Korçë (Korça)

Korçë je jakési kulturní hlavní město Albánie. A také zde je oblíbený pivovar. A pro nás jako poutníky jedna důležitá věc – atraktivní bydlení ve starém chanu (zájezdní hostinec). V Korçë je snad poslední chan v Albánii. A i ten je v žalostném stavu...

Den 8, pátek 20. 7. 2007

Furgony do Tirany odjíždí z trhu pod starou čtvrtí. Teď ráno jich tu stojí několik a všechny zatím prázdné, takže musíme asi půl hodiny čekat. Chceme se přesunout víc na jih do města Korçë. Původně jsem plánoval jet tam přes Makedonii, kudy je cesta na mapě přímější, ale absence veřejné dopravy z Peshkopie do Debaru v Makedonii a i dál na jih v okolí Ohridského jezera mě přesvědčili, že raději pojedeme přes Tiranu. Je to dál, ale stopovat n albánsko-makedonské hranici s mimi v bříšku zas tak moc nemáme zapotřebí.

Takže teď furgon do Tirany a pak další z Tirany do Korçë. Při kvalitě místních silnic to zcela jistě zabere celý den. A to se ještě musíme do Tirany dostat nejpozději po obědě, abychom vůbec stihli návazný minibus. Nehledě na to, že nevíme odkud jede. V Tiraně není žádné centrální autobusové nádraží a průvodce Bradt Albania je na praktické informace tak špatný, že je skoro jedno jestli ho máme nebo ne. Alespoň že jsou v něm mapy.

Cesta z Peshkopie do Tirany vede daleko zajímavější krajinou než co jsme jeli dosud. I když je daleko víc civilizovaná – je to jeden z hlavních tahů do Makedonie. Z měst mě nejvíc zaujalo město Bulqizë, respektive jeho poloha a uspořádání. Leží v širokém údolí mezi dvěma horskými hřebeny a vypadá jako dvě města naproti sobě – každé na úpatí jedné hory. Spojené jsou dlouhatánskou ulicí.

Za Bulqizë vede silnice vysoko nad údolím s políčky, pak se údolí rozšiřuje a před Ulëz zase zužuje. Tohle je asi nejdramatičtější místo – v úzkém kaňonu je postavena přehrada, kopce tu konečně mají nějaký jiný tvar než oblý. Přes řeku tu dokonce vede na první pohled křehký visací most.

Řidič nás vyhazuje neznámo kde v Tiraně. Lámanou albánštinou nacházíme autobus směřující do centra na Skanderbegovo náměstí a pak pěšky ke Katedrále, z jejíhož okolí by snad mělo něco jezdit do Korçë. Ptáme se skupinky mladých perspektivných a dynamických Albánců, která stojí před moderním office centrem. Furgony do Korçë tady opravdu krouží. Stačí prý stát na ulici koukat jestli kolem nejede minibus se SPZ začínající na KO. Tak koukáme. A za 10 minut je opravdu tady. Stejně jako v Kukesi a Peskopii i tady jsme mezitím stihli potkat několik žen s thajskými papírovými slunečníky.

V minibusu pak ještě asi 3x objedeme kolečko kolem několika sousedních bloků. „Kolečko“ se jezdí jakmile dlouho nejsou pasažéři a řidič už chce odjet. Snaží se pak odchytnou pasažéry, kteří teprve jdou na stanoviště. Táňa mezitím stíhá v jídelně koupit pár byrků na oběd – při jednom kolečku vystupuje a když jedeme kolem podruhé, tak zase nastupuje.

Trasa z Tirany do Korçë je jedna ze dvou hlavních výpadovek do Řecka. Ta druhá je přes Gjirokastër. Kvalita silnice je proto o trochu lepší než je standart. Necelé dvě hodiny za Tiranou sjíždíme v serpentinách z kopců na rozlehlou planinu. Přímo před náma je rozlezlé město Elbasani (Elbasan), metalurgické centrum Albánie. Z té výšky je na něj fascinující pohled. Obzvlášť na ten rozsáhlý tovární komplex, dnes z velké části zavřený. V dobách své největší slávy tu však bylo zaměstnáno 8000 lidí. Za Librazhdem stavíme v lesním motorestu na oběd – jak je na dlouhých trasách zvykem.

Silné slunce, jehož paprsky se o okolní krajinu tříští do tisíců oslepujících odrazů, nám dost zamlžuje výhled na jezero Ohër (Ohrid v makedonštině), asi dvě hodiny jízdy za Elbasani. Jezero je rozděleno mezi Albánii a Makedonii a z albánské strany se k němu klesá z kopců. Tak tak je však vidět n druhou stranu – Makedonie je pro dnešek v mlžném oparu. Ostré slunce však nezabraňuje rekreantům vyvalovat se na plážích. Ba naopak. I do našeho furgonu nastupuje pár holek, které se vracejí z pláže do Pogradeci (Pogradec), největšího albánského města na břehu jezera.

Jezero je tektonického původu a žije v něm několik jedinečných druhů ryb. A také z něj vytéká Černá Drina, podél které jsme jeli do Peshkopie. Na makedonské straně je část chráněna jako přírodní rezervace. Albánci se něčím takovým nevzrušují.

Korçë (Korça)

Do Korçë přijíždíme pozdě odpoledne. Ale jsem tu a to je hlavní. To omezení začínat cestu ráno nebo nejpozději po obědě, spolu s žalostným stavem silnic, cestování po Albánii dost prodlužuje. Na to, že je Albánie velká asi jako Morava nám tahle cesta (která ani náhodou nevedla napříč celou Moravou) trvala docela dlouho. Ale to je Albánie. Autentická.

Katedrála se Santa Klausem a spřežením... v červenci

Korçë je jakési kulturní hlavní město Albánie. A také zde je oblíbený pivovar. A pro nás jako poutníky jedna důležitá věc – atraktivní bydlení ve starém chanu (zájezdní hostinec). V Korçë je snad poslední chan v Albánii. A i ten je v žalostném stavu. Jmenuje se Han i Elbasanit a pro nás je to dosud nejatraktivnější a zároveň i nejlevnější bydlení v Albánii. Je to starý otomanský dům postavený kolem vydlážděného dvora. Na Blízkém východě je takových chanů (dál na východ se jmenují karavanseráj) spousta, ale v Evropě je to vzácnost. Albánci ho ale tak nevnímají, protože se rozpadá před očima. Podstatě ale slouží svému účelu. Bydlí tu Albánci, kteří jsou na návštěvě v Korçë, ale neměli by na hotel. Takový poutnický útulek. A navíc má přímo pod okny zdejší trh.

V chanu se nás hned ujímá Ilo, vysloužilý učitel matematiky. Jak sám říká je tu taky jen nájemníkem, od té doby, co jeho dům shořel při nepokojích v roce 1997. Má tu jeden pokoj, dostává penzi a jelikož umí anglicky (na rozdíl od vlastních správců chanu), slouží jako výborný informační zdroj všem turistům co sem zavítají. Dozvídáme se jednak o chanu, pak o Korçë, o vlivu Řecka (jeho jméno Ilo je řecké). A taky o tom kde se dobře najíst, kde je jaká pamětihodnost a jak se kam dostat.

Dnes večer se už jen stíháme zběžně projít po městě abychom se zorientovali. Jak píše průvodce je Korçë o něco čistší a uspořádanější než ostatní albánská města. Neznamená to trávníky úplně bez papírů a igeliťáků, ale jakýsi duch kulturnosti se tu přeci jen vznáší.

Den 9, sobota 21. 7. 2007

Když vyrážíme do města trh pod našimi okny už je v plném proudu. Je to první alespoň trochu zajímavý trh v Albánii, stejně jako je Korçë první opravdu zajímavé město. Část přímo na náměstí je plná hadrů, nádobí a podobných domácích potřeb. Barevnější a zajímavější je krytá část schovaná v domech, průchodech a halách v bloku za chanem. Čerstvé ovoce, výborný místní sýr, čerstvé ryby a další maso, koření a další. Sýr jinak moc nejíme, ale ten zdejší je výborný. Stejně jako zelenina. Vše je bez umělých hnojiv, konzervantů a barviv, takže ještě autentické.

Hned za Korçou má být vesnička Mborja s jedinečným kostelíkem Naší paní. Je tak blízko, že se tam vydáváme pěšky. Samozřejmě podél bunkrů, které právě ustupují nové výstavbě – i Korçë se rozšiřuje.

Kostelík je schován na kopci. Právě je zavřený a ani paní v blízkém krámku nedokáže sehnat klíč. Nezbývá nám než ho obcházet zvenku a představovat si jak fantastické jsou fresky uvnitř.

Cestou zpět do Korçë opět procházíme kolem místního pivovaru. Je před ním obrovská letní zahrádka – slibujeme si, že některý večer si tu sedneme na dobré pivo (což Korça je).

Ochutnejte proslulý korčský sýr!

Dalším dobrým pitím je dhal – na některých lahvích označený taky jako ajran (jméno známé těm, co cestují po Blízkém východě), což je slaný mléčný nápoj. Stojí pár rudníků a dobře ochladí. K dhalu se výborně chodí sufllaqë – pita chleba plněný masem, zeleninou a někdy i jogurtem.

Odpoledne, po nezbytném poledním útěku před vedrem do chanu se trochu víc rozhlížíme po městě. Chtěli jsme zítra ráno odjet dál, ale autobus do Gjirokastëru jezdí jen každý druhý den, což je pondělí. Za to u trhu potkáváme dva Čechy – Marcelu a Mirka, kteří tu jsou vlastním autem.

Hlavní ulice jsou plné mohutných stínících stromů a zahrádky a kavárny se začínají pomalu plnit lidmi. Od mešity Mirahory (bez minaretu) z 15. století (nejstarší v Albánii) přecházíme ke Katedrále stojící v čele bulváru Shën Gjergji (Svatého Jiří). Mezi sloupy před Katedrálou stále ještě (nebo už?) visí obrys Santy Klause se spřežením. Ač je červenec, tak čekající vánoční výzdobu jsme viděli už i ve Shkodëru.

Katedrála je majestátní budova s širokým přístupovým schodištěm, kopulí a dvěma věžemi osazenými velkými kříži. Jsme jediní návštěvníci. Vnitřek je jednoduše natřen na bílo a vedle lustrů visících z kopule ji vévodí velký dřevěný oltář s ikonami. Ikony jsou i na sloupech u vchodu. Bulvár Republika vedoucí od Katedrály na sever je večer jednou z hlavních xhiro zón. Další xhiro místo je i blízký park, kde má večer otevřeno i několik fast-foodů.

Kromě xhiro ulic ožívá večer i chan. Dočasní obyvatelé se vracejí na přespání, vaří si večeře a na pavlačích živě diskutují jak šel dnes život. My moc nediskutujeme – jsme uchození a chceme nabrat sílu na zítřejší výpravu do nedaleké Voskopojë.

• ◄ Peshkopia
• Voskopojë (Voskopoja) ►