Peshkopia
- Podrobnosti
- Vytvořeno 13. 1. 2008 •
- Aktualizováno 5. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3683×
Peshkopia je hlavním městem okresu Dibër, nebo taky Debar, což je shodou okolnosti jméno města na druhé straně hranice v Makedonii. A je to jméno dost používané, protože i náš řidič říkal, že jedeme do Dibry. Historicky byly obě strany hranice jedna oblast – proto společné jméno. Vše je zde daleko víc propojeno než by se na první pohled zdálo. Stejně jako v případě Kosova u Bajram Curri a Kukësi i Makedonie za hranicí je albánská. Albánské je i Tetovo, nejbližší velké makedonské město.A v pravém nacionalistickém duchu má Albánie přímé autobusové spojení s Tetovem, ale s hlavním makedonským městem Skopje, asi 40 km dál za Tetovem, už ne. Skopje totiž není většinově albánské město...
Den 7, čtvrtek 19. 7. 2007
Další brzké ranní vstávání, abychom chytli minibus (v albánštině furgon) do Peshkopi. Místo jeho odjezdu známe jen vágně, takže kolem půl sedmé bloumáme po náměstí a ptáme se kolemjdoucích. Jeden z nich ukazuje na minibus, přivádí nás k němu a domlouváme se kolik cesta stojí. Minibus pak odjíždí a náš kolemjdoucí nám říká kde na něj počkat. Tak čekáme.
Za půl hodiny se minibus objevuje a po další půlhodině zjišťuje, že jsme jediní pasažéři. Odjíždíme tedy do města a alespoň nakládá plechovky a PETky s colou a energetickýma drinkama Pit Bull, Big Bull, Bik Bull a někdy i Red Bull (ty tu dost letí). Zaskládá s nima kufr a skoro všechny sedačky kromě našich. A teď už vzhůru na polní cesty napříč horama – o asfaltu si v téhle odlehlé oblasti můžou nechat jenom zdát.
 |
| Údolí Černé Driny |
Už jsem to možná psal výš, ale pořád mě udivuje jak málo tu je stromů. Hory jsou to krásné. Ale nejsou ani tak bujně zelené jako Šumava a ani tak drsně holé jako Vysoké Tatry. Prostě něco mezi, víceméně porostlé křovím. A vyprahlé. Suma sumárum mi přijde, že naše hory jsou hezčí. Nebo jsem na ně možná víc zvyklý. V každém případě pouze kvůli horám bych do Albánie nejel.
Kodrcáme se se rychlostí 5-15 km/h. Cesta vede údolím podél řeky Drini i Zhi (Černá Drina) – spolu s Bílou Drinou hlavních toků, které napájí přehrady mezi Kukësi, Fierzë a Komani. Tahle oblast patří k citlivým, jelikož je na hranici s Kosovýma Makedonií. Dnes už je zde bezpečno, ale během „pyramidové“ krize v '97 a Kosovské krize v '99 měla pověst nebezpečného území nikoho, kde se poměrně často přepadalo.
Silnice se většinou vine vysoko na řekou. Její světlá hněď je vidět na kilometry daleko – pokud tedy zrovna nezahýbá za kopec mimo zorný úhel. Je to takový tenký had spojující zdejší odlehlé vesničky s civilizací. V jedné z nich se zastavujeme na oběd – obrovskou porci vařeného hovězího a k tomu chleba a makarony. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsme jedli vařené hovězí. Tady však nic jiného není.
Podél cesty není nouze o bunkry. Obzvlášť na strategických místech jako jsou sedla nebo křižovatky. Ale ani relativně vysoká nadmořská výška nás neušetří vedra – tipuju kolem 35 stupňů.
Z polní cesty na asfaltku sjíždíme asi po pěti hodinách, pár kilometrů před Peshkopi. A hned nás staví policajti. Moc nevím kvůli čemu, ale důvod asi mají. Nejspíš to zboží, co vezeme. Že by bylo pašované? Hm, je to prostě divné. A divné se to zdá i policajtům, protož řidič s nimi docela dlouho diskutuje a nabízí snad i úplatky. Nakonec policajtům dává nějaké plechovky a naštvaně nasedá. Idyla pro něj asi skončila.
Jeho naštvanost se trochu obrací i proti nám – nejspíš máme my být ti, kdo vykompenzuje jeho ztrátu. Po vystoupení v Peshkopi po nás totiž chce za jízdu víc peněz. Chtít může, ale víc nedostane.
Peshkopia
Na trochu nemilí konec téměř zapomínáme na zdejší pěší zóně. Dlouhá ulice pro pěší (jmenuje se rruga Elez Isuf Ndreu) skoro celá přikrytá mohutnými stromy je v popoledním vedru doslov záchrana. Batohy schazujeme v hotýlku a vydáváme se na obhlídku.
 |
| Dráty jako v Asii |
Peshkopia je podobný případ jako Bajram Curri nebo Kukësi – dá se do něj dostat snadněji ze sousední země (v tomto případě Makedonie) než z Tirany. Jeho poloha je ale daleko sevřenější. Bajram Curri i Kukës jsou na planině a působí jakoby vydané na pospas živlům, jaksi zranitelně. Peshkopia je posazena v poměrně úzkém údolí, takže působí víc útulně.
Peshkopia je hlavním městem okresu Dibër, nebo taky Debar, což je shodou okolnosti jméno města na druhé straně hranice v Makedonii. A je to jméno dost používané, protože i náš řidič říkal, že jedeme do Dibry. Historicky byly obě strany hranice jedna oblast – proto společné jméno. Vše je zde daleko víc propojeno než by se na první pohled zdálo. Stejně jako v případě Kosova u Bajram Curri a Kukësi i Makedonie za hranicí je albánská. Albánské je i Tetovo, nejbližší velké makedonské město. A v pravém nacionalistickém duchu má Albánie přímé autobusové spojení s Tetovem, ale s hlavním makedonským městem Skopje, asi 40 km dál za Tetovem, už ne. Skopje totiž není většinově albánské město.
Trh podél hlavní ulice vedoucí od rrugy (ulice) Elez Isuf Ndreu směrem k mostu přes říčku je kupodivu docela živí i teď v brzkém odpoledni. Ulice klesá strmě dolů k říčce a některé obchody jsou z nedostatku místa visuty na kůlech nad svahem řeky. Část trhu u říčky je krytá. Ale chudák říčka. Tak zaprasený a odpadky zanesený vodní tok jsem naposledy viděl v pákistánském Ráwalpindi. V tomto druhu ignorantství patří Albánci stoprocentně do Asie.
Ta část Peshkopii, která je postavena na svahu nad řekou je asi nejatraktivnější oblastí města. Jmenuje se Lagja Sehit Najdini. Stojí tu mešita a staré turecké kupecké doma z éry Otomanů. Dřevěné špalky vyskládané u většiny domů, včetně činžáků, ukazuje jak se tady v zimě vytváří teplo. Mezerami mezi domy je dobrý výhled dolů na okolí řeky. Potkáváme tady skupinku Čechů, kterou jsem poprvé míjeli u trajektu v Komani.
Ani Peshkopia se neobejde bez xhira. Xhiro zmiňuju možná až příliš často, ale ona je to tak viditelná a tak „albánská“ záležitost, že není možné mu nepodlehnout a každý večer si taky neužívat. Dnes večer na zahrádce na pěší zóně se zmrzlinou v ruce. Ono zatím pro nás v Albánii ani nebylo nic jiného co dělat. Ach jak je tahle „zahálka“ albánská! V zahálce ale ještě pokračujeme dál – v hotýlku si dáváme meloun.
