Hraniční přechod jsou budky uprostřed pustiny. Černohorský je zastřešený, albánský tvoří stavební buňky, v dohledu od prvního albánského bunkru. Procedura je rychlá a ani já s českým ani Táňa se slovenským pasem neplatíme vstupní poplatek 10 euro, který se ještě nedávno vybíral. Thomas jako Američan musí zaplatit. Tak, a jsme tady...
Den 1, pátek 13. 7. 2007
Nějak si nedokážu vybavit kdy naposledy jsem přejel tolik hraničních přechodů během jediného dne. Respektive během 27 hodin. Pátek 13. 7. v 16 h ČR – Rakousko, 21 h Rakousko – Slovinsko, 23 h Slovinsko – Chorvatsko (s jednou hodinou čekání – inu začíná sezóna), sobota v 7:30 Chorvatsko – Bosna a za 15 minut Bosna – Chorvatsko, v 11 h Chorvatsko – Černá Hora a v 17:30 Černá Hora – Albánie.
Den 2, sobota 14. 7. 2007
Ranní probuzení kolem 6. hodiny – už nás vítá chorvatské moře a namodralá záře odcházející noci. V následujících dvou hodinách zastavujeme v několika letoviscích – Makarska, Ploče apod. Kolem jen samé pensiony a skály porostlé nízkými křovinami a buksusy. Oleandry jsou jako stromy a neskutečně bohatě kvetou. Mezi Ploče a Dubrovníkem se rozkládají olivové plantáže rozrýhované zavlažovacími kanály.
Do Dubrovniku ráno přijíždíme dokonce před osmou, místo v 10 hodin. Z Dubrovniku jezdí dvakrát denně přímý bus až du Ulcinju v Černé Hoře na hranici s Albánií (10:30 a odpoledne). V 10:30 je vyprodaný a odpolední už je pozdě – chceme se do Albánie dostat ještě dnes. A tak začíná naše celodenní autobusové hopkání přes Černou Horu.
Doplňujeme zásoby v Konzumu (tak nepokrytě se jmenuje místní supermarket hned vedle autobusáku) a v 9:30 odjíždíme do Hercegu Noveho v Černé Hoře. Na přechodu do Černé Hory po krátkém čekání řidič předjíždí celou minimálně dvou hodinovou frontu, za což se mu dostává potlesku.
V Hercegu Novem musíme přestoupit na jiný autobus. Chceme přímý do Ulcinju – má jet ve 12:25. Sedáme se naproti nádraží pod strom, mezi činžáky a obědváme. Před odjezdem autobusu se dozvídáme, že přímý bus nejede, a že máme jet nejprve do Budvy a pak do Ulcinju. S blízkostí Albánie se nezadržitelně zvyšuje chaos.
Bus do Budvy neobjíždí celou boku Kotorskou – obrovský záliv, chránící ještě před 100 lety válečné loďstvo Rakouska-Uherska, nýbrž využívá trajekt v místě kde se záliv zužuje asi na půl kilometru. V Budvě jsme ve 13:40, bus do Ulcinju odjíždí 14:20.
 |
| Albánská hranice |
Doprava po Černé Hoře je poměrně drahá – přinejmenším na ty titěrné vzdálenosti. Trasa Dubrovník-Ulcinj, což může být maximálně 200 km nás přichází na 650,- Kč. A dalších 10 euro na osobu musíme vytáhnout v Ulcinju (čti [ulciň], albánsky se píše Ulqini čili [ulčin]) za taxi do Shkodëru, když zjišťujeme, že minibus do Albánie už odjel a příští jede až ráno. Zaplatit 10 euro za taxík se ale při představě minimálně stejné částky na osobu za ubytování a ještě 5 euro za zítřejší minibus (jede v 5 ráno) vyplatí. Navíc budeme v Albánii ještě dnes. Shodou okolností potkáváme Američana Thomase, se kterým se dělíme o náklady za taxi.
Silnice z Ulcinju do Shkodëru je zhruba naše okreska 5. třídy. A to na černohorské i albánské straně. Albánská je možná trochu lepší, protože je novější.
Hraniční přechod jsou budky uprostřed pustiny. Černohorský je zastřešený, albánský tvoří stavební buňky, v dohledu od prvního albánského bunkru. Procedura je rychlá a ani já s českým ani Táňa se slovenským pasem neplatíme vstupní poplatek 10 euro, který se ještě nedávno vybíral. Thomas jako Američan musí zaplatit. Tak, a jsme tady.