Svatyně působí stejně přízračně jako na obrázcích. Opět se nemůžu ubránit pocitu, že jsou jednou „nohou“ mimo tento svět – nádherné, napůl zbořené stavby. Při troše fantazie je možné si představit, že zbořené poloviny jsou jen neviditelné a ve skutečnosti se „toulají“ v jiných rozměrech. Kvalifikaci by k tomu měly – jde o nejvýznačnější svatyně súfismu, mystické větve islámu. Přesto sem málokdy zavítá někdo jiný než súfí poutník...
Den 25, pondělí 21. 6. 2004
Než se vydám do Uč Šaríf, musím vyměnit peníze. Do banky jsou to jen dva kilometry, ale bohužel už nemám na rikšu, tak se v tom vedru plácám celou cestu pěšky. Prvních pět minut mi nepřijde tak strašné, ale po chvíli moje nadšení jako vždy nahradí pot a deziluze, že to bohužel strašný je. Za chvíli jsem promočený jak myš a náladu mám pod psa – všude samý zvířata. Náladu mi spravuje úředník v bance, který je na úředníka nezvykle příjemný a upovídaný. Až jsem si říkal, že ho sem alláh nastrčil, abych neměl hned ze začátku špatný den.
 |
| Zdobené pick-upy jsou v pouštní oblasti kolem Uč Šaríf páteří dopravy |
Jelikož už mám zase peníze, dávám si pořádný jídlo. Pro většinu lidí spíš podřadný, protože čočku a chlebovou placku by v Čechách nejedli ani bezdomovci, za to ty dvě pepsi coly už by pochopili. Tohle ulepený bublinkatý měkký pití je v tropech někdy nezbytný – to když jsem tak vyprahlý, že normální voda by se hned vypařila. Cola se ale přilepí, tak z ní něco mám alespoň po tu chvilku, než se vypaří lepivá složka a po ní i zbytek vody. To jsem teda zase po ránu vtipnej…
Cesta do Uč Šaríf není přímočará. Jako mnoho poutních míst je to malá díra na okraji pouště, kam se z Bahawálpúru sice dá dojet přímo, ale ne každým autobusem. Já se na autobusáku – olejnatý plácek u zdi pro dva minibusy – kousek za hotelem naštěstí strefuju do toho správného. Hurá, aspoň se nebudu muset smažit při čekání někde na rozcestí.
Neuvěřitelně vyprahlý kraj je ten jih Pandžábu. Úplně mi stačí těch pár dnů, co tu budu. A to mám dost peněz na to, abych se nemusel omezovat. Místní ale nemají ani vyhlídku na útěk pryč a ani peníze, které by jím alespoň zpříjemnili život.
V Pákistánu jsem sice potřetí, ale poprvé mám se pohybuju výhradně v šalváru kamízu. Je to balada, škoda že jsem byl před tím tak tupej a neposlechnul svoje vnitřní já, které mi říkalo „Přizpůsob se, nebudeš litovat“. Teď jsem se přizpůsobil a nelituju. Stejně jako v Afghánistánu i v Pákistánu jsou reakce na můj šalvár výhradně příznivé.
Myslím, že mi šalvár dost pomáhá i při focení. Když už jsem pro ně ten podivín s krabičkou v ruce, tak jsem alespoň podivín v šalváru, který důvěrně znají. Je to ale důležitý i pro mě, protože v něm mám lepší pocit. O tom, že je ve zdejších podmínkách daleko pohodlnější než evropské oblečení ani nemluvě. Ale to už jsem při téhle cestě psal asi stokrát, tak radši zpátky do Pandžábu.
Cesta z Bahawalpúru na jih je hlavním tahem mezi největším pákistánským městem Láhaurem – na severu u indické hranice – a bývalým hlavním městem Karáčím – na jihu na pobřeží Arabského moře. Jde o jednu z nejdůležitějších dopravních tepen Pákistánu, pročež na ní právě probíhají velké změny. Dřívější relativně úzká silnice je rozšiřována, aby byla schopna pojmout ono neuvěřitelné hemžení autobusů a kamiónů, které dokáže stošedesátimiliónový Pákistán denně vyprodukovat.
Dočasně to bohužel znamená podstatné zhoršení bezpečnosti. Řidiči v Pákistánu se za svým cílem ženou s úporností býků, což na prašné cestě znamená jediné – obrovská oblaka prachu. A přes prach, jak známo, není nic vidět. Tady to asi známo není. I jízda v závěsu auta, které víří prach tak, že není vidět na krok dopředu, není důvodem ke snížení rychlosti.
Po hlavním tahu však k mému překvapení jedeme jen kousek. Zbytek kodrcání do Uč Šaríf se odehrává po okreskách. Tenhle spoj je sice přímý, ale vždy je něco za něco. Alespoň mám možnost ocenit podobu všech možných klecí na slepice, podobu pytlů zrní a všeho dalšího majetku, který si spolu s cestujícími v pákistánské veřejné dopravě vozí šunky a klíčky.
Kdy máme přijet do Uč Šaríf nevím, protože to nikdo neví. Nechávám se unášet pákistánským řidičem a stejně jako každý den v Pákistánu mu věřím, že se dostaneme do cíle celí. Musím ale říct, že konkrétně mě hlídá alláh dobře, protože i tentokrát se víra vyplácí. Uč Šaríf je konečná, takže poznat kdy mám vystoupit je jednoduchý. Právě teď!
Uč Šaríf (Uch Sharif)
Benzínka, u níž je stanoviště minibusů, stojí přímo u vchodu do zdejšího bazaru. Ke svatyním by se mělo dát dostat skrz něj, ale chci svoje tělo ušetřit plahočení mezi svatostánky. Rikšové, kteří by mě odvezli se kolem mě objevují asi tři, s jedním z nich jakousi syntézou urdu a angličtiny dohaduju cenu. Jak se ukazuje, bylo to dobré rozhodnutí, protože jedeme den, dva, týden… No… ne zas tak dlouho, ale pár kilometrů to je – vezeme se asi dvacet minut. To bych se ušlapal.
Obloha je zase neuvěřitelně mdlá a realita jaksi vypucovaná, bez barev. Jakmile zastavujeme před vrchem se svatyněmi, zhmotňuje se přede mnou pravý žebrák a svojí nataženou rukou mě vrací zpět na zem…eee, vlastně ne tak úplně, když letní Pandžáb je spíš peklo. Uč Šaríf svým jménem „Význačné svaté místo“ sice patří spíš na druhou stranu barikády, ale na cestách už si pomalu zvykám, že neexistuje objektivní peklo a ráj a význam jim dává až každý jednotlivec podle svého gusta. No, pro mě musí být Paňdžáb v každém případě ráj, protože jsem do něj chtěl. Nebo že bych chtěl do pekla? Je možný, že lidi říkají, že chtějí do ráje, ale vlastně chtějí do pekla? Teda to jsou otázky – je vidět, že i dneska musí být těsně pod padesátkou. Při jaké teplotě se začíná vařit mozek?
Svatyně působí stejně přízračně jako na obrázcích. Opět se nemůžu ubránit pocitu, že jsou jednou „nohou“ mimo tento svět – nádherné, napůl zbořené stavby. Při troše fantazie je možné si představit, že zbořené poloviny jsou jen neviditelné a ve skutečnosti se „toulají“ v jiných rozměrech. Kvalifikaci by k tomu měly – jde o nejvýznačnější svatyně súfismu, mystické větve islámu. Přesto sem málokdy zavítá někdo jiný než súfí poutník.
 |
| Svatyně v Uč Šaríf působí jakoby ani nebyly ruinami, nýbrž svatyněmi z poloviny schovanými v jiném rozměru |
Ke svatyním se dá dostat pouze nádvoří mešity a svatyně Džalaluddína Surcha Bucharího (Jalaluddin Surkh Bukhari), které jsou naopak plnou vahou v materiálním světě. Lépe řečeno lidé, kteří v ní číhají na příchozí. A pokud je příchozí bílí, tím líp – bakšiš bude tučnější. Snad nikde v Pákistánu se mystický a materiální svět nestýkají tak blízko, jako na těchto pár stovkách čtverečních metrů.
„Tady jsou pochování súfí světci“ odchytává mě samozvaný průvodce při vstupu do svatyně. Vnitřek svatyně se utápí v šeru. Je pokryt vypouklými hrobkami, z nichž se zesnulí světci dívají na překrásně vyřezávané a malované dřevěné stropy.
„Dáš nám bakšiš na údržbu svatyně?“ následuje sugestivní otázka.
„Jasně. Kolik asi tak?“
„As you wish“ – Kolik chceš – zní univerzální asijská odpověď, a tak do kasičky padá padesáti rupiová bankovka, což je na Pákistán dar jako Brno. Po koberci, na němž před vstupem do svatyně leží žebráci, a který je natažen po nádvoří, capkám k mešitě. Bez něj by se po rozpáleném nádvoří vůbec nedalo chodit.
Průvodce je mi v patách a v mešitě po chvíli naznačuje další bakšiš – na opravu mešity. Tohle místo se mi líbí, tak přispívám i na mešitu, ať má strýček Džalaluddín radost. Přestává se mi však líbit průvodce, a to když v sakristii mešity – nebo jak se ta místnost jmenuje – chce další bakšiš pro samotného Džalaluddína. Materie, jako zdánlivá podstata tohoto světa, už ošálila kdekoho.
K polorozbořeným – či poloneviditelným – svatyním proklouzávám úzkou brankou za mešitu. Dostávám se na rozlehlé prostranství pokryté hliněnými hrboly, které konči zlomem a prudkým svahem. Na jeho konci, odkud je výhled na les datlových palem a soutok řek Sutledž (Sutlej) a Čenab (Chenab), stojí ony tři polorozpadlé svatyně – Hauridova hrobka z 15. století, hrobka Džehangirovy manželky Bibi Džavindi z 15.století a hrobka Bahá al-Halim ze 14. století.
Uč Šaríf byl místem, kde strávil krátký čas také Alexandr Veliký a přejmenoval jej na Alexandria. Po příchodu islámu zde bylo založeno mnoho madrás – náboženských škol a ve 13. století už byl jedním z hlavních kulturních a náboženských center indického subkontinentu. Zachované zbytky svatyň jsou posledním odleskem té doby, avšak odleskem monumentálním i ve svém rozkládajícím se stavu.
 |
| Jogurt, šejky a limonády přijdou v pandžábském vedru vhod |
Pákistánské vláda se snaží bortící se stavby konzervovat a opravovat. Teď je na řadě Bahá al-Halim, která je zevnitř podepřena pavučinou lešení. Ze všech tří staveb je nejzachovalejší a nejvíce na ní vyniká modrobílé kachlíkové zdobení. Spolu s Bibi Džavindi má tvar osmibokého hranolu s kopulí, Hauridova hrobka je čtverhranná a bez kopule. Venku je výheň, tak jen hekám, jak hrobky obcházím a fascinovaně hledím na stavby, jejichž exkluzivní výzdoba přežila šest století pekla i bez našich supermoderních vteřinových lepidel. Čím víc si myslíme, že jsme jako civilizace na výší, tím víc jsme nuceni přivírat oči abychom neviděli, že to vůbec není pravda. Kde budou naše odfláknuté mrakodrapy za 500 let?
Už to venku nemůžu vydržet. Leje ze mě samotného, natož pod tíhou osmi kilo fotobatohu. Nastává úprk k řikšovi, abych se alespoň trochu osvěžil – jízdou proti větru. Sice proti žhavému větru, ale hlavně že se o moje vyschlé tváře otírá aspoň něco.
Končím samozřejmě ve stínu bazaru, kde padám na dřevěnou lavici v jídelně a leju do sebe pití. Vodu tady, kde se turista neobjeví jak je rok dlouhý, samozřejmě neprodávají, tak se musím spokojit s pepsi. Je studená a osvěží. K obědu mám dál a chlebové placky, pákistánská klasika, která nikdy nezklame – až do okamžiku, kde se vám nepřejí. Mně se zatím naštěstí nepřejedla, tak mám vydatný oběd ze míň než hubičku – v přepočtu asi 10 korun.
Kde nejsou turisti budí běloch pozornost. To je i případ Uč Šaríf. Otáčí se za mnou tucty hlav, z nichž většina pokyvuje na pozdrav. Majitel jídelny Pir Bachši má přes ulici bratra Altafa Husajna, který zase vlastní cukrárnu. Husajn sedí čelem do ulice, za zády úzko cukrárnu s umělohmotnými židlemi a stolky. Před sebou má obrovské tácy se zákusky, které jdou nejvíc na dračku. Kolem šíje mu visí tlustý věnec z bílých a modrých květů, jeho shovívavá tvář je zdobena pečlivě zastřiženým vousem. Krásný pohled na krásného člověka.
Na zpáteční cestu se vydávám od „autobusáku“ u benzínky. Minibus mě vysazuje v Ahmadpúru East, kde musím přesedat, ať už jedu kamkoliv. Na návrat do Bahawálpúru je ještě příliš brzo, chci ještě dojet k Derawarské pevnosti, postavené už v poušti Thar. Najít dopravu je složitější. Všichni vědí odkud odjíždí auta do Bahawálpúru nebo Uč Šarífu, ale k pidi-vesničce v poušti? Řešení se však jako vždy najde, a tak se přeci jen ocitám na okraji města, pod palmovou střechou zastávky, odkud do pouště vyrážejí pickupy.
Vyrážejí však jen občas. Velmi občas. Až se sejde dostatečný počet cestujících. Do té doby se čeká popíjí čaj a klábosí. Mrzí mě, že neumím udru, protože jak řidiči a cestující, tak já bychom si pokecali, ale musíme si vystačit s omezenou angličtinou. I tak z nich cítím velká venkovská srdce, tak typická pro tuhle oblast světa.
 |
| Autobusy je možné stopnout kdekoliv |
Vyjíždíme nevím po kolika hodinách. Dvou? Třech? Snad. Pickup je plný, včetně zahrádky, kde jsou naházené pytle a zavazadla. Sedím sice na korbě, ale vpředu, kde na mě při jízdě fouká příjemný větřík – v poušti můj velký přítel. Tedy pokud nepřinese písečnou bouři.
Na Derawar ale nejspíš nedojedu. V poslední vesnici před odbočkou do pouště se ptám spolucestujících, kdy jede auto zpátky. Odpovědí je „Zítra“. Sice ihned dostávám nabídku na přespání, ale bohužel jsem v oblasti, kde by o sobě cizinci měli dávat vědět v dohodnutých termínech. A já jsem v hotelu oznámil, že se do večera vrátím. Snad to ještě zvládnu.
Není co řešit. Vysedám, loučím se a vydávám se najít dopravu zpět.Tady mám ještě slušnou šanci, v poušti už bych na ni nesázel. Vycházím z vesnice a pochoduju po silnici směr Ahmadapúr East. Občas mě předjede traktor a asi po čtvrt hodině mi zastavuje krásně pomalovaný a rozhrkaný autobus, který jede do Ahmadpúru.