| | | | | Den 155 • pátek 31. 10. 2014 • Kuching foto | UBYTOVÁNÍ | DOPRAVA | Brzy ráno vracíme na letišti auto a odlétáme do Kuchingu. Let trvá asi hodinu, jasně vidíme Brunejský záliv, a také Bandar Seri Begawan s Kampung Ayer v řece Brunej, mešitu šáha Saifuddiena se svým zlatým dómem, Muaru a její pláž, zkrátka místa, která jsme navštívili.
Dnešek je odpočinkový. Po několika posledních dnech na cestě si necháváme vyprat oblečení a oddáváme se koupání v bazénu ve 14. patře hotelu. Je odsud dobrý výhled na řeku i město. Kuching je hlavním městem Sarawaku. S 330 000 obyvateli je menší než Kota Kinabalu, ale díky většímu počtu vysokých budov působí vyspěleji. Také má větší přístav, který je na rozdíl od přístavu v Kota Kinabalu dobře schovaný na okraji města, v záhybech řeky Sarawak široké asi půl kilometru.
Na příští tři dny zařizuju túru k lovcům lebek na řece Lemanak, a pak se připojuju k rodince v bazénu. Večerní procházka po příjemné promenádě na břehu řeky působí díky okolním koloniálním budovám a poměrně čisté řece až evropsky. Na protějším břehu se tyčí 114 m vysoký lotos, alespoň tak mi připadá nová budova sarawackého parlamentu.
Večer rezervuju první noc ubytování na Bail – už se nám to blíží. | Ariva Gateway • Kuching • RM 162 / 1070 Kč | vrácení auta (letiště Kota Kinabalu)
konečný stav: 69 200 km
8:10 – 9:15 • let Air Asia: Kota Kinabalu – Kuching • RM 800 / 5433 Kč | | | | |  | Společná veranda: vlevo místnosti jednotlivých rodin, vpravo naše mosyktiéry a za nimi ulička podél domu
• dlouhý dům Alo • řeka Lemanak • Borneo • Malajsie | | | | | | | Den 156 • sobota 1. 11. 2014 • Semenggoh foto, Serian foto a řeka Lemanak (oblast Nanga Ngemah) foto: proti proudu řeky – dlouhý dům – lidé – oběd na řece – oslava | UBYTOVÁNÍ | DOPRAVA | Koncept dlouhého domu je znám z více kultur po celém světě. My se dnes vydáme do jeho bornejské verze, mezi Dajáky (přesněji Ibany, odnož Dajáků), kteří byli ještě v 60. letech 20. století známí jako lovci lebek.
Podobný výlet je obtížné podniknout na vlastní pěst. Je třeba mít kontakty a domluvit se předem s náčelníky. Kuching je však plný cestovek, které vše potřebné zařídí. Dnes už to tedy není žádná exotika. A proč vůbec navštívit Dajáky/Ibany? I když mají čilý kontakt s civilizací, stále žijí poměrně v ústraní, relativně tradičním způsobem života. Samozřejmě že lodní motory, elektřina a mobily už pronikly všude (a je to dobře, jelikož zjednodušují život), ale obzvlášť pro kluky bude zajímavou zkušeností podívat se k někomu, kdo žije v džungli a svým způsobem je na ní závislý.
Ráno v 8 se nás tedy ujímá náš průvodce Jusuf. I když Dajákové mají svůj jazyk, vlastně hned několik, minimálně náčelnící běžně mluví malajsky. Proto pro Jusufa nebude problém se domluvit, i když je Malajec.
Batohy necháváme na následující 3 dny v sídle cestovky a vyrážíme do Semenggoh Wildlife Center, vedle Sepilok Orang Utan Rehabilitation Centre (viz den 147) druhého centra na malajsijském Borneu, kde se starají o záchranu orangutanů. Máme velké štěstí, protože ke krmení se dnes dostavil vůdce zdejší smečky – 140 kilový alfa samec Ritchie (1981). Svému teritoriu vládne pevnou rukou. Nejraději je ve společnosti orangutaních samic, nemá rád hluk a vlastní obraz ve vodě. Vedle Ritchieho se nám poštěstilo vidět i Edwina. Je sice o 15 let mladší, ale už se pěkně vybarvuje a je pravděpodobným nástupcem Ritchieho v čele smečky.
Po cestě poprchává. V městečku Serian se zastavujeme na trhu nakoupit zásoby jídla pro dlouhý dům. Ač to není na první pohled patrné, provinční autobusové nádraží v Serianu je mezinárodní křižovatkou na Pan-Borneo Highway. Po příjezdu z Kuchingu můžete buď pokračovat vnitrozemím Sarawaku do 13 hodin vzdálené Bruneje (880 km), a dál až do Sandakanu (23 hodin, 1530 km) v Sabahu. Nebo odbočíte na jih a zamířit po Trans-Kalimantan Highway do indonéského přístavu Pontianak (6 hodin, 285 km). Kalimantan (indonéské Borneo) je daleko méně propojený komunikacemi než malajsijská část Bornea, a tato silnice je prakticky jeho jediným pozemním spojením s okolním světem.
I tady na jihu Sarawaku se díky nesrovnanému podloží pod asfaltem koná silniční masáž, která nás na severu stála pneumatiku. Za Serianem se rozkládají rýžová políčka – rýže se však pěstuje pouze pro místní potřebu. Zastavujeme se i před Lachau na plantáži jedné z dalších zdejších typických plodin – pepře. Prodávají ho v různém stupni zralosti – od zeleného, přes červený až po černý.
Tropický liják, kterému jsme za Serianem ujeli, nás dohnal během oběda v Lachau. Po obědě v místním krámku dokupujeme dárky (sešity a tužky) pro rodiny v dlouhém domě a vyrážíme na poslední část dnešní silniční cesty. Po ní bude ještě následovat plavba ve člunu.
Lijáku jsme opět ujeli a kolem půl páté dorážíme k řece Lemanak. Přesedáme do dlouhého člunu, který je široký zhruba na jednoho člověka a mělký, aby snadno překonal případné mělčiny. Podobá se piroze, jen není vydlabaný z jednoho kusu. Vyrážíme do oblasti zvané Nanga Ngemah. Plavba po řece je fascinující. Hustá džungle střídá rýžová a kukuřičná políčka, kluci sedí jak přikovaní a pozorují okolí. Občas mineme rybáře. Po 45 minutách jsme na místě.
Od kamenitého břehu, kde kotví několik člunů, vedou schody na stráň nad řekou, kde stojí dlouhý dům Alo (na Google Maps je označen jako Ngemah Ili Longhouse, čáry v řece pod ním jsou dlouhé lodě). Příchází nám vstříc, žena, která tlučením na gong oznamuje příjezd návštěvy. Následujeme ji na verandu, kde jsme přivítání rýžovým vínem tuak.
Dlouhý dům je opravdu... dlouhý – na délku měří nějakých 80 metrů. Z jedné strany se po celé jeho délce táhne krytá veranda ruai. Ruai je z velké části vybetonovaná a pokrytá rohožemi, na kterých se sedí (a leží). Jen na konci, kde se dům zvedá nad terén, je podlaha dřevěná. Teprve z ruai se vchází do příbytků jednotlivých rodin. Na ruai se odehrává všechen společenský život domu, i my jsme zde pohoštění čajem a kávou.
Jsme představeni náčelníkovi, jemuž je kolem 45 let. Mluví anglicky a působí pevně, sebevědomě, a mírně odtažitě – přesně jak jsme si ho představoval. Na rozdíl od svého otce, bývalého náčelníka, nemá žádné tetování. Dveře do svého bytu má vyzdobené desítkami pohlednic a nad policemi se suvenýry na prodej mu visí holandská, švýcarská a americká vlajka. Není divu – dnes jsme tu sice jen my a ještě dvě Angličanky, ale v sezóně zde bývá během jednoho večera až 60 hostů! Takže už opravdu nejde o žádnou exotiku.
Pro kluky je toho zde hodně ke zkoumání: 80m veranda, na které se výborně běhá; dřevěné žebříky, po nichž se skvěle leze; bubínky, do kterých se báječně mlátí; a samozřejmě hromada dětí, se kterými se parádně dovádí. Zkoumáním domu jsme zaměstnání téměř až do večeře v sedm hodin.
Rýže, spousta různé zeleniny, kousky kuřete, kalamáry, a cukrový meloun. To je dnešní večeře. Rodiny v domě se v hoštění hostů střídají, takže nejíme na verandě, ale Lii, asi 30 leté máma dvou dětí. Sedí se na rohožích na zemi, kde je zároveň rozložené jídlo. Nejprve jí hosté, teprve po nich rodina. Byt, kde večeříme, je jen jedna místnost 5 × 15 m, na kterou navazuje kuchyně. Koupelny se zde nevedou (k umývání slouží společné sprchy, případně řeka), ale v koutě stojí pračka. Nábytku v místnost je minimum – kromě jedné velké skříně jsou nejvýraznější dominantou mohutné reprobedny a televize. Spí se na zemi.
Po večeři následuje slavností přivítání v podobě tradičního ibanského tance. Nejprve tančí muži, převlečeni do krásně tkaných tunik a čelenk s ptačími péry. Poté dívky v neméně krásně tkaných šatech s blyštivými plíšky a ozdobnými kovovými čelenkami, jež připomínají rozvětvené stromy. A nakonec se máme připojit i my. Dostáváme čelenky a pokoušíme se během tance napodobit zoborožce stejně věrně, jako naši hostitelé. K tanci hraje živá hudba – xylofon a gongy. Po představení samozřejmě následuje čaj, káva, a hlavně rýžový tuak.
Večerka je v deset hodin, kdy se vypíná generátor. Lidé však ještě dlouho sedí na verandě a povídají, jiní se zase ve svých bytech dívají na televizi. My se ukládme do moskytiér na verandě a poměrně rychle – a tvrdě – usínáme. Pro Mikiho s Daníkem je to vůbec první noc hlouběji v džungli. | dlouhý dům Alo | 3denní túra s Ooo Haa
8:15 • odjezd Kuching (mikrobus)
9:00 – 10:00 • přírodní rezervace Semenggoh
11:30 – 12:00 • trh v Serianu
14:00 – 15:00 • oběd, Lachau
16:15 • řeka Lemanak
16:25 – 17:10 •
dlouhý člun po řece Lemanak | | | | |  | | Večerní siesta s lovci lebek (náčelník uprostřed, jeho otec nad ním) • dlouhý dům Alo • řeka Lemanak • Borneo • Malajsie | | | | | | | Den 157 • neděle 2. 11. 2014 • Řeka Lemanak (Nanga Ngemah) foto: proti proudu řeky – dlouhý dům – lidé – oběd na řece – oslava | UBYTOVÁNÍ | | Dům vstává kolem šesté hodiny. Brzy po snídani se náčelník s několika muži vydává na lov. Pušky přes ramena a vyrážejí. Ibanové vlastní velké části džungle, s nimiž nakládají různě. Někteří mají malá rýžová a pepřová políčka, jiní vydělávají na olejové palmě a přispívají tak k drancování pralesa. Alo se snaží svých 15 000 hektarů džungle spíše chránit. Možná proto spolupracuje s cestovkami, které mu za návštěvy turistů samozřejmě platí. Díky tomu nemusí hledat tolik příjmů jinde. Samozřejmě je to pro ně i pohodlnější – přijmy od turistů jim umožňují tolik se nedřít. A také posílat děti do školy – nejbližší je hodinu po proudu, kam je vozí člunem každé pondělí, a v pátek zpět.
Z tradice lovců lebek zůstaly Ibanům už jen vzpomínky v podobě pár ceněných hlav. Ani v době rozkvětu však tato tradice nebyla tak hrůzná jak se zdá. Z bitev byly přineseny pouze hlavy těch nejstatečnějších bojovníků, jež byly vnímány jako ochrana, a proto také uctívány. Rodiny mrtvých bojovníků se následně začlenily do komunity.
Cvrkot je v domě už od kuropění. Je víkend, takže všechny děti jsou doma a dovádějí kde můžou. Mikimu a Daníkovi ukazují svou nejoblíbenější kratochvíli – házení káčou vyrobenou ze železného dřeva belian. Roztáčí se pomocí provázku obtočeného kolem obvodu káči, ale není to úplně jednoduché. Místní kluci jsou hrdí, že jim to jde lépe než našim klukům, i když ti se rychle učí. Káča je tu však evidentně chlouba mužů všeho věku – každý kdo nám ji ukazuje je pyšný nejen jak s ní umí zacházet, ale i že ji vlastnoručně vyrobil. A mají být na co – vyřezat ručně káču tak, aby byla symetrická a dlouho se točila, je kumšt.
Ženy na verandě připravují rákosové listy k sušení, nebo z již usušených pletou rohože; další třídí rýži sušící se pod širým nebem, či připravují jídlo. Muži, většinou pokryti tradičním tetováním, opravují rybářské sítě, vyřezávájí sošky a loďky, a se spokojeným výrazem pokuřují. Klid a spokojenost jsou tak výrazné, že to vše vlastně ani nevypadá jako práce. Oproti našemu zaměstnání, které je (nebo alespoň předstíráme, že je) vyhrazené práci, je to jiné. Spíše jde o bytí, při němž jen tak mimochodem dělají „užitečnou“ činnost. Nebo ještě jinak. Práce není vydělena ze žití jako něco zvláštního. Všichni jsou v neustálem kontaktu a dělá se vše dohromady – povídá, hraje, jí, odpočívá, lelkuje, pracuje. Takto bych si představoval uspořádání svého dne. Ale už jsem si vybral jiný kolotoč.
Snídaně připravila Lia tak trochu malajskou a tak trochu anglickou – nudlová polévka, párky, volská oka, hranolky, toasty a čaj. Kolem deváté vyrážíme na obhlídku okolí. Alo je vlastně malá vesnice. Kromě dlouhého domu zde stojí několik menších stavení, kůlny a na kopci dřevěný kostel. Všichni zdejší obyvatelé jsou křesťané, jak bylo ostatně poznat z obrázků Ježíše na dveřích jejich bytů. Za kostelem jsou políčka s rýží a pepřem, odkud je možné přehlédnout celý dům v jeho modro-rezavé (barva střešního plechu) kráse. Procházíme přes další políčka a ještě jeden kostel sloužící sousednímu dlouhému domu.
U řeky nás čeká člunu, v němž se vydáváme vstříc obědovému pikniku. Člun vlastní mladý pár – ona 22, on 23. Mají sebou své dvě děti asi ve věku Mikiho a Daníka. Nejprve kotvíme u hřbitova, k němuž je třeba se vydrápat do stráně. Hroby pokrývají dlaždicemi, většina má plechovou střechu, a na každém je věc co byla zesnulým ceněna – tu hrnec, tam rohože, ale také televize, reprobedny, nebo lodní motor. Nakládáme zde bambus, ve kterém se bude vařit rýže.
Při plavbě dál po proudu míjíme políčka, i poměrně velké odlesněné plochy. Jsme v členitých kopcích, takže nejde o budoucí palmové plantáže, nýbrž rýžová a pepřová políčka. Kotvíme na kamenité mělčině v ohbí řeky. Začíná příprava oběda. Rýže je zabalena do banánových listů a vložena do bambusu. Zbylé místo v bambusu je zaplněno vodou a bambus je pak položen na hořící dřevo. Jakmile se voda vyvaří, bude rýže hotová. Na sousedním ohni jsou grilovány ryby a lilky.
Všichno čtyři kluci se mezitím baví chytáním ryb. Utrhli dlouhé stonky trávy a předstírají, že loví. Místní kluci sebou mají i lodičky z rozříznutých malých PETek od vody – fantazii se zde meze nekladou. Po výborném obědě ještě chvíli lelkujeme na břehu a pak se vydáváme na zpáteční plavbu.
V domě jde vše stále stejným tempem. Ženy se zabývají svými činnostmi, muži svými, a mezitím se popíjí čaj a hodně povídá. A tak to jde od nepaměti den za dnem, rok za rokem.
Odpledne se pomalu přehouplo ve večer a po večeři (rýže, ryba, vepřové, zelenina) je čas na další slavnost. Přijely totiž dvě Angličanky, které si také musí užít zoborožího tance. Dnes ančí sám náčelník. Přijely dvě holky, tak se chce předvést. Náčelníkův otec, starý náčelník, se skamarádil s Mikim a chce mu dát napít tuak. Po představení následuje rozělování darů, které jsme přivezli my a Angličanky. Každá rodina dostane část tak, aby vyšlo na všechny. Náčelník se snaží vše rozdělit spravedlivě. Pak se popíjí čaj a tuak, a povídá a povídá, až dokud není čas jít spát, milé děti. | dlouhý dům Alo | | | | | |  | | Průzkum břehu • řeka Lemanak • Borneo • Malajsie | | | | | | | Den 158 • pondělí 3. 11. 2014 • Řeka Lemanak (Nanga Ngemah) foto: proti proudu řeky – dlouhý dům – lidé – oběd na řece – oslava a Kuching foto | UBYTOVÁNÍ | DOPRAVA | Snídaně (podobná včerejší, jen s fazolemi a melounem navíc) v nás mizí rychle, protože kluci se těší, že si budou moci vyzkoušet foukačku. Jak funguje nejspíš vysvětlovat nemusí, každý to zná minimálně od Hanzelky a Zikmunda.
Loučíme se, ač neradi. Každý z kluků si odváží nejen káču, ale i malý dlouhý člun vydlabaný ze železného dřeva. Moc se nám tu líbilo a opět jsme měli štěstí, jako v Kinabatangan (viz den 145), že jsme zde zastihli děti. Druhé loučení nastává hodinu po vyplutí z dlouhého domu. Přistáli jsme u břehu, kde jsme se před dvěma dny naloďovali. Ve člunu s námi jede i Lia, míří na trh. Setkala se tu se svými kamarádkami. Koupili jsme jim láhev tuaku a hned je při loučení veseleji – i zde dělá alkohol svoje.
Po příjezdu do Kuchingu, opět se zastávkou na oběd v Serianu, se zastavujeme v kanceláři Sarawak Forestry Corporation, kde na zítřek rezervujeme ubytování v národním parku Bako. A pak už jen vyzvedáváme batohy v cetovní kanceláři a loučíme se i s Jusufem, našim výborným průvodcem.
Máme toho za tři dny docela dost, takže si už jen chvíli zaplaveme v bazénu a během večerní procházky si kluci k večeři dávají zse své oblíbené roti chanai. | Grand Continental • Kuching • RM 159 / 1035 Kč | 9:00 – 9:45 • dlouhý člun po řece Lemanak
10:00 • mikrobus do Kuchingu
11:30 – 12:15 • oběd, Lachau
15:30 • Kuching | | | | | Den 159 • úterý 4. 11. 2014 • Kampung Bako foto, Národní park Bako foto
| UBYTOVÁNÍ | DOPRAVA | Kuching je obklopen krásnou přírodou – namátkou národní parky Kubah, Bako, Tanjung Datu, Gunung Gading, Tanah Lempap Kuching (včetně posvátné hory Santubong), Talang Satang, orangutaní rehabilitační centrum Semenggoh (viz den 156), ale i další. Nejblíže, dostupný veřejnou dopavou, je Bako, kam dnes míříme.
Do městského autobusu č. 1 nastupujeme na Jalan Tunku Abdul Rahman. Asi hodinová jízda, vedoucí mimo jiné kolem sídliště na okraji Kuchingu připomínající české činžovní domy, továren Nestlé a Maggi, elektrárny, ale kupodivu žádných palmových plantáží, končí ve vesnici Bako, přímo u přístaviště člunů do národního parku. Samotná vesnice, z velké části na kůlech, se rozkládá na obou březích řeky Tabo. Jelikož nejblížší most přes řeku je v Kuchingu, pendluje zde člun převážející obyvatele z jedné strany na druhou. V přístavu platíme vstupné do parku (celkem RM 47 / 306 Kč) i zpátečná člun (RM 40 / 260 Kč).
Řeka Tabo je poseta rybářskými čluny i sítěmi, po třech kilometrech vyplouváme na volné moře. NP Bako je přístupný jen po vodě, což přispívá k pocitu jeho izolovanosti (i když ve sklutečnosti izolovaný není, jde o běžnou turistickou destinaci). Pískovcové skály podél pobřeží zerodovaly do fantaskních tvarů připomínajích želvu, kobru, mužskou hlavu.
Člun přistává u mola v zálivu Assam, kde je ustředí parku, včetně ubytovacích chatek, kempingu a kantýny. Záliv je plný uschlých stromů trčících z moře, pohled, který bych v národním parku nečekal. Chatku budeme mít připravenou až ve dvě hodiny. Batohy necháváme v ústředí parku (500 m po pěšince od mola) a vyrážíme na výlet na Teluk Pandan Kecil (záliv Malé vyhlídky). Na pěšince u chatek se nám makak snaží ukrást sušenky – jsou zde stejně drzí jako jinde v Malajsii.
Bako se rozkládá na poloostrově posetém plážemi a protkaném stezkami. Oblíbeným způsobem poznávání je tedy nechat se zavést na některou z pláží a zpátky do kempu se vrátit po svých. Plavba na pláž v zálivu Pandan Kecil trvá čtvrt hodiny, na vzdálenější pláže i hodinu.
Poloha pláže je dramatická – je obehnána mezi vysokými skalami. Písek je tu bělostný, ale bohužel zanešený PETkami a dalšími naplaveninami. Je vidět, že pláž slouží spíše jako nástupní bod pro stezku než ke koupaní, proto ji evidentně nikdo neuklízí. Škoda, protože její poloha a okolí, včetně maléjo potůčku tekoucího z vnitrozemí přes obří balvany do moře, jsou fantastické. Voda je celkem čistá, takže se kluci hněd pouštějí do stavby písečných hradů.
Kolem tři čtvrtě na tři nás z pláže bohužel vyhání přicházejcí déšt – přeci jen je období dešťů. Na pláži se není kam schovat, ale na stezce vedoucí po dřevěných schodech nahoru na skalní vyhlídku, je velký dřevěný přístřešek, kde přečkáváme asi půl hodiny. Pak déšť výrazně zeslabuje, tak se můžeme vydat zpět do kempu (2,6 km).
Z pláže se dá dostat jen po žlutě značené stezce skalami vzhůru na vyhlídku vysoko nad pláží. Odsud pak stezka pokračuje střídavě po skalnatém podloží, dřevěném chodníčku a korytem sezónního potoka vymletým tak, že jdeme jen po samých kořenech. Obzvláště kořeny nám poskytují pěkný pohled jak komplikovaně a propleteně vypadá džungle pod povrchem.
Stezky poloostrovem se na několika místech protínají. K hlavními rozcestí, kde se spojují stezky z východní a západní části parku přicházíme zhruba po hodině. Cestou stále poprchává, ale viděli jsme vše od fantaskně zerodovaných skal na vyhlídce, přes prudké žebříky pod ní, jakoby močálovou planinu na hřebenu až po džungli plnou lián. Od rozcestí už klesáme po celkem pohodlné stezce s občasným výhledem na moře, až na konečný, neskutečně vlhký úsek kolem křižovatky se stezkou na pláž v zálivu Paku. Odměnou po upocené túře nám je tlupa langurů (hulman stříbrný) už na dřevěné lávce v zálivu Assam. Sedí na stomech, krmí se a ostražítě nás pozorují. Languři jsou zcela jiného ražení než frenetičtí a drzí makakové – klidní, až pohodoví a svojí stříbrnou barvou (až na mládata, která jsou oranžová) i o něco atraktivnější.
Ubytováváme se v chatce a samozřejmě na nás číhají makakové. Původně sedíme na terase, ale nechceme se s nimi přetahovat o jídlo, tak se uklízíme do chatky. Jsou ale tak drzí, že se nám k nám dobývají oknem. Potuluje se tu i divoké prase vousaté se dvěma selátky, které však zajímají jen kořínky, takže si nás na rozdíl od makaků vůbec nevšímá.
Z omezené nabídky v kantýně si k večeři dáváme nudle kuey tiao s kambodžským pivem Cambodia, a pro kluky hranolky.
Kousance od písečných much z Muary (viz den 152) už skoro nesvědí – lepší než minule (viz den 34), kdy jsme se drbali skoro 2 měsíce. Je to v souladu s informacemi, které jsme zjistili. První kontakt s nimi je nejhorší, po získání protilátek se už tělo brání lépe. | chatka v NP Bako • RM 106 / 690 Kč | 12:00 – 13:00 • bus Kuching – Kampung Bako
13:20 – 13:45 • člun Kampung Bako – NP Bako | | | | |  | | Kdepak je ta stezka? • národní park Bako • Borneo • Malajsie | | | | | | Den 160 • středa 5. 11. 2014 • Národní park Bako foto a Kuching foto
| UBYTOVÁNÍ | DOPRAVA | Ve 4 začíná tropický slejvák, prší až do 8:30.
Kolem 7:30 si Miki všimnul našeho oblíbeného kahau nosatého, sedícího přímo na stromě za chatkou. Pozorujeme ho asi půl hodiny. Cestou na snídáni ho vidíme znovu. Už jsem si myslel, že kahaua neuvidíme, Bako je totiž pověstný tím, že se zde kahau dobře pozorují.
Dnes se vracíme do Kuchingu, takže vracíme klíče a v ústředí parku si necháváme batohy. Ještě než odjedeme si chceme projít stezku na pláž v zálivu Paku, údajně je na ní často vidět právě kahau.
Vyrážíme v 9 h. Chůze po stezce krásnou džunglí s mnoha dřevěnými lávkami a chodníčky, přes kořeny a potůčky, trvá asi 35 minut. Na pozorování kahau jsme ale vyrazili příliš pozdě. Už je vedro a kahau se dávno schovali. Chce to vyrazit v 7 hodin, dnes bohužel zrovna pršelo. Ještě že jsme viděli kahau u chatky.
Podél pláže, částečně skalnaté, částečně písčité, se z obou stran tyčí skály a džungle. Je právě příliv, takže máme možnost vidět, jak voda zaplavuje všechny ty bizarní skalní formace, které tu během miliónů let vytvořila – kamenná jezírka, osamělé balvany, kruhové díry jak po milión letém dešti, kamenné rýhy, vyvýšené desky. Tahle pláž je úchvatná.
Po 1,5 hodině na pláži a 25 minutách chůze zpět se v ústředí sprchujeme a po krátkém odpočinku nastupujeme do člunu směr pevnina,
Nad Kuchingem se stahují černé mraky. Navečer je další průtrž mračen, tak se na večeři vydáváme do Top Spot, obrovské, a velmi oblíbené, rybí jídelny s desítkami stánků přímo na střeše parkoviště vedle našeho hotelu, kam můžeme přejít suchou nohou. Potkáváme zde Jusufa, který nám pomáhá ze zdejší gigantické nabídky vybrat. Jak se tak rozhlížím kolem, jediný pojem vystihující tohle místo je obžerství na malajsijský způsob.
Na zítřek domlouvám půjčení auta. | Ariva Gateway • Kuching • RM 135 / 880 Kč | 13:05 – 13:30 • člun NP Bako – Kampung Bako
14:30 – 15:20 • bus Kampung Bako – Kuching | | | | |  | | Mládě hulmana stříbrného • národní park Bako • Borneo • Malajsie | | | | | | Den 161 • čtvrtek 6. 11. 2014 • Kuching foto a Santubong foto
| UBYTOVÁNÍ | DOPRAVA | Vyrážíme k hoře Santubong na stejnojmenném poloostrově severně od Kuchingu. Na horu ale nepolezeme, byla by to celodenní tůra, obtížností nevhodná pro malé děti. Nicméně se tu nachází Damai, jedna z nejlepších pláží v Sarawaku, a především Kampung Budaya Sarawak (Sarawacká kulturní vesnice), údajně výborný skanzen.
Doprovod nám dělá Perodua Viva, půjčené zcela manuální autíčko malajsijské provenience s motorem o objemu menším než litr. Těch 37 km ke skanzenu nám v něm trvá 50 minut.
Ke vstupence do skanzenu dostáváme pas, kam budeme v jednotlivých domech sbírat razítka. Na 14 akrech se jich tu nachází 7: dlouhé domy Bidayuh, Iban a Orang Ulu, penanská chatrč, vysoký dům Melanau, čínská farma a malajský městský dům. K tomu několik dalších staveb včetně čínského pavilónu, pralesního hudebního domu a odpočinkových altánků. To vše je rozprostřeno kolem jezera na okraji džungle pod horou Santubong.
Kulturní show v místním divadle má návštěvníky uvést do kulturního prostředí Sarawaku. Během 45 minut se vystřídají tance Ibanů, Bidayuh, Melanau, Orang Ulu a sarawackých Malajců. Asi nejatraktivnější je vystoupení Orang Ulu, kteří napodobují lov s foukačkami, a bambusový tanec Melanau (ženy proskakují mezi dvěma bambusovými tyčemi, kterými dva lidé střídavě klepou o zem a o sebe navzájem). Mezi kostými vynikají vyšívané topy ibanských žen a nádherné dlouhé šaty žen Orang Ulu pošité korálky. A samozřejmě atraktivní vyšívané čelenky s peřím můžu Orang Ulu. Přestože vystupující jsou herci a ne příslušnící zmíněných etnik, stojí představení za shlédnutí. Před představením navíc opět potkáváme našeho průvodce k Ibanům Jusufa.
Prohlídku skanzenu začínáme v dřevěném 3patrovém čínském pavilonu. Je kruhový a prostorný, úplně si dokážu představit, že bych se v něm zabydlel. Kruhový je i barok, součást dlouhého domu Bidayuh sloužící k ceremoniím a jako příbytek mladých můžu a starých mládenců. Bidayuh, též zvaní „suchozemští Dajakové“ (Land Dayaks) tvoří 8 % populace Sarawaku, jsou převážně křesťany, a žijí především v ústích řek Sarawak a Sadong. Jejich dlouhé domy často stojí na svazích hor, proto je stavějí na kůlech a jednotlivé budovy jsou pospojovány lávkami. Zdejší dlouhý dům Bidayuh je dvoupatrový a v jeho sousedství stojí i důmyslný bambusový most.
Zdejší dlouhý dům Ibanů se podobá dlouhému domu, ve kterém jsme bydleli na řece Lemanak (viz den 156) – dlouhá zastřešená veranda s místnostmi pro jednotlivé rodiny na jedné straně a venkovní terasou na straně druhé. Také zde visí ze stropu výzdoba z oloupané stromové kůry. Je zde možné ochutnat tradiční sladkost kueh (kuih) jala (síťový dort), či se podívat jak ibanské ženy tkají nebo vyšívají. Ibanové, nazývaní „mořští Dajakové“ (Sea Dayaks), tvoří 30 % populace Sarawaku. Převažně jde o křesťany, kteří však stále částěčně uctívají své předkřesťanské duchovní tradice.
Malá otevřená penanská chatrč odráží podstatu života animistických Penanů – kočování. Je jich kolem 16 000, a i když jde o nezávislý kmen, malajsijská vláda je přidružuje k Orang Ulu. Penanové si své příbytky staví v blízkosti ságových stromů. Jakmile všechny jeho plody spotřebují, přesunou se jinam. Penanové jsou specialisty na foukačky a v chatrči je možné vyzkoušet jak se foukačka vyrábí, či jak se z ní střílí.
Oproti malé penanské chatrči je dlouhý dům Orang Ulu impozantní. A na impozantním místě – ihned za ním se zvedá dramatický svah hory Santubong pokrytý džunglí. Mohutné kůly z železného dřeva, na nichž dům stojí, jsou pokresleny tradičními totemovými motivy. Je na nich poznat, že Orang Ulu, na rozdíl od Penanů, své domy staví tak, aby sloužily mnoha generacím. Dříve se živili jako kováři, především výrobou mečů. Dnes je mnoho z nich zemědělci. Stejně jako Penanové i Orang Ulu jsou muzikanty – zvuk jejich dlabané loutny sapeh je věhlasný. Orang Ulu žijí především v centru Bornea, tvoří 6 % populace Sarawaku a většinou vyznávají křesťanství s prvky animismu.
Dům Melanau není jen dlouhý, ale i vysoký. Melanau žili u moře, tedy v dosahu pirátů. Proto jejich domy připomínají malé pevnosti na sloupech vysokých 12 metrů. Třípatrový dům ve skanzenu je toho dobrým příkladem. Schody z jednoho kusu kmene v jejich domech jsou prudké, nic pro ty, co trpí závratěmi. Melanau, na rozdíl od ostatních etnik na Borneu, dávají přednost ságu před rýží. Mají tedy velmi propracovaný systém jeho sklizně a přípravy. Jednou z jejich specialit jsou ságové sušenky. A také bambusový tanec, zmíněný výše. Melanau tvoří 6 % populace Sarawaku. Většinou jde o muslimy nebo křesťany, kteří jsou, jako většina etnik v Sarawaku, do určitě míry pod vlivem původního animismu.
Malajci žijící v Sarawaku mají kulturu i jazyk odlišné od Malajců z poloostrovní Malajsie. Sarawacká malajština je příbuzná s brunejskou malajštinou. Je více podobná jazyku Ibanů (Dajaků), což znamená, že pro Malajce z poloostrova i pro Indonésany je nesrozumitelná. Bohatě zdobené dřevěné malajské domy na Sarawaku jsou vzdušné a stejně jako na Malajském poloostrově stavěné na kůlech. Největší, a také nejsvětlejší a nejvzdušnější místnost, určená pro muže a hosty, má okna až k zemi. Venkovní vánek se tak dostane ke všem sedícím. Malajci tvoří 23 % populace Sarawaku a žijí především na jihu státu a ve městech.
Posledním domem ve skanzenu je čínská farma. Malajsijští Číňané, především Hakka a Foochow, přišli do Sarawaku počátkem 20. století na pozvání rádži, který chtěl vybudovat silnou zemědělskou třídu. Dnes tvoří 24 % populace státu. Na rozdíl od ostatních etnik Sarawaku své domy nestaví na kůlech, ale přímo na zemi. Podlahu tvoří udusaná hlína, vlastní dům je dřevěny. Dům je rozdělen na ložnici a sednici, v niž je kuchyně, jídelna, spižírna, a také sklad zemědělských nástrojů. Každý dům má malou svatyni, většinou v sednici, kde pravidelně pálí vonné tyčinky a další obětiny.
To je tedy Sarawak v kostce. Ač jde o skanzen, kde nežijí skuteční příslušníci zmíněných kmenů, stále se vyplatí jej vidět. Kultura Sarawaku je neskutečně rozmanitá a většina návštěvníků nemá k dispozici několik týdnů, nebo lépe měsíců na jeho prozkoumání.
Po návštěvě skanzenu se kluci cachtají v moři na pláži Damai Beach Resort. Je zde úplně prázdno, období dešťů efektivně odrazuje turisty od návštěvy. Což je ale plus pro ty, kteří nemají rádi davy.
Do Damai jsme se dostali celkem bez probléů, ale cesta zpět do centra města není značená. Bloudíme, po hodině jsme ale šťastně zpět.
Když jsme se dnes ponořili do kultury Sarawaku, tak k večeři si sedáme do indické restaurace Lyns na výbornou koftu, okru a naan. | Ariva Gateway • Kuching • RM 135 / 880 Kč | půjčení auta
bílé Perodua Viva
SPZ: QTJ 8076
počáteční: 57 752 km
cena za 1,5 dne: RM 130 / 850 Kč | | | | |  | | Při tanci v ibanském slavnostním kostýmu • Kampung Budaya Sarawak • Borneo • Malajsie | | | | | | | Den 162 • pátek 7. 11. 2014 • Kuching, MALAJSIE foto – Denpasar, INDONÉSIE | UBYTOVÁNÍ | DOPRAVA | Ráno v jedné malé kopírce tisknu palubní vstupenky na naše dnešní lety Kuching – Kuala Lumpur a Kuala Lumpur – Denpasar (Bali) – Air Asia, jako nízkonákladový dopravce, šetří úplně na všem. Posledních pár hodin na Borneou využíváme procházkou po centru a nákupem suvenýrů, pohlednic a dalších zbytečností, na které jsme doteď neměli čas. Na Borneu jsme byli luxusních 18 dní, což je stejně zoufale málo.
Procházíme uličkami čínské čtvrti, po promenádě u řeky Sarawak, kde jsou desítky krámků se vším možným od domorodých štítů ze železného dřeva, přes prodejce typických barevných kek lapis Sarawak (poprvé jsme je viděli v Putrajayi na festivalu „Magic of the Night“, kde se představovaly všechny malajsijské státy), až po ptačí hnízda na polévku, kolem starých koloniálních budov, mezi mrakodrapy bank a hotelů. Kuching je rozmanitý, a tím i atraktivní. Každý si zde najde své oblíbené zákoutí.
Po poledni je však čas sbalit saky paky, zamávat Borneu nashledanou, nasednout do Vivy a vydat se směr letiště. Doprava je hustá, obzvlášť dnes v pátek. Cestu jsme však za různých příležitostí projížděli už několikrát, takže není těžké se tam trefit.
Letiště v Kuchingu je zhruba stejně velké jako v Kota Kinabalu. Jeho ranveje jsou používany i sousedící vojenskou základnou Malajsijského královského letectva. Létá se odsud po celém Borneu, včetně indonéského Pontianaku, na poloostrovní Malajsii (nejvíc letů – 231 týdně – do Kuala Lumpur), do Singapuru a Hong Kongu. Do Indonésie je odsud let ještě do Yogyakarty na Jávě, ale ne na Bali. Proto musíme přestupovat v Kuala Lumpur.
Let z Kuchingu má hodinové zpoždění, stejně jako následný let z Kuala Lumpur. Lety Air Asia jsou po sobě extrémně namačkané, leckdy není letadlo na letišti ani hodinu a už zase míří do vzduchu, často s úplně jinou posádkou a do jiné destinace. Lety se tu zkrátka prodávají jako housky na krámě, což je především díky zahájení provozu malajsijské společnosti Air Asia před téměř dvaceti lety (1996). V jihovýchodní Asii od té doby vznikly další nízkonákladové letecké společnosti, např. Merpati, Jetstar, Nok Air, ale žádná z ních nemá tak rozsáhlou síť letů jako Air Asia. A koupíte-li si lístek třeba rok dopředu, dostanete se na ceny, které vskutku odpovídají firemnímu heslu napsanému na všech letadlech Air Asia: „Now Everyone Can Fly“.
V Kuala Lumpur létá Air Asia z KLIA 2, terminálu pro nízkonákladové letecké společnosti, jenž je zároveň domovským letištěm Air Asia. Všude se to tedy hemží červeno-bílým letadly a půvabnými letuškami v červeno-bílých kostýmech. Podobně jako u ostatních nízkonákladových společností, i u Air Asia máte omezenou váhu n azavazala a počet zavazadel a za jídlo na palubě si musíte připlatit (většinou mezi 50-80 Kč).
Dvě a půl hodiny v letadle uběhly jako voda, a vystupujeme do dusné noci na letišti v Denpasaru. Dostáváme měsíční vízum za USD 35 na osobu (od června 2015 zrušeno) a jsme vydáni napospas taxikářům. Balijská kultura je vskutku jedinečná, ale stejně tak jedinečná je arogance mnoha místních ve vyjednávání o ceně s cizinci: často žádné vyjednávání ani není dle pravidla „Cizinče buď zaplať, anebo běž ..., však on za pět minut zaplatí jiný cizinec“. Takto jsem vnímal Bali v roce 1999 a od té doby se nic nezměnilo. | Diwangkara Holiday Villa Beach Resort • Sanur • Rp 650 000 / 1150 Kč | vrácení auta (letiště Kuching)
konečný stav: 57 839 km
16:10 – 17:40 • let Air Asia: Kuching – Kuala Lumpur • RM 512 / 3470 Kč
20:35 – 23:15 • let Air Asia: Kuala Lumpur – Denpasar • RM 1174 / 7958 Kč | | | | | |
