Gjirokastër (Gjirokastra)
- Podrobnosti
- Vytvořeno 3. 4. 2008 •
- Aktualizováno 5. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 4409×
Kamenné uličky se plní lidmi, večerní město pomalu ožívá. Qafa e Pazarit, hlavní „křižovatka“ starého města je sice horko těžko široká na dvě auta, ale večer je zcela jistě nejrušnějším místem starého města. Hospůdky lemující ulice mají stolky a židličky na vyvýšeném chodníku (širokém nanejvýš metr). Sedáme si na večeři na ulici naproti jedné z nich, jen pár metrů od Qafa e Pazarit, hned vedle mešity. Mešita však mlčí. A holky naopak chodí o sto šest v minisukních a přiléhavých sexy tričkách s krátkými rukávy. To je ten ateistický islám po albánsku...
Den 11, pondělí 23. 7. 2007
Na ranní autobus do Gjirokastëru – jede v 6 hodin – nás doprovází Ilo. Musí mít prostě jistotu, že jsme odjeli v pořádku.
Silnice vede zatím asi nejhezčí krajinou, co jsem v Albánii viděl. Do Ersekë jedeme ještě poměrně širokým údolím, Pak začínáme stoupat do kopců, které tvoří hranici Albánie a Řecka. Nejkouzelnější mi přijde malé město Leskoviku, téměř na hranici s Řeckem. Je posazené v sedle mezi hřebeny. Domy jsou roztroušené poměrně daleko od sebe. Vlastně je to spíš vesnice s políčky, polními cestami a kupami sena mezi domy. Ale opravdu kouzelní vesnička.
Od Leskoviku se cesta stáčí na severozápad a vede údolím podél bizarních zákrut řeky Vjosë. Škoda, že jsou hory zamlžené oparem. To trvá už od prvního dne v Albánii, takže se ani nedá pořádně fotit. V Këlcyrë odbočujeme z hlavní cesty do Tirany a v postranním údolím, před příjezdem do Tepelenë míjíme moderní klášter. Tepelenë bylo druhé sídlo Aliho Paši Tepelenë, původně určeného Otomany ke správě oblasti kolem dnešní Tepelenë. Tepelenë město později (1789) ovládnul a udělal z něj své drhé sídlo (po Ioanniny v Řecku). My jí ale jen projíždíme – respektive se zde stáčíme na jihovýchod směr 30 km vzdálený Gjirokastër.
Gjirokastër (Gjirokastra)
Gjirokastër leží v údolí řeky Drino, které se táhne paralelně s údolím Vjosë. Zdaleka však není tak sevřené, členité a divoké. Vede tudy mimojité hlavní tah do Řecka (od Gjirokastëru 30 km) a vyrábí se tady dvě rozšířené značky balené vody – Tepelenë (v Tepelenë) a Glina (kousek na jihovýchod za Gjirokastrou). Na Albánii je Gjirokastër poměrně velké město, roztáhlé na planině a stoupající po svahu hřebenu Gjerë. Nás zajímá staré město postavené kolem hradu, kam se však nejprve musíme vyšplhat – celkem výkon, protože už nejsme v horách, ale na nízko položených planinách, kde je ještě větší vedro a vlhko.
 |
| V popředí starý Gjirokastër, vzadu paneláky |
Gjirokastër patří mezi nejcharizmatičtější města Albánie. Což však neznamená, že má přes den elektřinu. I tady, stejně jako kamkoliv jinam v Albánii jsme přijeli, přes den všude hlučí a smrdí benzínové agregáty. Vévodí mu mohutný hrad ze 13. století postavený na skále. Pod ním se vinou křivolaké dlážděné uličky starého města. Města, kde se také mimo jiné narodil pozdější albánský diktátor Enver Hoxha. Jeho rodný dům je dnes Etnografickým muzeem.
Vystoupali jsme do starého a hned nás odchytil mladík nabízející bydlení ve čtvrti Partitami v jednom z typických domů– se střechami podepřenými sloupy, jež se vynořují šikmo ze zdi. Bydlení pěkně, ale jednak je příliš vysoko (pokaždé bychom museli stoupat do prudkého kopce) a není zrovna levné.
Jde o tak atraktivní město, že má i informační kancelář pro turisty. Takovou vzácnost si nemůžeme nechat ujít. A děláme dobře. Paní v ní mluví dokonalou angličtinou a směřuje nás nejen k levnému ubytování, ale doporučuje nám i kde se dobře najíst. Nakonec nacházíme azyl v hotelu přímo na hlavním náměstí v zatím neluxusnějším bydlení v Albánii – kromě vlastního WC a koupelny máme i obývák, který je větší než samotná ložnice. A je tu klid, protože všechen dopravní a obchodní chaos se odehrává hluboko pod námi – na planině v novém městě.
Na terase restaurace Kujtim’s, příjemně stíněné porostem vinné révy, si k obědu dáváme rýžové karbanátky s mátou qifri – místní specialitu, se salátem (jako vždy výborná přírodní zelenina bez hnojiv) a jogurt s olivovým olejem, protože mléčné výrobky výborně chladí. A tady je chladit opravdu potřeba.
Do ulic se vydáváme až před západem slunce, jinak by nás slunce sežehlo na troud. Stále ještě nejde elektřina. Prudkými ulicemi stoupáme k hradu. Na návštěvu už je pozdě, proto míjíme odbočku a zahýbáme do ulice, která vede za hrad. Zezadu je na něj úplně jiný pohled. Ulicí stoupáme ještě výše nad hrad a překračujeme její nejvyšší bod. Za ním se nám otevírá pohled na jižní Gjirokastër táhnoucí se až do protějšího kopce. Dál už jsou jen hory. Údolí na druhé straně je zahalené do oparu, z nějž se vynořuje jen lesknoucí se hladina řeky Driny.
Kamenné uličky se plní lidmi, večerní město pomalu ožívá. Qafa e Pazarit, hlavní „křižovatka“ starého města je sice horko těžko široká na dvě auta, ale večer je zcela jistě nejrušnějším místem starého města. Hospůdky lemující ulice mají stolky a židličky na vyvýšeném chodníku (širokém nanejvýš metr). Sedáme si na večeři na ulici naproti jedné z nich, jen pár metrů od Qafa e Pazarit, hned vedle mešity. Mešita však mlčí. A holky naopak chodí o sto šest v minisukních a přiléhavých sexy tričkách s krátkými rukávy. To je ten ateistický islám po albánsku.
Den 12, úterý 24. 7. 2007
Chtěli jsme tady původně zůstat déle, ale město je menší než se na první pohled zdálo. Vlastně jsme včera prošli všechno zajímavé kromě hradu. Tam vyrážíme hned po ránu.
 |
| Místní charakter |
Gjirokastër se před dvěma lety stalo součástí UNESCO World Heritage. Také díky hradu, jež stojí na skále obydlené již od 3. století př. n. l.! Zeď byla kolem sídliště postavena teprve v 6. století n . l., další opevnění bylo přidáno za Otomanů a Ali Paša Tepelenë postavil 10 km dlouhý akvadukt přivádějící do pevnosti vodu z hory Sopoti.
Vcházíme hlavní branou, která vede skrz temné sklepení – bývalé vezení postavené roku 1929 králem Zogem – na dlouhou terasu. Sklepení dnes slouží jako vojenské muzeum – kanóny a dokonce tank. Na terase je další vojenský exponát – americká stíhačka, která prý byla v roce 1957 přinucena zde přistát. Zvláštní je, že o tomhle „incidentu“ není nic známo nikde jinde kromě Albánie.
Z terasy je dobrý výhled na křivolaké uličky a šedé břidlicové střechy starého města. Skrz bránu přecházíme na hlavní nádvoří, kde je dnes postaveno kulaté divadlo. Po kamenných schodech se dá dostat na ochoz a dál na střechu nad bývalým vězením. Na rozdíl od nádvoří je tu plno plevele a náletů – není to tu udržováno snad desítky let. Podél nádvoří jsou kamenné schody, můstky, oblouky, zbytky sedmi obranných věží a – kamenná věž s hodinami, která se stala symbolem města.
Slunce stoupá na oblohu a začínám být nepříjemné vedro. Je čas se uklidit. Nejlíp k vodě. V hotelu vyzvedáváme batohy a dole ve městě nasedáme na autobus do Sarandë – asi nejoblíbenějšího přímořského letoviska Albánie na tzv. albánské riviéře.
Silnice do Sarandë vede údolím Driny a 11 km před řeckou hranicí zatáčí do hor. Podél perfektně odkrytých vrás, které ukazují jak se formoval hřeben Gjerë, překonáváme průsmyk a klesáme na druhou stranu k městu Delvinë a dál do Sarandë. Míjíme několik velkých požárů. Co mě v Albánii fascinuje je čistota vodních bystřin. Potůček podél silnice z Delvinë do Sarandë je úplně průzračný. Ale tak zvláštně průzračný. Plavou v něm igelity a plastové láhve. Přesto je ta voda křišťálově čistá. To moc nechápu.
