Tiranë (Tirana)

Tirana začíná být trochu zajímavá při soumraku a hlavně po setmění. Medové světlo zapadajícího slunce barví ulice do příjemných teplých barev. Monumenty kolem Skanderbegova náměstí jsou divoce osvětleny a sám Skanderbeg na koni, tyčící se uprostřed náměstí vedle velké albánské vlajky, září jako vánoční stromeček. Procházkou dál od centra – k železničnímu nádraží, ale odhaluje, že ne vše je tak „krásné“. Tady například ani hlavní ulice nemají asfalt...

Den 16, sobota 28. 7. 2007

Dnes není takové vedro. Sice je to pořád víc, než na co jsme zvyklí z domu – těsně pod 40 stupni, ale pokles pěti stupňů je hned cítit. Míříme do Tirany, která má v létě pověst prašného betonového pekla – tam nás bude možná knokautovat i těch milosrdných 40 stupňů.
Teď už nás čeká jen samá rovina. V Albánii jsou sice všude kopce, ale ve srovnání s horami na východě jsou to krtiny, takže vlastně „rovina“.

V centru Tirany nás vítají barevné paneláky. V minulosti byla Tirana stejně šedivá jako každé jiné město socialistického bloku. Tak tomu bylo až do pádu komunistického režimu na přelomu let 1990/91. Od té doby se Tirana obarvila širokou paletou barev, pro některé obyvatele až příliš pestrou. Dlouhý půst šedivosti dal prostor pro druhý extrém.

Fasáda

Tirana je podle očekávání betonová džungle s dlouhými hady aut na širokých bulvárech. Bydlení je tu dražší než ve zbytku Albánie, ubytováváme se v centru, kousek od ulice Georgie W Buse, jak později zjišťujeme (prezident tu byl před pár týdny a vzhledem k americkému postoji vůči Kosovu je Albánie proamerická).

Řekli jsme si, že oběd si dáme na hlavním tiranském trhu. Ten je dnes asi už jen torzem – těch pár stánků se nedá srovnávat ani s trhem v daleko menší Korçë. Tirana už žije moderními nákupními centry. Pár levných jídelen tu ale ještě naštěstí zůstalo.

Procházka po Tiraně je dnes vlastně procházkou mezi naleštěnými „památníky“, ať už komunistickými – např. mramorovou Pyramida, otevřená v roce 1988 jako muzeum Hoxhova života, dnes konferenční centrum (a na svém vrcholu stále ještě nesoucí modrobílý nápis „Welcome president Bush“), obrovské „kvádry“ Palác kultury a Národní historické muzeum, obojí na ústředním Skanderbegově náměstí, Univerzita na náměstí matky Terezy, či stovky dalších kvádroidních socialistických staveb. Nebo konzumními – nákupní centrum na bulváru Bajram Curri, skleněné mrakodrapy na bulváru Deshmoret e Kombit, Kolonat – albánská imitace Macdonald’s (chytře postavený hned vedle univerzity) – a hlavně prosklené a naleštěné obchody a butiky na všech hlavních ulicích. Celkem tedy nic moc zajímavého.

Tirana začíná být trochu zajímavá při soumraku a hlavně po setmění. Medové světlo zapadajícího slunce barví ulice do příjemných teplých barev. Monumenty kolem Skanderbegova náměstí jsou divoce osvětleny a sám Skanderbeg na koni, tyčící se uprostřed náměstí vedle velké albánské vlajky, září jako vánoční stromeček. Procházkou dál od centra – k železničnímu nádraží, ale odhaluje, že ne vše je tak „krásné“. Tady například ani hlavní ulice nemají asfalt.

Den 17, neděle 29. 7. 2007

Vzhledem k drahému ubytování se ráno stěhujeme jinam. Vedro a smog nás přímo ženou pryč z města. Ještě tu ale jeden den zůstaneme, protože se chceme podívat na 1611 metrů vysokou horu Dajti – součást stejnojmenného národního parku 25 km od centra města.

V hotelu nám vysvětlili jak se tam dostat. Nejprve jedeme autobusem MHD z bulváru Qemal Stafa na konečnou, kde přesedáme na pravidelný minibusy Dajti Expres, který nás zadarmo odváží ke spodní stanici lanovky – ano, na horu byla v srpnu 2005 zprovozněna lanovka.

Cesta lanovkou je impozantní – vystoupali jsem minimálně 1000 metrů nad Tiranu, nad rozeklanými skalami, jezírky, osamocenými usedlostmi a lesy. Celý obzor je zahalen v obvyklé mlze, město pod námi můžeme jen tušit. Velká škoda, ten pohled by byl úchvatný.

Horní stanice lanovky a její okolí se stále ještě dodělávají. Už tu však funguje restaurace a na prašném parkovišti čekají terénní vozy, které návštěvníky odvezou do vysoko položených exkluzivních restaurací s výhledem na půlku Albánie. Pokud tedy nad Tiranou nevisí smog a prach jako dnes.

Národní park Dajti nad Tiranou

U parkoviště je velká mapa okolí s označenými cestami. Bohužel na ní není poznat kde stojíme. A značení se jaksi nedostalo do reálu – je jen na mapě. Pak mi dochází, že vlastně není potřeba. Alespoň pro Albánce ne. Ti pěšky nechodí. Buď sem přijedou svým autem, nebo se nechají vyvézt. Pro cizince, kteří se chtějí projít po okolí to tu zatím moc není.

Důvodem může být i přítomnost telekomunikačních věží, kolem nichž jsou široké zakázané zóny. Pořád by ale bylo lepší vědět kde jsem. Takhle můžu naopak nechtěně zabloudit někam, kde nemám co dělat, což se nám samozřejmě stalo po půlhodinové chůzi cestičkami k vrcholu. Voják se samopalem nás ale zdvořile upozorňuje, že tu nemáme co dělat.

Tirana je teď na pobyt opravdu nepříjemná, což si hodně jejich obyvatel zpříjemňuje cestou sem, na neoficiální „tiranské piknikoviště“. Bohužel pro zdejší přírodu. Při brouzdání po lesích a lukách na svazích hory neustále narážíme na pozůstatky takových pikniků.

Typický výjezd albánské rodiny do přírody (že jde o národní park nikoho nezajímá) vypadá následovně. Z města se přiřítí v autě. Nejlépe mercedesu (kterých je v Albánii bezkonkurenčně nejvíc na hlavu v celé Evropě – většina je ukradená na Západě). Ze silnice sjedou na louku a dojedou až tam, kde se chtějí usadit. Vyskáčou z auta a začnou hulákat jako by byli v hlukem přeplněné Tiraně. Vlastně ne. První co udělají po vyskočení z auta, je puštění kazeťáku naplno. Pak teprve začnou hulákat – protože se neslyší. Následně vystěhují z auta celý obývák, který si přivezli sebou – skládací stolečky, židličky atd. Na ně rozbalí piknikovací potřeby a dají se do užívání. Po skončení pikniku vše nepotřebné – šlupky, pytlíky, obaly, prázdné lahve – odhodí na louku. Složí obývák, vypnou hulákání kazeťáku, někdy vypnou i sebe, naskáčí do auta a odfrčí zpět do města.

I přes toto řádění řadových Albánců je příroda v parku na spoustě míst nenarušena. Albánci jsou líní poodejít od auta dál než 10 metrů, což paradoxně chrání přírodu. Krásné lesy jsou protkané asfaltovými cestičkami a občas narušené betonovým bunkrem.

Dajti není jediným místem kam se v Tiraně vydat za přírodou. Na jižním okraji města, hned z univerzitou, se rozkládá park a za ním jezero. Z místa kde bydlíme (kousek od univerzity) e k němu dá pohodlně dojít pěšky. A navečer, když ustoupil vedro, je to příjemná procházka. Svou odlišností od betonové Tirany (i když jeden břeh jezera je betonová hráz) je to místo přímo předurčeno k večernímu xhiru. Na břehu jezera je hospůdka s velkou zahrádkou a spousta stánkařů s občerstvením. Na západ není nejvábnější pohled – slunce tam právě zapadá za paneláky – a všude se povalují odpadky, ale… nic prostě není dokonalé.

Den 18, pondělí 30. 7. 2007

Asfalt Skanderbegova náměstí je plný děr a výmolů. Jdeme po něm cestou z hotelu na vlakové nádraží, odkud nám odjíždí vlak do Durrësi. Náměstí – centrum Tirany – je asi v polovině cesty. Albánie má jeden z nejkvalitnějších asfaltů v Evropě. Údajně je jím vydlážděna část Paříže. Kovářovi kobyla chodí bosa i v Albánii.

Podvečer na Skanderbegově náměstí

Na bulváru Zogu i Pare vedoucím z náměstí až před nádraží míjíme UFO University (tak se opravdu jmenuje), pak řadu bufetů s byrky (na rozdíl od zbytku Albánie zde mají byrky i odpoledne a večer) a také pár moderní skleněných budov s kancelářemi a obchody. Je to jedna z výstavních ulic Tirany. K dokonalosti už ji chybí jen napojení na ulici před nádražím – ta je totiž rozkopaná a bez asfaltu.

Tiranské nádraží má pouhé dvě nástupiště. Albánské železnice prý vlastní i české vagóny, ale vagóny našeho vlaku české nejsou, stejně tak jako jsem v našich vlacích zatím neviděl vagóny bez oken a rozřezané sedačky naposledy před deseti lety. Většina cestujících jsou místní, kteří podle zavazadel (igelitka s ručníkem, pitím a čtením) jednoznačně jedou do Durrësi na pláž. Vlakem je to slabá hodinka cesty a rozdíl mezi prašným vnitrozemím a čerstvým mořským vánkem je ve žhavém létě nebetyčný.

Prach nás provází i celou cestu vlakem. Vlak jej víří z vyprahlých ulic, polí a silnic. Jako všude jinde i z vlaku se líp kouká na charakter života než z autobusů. Někdy mám pocit, že vlaky projíždí doslova ložnicemi a obýváky místních obyvatel. Vysoké náspy, čnící nad domy a zahrady, umožňují nahlédnout daleko za ploty a zdi zdejších usedlostí, většinou betonových. Podobně jako v zemích třetího světa i albánské domy jsou houfně nedostavěné, trčí z nich dráty na všechny strany a podobou zahrad či dvorů se taky moc nezabývají. To ale není výtka, jen pozorování.

Přejíždíme několik silnic se závorami zatíženými kameny v kovových koších, stavíme na několika malých, otlučených, ale barevných nádražích, podjíždíme místní dálnici Shkodër – Tirana a už jsme na předměstí Durrësi. Stejně prašném a rozestavěném jako v Tiraně. Na pozadí přibližujícího se nádraží začínají vystupovat moderní obytné komplexy pro bohaté a vítá nás velká reklama na Vodafone.

• ◄ Berati (Berat)
• Durrësi (Durrës, Drač) ►