Istalif

Rahman funguje nejenom jako učitel biologie a lékárník, ale i jako doktor. Ať už k tomu má vzdělání nebo ne, je člověkem, který tu nejvíc rozumí lidskému tělu, tak ho i opravuje. Za dobu našeho posezení v lékárně k němu přichází dvě ženy s dětmi a několik dalších lidí do lékárny...

Po provinčním Mazáru se mi dnes nechce zůstávat v Kábulu, tak se vydávám do městečka Istalif na planině Šamolí, v minulosti známého svou modrobílou keramikou. Během války byla většina dílen zničena, avšak něco by se tam ještě mělo dát vidět.

Hranice zahrady vytyčuje větrem a deštěm ošlehaná hliněná zeď

Jak se dostat do Istalifu? Stačí říct taxikáři, ať mě zaveze na bandar-e Istalif – istalifské nádraží – a mám vystaráno. Taxikář ho chvíli hledá – místní taxikáři kývnou téměř na cokoliv, protože vědí, že i když místo neznají, doptají se na něj. Pojem nádraží je sice v tomhle případě pojem silně nadsazený – jde o ulici, kde stojí jeden poloprázdný autobus –, tak si to překládám jako istalifské stanoviště.

Spolu s dalšími cestujícími čekám, než se autobus naplní – běžný způsob, na jízdní řády se ve většině Asie nehraje. Po půl hodině se zvedá jeden klučina se třemi ženami a pokyvuje i na mně, že ve předu stojí corolla, která se rychleji naplní a tedy i rychleji odjede. Nechávám se zlákat a nelituju odjíždíme do deseti minut. Je nás hodně, takže chlapi nasedají na zadní sedadlo a aby byly ženy odděleny, jedna si sedá dopředu a zbytek do kufru.

Vesnička Istalif je jedním z míst, které bylo silně zasaženo přelévající se válečnou frontou na planině Šamolí. Vypíná se sice na úpatí hor nad planinou, ale to nestačilo k tomu, aby velká část nebyla během války zničena. Dříve byl Istalif známy svou keramikou, jejíž věhlas se dnes snaží pár zbylých hrnčířů obnovit. Jde to těžko, protože v Afghánistánu nejsou prostředky ani na základní potřeby, natož na nadstandardní umělecké výrobky. Zachránit je může paradoxně pouze turistický ruch.

Sjíždíme z asfaltové silnice Kábul-Mazár a zbylých pár kilometrů dokodrcáváme po trochu širší polní pěšině. V Afghánistánu jsou asfaltované pouze hlavní trasy, a to ještě jen zlomek z nich. Jedním z hlavních úkolů, které si klade Karzáí, je zbudovat silnici po okružní trase Afghánistánem – Kábul-Mazár-Majmaná-Herát-Kandahár-Kábul –, což bude trvat léta. Teprve až bude hotová tato tepna, začne se s vylepšováním žil, tj. druhotných silnic a teprve nakonec mají přijít na řadu takové vlásečnice jako je cesta do Istalifu.

Na začátku Istalifu klučina vystupuje a zve mě k sobě domů. Když přijímám, nekompromisně za mě platí a nechce slyšet ani slovo protestu. Tak se s Adžmele, jak se mi představuje, a jeho sestrami Nazílou, Manílou a Suhejlou vydávám k nim. Nazila je nejstarší, takže už má na sobě burku. Přes burku se věk těžko odhaduje, ale z jejich šibalských očí, které skrz ni prosvítají a nesmělého „Thank you“, jež vyslovuje, když se ji představuju, odhaduju, že ji už bude ke dvaceti. Její dvě mladší sestry – sedmiletá Maníla a pětiletá Suhejla –, jsou v kalhotách a tričku s krátkým rukávem.

Z prašné cesty mezi hliněnými zdmi – v tomto jsou si všechna afghánská města podobná a zároveň jsou tím k nerozeznání od vesnic – vstupujeme do příjemné zahrady. Nazíla zmizela, kdežto Maníla a Suhejla kolem mně dál zvědavě poskakují. Podél cestičky zahradou teče potůček. Naplňuje kulaté jezírko stíněné mohutnými stromy, odkud teče dál a malým vodopádem padá do spodní části zahrady. Jedním slovem – ráj.

Malá Suhejla je Adžmelova nejmladší sestra

Adžmel mě vybízí abych si sednul na červený koberec natažený pod stromy a jakmile usedáme, vytahuje termosku s vodou na občerstvení. Vzápětí vstává přinést čaj a když se zvedám s ním, jeho odpověď je krátká: „Jen hezky relaxuj“. Tak ho poslouchám a bez odporu padám zpět na koberec, kam mi mezitím holky přinesly polštářky. Fotím je, z čehož jsou nadšené, stejně jako kluci, kteří se do zahrady trousí.

Na záhonech pracuje Adžmelův táta Razak. Když si tiskneme ruce na uvítání nadšeně se usmívá.

„Je mu 70“ říká mi Adžmel když se ptám na Razakův věk.

„Ale vypadá daleko mladší“ neskrývám údiv.

„A to je zahradníkem“ odpovídá Adžmel, asi s myšlenkou, že zahradničení je těžká práce, takže by měl vypadat ještě strhaněji. Zahradničení je určitě náročné, ale na druhou stranu člověka daleko víc spojí se zemí a s přirozeností, takže pak vyzařuje moudrost a sílu – přesně jako Razak ve svém slaměném klobouku. Škoda, že neumím darí, hned bych si s ním víc popovídal. Takhle jsem odkázán na Adžmelovu chatrnou angličtinu – ale díky aspoň za ni.

Adžmel s jedním kamarádem rozkládají obrovský koberec a holky mezitím přinášejí čaj. Je čas oběda a budeme všichni – teda jen muži – obědvat tady na zahradě. Razakův dům je totiž kousek dál v ulici, asi 300 nebo 400 metrů. Kluci a holky sem musí přenést všechno potřebné k obědu. Postupně se na koberci objevuje plastový ubrus, tenké matrace na sezení, polštářky, talířek s bonbóny, nádobí a pak jídlo a pití – čaj a plastové láhve se zam-zam kolou a pomerančovou limonádou. Talíře a chleby rozkládají podle toho jak budeme sedět – je nás pět: Razak, Adžmel, jeho bratr, jeden kamarád a já.

Jako hlavní chod se podává šorba – vodní maso, jedno z mnoha oblíbených venkovských jídel. Do hlubokého talíře s řídkou hnědou omáčkou – nejspíš vývarem – se láme chleba, dokud není talíř vlhkého, pěkně nacucaného chleba úplně plný. Kousky chleba se pak jedí rukama, přičemž se k ním občas přidá kousek masa nebo bramboru, které jsou na zvláštních talířících. K tomu se přikusuje čerstvá nakrájená zelenina – okurka, rajče, cibule –, přijídá jogurt mast a připíjí hustý kefír čaka – z nějž se vyrábí mast – a bylinkový jogurt dó. Jako hostu mi dávají vlastní talíř s vývarem a vlastní talířek s masem – které jim stejně nakonec celé přenechávám – jinak se talíře sdílí po dvou.

Jako zákusek máme vedle zam-zam koly i tarbuz – meloun – a mango. Razak s klukama si jde odpočinout domů, zůstává jen Adžmel, který přináší rádio. Hledá nějakou západní stanici a když se ozve U2 je náramně spokojen a usazuje se vedle mě.

„Kolik ti je“ chtěj jsem se zeptat už dávno.

„Sedmnáct. Teď studuju střední školu. Je za kábulským ZOO. Možná jsi ji viděl, když jsi byl v ZOO.“

„A tam se učíš anglicky?“

„Jo. A moc mě to baví. Můžu si pak povídat s lidma jako ty a poslouchat anglický písničky. Dobrý, ne?“ nadšeně komentuje proud popových hitů z rádia.

„Jo, je to dobrý. Ale pojďme se teď na chvilku projít po zahradě.“

Kde se vzaly tu se vzaly, Suhejla a Maníla jsou opět u nás a jak jdeme zahradou, skopičí ještě s jednou svoji kamarádkou po úzkých vyvýšených pěšinách. Zahrada vypadá napůl neudržovaně, ale je v ní řád. Razak asi zná tradiční systém pěstování, v němž mají místi i plevely, které vytvářejí vhodné podmínky pro život užitkovým rostlinám. Procházet se po takové zahradě je jako balzám na duši.

Když se s Adžmelem loučím, zve mě ať u nich zůstanu přes noc. Rád bych zůstal, ale nemám jak zavolat na misi, že jsem v pořádku. V Afghánistánu by o sobě člověk měl pořád dávat vědět, protože pokud se neozve, je s velkou pravděpodobností ve velkém průseru, který může mít i tragicky konec. Tím spíš, že nejsem jejich pracovník by bylo nezodpovědné přidělávat lidem z mise starosti. Tady prostě nejde zmizet a objevit se až za dva dny, aniž bych neřekl kam jedu. Naopak ve vlastním zájmu musí vždy někoho zpravit kam jsem zamířil.

Procházím ulicí do kopce, ke středu Istalifu. Zastavují mě učitelé ze školy Muhammada Jakuba Šahída (Muhammad Yaqub Shahid School) a hned mě zvou dovnitř na čaj. Za branou mě ihned obklopuje chumel kluků a každý si se mnou chce potřást rukou nebo mě alespoň poplácat. Jsem uveden do ředitelny a v mžiku je postaveno na čaj.

Mula – duchovní – se tváří vážně, ale to jen proto, aby dodal vážnost těm svým pěti vousům na tváři

V ředitelně je několik stolů, na stěně visí pár plakátů a stará mapa světa v darí. Je na ní ještě SSSR, což ale nepřekáží v tom, abych jim ukázal odkud jsem. Nejvíc se mě vyptávají bratři Abdur Razak a Abdur Rahmán. Razak učí darí, Rahmán biologii. Taky je tu s nimi místní mulla, překvapivě mladý s jemným chmýřím na tváři. Na sobě mají většinou pirahan tumban a pakuly nebo bílé čepičky, jen učitel zeměpisu má kalhoty a košili. Mají velkou radost, že jsem oblečený stejně jako oni. K čaji mi dávají bonbóny – na oslazení – a živě se vyptávají jestli jsem ženatý, jestli mám děti, co dělám, jak dlouho jsem v Afghánistánu, kde všude už jsem tu byl, prostě takové ty běžné věci, co chce od mně při setkání vědět úplně každý. Teprve pak se hovor stáčí na jiné téma. Nejvíc anglicky umí Rahman a Razak, tak dělají tlumočníky.

„Razak je bývalý mudžahedín“ říká Rahman o svém bratrovi, který má náhodou ze všech nejdelší vousy. Všichni se hned rozesmějeme.

„No, když to bylo třeba, tak jsme bojovali“ vysvětluje Razak a ukazujíce na všechny kolem dodává „My všichni jsme byli mudžahedíni, protože tehdy bylo třeba bojovat. Teď už ale válka skončila a my chceme žít v klidu.“

Když si představuju tyhle chlapy jako hora, avšak s tak otevřeným srdcem, začíná mi to pomalu docházet. My Češi jim asi těžko kdy porozumíme, protože máme úplně jiné životní hodnoty. Pro nás je důležité přežít, takže se sehneme i pod tím nejtěžším jhem. Přizpůsobíme se, ohneme se, ponížíme se, jen abychom existovali. Sice bídně, ale hlavně existovali. Na tak Afghánci. Když je třeba a oni cítí, že jim někdo zasahuje do jejich záležitostí, sahá na jejich svobodu, nenechají si je vzít. Bojují za něm, někdy doslova až do roztrhání těla, protože si nedokážou představit, že by sice žili, ale nesvobodně. Samozřejmě, že takový nejsou úplně všichni, ale je jich tu tolik jako u nás těch ohnutých poníženců. Jsou naším opakem – hrdým, sebevědomým národem.

„A co vlastně děláš ty?“ ptá se Razak.

„V Afghánistánu jsem jako novinář a fotograf.“

Jakmile vyslovuju slovo fotograf, jejich nadšení nezná mezí a hned je musím vyfotit. Jdeme na dvorek, kde všichni společně pózují a berou to nesmírně vážně, i když je s nima jinak sranda. Ovšem jakmile vytahuju teleobjektiv, abych udělal pár portrétů, najednou chce být vyfocen každý zvlášť. Obzvlášť mulla je na focení natěšený jako malé dítě.

Razak mě zve k sobě domů. Nejdřív váhám, ale když mě ujišťují, že si budu moct zavolat do Kábulu, tak přijímám. Razak má z toho pozvání větší radost než já. Je po čtvrté odpoledne, vyučování už skončilo, tak se vydáváme k Razakovi. Cestou se zastavujeme v Rahmanové lékárně.

Rahman si ze mě pořád dělá srandu a říká, že jsme Daúd z Nuristánu. Daúd je arabsky David – arabština nemá písmeno „v“ – a používá se po celém Středním východě. Zatím posledním významným Daúdem v Afghánistánu byl v 70. letech 20. století král Muhammad Daúd. Vlastně už od Šarži, kde mi to řekl Muhammad, každému říkám, že jsem Daúd. Vždy následuje nadšení, protože to je něco, čím se jim hodně přibližuju, a často pak padne otázka jestli jsem muslim. Daúd z Nuristánu z toho důvodu, že v Nuristánu, odlehlé horské oblasti na východě Afghánistánu u pákistánské hranice, žijí lidé se světlýma vlasama a modrýma očima, údajně potomci z dob tažení Alexandra Velikého. Nuristánu se dříve říkalo Kafíristán – kafír je arabsky nevěřící –, jelikož si tam dlouho drželi svou víru a na islám konvertovali až koncem 19. století.

S Rahmanem v jeho lékárně

Rahman funguje nejenom jako učitel biologie a lékárník, ale i jako doktor. Ať už k tomu má vzdělání nebo ne, je člověkem, který tu nejvíc rozumí lidskému tělu, tak ho i opravuje. Za dobu našeho posezení v lékárně k němu přichází dvě ženy s dětmi a několik dalších lidí do lékárny.

Za chvíli je nás v malé lékárně šest, všechno Rahmanovi známí, kteří se stavili cestou kolem a nemohli si nechat ujít Daúda z Nuristánu. Jedním z nich je veselý stařík, který mi pyšně ukazuje svojí novou legitimaci. Dostal ji v souvislosti s nadcházející volbou prezidenta a nejspíš je to jeho úplně první osobní doklad v životě.

Mezi příchozími je i Šeragal Latif, pobočník istalifského velitele. Prakticky celý Afghánistán funguje na principu vlády místních, více čí méně mocných válečných velitelů. Právě tito velitelé jsou ti, kdo znemožňují vytvořit z Afghánistánu jednu sjednocenou zemi. Každý z nich má své místní zájmy a o moc, a tím pádem i vybrané peníze, se nehodlá dělit ani s veliteli v sousedních městech/provinciích, natož s nějakou vzdálenou a akce neschopnou vládou v Kábulu. Istalif je ještě Kábulu celkem blízko, takže sem by prezidentův hlas teoreticky mohl dolehnout, ale většina Afghánistánu je od Kábulu tak izolovaná, že se o ně ústřední vláda vůbec nezajímá. A tak se velitelé nezajímají o ústřední vládu.

Latif má přísný, až bezcitný pohled. Jelikož velitel je tady spolu s mullou nejdůležitější osobou, volá mu Latif o posvěcení, jestli můžu dnes přespat u Razaka. Odpověď je, že kvůli své bezpečnosti bych měl raději nocovat v hotelu. Trochu mě to mrzí, protože jsem se těšil, ale velitel zná svou oblast nejlíp a sám nemá zájem na tom, aby se hostům něco stalo. Proto je radši opatrný. Anebo kuje nějaké pikle a běloch za dveřmi se mu nelíbí. Ať je důvod jaký chce, loučím se nakonec s Razakem, Rahmanem i celým shromážděním, které se mezitím v lékárně sešlo. A jelikož je pozdě odpoledne a poslední auto do Kábulu už dávno odjelo, nasedám do Latifova vozu, který mě do Kábulu odveze.