Shkodër (Shkodra, Skadar)

Příjemná atmosféra panuje v uličkách za kostely. Slunce zapadá a stíny se prodlužují, vedro opadá, lidé usedají na židličky před restauracemi a dávají si kávu nebo pivo. V ulici Dugajeve të Reja stále visí pouliční vánoční výzdoba, na rohu diskutují dědové a uprostřed ulice sedí jiný děda před svým krámkem s melouny...

Klid albánské krajina je umocněn pokročilým odpolednem, pomalu se šinoucími traktory po silnicích, rozpadlými bunkry, které tu a tam vykouknou z pole a bílými mešitami ve vesničkách podél silnice. Do Shkodëru přijíždíme před 18. hodinou, přes jednosměrný dřevěný most nad nimž se tyčí shkodërský hrad Rozafa. Řidič nás vyhazuje na ulici směřující do centra, kam ale musíme dojít pěšky. Rozkopaný beton a dlažba na chodnících, díry na ulicích a oprýskané domy nás ihned vtahují do albánské reality. Navíc na mnoha místech hučí generátory, což znamená, že nejde elektřina – další albánská charakteristika. Vše ale působí klidně, i když (zatím) neznámě.

Hotel Rozáfa – zvenku působící luxusně, uvnitř neskutečně zanedbaný, ze 7 pater fungují jen 3 – bude našim dnešním útočištěm. I Thomasovým, kterému ujel poslední bus do Tirany. Z horního patra – úplně vybydleného, pokoje bez dveří a zařízení – je pěkný výhled na město a hory za ním. Hotel nemá sprchy, jen vodu v umyvadle na pokoji (která se nepouští kohoutkem – ten nefunguje –, ale ventilem pod umyvadlem). Jelikož je víkend, směňujeme peníze (euro) přímo v recepci.

Jelikož nejde proud, nemáme se ani kde najíst. Otevřeny jsou jen ty dražší restaurace, které mají svůj vlastní generátor. Tak si po více než 24hodinovém kodrcání z Čech dopřáváme v jedné z nich rizoto s krevetami.

Albánie byla v minulosti jedinou zemí světa, která se oficiálně prohlásila za ateistickou. Možná i proto zde různá náboženství žijí vedle sebe bez problémů

Je kolem osmé večer a začíná xhiro (čti [džiro]), čili něco jako kolečko. Albánci se obléknou do nejlepších šatů, vyrazí z domovů do ulic, korzují, na nesčetných zahrádkách si dávají kafe turke, prostě „socializují“. Ač jsme v muslimské zemi, je to asi jen papírová muslimská země, jelikož holky jsou oblečené adekvátně 30 stupňům Celsia, tj. minisukně, šaty na ramínkách apod. Pěkný to pohled na mladou Albánii.

Den 3, neděle 15. 7. 2007

Zůstáváme v Shkodëru. Snídáme poslední zbytky co jsme měli na cestu do Chorvatska a ještě než bude vedro vyrážíme na Rozafu – hrad, chlouba Shkodëru, po němž je pojmenován i náš hotel. Vedro je ale už teď v 10. Pěšky nám to trvá asi 45 minut – hrad je na jižním okraji města. Trošku do kopečka a jsme nahoře.

Hrad je poměrně rozsáhlý – zabírá celý velký kopec strážící soutok řek Buna, Kiri a Drini na jižním okraji Shkodëru. Výborná strategická poloha. Z hradu stojí celé hradby se vstupní branou, kostel sv. Štefana a pevnost – většinou dochovány z doby, kdy oblast ovládaly Benátky. Kostel je pobořený, ale stále dává představu jak zde vypadaly kostely ve 13. století, ze kterého pochází. V 15. století, v době vlády Otomanů, byl přestavěn na mešitu. Vedle kostela jsou kruhové otvory do země. Ve skutečnosti vedou do velké podzemní cisterny, kde se shromažďovala voda.

Výhled zpět na Shkodër a Albánské Alpy za ním je úchvatný, i když částečně stíněn dalším kopcem. Podle bílého dýmu hoří v horách několik požárů. Nejlepší výhled je z hradeb, odkud vidíme i jezero Shkodër a Černou Horu. Podél řek se na jih táhne úzký pás silnice do Tirany. Není to žádná dálnice, jen obyčejná dvouproudá silnice. Pod námi je několik mešit, mezi nimi mešita Olověná, nazvaná podle materiálů z nějž je její střecha.

Kilo melounu ve skutečnosti stojí 12 leku (cca 3 koruny). Albánci si ale ani po 20 letech nezvykli, že tehdy na bankovkách „škrtli” jednu nulu.

K Olověné mešitě se vydáváme cestou zpět. Je to trochu zacházka, tak se zastavujeme v malém krámku pod hradem, kde objevujeme ovčí jogurt! Nenapadlo by mě, že by se ještě někde dělal, ale Albánie je plná překvapení.

Úzké uličky nás vedou kolem vysokých zdí a zahrad k mešitě. Pochází z 18. století a asi nejhezčí na ní je malé kamenné nádvoří, jež je i teď uprostřed dne osvětleno žárovkou nad vstupní branou. Vedle mešity je plácek s brankami – fotbalové hřiště, což je docela zajímavá kombinace.

Zpět do centra se nám nechce pěšky, tak nasedáme na bus MHD. Busy sice nejsou značené, takže se nedá poznat kam jedou, ale stačí se zeptat jestli projíždí kolem hotelu Rozafa. Většina jich tudy jede, protože hotel stojí na hlavním náměstí Pěti hrdinů.

Na oběd si kupujeme burky – taštičky z listového těsta nejčastěji plněné špenátem, masem nebo sýrem a jako desert máme meloun koupený včera večer. Melouny jsou tu levné – 2 až 3 Kč za kilo, což je výborné, skvěle osvěží ve vedrech, která tu panují. Parno je nepříjemné, což je poznat i podle vylidněných ulic. Následujeme příkladu Albánců a až do 5 hodin odpoledne máme siestu.

Elektřina už jde, tak by mohl jít i Internet. Ale nejde. V těch 3 kavárnách, které procházíme nám unisono oznamují, že nemají internetové spojení. To jsou tedy překážky. Tak alespoň jdeme zjistit odkud nám zítra ráno jede minibus do Komani, městečka u stejnojmenného jezera, odkud pluje loď do hor na sever. Má to být plavba krásnou přírodou a zároveň i nejrychlejší způsob jak se do hor dostat. Což už teď předznamenává jaký tady asi bude stav silnic. Nakonec jsme ale nezjistili nic, protože jsme dostali dvě protichůdné informace. Hm, tak uvidíme zítra. Nějak to dopadne.

Centrum Shkodëru určitě nepatří k nejzajímavějším na světě. Mezi oprýskanými domy září pár nových staveb, pěkně udržované jsou ale mešity a kostely. Zrovna naproti hotelu je mešita Ebu Bakr a hned za ní pravoslavný kostel a kostel sv. Františka. Stojí kousek od sebe jakoby se nechumelilo, respektive jakoby se jinde ve světě muslimové a křesťané navzájem vůbec nevyvražďovali.

Když padne soumrak, vyrazí Albánci do ulic na xhiro. Policajti uzavřou xhiro-ulici pro auta a davy lidi vesele korzují.

Příjemná atmosféra panuje v uličkách za kostely. Slunce zapadá a stíny se prodlužují, vedro opadá, lidé usedají na židličky před restauracemi a dávají si kávu nebo pivo. V ulici Dugajeve të Reja stále visí pouliční vánoční výzdoba, na rohu diskutují dědové a uprostřed ulice sedí jiný děda před svým krámkem s melouny. Na ceduli má napsané, že kilo melounů stojí 120 leků, což by bylo astronomických 30 Kč. Skutečnost je ale jiná – desetinová. Před zhruba 20 lety provedla Albánie měnovou reformu, kdy „škrtla“ jednu nulu. Nový lek tedy měl hodnotu deseti starých leků. Ani za těch 20 let si však Albánci na nové počítání nezvykli a ceny stále udávají ve starých lecích. Alespoň tedy při ústní komunikaci. Na cedulkách bývají ceny napsané správně. Tenhle děda se ale i na své ceduli tvrdošíjně drží starých leků a kilo melounu pro něj stojí 120 leků (starých). Pokud byste jej od něj koupili, spokojí se jen se 12 leky (novými).

Zapadáme do malé jídelny, který vlastní postarší manželský pár. Oba jsou trochu před námi cizinci nesmělí, ale příjemní. U pultu mají vylepené menu, z kterého si vybíráme pilaf (jednoduché rizoto), fazole, salát z čerstvé zeleniny a jogurt. K tomu dostáváme automaticky chleba a vodu s ledem. Vše chutná fantasticky. Po dlouhé době mají rajčata rajčatovou a okurka okurkovou chuť – nesrovnatelnou s tou umělou hmotou v našich obchodech. Říká se, že ovoce a zelenina jsou v Albánii vlastně bio. Zemědělci nemají peníze na chemické postřiky, tak používají přírodní metody. Podle této zeleniny tomu docela věřím. Stejně tak jogurt je výborná, tučný, doslova s kusy smetany. Rýže je taky kvalitní – asi ne basmati, ale voní podobně. Je to požitek a to jsme jen v té nejobyčejnější jídelně.

Kolem sedmé večer opět začíná xhiro. Davy lidí se vynořují na předtím liduprázdných ulicích a korzují – příjemné na procházku před spaním.

• ◄ Do Albánie
• Do Valbonë ►