nangarháru jsou úrodné, takže podél cesty míjíme stromové aleje a pěkně čistě obdělaná políčka. Zbytek je však pustá poušť plná prašných a rozbitých vesniček. V takových úsecích je kromě vesniček jediný život na vojenských kontrolách, které se dají bezpečně poznat podle železného pásu od tanku nataženého přes cestu. Jak praktické to využití jinak bezcenného šrotu!
Džalálábád, jediné sídlo široko daleko hodné označení město, se ničím neliší od pákistánských měst. Na první pohled žádný propastný rozdíl – jako v Pákistánu i tady je na ulicích bordel, domy jsou nedostavěné a ulice plné lidí prodávajících všechno možné i nemožné. My však Džalálábádem jen projíždíme. Za nim už začíná drsná kamenitá planina, která se pozvolna zvedá k horám – jižnímu okrají Hindúkuše.
Planina pokračuje až k městečku Sarobi, u kterého se stéká řeka Pandžšír (Panjshir) – plynoucí z Pandžírského údolí na severu – s řekou Kábul, jež se horami vine ze západu od Kábulu. Řeku Kábul jsme cestou od hranice potkali již několikrát, ale teprve za Džalálábádem se pevně přimyká k naší silnici a bude nás doprovázet až do hlavního města. V Džalálábádu mělo sídlo britská posádka, ke které utíkalo kolem 16 000 vojáků a civilů, jež byli roku 1842 vyhnáni z Kábulu. Dorazil jediný. Ostatní byli zmasakrování v průsmycích mezi Kábulem a Džalálábádem. Pro Brity velmi nepříjemná vzpomínka. Na druhé straně řeky se nachází přes tisíc buddhistických stup, nejstarší prý z roku 200 n. l.
Kromě jedné zastávky u dřevěných stánků, kde se chce řidič pomodlit a kde mi Hajatulláh nekompromisně kupuje kolu – i když mu říkám, že si nemusí dělat škodu –, jedeme prakticky nonstop. Všichni chceme do Kábulu dorazit před setměním, kdy je v Afghánistánu největší pravděpodobnost loupežných přepadení. Těch bohužel není málo a dějí se poměrně často.
V době ruské invaze byl jedním z nejnebezpečnějších úsek kolem vodní nádrže Darunta. V té době tu však neřádili banditi, nýbrž tuhé boje. Před Sarobi projíždíme Tang-e Abrešom (Tang-e Abreshom) – Hedvábnou soutěskou –, jež byla za dob boje proti Rusům invaze svědkem jedné z nejpůsobivějších léček mudžahedínů. Ruských vojáků prý zde tehdy padlo několik set. Na stejném místě byly v listopadu 2001 zavraždění čtyři zahraniční novináři.
Následující desítky kilometrů ze Sarobi cesta pomalu dál stoupá až k velkému finiši – soutěsce Tang-e Ghárú. Příkré serpentiny se plazí po téměř kolmé stěně, z jejího vrcholu se naskýtá výhled na planiny k Sarobi. Avšak jen krátkou chvíli, protože cesta vzápětí mizí v dlouhé soutěsce.
Poslední část cesty už jedeme na dohled Kábulu. Silnice je místy asfaltová. Míjíme velkou vojenskou základnu ISAF, kam právě zajíždí obrňáky a jsme v Kábulu. A to ještě za světla! Jsem překvapený jak to šlo rychle – z hranice asi šest hodin –, protože jsem z Péšávaru vyrazil na můj vkus hodně pozdě. Evidentně však pomohlo to, že silnice Torcham-Kábul už není jen prašná stezka, ale povrch je z větší části pokryt štěrkem.
-------
[3] jedna z afghánských provincií v současnosti nepřístupných pro cizince – Tálibán tu má silnou pozici a jak cizinci tak jejich afghánští spolupracovníci jsou nemilosrdně likvidováni
