Mazár-e Šaríf

Pokud byla v Kábulu občas nějaká zeleň, tak v okolí Mazáru není nic než poušť. Tyhle dvě oblasti spolu nemají nic společného. Geograficky, klimaticky ani etnicky. Že jsou v jednom státě je spíš řízení osudu, než logická samozřejmost nebo nutnost. Takhle je to s celým Afghánistánem – je slepen z oblastí, které k sobě mají po všech stránkách daleko, avšak historie se stále pokouší svést je dohromady. Zatím to nikdy nefungovalo...

Den 11, pondělí 7. 6. 2004

V pět ráno mi Hadži – pomocník na misi – zastavuje taxíka na letiště. Mohl bych to udělat sám, ale jednak se máme navzájem rádi, takže je vždy připraven mi pomoci a navíc usmlouvá o něco lepší cenu, než kdyby se o to samé pokusila bledá tvář.

Ulice jsou úplně prázdné, takže jsme na letišti za rekordních 15 minut – skvělý čas na to, že je na druhé straně města. Před letištěm musím čekat u druhého kruháče, protože je ještě příliš brzo. Čeká nás tu víc. K letišti nás pouští teprve před šestou hodinou. Procházím ruskými kontejnery, ze kterých si letištní ostraha udělal provizorní detektor zbraní. Čistě mechanický detektor, jelikož kontrola probíhá prohrabáním všech zavazadel, které s sebou kdo táhne.

Prach, prach nic než prach... na fotografii je dobře vidět důvod – Kábul je celý z hlíny

„Great Masoud, your way lead forward“ – „Velký Masúde, tvá cesta vést vpřed“ stojí anglicky pod obrovským plakátem s Masúdovou podobiznou visícím na pravé straně letiště. Na levé straně visí Karzáí, avšak – jak je zvykem, když vedle sebe tihle dva visí – je menší, než Masúd. Masúd je opravdu modla, o čemž svědčí i jméno ulice, která vede k letišti – ulice Velkého Masúda.

Na letiště nás pouští až ve čtvrt na sedm, do té doby hlídka každého, kdo se pokusí dostat do haly, nemilosrdně vyhodí. Inu, na letiště jsou relativně často podnikané ozbrojené útoky, tak ho hlídají opravdu pořádně.

Nasedáme do ošuntělého Antonova An-24, kde je nejen vše popsané rusky, ale i piloti jsou Rusové. Vrtule se s burácením roztáčí a po nezbytném zahřátí se rozjíždíme po rozjezdové dráze – kolem vrtulníků afghánské armády, letounů OSN a několika vraků – a vzlétáme nad probouzející se Kábul. Je právě sedm deset.

Ze vzduchu vypadá Kábul jako žádné jiné hlavní město světa. Kábulské čtvrti mají podobu obrovských hnědých bludišť. Snadno lze rozlišit jednotlivé hliněné domy obestavěné hliněnými zdmi. Sem tam se vyskytne zelená plocha a samozřejmě jsou všude rozeseté kopce a oblaka prachu.

Vesničky podél trasy letu mají stejný ráz jako Kábul. Liší se od něj v jediném – velikostí. Jsou to taky hnědá hliněná bludiště, avšak o něco menší. Hory jsou úchvatné, nejvyšších polohách pokryté sněhem. Výhled nám občas zastiňují mraky, ale i tak stačím sledovat, že letíme po trase silnice spojující Kábul a Mazár – nejprve přes planinu Šamrlí, pak Salanžský průsmyk, hory, města Pol-e Chomrí (Pul-e Khumri), Chulm (Khulm) a pak podél sinice na Mazár-e Šaríf. Celkem je to asi 400 km a let trvá hodinu.

Planinu Šamolí tvoří rozbité vesnice a obdělávaná pole

Pokud byla v Kábulu občas nějaká zeleň, tak v okolí Mazáru není nic než poušť. Tyhle dvě oblasti spolu nemají nic společného. Geograficky, klimaticky ani etnicky. Že jsou v jednom státě je spíš řízení osudu, než logická samozřejmost nebo nutnost. Takhle je to s celým Afghánistánem – je slepen z oblastí, které k sobě mají po všech stránkách daleko, avšak historie se stále pokouší svést je dohromady. Zatím to nikdy nefungovalo. Uvidíme, jestli bude současný výstřelek s demokracií úspěšnější.

Přistáváme, až se nám práší od podvozků. Je teplo a sucho – jsme na Turkestánské planině, jižním konci středoasijských stepí.

Letiště je obyčejná dvoupatrová budova, velikosti běžné vily v bohatších čtvrtích českých měst. Housenka na vyzvednutí zavazadel tady neexistuje, protože těch pár pasažérů ze dvou letů, které se denně uskutečňují, si zavazadla vyzvednou z vozíku rovnou na ploše. Tak jako my.

Letiště je asi 10 km za městem, takže jedinou možností dopravy je buď taxík, nebo smluvený odvoz. Nastupuju s dalšími čtyřmi lidmi do taxíku a za dva dolary po chvíli frčím vstříc Mazáru. Silnice je překvapivě dobrá a plná moskvičů – což, vzhledem k 80 km vzdálenému Uzbekistánu, nepřekvapuje. Taxikář rozváží jednotlivé pasažéry po městě, já vystupuju jako poslední, přímo v centru města, kde je mise Člověka v tísni.

Musím trochu hledat, ale s pomocí Afghánců se mi nakonec daří úspěšně dorazit na misi. Je skryta v uličce za hotelem Mazár a před hotelem, u hlavní silnice, k ní dokonce ukazuje cedule. Strážný je informován, že mám přijít, tak mě bez problémů pouští dovnitř. Mazárský logistik mise – Mirzo – tady právě není, ale vítají mě Nazír (neplést s Nazírem v Kábulu), Surob a Valentina, všechno Afghánci, kteří pro Člověka v tísni pracují na plný úvazek.

Surob mi ukazuje pokoj, který pro mě připravili – právě ho uklízejí uklízečky. V místnost, která je umístěna v nejzadnějším traktu mise, není žádný nábytek, až na pár cihel, které podpírají televizi. Ve výklenku ve zdi je malá knihovnička – včetně českých knih –, na zemi koberec a matrace na spaní. Nádhera, přesně jako v Afghánském domově. Okna sahají až na zem a směřují do malé zahrádky, ze které se vchází do pracovního traktu mise. Odtamtud se vchází na dvorek, kde jsou místnosti pro pomocníky a vchod z ulice.

Okolí Mazáru už je vyprahlá středoasijská step sahající až do Kazachstánu

Vyrážím do města zavolat do Kábulu, že jsem dorazil. Ráno se pomalu přehouplo v dopoledne, teploty pěkně stouply. Vzduch je horký jako z fénu a na obloze ani mráček. Na ulici potkávám auto s Mirzem a Nazírem – vracejí se do kanceláře. Ať hledám jak hledám, PCO není nikde k nalezení. Asi tady nejsou mobily tak rozšířené jako v Kábulu. Nedá se nic dělat.

Vracím se na misi a vyzpovídávám Mirza jak bych se nejlíp dostal do Balchu, starodávného města kousek od Mazáru.

„Nejlepší bude, když si najmeš taxíka, který tě tam doveze, počká na tebe a zase se s tebou vrátí.“

„Hm, to ale bude drahý, ne?“

„Ani ne, kolem 500 afghání“, což je asi deset dolarů.

„To je pro mě docela dost. Mělo by se tam dát dostat i veřejnou dopravou, ne?“

„Jo, určitě. Sdílenou corollou za 20 afghání, cesta trvá tři čtvrtě hodiny. Jeď tady se Surobem, on ti najde taxík a pokud se ti bude zdát drahý, odveze tě na místo, odkud jezdí corolly.“

Taxi i corolly stojí skoro na stejném místě, asi kilometr od centra – na misi se dá snadno dojít pěšky, což je dobré vědět až se budu vracet. Taxík je opravdu drahý, tak mě Surob usazuje v corolle. Mají už poslední místo, které je jako vždy – v kufru. Naštěstí je to kombík, ale v kufru se tu jezdí i v obyčejných autech – je třeba využít každé místo, aby byl výdělek co nejvyšší. Surob se mě trochu nešťastně ptá, jestli mi ten kufr nevadí – o cestování bělochů má trochu jiné představy, ale nakonec se spolu se všemi ostatními směje, jak mi to v pirahan tumbanu v tom kufru sluší.

Silnice do Balchu je překvapivě celkem dobrá. Občas mineme zničený tank nebo obrňák a spoustu hliněných domů s vypouklými střechami. Jedeme podél plynovodu, který se nejspíš táhne až do Uzbekistánu. Před námi je planina, za námi – na jihu – hory.

Většina usedlostí je obehnaných vysokými zdmi – jsou to stejně samostatné jednotky jako kdekoliv jinde v Afghánistánu. Před Balchem zastavujeme na několika kontrolách, jež je možné poznat nejen podle omlácené budky a mávajícího vojáka, ale taky pasu z tanku nataženého přes silnici. Projíždíme několik pásů starého hliněného městského opevnění a jsme tady.

• ◄ Do Mazáru
• Balch (Balkh) ►