Bajram Curri
- Podrobnosti
- Vytvořeno 16. 12. 2007 •
- Aktualizováno 5. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 4501×
Bajram Curri je poměrně malé městečko – asi 7000 obyvatel. Paneláky v centru můžou sice mást, ale jakmile se dostaneme do ulic za ně, doslova dohlédneme na konec města. Snad nejvíc se táhne směrem na Valbonë. Přesto jsou panelákové zdi plné satelitů a městem projíždí docela dost terénních aut. S výjimkou úplně nové silnice do Gjakovy v Kosovu jsou všude kolem jen neudržované polňačky...
Den 5, úterý 17. 7. 2007
Brzké vstávání nám nedělá problém. Je vedro. Ke snídani máme výborný chleba, čerstvý sýr, máslo, olivy. Loučíme se s celou rodinou a vyrážíme podél plotu k hlavní cestě údolím.
Minibus je už skoro plný – většinu lidí nabral už ve Valbonë. Stejně jako cestou sem je v něm veselo, všichni se znají. Připomíná mi to moje dětství, kdy jsem jezdili na chatu autobusem, kde se taky všichni znali.
Idylická jízda netrvá moc dlouho – píchli jsme kolo. Ještě před deseti lety by to byla situace na hodiny čekání – než někdo dojde do nejbližší vesnice. Ale dnes v době mobilů? Řidič se škrábe na nejvyšší kámen, kde je lepší signál a volá známému. Za půl hodiny přijíždí modrý nákladní mercedes – včera jsem ho viděli stát u jednoho stavení ve Valbonë – a vytahuje náhradní pneumatiku. Horal horala nikdy nenechá ve štychu.
Doprava z Bajram Curri do Kukësi přes Kosovo odjíždí jen brzy ráno – mezi 6. a 7. hodinou. To už jsme propásli. Město sice není nijak lákavé, ale jiná alternativa není. Ubytováváme se v hotýlku – kupodivu levném – a jdeme se projít na trh. Ten je asi nejzajímavějším úkazem ve městě.
 |
| Satelity kam pohlédneš |
Bajram Curri je poměrně malé městečko – asi 7000 obyvatel. Paneláky v centru můžou sice mást, ale jakmile se dostaneme do ulic za ně, doslova dohlédneme na konec města. Snad nejvíc se táhne směrem na Valbonë. Přesto jsou panelákové zdi plné satelitů a městem projíždí docela dost terénních aut. S výjimkou úplně nové silnice do Gjakovy v Kosovu jsou všude kolem jen neudržované polňačky.
Kavárny a jejich předzahrádky jsou už dopoledne plné posedávajících Albánců. Nevím kdo a kdy tady pracuje, ale posedávání jim jde na jedničku. Kávička s vodou, zákusek, případně džus nebo měkké pití. Toho si Albánci umí užívat. Sedáme si na oběd. Mají jen makarony, za které ale nakonec vůbec nechtějí zaplatit – turista, navíc snažící se mluvit albánsky, je tady tak řídkým jevem, že si do poslední mrtě užívají svoji pohostinnost.
Trh je asi nejpříjemnější částí města. Jednak svojí pestrostí, ale hlavně díky tomu, že je v ulici stíněné mohutnými stromy – to se ve zdejších čtyřicítkách víc než hodí.
Každý druhý trhovec nás zdraví, všichni nás zvou do svého krámku. Dáváme se do řeči s Anou, 12letou dcerou jednoho z trhovců. Má prázdniny, a tak sedí spolu s tátou a bratrem před jejich krámkem s oblečením. Z televize se naučila německy – teď se hodí Tánina znalost němčiny. Nejvíc ji samozřejmě – jako snad všechny – upoutalo Tánino těhotenství. Zajímá ji všechno – odkud jsme, jak se nám líbí Albánie, kde všude jsme byli. Zve nás na přespání k sobě domů. Jelikož už jsme v hotelu domlouváme se, že se tady zastavíme v pět odpoledne až táta zavře krám a půjdeme k nim alespoň na návštěvu.
Je kolem poledne a i když jsme poměrně vysoko v horách, vedro je nesnesitelné. Ulice už se vylidnily, tak se i my stahujeme do hotýlku a přečkáváme do odpoledne.
Pepnikovic, jak se jmenuje „naše“ rodinka, kolem páté balí šaty a zavírají obchod. Bajram Pepnika (shodou okolností má stejné křestní jméno jako Bajram Curr, hrdina albánského odboje proti Turkům, po němž je město pojmenováno) je klidný a příjemný pětačtyřicátník. Cestou do jejich bytu nakupujeme pár věcí na jídlo. Všichni čtyři – Bajram s manželkou a Ana s bratrem Sabienem, působí jako harmonická rodinka. Pořád se smějí a objímají. S manželkou pochází odsud z Tropojë (název zdejšího okresu).
Bajramův krámek není moc velký, ale stačí na uživení rodiny a na pěkný dvoupokojový byt v paneláku. Zdejší paneláky nemají vchodové dveře a ani okna na chodbách – většinu roku je tu takové vedro, že nejsou třeba. Před vstupem do bytu se zouváme.
Z pátého patra je dobrý výhled na „sídliště“. Nejlépe upravená je blízka škola, paneláky samotné jsou otlučené a většinou ani neomítnuté. Prostory mezi nimi tvoří udusaná hlína pokrytá odpadky, na kterých se občas pasou krávy.
 |
| Pepnikovic rodinka |
Jako poslední se vrací nejmladší syn Ioni, kterému je asi 8 let. Bajram vypráví o době za Hoxhi, kdy byli všichni hlídaní a hodně lidí nemohlo svobodně mluvit ani doma. No, to známe i od nás. Hodně je drtil zákaz náboženství. Bylo období, kdy se Albánie vyhlásila za oficiálně ateistickou zemi, po čemž následovalo zavírání a bourání kostelů, klášteru a mešit a vraždění duchovních. Pepnikovic jsou věřící a nedaleko odsud – u cesty na Valbonë – se chodí často poklonit k hrobce zasvěcené svatému Antonínovi. Dalším jejich posvátným místem je kostel sv. Antonína ve městě Laç (kisha e Shna Ndo), na jih od Shkodëru. Venku už je příjemně, tak se k hrobce vydáváme společně.
Procházkou k hrobce se vlastně zapojujeme do místního xhiro. Potkáváme Bajramovi známé, takže pochodujeme pěkně pomalu a užíváme si večerní pohody. Malý Ioni se mě skoro celou cestu drží za ruku a když je před námi kaluž nebo kravské lejno, strhává mě svoji stranu, abych do nich nešlápnul. Je prostě kouzelný.
Hrobka stojí na místním hřbitově. Vcházíme dovnitř a jeden po druhém v tichosti 3× obcházíme sarkofág. V jak velkém kontrastu je večerní klid k živosti, kterou přes den přináší ostré balkánské slunce!
Už za tmy se vracíme k Pepnikovic do bytu. Bajram nám radí odkud a kdy jede minibus do Kosova. Dáváme si večeři – po dlouhé době zjišťujeme jak chutná neošizený špekáček. Pak jde stůl v obýváku pryč a hraje se domino. A tak taky končí náš 5. den v Albánii.
