TOPlist

Indonésie (Bali)

Bangli • Goa Gajah • Gunung Kawi • Jatiluwih • Klungkung • Kuta • Pura Besakih • Pura Luhur Ulu Watu • Sanur • Sukowati • Tirta Empul • Ubud

Ceny ubytování a dopravy uvádím za celou rodinu (2 dospělí a děti 5 a 7 let).


     
Den 163 • sobota 8. 11. 2014 • Sanur foto, Kuta a Ulu Watu foto
UBYTOVÁNÍ DOPRAVA
Město Sanur, kde jsme se na Bali rozhodli přebývat, leží v jihovýchodní části ostrova. Na jednu stranu jde o oblast s největší hustotou zalidnění (a i turistů), ale zároveň je to blízko k mnoha zajímavým místům. Přímo před nosem máme dlouhou písčitou pláž, od našeho resortu oddělenou jen úzkým pěším chodníčkem – pro malé děti ideál.

Hotelový resort je naprosto skvělý. Kolem velké stinné zahrady jsou postaveny domečky s pokoji. Každý pokoj má verandu se stolečkem a židličkami. Před vchodem na pláž je bazén a krytá jídelna. Při rezervaci jsem zaplatil jen jednu noc, ale teď vidíme, že tu chceme zůstat celý pobyt.

Na Bali mě fascinuje, že krása je přímo esenciální součástí kultury. Zdobené a krásné věci jsou naprosto všude. I v našem hotelu: všechny pokoje mají venkovní terásku se zdobenou fasádou, džungloidní zahradou vedou cestičky vydlážděné valouny, a kde nejsou keře, trůní sošky nebo květiny v ozdobných květináčích. A samozřejmě je tu malý chrám s neustálým přísunem obětin.

Kde jsou na Bali turisté, tam není nouze o obchodníky všeho druhu. Jen jsme vylezl na ulici, už jsem v rozhovoru s jedním z nich a domlouvám půjčení auta. Jelikož budeme cestovat i po vnitrozemských silničkách, chtěl jsem Suzuki Katana. Je k dispozici až zítra, takže dnes si vystačíme s litrovým Suzuku Karimun.

Kluci hned hupsli do bazénu a pak do moře. A pak zpět do bazénu. S kombinací bazén-pláž-moře v rámci 30 metrů by si vystačili celý den, možná i celý týden. Bali toho však nabízí daleko víc než pláže – fascinující kulturu, originální chrámy, úchvatné přírodní scenérie. My dnes začneme kulturou – návštěvou představení balijského tance. Z věhlasných pojmů jako barong, kečak či legong je opravdu těžké si vybrat. Nakonec volíme kečak, taneční zpracování slavného hinduistického eposu Rámajána, který v Indonésii zdomácněl (a na Bali, jako hinduistickém ostrově, obzvlášť). Má jasný příběh a klukům se bude určitě líbit.

Chrám Ulu Watu v nejzažším koutě ostrova na jihozápadním pobřeží je od Sanuru vzdálen pouhých 35 km. V chronicky ucpané a chaotické dopravě jižného Bali to ale znamená hodinu cesty. Vyrážíme tak, abychom si cestou v Kutě dali oběd.

V Kutě horko těžkou zaparkujeme. Je to naprosto děsívě přecpané město, kam se obzvlášť během prázdnin stěhuje snad všechna australská mládež. Výhodou je, že díky tomu zde turista najde vše potřebné, včetně velkého výběru jídelen a restaurací. Pořizujeme nějaké mapy a pak narážíme na malou padangskou restauraci. Tím je rozhodnuto kde budeme obědvat. Masakan Padang (padangská kuchyně) je totiž věhlasná po celé jihovýchodní Asii. Její slávu pečlivě střeží komunity národa Minangkabau, které ji přivezly z rodné Sumatry (o Minangkabau také viz den 122, kdy jsme navštívili Seremban, jejich centrum v Malajsii). Vyznačuje se tím, že si objednáte rýži a různé chody v malých talířcích, které pak celá skupinka sdílí. Jídla jsou hodně pálivá, ale klukům ochotně dělají rýži s vajíčkem.

Řádně posilněni pokračujeme v probíjení se dopravou na Vrchový (Bukit) poloostrov. Jeden okamžik je probíjení tak důrazné, že dostávám pokutu – sice za něco, co tady dělají všichni pořád, ale bohužel jen já jsem cizinec. V konfrontaci s místními policajty, ale především řidiči, začínám vážně pochybovat, že půjčení auta byl dobrý nápad.

Silnice k Ulu Watu se postupně zužuje, až jde o cestu kde se tak tak vyhnou dvě auta. Pravý mumraj však způsobují všudypřítomné skútry. Jejich řidiči jsou z poloviny sebevrazi a z poloviny spící zombie – takže jako všude v Asii musí člověk při jízdě myslet i za ně.

Pura Luhur Ulu Watu je chrám proslulý nejen svými představeními kečaku při západu slunce, ale také nádhernými výhledy na moře. Stojí totiž na vysokém útesu.

Z velkého parkoviště před chrámem – pojme možná 200 aut – vede stezka do komplexu chrámu. Podél tlupy drzých makaků. Při vstupu dostáváme žlutý sash (stuha), který musíme celou dobu nosit uvázaný kolem pasu. Také je třeba mít zakryté nohy. Kdo nemá kalhoty nebo dlouhou sukni, může si půjčit sarong. Sash a sarong patří mezi základní pravidla návštěvy balijských chrámů.

Slunce zapadá a počet návštěvníků houstne. Usazujeme se v horní části půlkruhového amfiteatru na skále nad mořem. Sedadla směřují na západ, kde se nachází candi bentarbalijská půlená brána. Tudy vstoupí herci do děje.

Slunce pomalu zapadá. Přichází postarší muž v bílém a zapaluje svíčky na velkém kovovém svícnu uprostřed jeviště. Za branou se mezitím shromažďuje účinkující kompars vydávající „cak cak“. Poté zaplaví jeviště a představení začíná. Kečak zachycuje tu část eposu Rámajány, kdy zloduch Rávana unese Rámovu manželku Sítu na ostrov Lanka. Ráma se spolu s bratrem Lakšmanou vydává Sítu osvobodit. Cestou se setkaji s opičím králem Sugrívou, jehož rádce Hanumán se k němu i s opičí armádou připojí a pomůže Sítu osvobodit.

Představení není doprovázené hudbou, pouze hlasy 50 účinkujících, kteří většinou sedí nebo stojí v kruhu. Děj se odehrává mezi nimi. Rávana unese Sítu, Ráma se spojí s Hanumánem a Sítu osvobodí. Částí kečaku je i ohnivý tanec, jenž představuje tu část Rámajány, v níž se Hanumán vydává na výzvědy na Lanku. Najde Sítu, ale je přitom chycen. Rávana mu nechá zapálit ocas, Hanumánovi se však podaří vysvobodit a při útěku ocasem podpálí celé město.

Ladné pohyby tanečníc a tanečníků, až tranzový zvukový doprovod 50 členné „opičí armády“ účinkujících, nápadité kostými vycházející z balinéské tradice. Součástí představení jsou i přírodní podmínky: postupně se smráká až k úplné tmě, kdy nejvíc vyzní všechna akce s ohněm, na neby jsou dramatické mraky, na moři zase světla z lodí. I když jde o představení pro masy, je působivé a zanechá dojem. Tedy alespoň na nás zanechalo. Fotografie z představení jsou zde. Doporučuji shlédnout také kreslenou Rámajánu, kterou před časem vysílala i Česká televize.
Diwangkara Holiday Villa Beach Resort • Sanur • Rp 650 000 / 1150 Kč půjčení auta
červené Suzuki Karimun
SPZ: DK 1974 XA
počáteční: 178 014 km
cena za 6 dní: Rp 900 000 / 1600 Kč
12:35 • odjezd Sanur
13:25 – 16:15 • 20. km • Kuta
17:40 – 19:50 • 50. km • Ulu Watu
20:50 • 90. km • Sanur
     
Rávana právě unáší Sítu (kečak) • chrám Ulu Watu • Bali • Indonésie
     
Den 164 • neděle 9. 11. 2014 • Klungkung (Semarapura) foto, Pura Besakih foto a Bangli foto
UBYTOVÁNÍ DOPRAVA
Na snídani potkáváme skupinku Čechů, kteří jsou na cestě po Jávě a Bali. Je to příjemné setkání, obzvlášť Miki s Daníkem jsou u vytržení, že si zase můžou popovídat česky. Nejraději by všechny strejdy nahnali k bazénu a ukazovali jim co právě objevili. Třeba zrovna teď si na jeho okraji hrají s mističkami z plastových lahví, ve kterých pro mravence vytvářejí celé světy s listí, klacíků a hlíny. 

Dostáváme Suzuki Katana. S Karimun se sice dalo jezdit, ale ne příliš dobře – je malé, líné a bez posilovače řízení. Dnes máme v plánu navštívit Pura Besakih, nejposvátnější komplex chrámu na Bali, tak se lepší auto na delší cestu bude hodit. Před tím si ale kluci užívají vody. Původně jsem chtěl každý den vyrážet na celodenní výlety, ale nakonec to vypadá tak, že dopoledne vždy strávíme u bazénu a v moři, a na cesty vyrazíme až kolem oběda.

Skrz Sanur sice vede čtyřproudá silnice (dva tam, dva zpět – její jméno Jalan Bypass Ngurah Rai ukazuje, že jde o obchvat, ale vede středem města), na plynulosti dopravy to však není znát. Sebevrazi a spící zombie na motorkách dokáží svou chaotičností a bezohledností efektivně ucpat každou skulinu co najdou. Výsledkem je, že do 36 km vzdáleného Klungkungu nám cesta trvá opět skoro hodinu.

V Klungkungu bloudíme. Není tu žádné značení, jen zatarasené ulice, protože právě dnes se zde koná oslava. Bloudění je ale svým způsobem příjemné, protože vidíme, že téměř každý dům je krásně zdoben – jejich zídky, střechy i zdi jsou posety ornamenty a malbami vytvořenými z betonu nebo ze dřeva.

Stále znovu a znovu mě to fascinuje, i když už vím co čekat. Součástí balijské kultury je vytvářet si i pro nejobyčejnější úkony krásné věci. Turistický boom začal před 30-40 lety právě tím, že si západní cestovatelé tohoto fenoménu všimli a dali o něm vědět světu. Od té doby jezdí na Bali čím dál více turistů. Negativním důsledkem je, že se v Balijcích za tu dobu velmi posílil egoismus a arogance. Snad nikde na světě jsem nazažil v takové míře rozšířené pohrdání turisty. Téměř o ničem se nedá smlouvat, protože se zde pohybují desetitisíce mladých Zápaďáků, především Australanů, kteří ve své neznalosti zaplatí jakoukoliv cenu. Pro člověka, který zná místní ceny, pak není možné se jim ani přiblížit, natož jich dosáhnout (to druhé je však obtížné ve většině Asie), protože zdejší prodejci vědí, že za 10 minut přijde někdo, kdo jejich přemrštěnou cenu příjme. V odlehlejších oblastech je to lepší, ale zde na turistickém jihu raději ani nemluvit. Na druhou stranu i přes to je Bali svoji kulturou jedinečné na celé zeměkouli a pro její poznání stojí za to pár situaci překousnout.

Po obědě v malé jídelně (polévka bakso a křupavý krupuk) se couráme zdejším hlavním tržištěm. Je to nevzhledná betonová dvoupatrová budova naplněná usmívajícími se prodavači. Nejen zde, ale i na chodnících po městě, se vyhýbáme obětinám, které sem pravidelně dávají majitelé domů a obchůdku. Přijde mi to jako jeden z nejsympatičtějších balijských zvyků značící, že „nezapomínáme na nejvyššího“.   

V 18. století byl Klungkung sídlem nejvyššího soudu stejnojmenného království. Obě budovy, které jediné se z původního paláce zachovaly, jsou otevřené pavilony s rozsáhlou kreslenou výzdobou. Jednou z nich je právě soudní dvůr Kertha Gosa, kde se řešily spory, jež nebylo možné rozhodnout na nižší úrovni.

Do areálu paláce se, podobně jako do chrámů, vstupuje půlenou bránou candi bentar, všudypřítomný to prvek balijské architektury. Kertha Gosa je skvělým příkladem bale kambang, atraktivních pavilónů jakoby „plujících“ uprostřed leknínových jezírek. Strop pavilónu je pomalován postavami ve stylu indonéského stínového divadla wayang kulit. Objevují se zde např. výjevy ze života Garudy, napůl člověka, napůl ptáka, jenž je nosičem hinduistickěho boha Višnua. Hlavní část však patří balijskému příběhu Bhima Swarga. Stejně jako je kečak částí hinduistické Rámajány, je Bhima Swarga částí dalšího velkého hinduistického eposu – Mahabharaty. Hrdina Bhima zde cestuje jak po podsvětí, tak v nebi. Na dvacetiminutové, avšak velmi zajímavé, až psychedelické, zpracování Bhimova příběhu, které právě s použitím maleb z Kertha Gosa vytvořila japonská skladatelka a grafička Ikue Mori, se můžete podívat zde (včetně zajímavé synopse k videu).

Za Klungkungem začíná cesta stoupat serpentýnami do kopců. Projíždíme podél rýžových políček a vodítkem je nám Gunung Agung, nejvyšší hora ostrova, na jejichž svazích se nachází náš další cíl – nejposvátnější balijský chrám Pura Besakih. Gunung Agung je činná sopka a láva stékající po svahu během erupcí v letech 1963-4 chrám jen o chlup minula, což bylo pro Balijce zázračné znamení. 

Pura Besakih je ve skutečnosti komplexem 23 chrámů, a díky svému významu také jedním z nejvíce navštěvovaných míst na Bali. V čemž tkví pro turisty nečekaná zrada, jež naplno odhaluje jak zásadně turismus ovlivnil povahu nemalé části domorodců: většina chrámů Besakihu je pro cizince uzavřena. Pokud však zaplatíte „průvodci“, najednou nevadí, že jste cizinec a do chrámu můžete. Síla peněz postupně přetransformovala zdejší víru v dojnou krávu.

Vše začíná už příjezdem. Zhruba kilometr před chrámem se úzká asfaltka rozděluje. Pokud směr jízdy můžete ovlivnit, ignorujte zde ceduli „Pura Besakih“ a odbočte doleva na „Kintamani“. Vyhnete se tak 3/4km pěší štrece z parkoviště k chrámům, která samotná by snad ani nevadila, pokud zkousnete zdejší dusno, ale vede územím neodbytných prodejců suvenýrů a rádoby „průvodců“, kteří se budou snažit vás bezostyšně oškubat jak se dá.

Vyhráno však nemáte ani když pojedete směr Kintamani. Z parkoviště k chrámům je to pak sice jen 200 metrů, ale i zde vám v cestě bude stát skupina podvodníků vehementně se snažících odlehčit vaší peněžence. Budou tvrdit, že musíte mít průvodce, za nějž sice můžete zaplatit „kolik uznáte za vhodné“, ale zároveň vám pod nos strčí falešnou knihu příspěvků plnou nehorázně vysokých částek jako 400 000 rupií (700 Kč), kterou zaplatili údajní Italové, Němci, Australani... Nejprve jsem jim dal 50 000 rupií (90 Kč), pak jsem si ale uvědomil absurditu situace a vymámil peníze zpět (až na 10 000 rupií za sarong, protože nám jeden chyběl). Ignorujte je! Žádného průvodce nepotřebujete. A nepotřebujete ani sarong, který se vám budou snažit za poplatek půjčit, pokud si přivezete svůj (stejně jej na Bali potřebujete v každém chrámu, takže se vyplatí už i jen jako pěkný suvenýr).

Mnoho lidí považuje tuto zkušenost za tak nepříjemnou, že se rozhodnou Besakih už nikdy nenavštívit. Je však škoda nechat pár pobudů takto určovat běh svého života, protože jde opravdu o výjimečné místo.

I když přesný vznik chrámů není znám, základy několika zdejších staveb jsou staré až 2000 let. Chrámy stojí na šesti terasách v nadmořské výšce téměř 1000 m n. m. Celý komplex je rozsáhlý, takže počítejte se spoustou chození, včetně nekonečného množství schodů mezi jednotlivými terasami.

Jsouce nejvýznamnějším chrámovým komplexem, Pura Besakih je stále plný věřících, a také turistů. Lidé posedávají na kamenných nádvořich, poslouchají modlitby, povídají si spolu. Mezi nimi se proplétají prodejci občerstvení a suvenýrů, obojí poměrně drahé. Nepřetržitý je také proud věřících, většinou žen, kteří na hlavě nebo v náručí nesou velké koše plné obětin. Nejvíce jich míří do jednoho z níže položených chrámů – Pura Merajan Kanginan. Oblíbenou barvou oblečení do chrámu je bílá – působí opravdu elegantně, obzvlášť bílé mužské čelenky. Výjimkou však nejsou ani barevné vyšívané šaty, či lehké síťované „dečky“. Je to uklidňující pohled, který se však neomezuje jen na chrámy – žena, nebo muž, nesoucí obětiny se na Bali může zjevit kdekoliv a kdykoliv. Návštěva chrámu je základní kámen zdejšího života.

Jak postupujeme po schodech podél chrámů výš a výš, otevírá se nám pohled na planiny pod námi. Nejširší výhled je od nejvýše položeného chrámu Pura Gelap. Do jednotlivých chrámů, obestavěných kamennými zdmi, se vstupuje půlenou bránou. Na nádvoří se nachází svatyně, pavilóny (bale) a věže (meru). Mezi meru mají výsadní postavení pelinggih meru – věže s několika střechami (nejvíce 11), jež se podobající čínským pagodám. Balijské chrámy jsou fascinující architektonické klenoty s nádhernou cihlovou nebo kamennou výzdobou, množstvím soch a všudypřítomnými roztomile působícími mističkami canang sari s obětinami. A to nemluvím o lidech – jen samotným pozorováním lidí bych tu mohl strávit hodiny.

Do Sanuru se vracíme jinou cestou – přes vesničku Bangli. Až do počátku 20. století bylo Bangli jedním z devíti balijských království. Dnes je věhlasné díky Pura Kehen, chrámu z 11. století. Chrám je postaven ve svahu, což mu přidává na impozantnosti.

Nutnost vystoupat několik desítek schodů ve mně působí jakobych opouštěl dolní svět a vstupoval do světa vyššího. Nedílnou součástí chrámu je gigantický banyán (fíkovník bengálsky), což je strom, pod nímž Buddha v indické Bodhgayi proseděl sedm dní poté, co dosáhl osvícení (a mimochodem jej najdete také na státním znaku Indonésie. Jedna ze svatyň v chrámu má 11 střech (meru) a jsou zde svatyně zasvěcené všem třem hlavním hinduistickým bohům – Brahmovi, Višnuovi i Šivovi. Sochy a výzdoba jsou prostě dechberoucí. Ten důraz na detail, hladké linie, symetrie, dokonalé provedení... Mají-li Balijci podobné uměleckě skvosty od nepaměti všude kolem sebe, vůbec se nedivím, že jsou v nich umělecké sklony tak hluboce zakořeněné.

Máme málo benzínu a benzínky nikde. Před odjezdem z Bangli proto zastavuju v krámku, kde se benzín prodává benzín po decilitrech z PETek. V jihovýchodní Asii, kde má každý skútr, je to běžná praxe, která už nás zachránila i v Malajsii a Thajsku.

Bangli opouštíme za soumraku, což znamená o něco stíženou cestu – úzké cesty jsou plné motorkářů, z nichž ti nejvíce bezstarostní ve tmě ani nesvítí. Dojet 35 km do Sanuru nám trvá hodinu a půl. Odměnou je nám ale skvělá večeře ve warungu Matahari Terbit, který jsem včera objevil. Jmenuje se po nejblížší pláži a stojí na křižovatce ulic Jalan By Pass Ngurah Rai a Jalan Hang Tuah, kousek od našeho resortu. Vlastní jej sympatická rodina, jejichž starší 12letá dcera pomáhá při obsluhování, jak je zde zvykem. Naše „hostina“ se skládá z obyčejných, ale výborných indonéských jídel – nasi goreng (smažená rýže), mie goreng (smažené nudle), salát rujak kuah pindang (krájené nezralé mango v pálivé rybí a krevetové omáčce s cukrem – viz také číslo 6 v 8 Traditional Balinese Foods You Must Try).
Diwangkara Holiday Villa Beach Resort • Sanur • Rp 650 000 / 1150 Kč staré auto
konečný stav: 178 104 km
nové auto
červené Suzuki Katana
SPZ: DK 678 D
počáteční stav: 249 923 km
11:40 • odjezd Sanur
12:35 – 14:20 • 36. km • Klungkung
15:05 – 16:40 • 60. km • Pura Besakih
17:45 – 18:05 • 84. km • Bangli
19:45 • 127. km • Sanur
     
Obětiny • chrám Besakih • Bali • Indonésie
     
Den 165 • pondělí 10. 11. 2014 • Ubud foto
UBYTOVÁNÍ DOPRAVA

Dnes se loučíme s našimi Čechy v resortu. Klukům budou chybět a ještě naposledy se s nimi chtějí koupat v moři. Jeden z nich, kolega fotograf Petr Háp, na svém webu z cesty po Jávě a Bali zveřejnil působivé fotky.

Městečko Ubud je kulturním centrem Bali. Před 15 lety jsem zde viděl první kečak, dnes tam jedeme také za kulturou, i když ještě nevíme co přesně si z jeho pestré nabídky vybereme. Pokud sledujete tento deník, poznáte, že za celou dobu jsme se ještě nikde tak neoddávali kultuře jako na Bali. Důvod je prostý – Bali je výjimečné nejen po stránce scenérií či architektury, ale také kultury. Nebo spíše – především kultury. Ať na Balijce nadávám jak chci – a že, obzvlášť při řízení, nadávám hodně –, vědomí o šíři kulturního dědictví, které střeží, mě vždy vrátí k pokoře a zahanbenému pokání. 

Ubud je dnes roztahané turistické centrum s nekonečnou nabídkou chrámů, hostelů, restaurací a kulturních představení. Na jednu stranu je tu turisty přesyceno. Jelikož se však řada aspektů balijské kultury promítá do každodenního života, nepůsobí to tak strašně: mnoho míst je krásně ozdobených nástěnnými plastickými reliéfy, mandalami z okvětních lísků, sochami, jež jsou často obaleny stuhami, či čerstvými květinami, a samozřejmě všudypřítomnými pouličními mističkami s obětinami canang sari. Ubud je zkrátka nechutně turistický, ale jaksi to nějak moc nevadí. Respektive – před 15 lety byl daleko klidnější a měl autentičtější atmosféru, ale díky jedinečnosti zdejší kultury zbylo i po těch letech komercionalizace stále ještě dost tradičnich balijských vjemů. Začínám litovat, že máme na Bali pouhý týden.

Parkujeme u Opičího lesa, ze kterého se za ta léta stala jedna z hlavních atrakcí města, kam se už dnes i platí vstupné (dřív se neplatilo). Ač nás Opičí les nezajímá a chceme se pohybovat hlavně v centru, skoro 1,5 km odsud, musíme parkovat až tady, protože jsme blíže nenašli parkovací místo – tak je Ubud přehlcen návštěvníky. Jedinečnost Ubudu podtrhují i rýžová políčka, které se nacházejí přímo vedle supermarketu Coco na ulici Jalan Hanoman, kousek od Opičího lesa (mimochodem dobré místo k dokoupení všelijakých zásob, včetně pekárny, ovoce, vinotéky a suvenýrů).

Na balijský standard jsou ubytování a strava v Ubudu drahé, podobně jako v Kutě a Sanuru. Téměř zde není možné narazit na obyčejné jídelny, kde by měli nasi goreng nebo bakso za pár fufníků. Cestou do centra míjíme Gyiatri, ubytování kde jsem před lety bydlel. Stále je to krásný dvůr s parádními zdobenými chatkami, jen už nejsou za pár dolarů.

U fotbalového hřiště, podstatně blíže centra, je několik volných parkovacích míst. Přeparkovávám sem auto. Výběrčí parkovného chce Rp 5000, ale stvrzenku mi dává jen na 3000. Ej, ty fiškusi. Tady máš tři a příště méně podfuků. Rozdíl jsou zanedbatelné 4 Kč, ale právě mávnutím rukou movitých turistů v podobných situacích se Balijci za ta léta naučili, že turistova peněženka snese vše, a tak dnes předražují téměř vždy a všude, leckdy o desítky dolarů.

Ubudský královský palác, nacházející se v samém srdci města, byl z velké části postaven po zemětřesení roku 1917. I přesto však je velmi příjemným místem pro pohroužené se do studia kamenosochařství a zahradničení – soch, kamenných reliéfů, různých výklenků, kvěin a stromů je zde požehnaně. Část paláce je stále obývaná královskou rodinou, ale velká část paláce je volně přístupná. Jedna z dalších pěkných ukázek, že architektura na Bali nemusí být středověká, aby byla působivá.

Podobně působivý je chrám Pura Saraswati dále v ulici Jalan Raya Ubud. Kromě nádvoří s několika svatyněmu zde mimo jiné visí masky na barong s vykulenýma očima, jeden ze symbolů Bali. Součástí paláce je i vodní jezírko, které k pravidelným večerním představením barongu vytváří skvělou atmosféru. Bylo by skvělé na představení zůstat. Máme ale jen jeden večer, proto jsme se nakonec rozhodli navštívit představení stínového divadla, které kluci ještě neviděli.

Už za tmy se vracíme k Opičímu lesu. Kousek od něj se nachází krámek Pondok Bamboo s obrazy, hudebními nástroji a loutkami, který se několikrát týdně večer mění v malé stínové divadlo wayang kulit. Doprostřed, na vyvýšené pódium, se postaví velké plátno a pod něj slaměný válec na zapichování loutek. Za plátno přijde otevřená bedna s loutkami, vedle níž bude sedět dalang (loutkoherec). A nakonec dva xylofóny, jež budou příběh doprovázet hudbou (ve větších prostorách se používá gamelan). Na plátno svítí zeshora světlo, které bude vytvářet stíny loutek. Ještě jednou zdůrazňuji, že toto vše se nachází ZA plátnem. Před plátnem je jediné – několik řad židlí.

S wayang kulit jsem se poprvé setkal v Yogyakartě na Jávě, kde mě zdejší klasické loutkové zpracování Rámajány nadchlo. V thajském Nakhon Si Thammarat bylo představení jiné. Nešlo o Rámajánu a kromě tradičních figur v něm hrál roli třeba i mobilní telefon, pečlivě vyřezaný z kůže stejně jako ostatní loutky. Nasmáli jsme se, i když jsme nerozuměli ani slovo.

Dnešní hodinové představení (20 – 21 h) je zase jiné. Jde opět o Rámajánu, která se indonéskou kulturou prolíná po staletí. Za starých času patřily mnohahodinové loutkové adaptace Rámajány mezi hlavní zdroj kulturního vyžití. Dalangové byli uctívaní, zvládnutí jejich řemesla bylo náročné. Dalang nejen mluví a pohybuje loutkami (v bojových scénách, kterými Rámajána oplývá, leckdy velmi dynamicky). Musí také ovládat chrastítko kepyak, které dává znamení hudebnímu doprovodu kdy začít hrát, nebo skončit.

Dnešní představení je tedy opět jiné, méně klasické. Dalang do textu vkládá i anglická slova a vtipy. Po thajské zkušenosti s překvapivě svěžím moderním zpracováním beru wayang kulit tak trochu jako živou formu, která se vyvíjí. Proto jsem s dnešní fúzí Rámajány, a představy dalanga jak ji přiblížit turistům, spokojen. Pokud byste však chtěli klasické představení, je třeba jít jinam.

Množství všelijakých nástrojů v obchodě kluky nadchlo, takže si po představení ještě asi půl hodiny hrají na různé gongy, xylofóny a bubínky. Škoda, že jsou všechny nástroje tak objemné. Někdy budeme zkrátka muset na Bali zavítat na delší dobu a s většími kufry.

Diwangkara Holiday Villa Beach Resort • Sanur • Rp 650 000 / 1150 Kč počáteční: 250 050 km
12:20 • odjezd Sanur
12:45 – 13:25 • 9. km • oběd
14:00 – 21:15 • 31. km • Ubud
22:00 • 57. km • Sanur
     
Dalang při představení stínového divadla wayang kulit • Ubud • Bali • Indonésie
     
Den 166 • úterý 11. 11. 2014 • Jatiluwih foto UBYTOVÁNÍ DOPRAVA

Dopolední koupání už se stalo rituálem, kdy se osvěžíme před většinou únavným výletem ve druhé polovině dne. Dnes to bude výlet obzvlášť poučný, jelikož se chystáme do hor na rýžová pole. Mimochodem Indonésie je po Číně a Indii třetím největším pěstitelem rýže na světě.

Na oběd se většinou zastavíme cestou. Vybíráme si náhodné warungy mimo hlavní turistická centra, a objevujeme tak nezvyklé pochoutky. Jako dnes v městečku Mengwi, kde na každém druhém warungu visí nápis „Babi Guling“. Jde o pečené vepřové, které dostáváme s porcí rýže, pálivou omáčkou (kluci bez) a kusem opečené kůže (viz číslo 1 v 8 Traditional Balinese Foods You Must Try). Docela dobré, ale nezvyklé, jelikož vepřové normálně nejíme. V každém případě vepřové v muslimské Indonésii je rouhání. Tedy bylo by, kdybychom se nenacházeli na hinduistickém ostrově. Později zjišťujeme, že pro Číňany je balijské babi guling vyhlášenou pochoutkou, kterou si nenechají ujít.

Cesta k rýžovým polím Jatiluwih je dlouhá. Opět jedeme průměrnou rychlostí 30 km/h, oblažování eskamotérskými kousky náměsíčných Balijců na skútrech. Odbočka na Jatiluwih je navíc špatně značená, a chvíli nám trvá, než se dostáváme znovu na trasu. Z hlavní cesty sjíždíme před vesničkou na 37. km silnice Jalan Raya Bedugul (8°20'24.9"S 115°11'20.1"E). Ocitáme se na úzké silničce páté třídy, kterou bychom měli jet ještě alespoň hodinu. Vidíme už ale první políčka, takže se zastavujeme občerstvit na místě s krásnou vyhlídkou.

Bali je neskutečně úrodné, a to nejen díky tropickém klimatu, ale i sopečnému podloží. Venkov, což je, kromě aglomerace kolem Kuty a Denpasaru, téměř celý ostrov, přímo raší zelení. Silnice se vine výš a výš do kopců. Je strašná, samá díra, k čemuž přispívá i nespočet zurčících potůčků, jež se během dešťů mění v dravé řeky strhávající vše. Vesničky jsou plné krásně zdobených domů a chrámů, všude kolem políčka s rýží, ale i zeleninou. 

Podle mapy tady vesnice nejde moc identifikovat – chybějí jim jména. Často je na ně odkazováno jménem okrsku plus jméno ulice. Takže ve vesnici v okrsku Jatiluwih, Jalan Batu Luwih Kawan, 8°21'47.4"S 115°08'01.8"E) zastavujeme u budky, kde platíme vstupné. Ano, rýžové terasy Jatiluwih jsou tak navštěvované, že místní začali turisty inkasovat. Beru to jako poplatek za znečištění vzduchu, které tu autem způsobujeme.

Z okraje vesnice na následujícím kopci (8°22'12.5"S 115°07'51.5"E) se naskýtá nejlepší výhled na rýžová políčka. Samozřejmě nejde o panenské místo. Je tu parkoviště, několik warungů a prodejny se suvenýry. Turisté sem většinou dorazí v mikrobusech, takže je zde rušno. To je ale u Tádž Mahálu taky. Pěkná místa zkrátka přitahují lidi. Komu to vadí, ať sem raději nejezdí. Už samotná jízda sem do hor však stojí za to, a svým způsobem byla působivější, než tento výhled. Takže doporučuju i pro ty, co nesnáší davy turistů.

Procházka mezi rýžovými políčky je vlastně procházkou vysokou trávou, jelikož rýže je travina. Na Bali se rýže pěstuje mokrou metodou – v políčkách zaplavených vodou, respektive zde na zaplavených terasách. Mezi terasami jsou vytvořeny cestičky, které se využívají pro kontrolu a pak během sklizně. Stejně jako na našich polích, i zde je bezpočet strašáků z hadrů a plechu, kteří mají zabránit vyzobávání rýžových zrnek ptáky.

Cestou zpět zastavujeme na několika dalších místech. Výhledů na rýžová políčka je tu bezpočet. Na jednom místě, se koupou místní malí kluci (nazí). Miki s Daník se k nim chětjí přidat, ale když zjišťují, že voda z bystrého potůčku je studená, jen tak se cachtají.

Jedeme nejen bez navigace, ale i bez mapy, jelikož žádná dostupná není dost podrobná (a pokud by byla, pochybuji, že by byla spolehlivá). Proto jedu „po čuchu“, odhadujíce kudy jsem to asi tak jel cestou tam. Ale znáte to. Cesta zpět je na opačnou stranu, takže je to vlastně úplně jiná cesta, protože dozadu se člověk cestou tam většinou nedívá. Odboček jsou tu desítky. Někde se pamatuju kudy jsem jel, někde už ne. Výsledkem je, že jsme se ztratili. Jedu tedy podle slunce na východ, protože vím, že tak musíme narazit na hlavní silnici, po které jsme přijeli. U hlavní silnice se vynořujeme v Pereanu, asi 10 km jižněji od místa, kde jsme cestou tam odbočovali.

Cesta zpět trvala skoro 2 hodiny, i když je to jen 60 km. Ještě že jsme se mohli těšit na náš oblíbený warung na křižovatce. Tentokrát zkoušíme jinou verzi rujak kuah pindang – se zralým mangem, a také tipat cantok (dušená zelenina s rýží a arašídovou omáčkou – viz číslo 8 v 8 Traditional Balinese Foods You Must Try). Kluci pak ještě v recepci hrají obří šachy, zatímco já usínám únavou.

Diwangkara Holiday Villa Beach Resort • Sanur • Rp 650 000 / 1150 Kč počáteční: 250 107 km
12:10 • odjezd Sanur
13:10 – 13:30 • 28. km • oběd, Mengwi
14:40 – 16:50 • 65. km • Jatiluwih
18:30 • 124. km • Sanur
     
Dozrávající rýže • Jatiluwih • Bali • Indonésie
     
Den 167 • středa 12. 11. 2014 • Goa Gajah, Gunung Kawi foto, Tirta Empul foto
UBYTOVÁNÍ DOPRAVA

Cestou na sever ke Sloní jeskyni z 11. století, projíždíme skrz Sukawati. Sukawati bylo dříve královským městem, dnes zde žije mnoho řemeslných umělců. Jakýmsi odrazem jejich slávy je pak Pasar Seni, dvoupatrový trh se suvenýry, který se přelévá i do okolních uliček. Pokud bychom v Sanuru nenarazili na přijatelné obchody, zajedeme zítra pro dárky sem.

Oběd. Vím, už zase jídlo. K Bali to ale patří. Dnešní warung v Masu, další vesničce, kde se vše točí kolem umění – tentokrát dřevořezby –, nabízí jednoduchá, ale skvělá jídla, jejichž součástí je slisovaná fermentovaná sója tempeh. Pochází z Indonésie a třeba v Malajsii je těžké na něj narazit. U nás se prodává tempeh přírodní, uzený, nebo smažený. Není tak známy jako tofu, další výrobek ze sóji, ale díky zkvašení obsahuje spoustu živin. A má výraznou chuť, na rozdíl od tofu, které je téměř bez chuti. Rýže, tempeh, tofu, sambal oelek (pálivá čili omáčka) – to je skvělá balijská klasika, která se dnes dá zrealizovat i v Čechách. Zde se podává v pěkných proutěných košíčcích vystlaných voskovým papírem ve tvaru květiny.

Ve vesničce Bedulu, v místě, kde se slévají dva potoky, a které tedy bylo považováno za posvátné, byla před více něž 1000 lety vytesána jeskyně. Těch několik desítek schodů, po kterých je třeba k jeskyni sestoupit, vede do zcela jiného světa. Zatímco parkoviště nahoře je obklopeno neodbytnými trhovci, kteří prodávají obvyklé balijské suvenýry, okolí jeskyně, posazené ve stráni, je krytým místem uprostřed bujné vegetace plné kvetoucích ibiškových keřů.

Hlavním účelem jeskyně bylo poskytovat klidný prostor pro meditace. Interiér samotné jeskyně, jak je u meditačních míst zvykem, je jednoduchý – tvoří prostor tvaru T, v jehož čele bylo vytesáno několik symetricky umístěných výklenků. Ve třech z nich, obklopeny mističkami s obětinami canang sari, se nacházejí šivaistické symboly plodnosti lingam a yoni, a socha Šivova syna Ganéši. 

Přesný původ jména Goa Gajah – Sloní jeskyně – není znám. Nicméně obrovská tvář vysekaná ve skále, jejímíž ústy se do jeskyně vstupuje, je považována za tvář slona. Kromě soch hinduistických bohů zde vykopávky odhalily budhistické vlivy pocházející až z 8. století n. l. Velká vodní nádrž na nádvoří pravděpodobně sloužila k nabírání a svěcení vody během obřadů. Nádrž byla dlouho zasypána, a teprve roku 1954 zde byly odkryty sochy, z nichž dnes do nádrže tryská voda.

Proplétáme se hustou spletí silniček, které propojují stejně hustou spleť vesniček a osad. Vlastně je obtížné poznat kde jedno sídlo končí a druhé začíná. A leckdy ani není poznat, že jsme ve vesnici – domy a obdělaná pole jsou tu poházeny ledabyle, na první pohled bez jakéhokoliv vztahu. Vjezd do Tampaksiringu, vesnice, kde strávíme zbytek dne, jsme proto ani nezaznamenali.

Okolí Ubudu je podobnými vesničkami prošpikováno. Jsme v oblasti starověkého království Pejeng, kde se v džungli a na svazích kopců nachází mnoho chrámů, svatyň a pousteven. A v Tampaksiringu stojí jedna z nejstarších a zároveň největších balijských památek – svatyně Gunung Kawi. To ovšem není vše. Už samotná stezka vedoucí ke svatyním stojí za ten namáhavý sestup k divokému korytu řeky Pakerisan, na jejichž březích se Gunung Kawi rozkládá. Vede podél rýžových políček napůl skrytých mezi palmami, avšak překrásně vytvarovaných do teras sestupujících k řece. Malebnější rýžová políčka jsem na Bali zatím neviděl.

Sestup je místy opravdu strmý, a těsně před řekou dokonce vede průrvou vytesanou hluboko ve skále. Za ní stezka ústí u mostu přes řeku, která rozděluje Gunung Kawi na dvě části – pět svatyň na východním břehu a čtyři na západním (plus jedna odlehlá asi 10 minut chůze na jiho-východ).

Svatyně byly vytesány v 11. století. Jsou vysoké 8 metrů a působí jako jakási miniaturní Ellora (komplex skalních chrámů v Indii). U svatyň na východním břehu bylo navíc do skály vytesáno několik meditačních místností – dnes zcela prázdných.

Přestože jde o jedno z nejvíce fascinujícíh míst na Bali, o jeho původu a skutečném významu je známo velmi málo. Někdo tvrdí, že šlo o pomníky, nebo dokonce hrobky, rodiny krále Udayany a královny Mahendradatty, kteří vládli Bali v 10. století. Jinde se zase dočteme, že zde byla královská rodina ubytována během chrámových oslav. A jedna verze dokonce tvrdí, že celý komplex vytvořil za jednu noc svými nehty legendární Kebo Iwa. Už jen kvůli těmto příběhům stojí za to Gunung Kawi vidět. A také... ano – ta překrásná rýžová políčka.

Necelé dva kilometry od Gunung Kawi se nachází vodní chrám Tirta Empul. Roku 962 zde byl objeven posvátný pramen, a od té doby se sem Balijci jezdí smočit, ať pro spirituální očištění, či k vyléčení chorob. Pramen je také hlavním zdrojem říčky Pakerisan, která protéká kolem Gunung Kawi.

Do chrámového komplexu se vstupuje přes bujnou zahradu s mnoha sochami, kde mimo jiné zrají pomela. Jakmile návštěvník projde půlenou branou, ocitne se na rozsáhlém nádvoří s velkou uvítací halou. Vedle je jezírko plné bílo-oranžových rybami, a také restaurace.

Vlastní koupací jezírka jsou za dalšími menšími branami, odděleny od zbytku nádvoří vysokými zdmi. Voda do jezírek tryská ze 13 zdobených chrličů, na každém z nich je položena mistička s obětinami. Poutníci nejprve obětují v hlavním chrámu a pak se přesunou do jezírka. Zde se pomodlí a ponoří hlavu do proudu. Před chrliči se tvoří fronty a někteří věřící si vodu z posvátného pramene berou i domů v PETkách. Jsou zde celé rodiny včetně dětí, všichni svátečně oblečeni a upraveni. Samozřejmostí jsou selfie, které si mnoho lidí fotí s různými sochami nebo pozadím.

K očistným účinkům pramene se váže legenda o králi Mayadenawaovi. Podle ní jméno Tampaksiring znamená „šikmá stopa“ – odkaz na příhodu, kdy Mayadenawa během útěku před bohem Indrou zanechal ve svahu otisk chodidla – brázdu, kde později vznikl Tampaksiring. O výjimečnosti místa svědčí i budova v kopci nad jezírkem. Působí moderně a okolí kolem ní je podezřele upravené. To proto, že jde o jeden ze šesti paláců indonéského prezidenta (2× Jakarta, 2× Bogor, Tampaksiring, Yogyakarta), kde svého času během pobytů na Bali přebýval i první indonéský prezident Sukarno

Cestou zpět, už za soumraku, projíždíme v Pejengu kolem rýžových políček. Jsou sklizená. Uzavřeli jsme tak celý vegetační cyklus rýže, jelikož za těch pár dní jsme na Bali viděli rýži ve všech vegetačních fázích – od čerstvě zasázených, přes zrající a zralé, až po sklizené. Úrodná sopečná půda a tropické klima zde umožňují celoroční sklizeň. A jako potvrzení plodnosti dnes večer poprvé od našeho příjezdu prší.

Diwangkara Holiday Villa Beach Resort • Sanur • Rp 650 000 / 1150 Kč počáteční: 250 231 km
12:00 • odjezd Sanur
12:45 – 13:30 • 20. km • oběd, Mas
13:40 – 14:20 • 25. km • Goa Gajah
15:00 – 17:45 • 40. km • Tampaksiring
19:05 • 81. km • Sanur
     
Svatyně královské rodiny • Gunung Kawi • Bali • Indonésie
     
Den 168 • čtvrtek 13. 11. 2014 • Sanur foto a Sukowati
UBYTOVÁNÍ  
Poslední den na Bali bude odpočinkový. Začínám velkými šachami v recepci, které si kluci chtěli zahrát už včera večer. Figurky jsou asi půlmetrové, takže je to pro ně doslova velká zábava. Obzvlášť pro Daníka, který si vymýšlí vlastní pravidla, aby to bylo ještě zábavnější.

Naposledy si užíváme pláž, moře, mangové a kokosové džusy, prostě vše, co už nebudeme mít. Po výborném obědě v Manik Organik, na stínné terase a s několik krabicemi hraček pro děti o pár ulic dál od Diwangkary, se brouzdáme po pláži. Je poměrně čístá a mělká, ideální pro děti. Až v dáli, kde se vlny lomí o korálový útes, začíná být větší hloubka. Na vlnách se houpou loďky s vahadly, kluci běhají po pláži, hrají si s kokosovými ořechy a honí raky poustevníky.

Pokoušíme se koupit suvenýry, ale bohužel narážíme jen na samé bezcenné a předražené cetky. Je tedy čas vyrazit směr Sukowati, jak jsme si říkali včera, když jsme projížděli tamějším trhem.

Do Sukowati dorážíme až kolem páté odpoledne, kdy už se trh pomalu zavírá. Na jednu stranu je to škoda, protože máme omezenější výběr. Na druhou stranu se ale trhovci snaží ještě na poslední chvíli prodat, takže jsou svolnější ke smlouvání, což by v jinou denní dobu nebylo možné.

Večer končíme v náhodně vybrané restauraci v Sanuru – je jich tu jako máku a všechny jsou na balijské poměry nekřesťansky drahé. Poslední večer je ale poslední večer. Máme však šťastnou ruku. Restaurace Swastika, údajně jedna z prvních, co byly v Sanuru otevřeny, je výborná. Dáváme si naše oblíbené indonéské dobroty jako satay, tempeh, laksu, nasi goreng – vše jednoduché, ale skvělé, porce obrovské, že se ani nedají sníst. Zdejší jidlo nám bude chybět.

A nejen to. Za celou dobu jsem si nevzpomněl abych vyfotil Diwangkaru – hlavně zdejší malebnou zahradu a svatyni, a taky náš domeček. Snažím se to tedy napravit večer, ale už je tma a navíc prší. Trochu mě to mrzí, protože se nám tady moc líbilo. Celou dobu mi to tady přišlo tak samozřejmé – vždyť kdy si člověk všímá hotelu kde bydlí? Ale teprve když máme odjíždět si uvědomuju, jak mi tohle příjemné místo bude chybět. Tak snad příště.
Diwangkara Holiday Villa Beach Resort • Sanur • Rp 650 000 / 1150 Kč  
     
Dokončení deníku (Malajsie) ►►►    

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit