Dnes se loučíme s našimi Čechy v resortu. Klukům budou chybět a ještě naposledy se s nimi chtějí koupat v moři. Jeden z nich, kolega fotograf Petr Háp, na svém webu z cesty po Jávě a Bali zveřejnil působivé fotky.

Městečko Ubud je kulturním centrem Bali. Před 15 lety jsem zde viděl první kečak, dnes tam jedeme také za kulturou, i když ještě nevíme co přesně si z jeho pestré nabídky vybereme. Pokud sledujete tento deník, poznáte, že za celou dobu jsme se ještě nikde tak neoddávali kultuře jako na Bali. Důvod je prostý – Bali je výjimečné nejen po stránce scenérií či architektury, ale také kultury. Nebo spíše – především kultury. Ať na Balijce nadávám jak chci – a že, obzvlášť při řízení, nadávám hodně –, vědomí o šíři kulturního dědictví, které střeží, mě vždy vrátí k pokoře a zahanbenému pokání. 

Ubud je dnes roztahané turistické centrum s nekonečnou nabídkou chrámů, hostelů, restaurací a kulturních představení. Na jednu stranu je tu turisty přesyceno. Jelikož se však řada aspektů balijské kultury promítá do každodenního života, nepůsobí to tak strašně: mnoho míst je krásně ozdobených nástěnnými plastickými reliéfy, mandalami z okvětních lísků, sochami, jež jsou často obaleny stuhami, či čerstvými květinami, a samozřejmě všudypřítomnými pouličními mističkami s obětinami canang sari. Ubud je zkrátka nechutně turistický, ale jaksi to nějak moc nevadí. Respektive – před 15 lety byl daleko klidnější a měl autentičtější atmosféru, ale díky jedinečnosti zdejší kultury zbylo i po těch letech komercionalizace stále ještě dost tradičnich balijských vjemů. Začínám litovat, že máme na Bali pouhý týden.

Parkujeme u Opičího lesa, ze kterého se za ta léta stala jedna z hlavních atrakcí města, kam se už dnes i platí vstupné (dřív se neplatilo). Ač nás Opičí les nezajímá a chceme se pohybovat hlavně v centru, skoro 1,5 km odsud, musíme parkovat až tady, protože jsme blíže nenašli parkovací místo – tak je Ubud přehlcen návštěvníky. Jedinečnost Ubudu podtrhují i rýžová políčka, které se nacházejí přímo vedle supermarketu Coco na ulici Jalan Hanoman, kousek od Opičího lesa (mimochodem dobré místo k dokoupení všelijakých zásob, včetně pekárny, ovoce, vinotéky a suvenýrů).

Na balijský standard jsou ubytování a strava v Ubudu drahé, podobně jako v Kutě a Sanuru. Téměř zde není možné narazit na obyčejné jídelny, kde by měli nasi goreng nebo bakso za pár fufníků. Cestou do centra míjíme Gyiatri, ubytování kde jsem před lety bydlel. Stále je to krásný dvůr s parádními zdobenými chatkami, jen už nejsou za pár dolarů.

U fotbalového hřiště, podstatně blíže centra, je několik volných parkovacích míst. Přeparkovávám sem auto. Výběrčí parkovného chce Rp 5000, ale stvrzenku mi dává jen na 3000. Ej, ty fiškusi. Tady máš tři a příště méně podfuků. Rozdíl jsou zanedbatelné 4 Kč, ale právě mávnutím rukou movitých turistů v podobných situacích se Balijci za ta léta naučili, že turistova peněženka snese vše, a tak dnes předražují téměř vždy a všude, leckdy o desítky dolarů.

Ubudský královský palác, nacházející se v samém srdci města, byl z velké části postaven po zemětřesení roku 1917. I přesto však je velmi příjemným místem pro pohroužené se do studia kamenosochařství a zahradničení – soch, kamenných reliéfů, různých výklenků, kvěin a stromů je zde požehnaně. Část paláce je stále obývaná královskou rodinou, ale velká část paláce je volně přístupná. Jedna z dalších pěkných ukázek, že architektura na Bali nemusí být středověká, aby byla působivá.

Podobně působivý je chrám Pura Saraswati dále v ulici Jalan Raya Ubud. Kromě nádvoří s několika svatyněmu zde mimo jiné visí masky na barong s vykulenýma očima, jeden ze symbolů Bali. Součástí paláce je i vodní jezírko, které k pravidelným večerním představením barongu vytváří skvělou atmosféru. Bylo by skvělé na představení zůstat. Máme ale jen jeden večer, proto jsme se nakonec rozhodli navštívit představení stínového divadla, které kluci ještě neviděli.

Už za tmy se vracíme k Opičímu lesu. Kousek od něj se nachází krámek Pondok Bamboo s obrazy, hudebními nástroji a loutkami, který se několikrát týdně večer mění v malé stínové divadlo wayang kulit. Doprostřed, na vyvýšené pódium, se postaví velké plátno a pod něj slaměný válec na zapichování loutek. Za plátno přijde otevřená bedna s loutkami, vedle níž bude sedět dalang (loutkoherec). A nakonec dva xylofóny, jež budou příběh doprovázet hudbou (ve větších prostorách se používá gamelan). Na plátno svítí zeshora světlo, které bude vytvářet stíny loutek. Ještě jednou zdůrazňuji, že toto vše se nachází ZA plátnem. Před plátnem je jediné – několik řad židlí.

S wayang kulit jsem se poprvé setkal v Yogyakartě na Jávě, kde mě zdejší klasické loutkové zpracování Rámajány nadchlo. V thajském Nakhon Si Thammarat bylo představení jiné. Nešlo o Rámajánu a kromě tradičních figur v něm hrál roli třeba i mobilní telefon, pečlivě vyřezaný z kůže stejně jako ostatní loutky. Nasmáli jsme se, i když jsme nerozuměli ani slovo.

Dnešní hodinové představení (20 – 21 h) je zase jiné. Jde opět o Rámajánu, která se indonéskou kulturou prolíná po staletí. Za starých času patřily mnohahodinové loutkové adaptace Rámajány mezi hlavní zdroj kulturního vyžití. Dalangové byli uctívaní, zvládnutí jejich řemesla bylo náročné. Dalang nejen mluví a pohybuje loutkami (v bojových scénách, kterými Rámajána oplývá, leckdy velmi dynamicky). Musí také ovládat chrastítko kepyak, které dává znamení hudebnímu doprovodu kdy začít hrát, nebo skončit.

Dnešní představení je tedy opět jiné, méně klasické. Dalang do textu vkládá i anglická slova a vtipy. Po thajské zkušenosti s překvapivě svěžím moderním zpracováním beru wayang kulit tak trochu jako živou formu, která se vyvíjí. Proto jsem s dnešní fúzí Rámajány, a představy dalanga jak ji přiblížit turistům, spokojen. Pokud byste však chtěli klasické představení, je třeba jít jinam.

Množství všelijakých nástrojů v obchodě kluky nadchlo, takže si po představení ještě asi půl hodiny hrají na různé gongy, xylofóny a bubínky. Škoda, že jsou všechny nástroje tak objemné. Někdy budeme zkrátka muset na Bali zavítat na delší dobu a s většími kufry.

Dopolední koupání už se stalo rituálem, kdy se osvěžíme před většinou únavným výletem ve druhé polovině dne. Dnes to bude výlet obzvlášť poučný, jelikož se chystáme do hor na rýžová pole. Mimochodem Indonésie je po Číně a Indii třetím největším pěstitelem rýže na světě.

Na oběd se většinou zastavíme cestou. Vybíráme si náhodné warungy mimo hlavní turistická centra, a objevujeme tak nezvyklé pochoutky. Jako dnes v městečku Mengwi, kde na každém druhém warungu visí nápis „Babi Guling“. Jde o pečené vepřové, které dostáváme s porcí rýže, pálivou omáčkou (kluci bez) a kusem opečené kůže (viz číslo 1 v 8 Traditional Balinese Foods You Must Try). Docela dobré, ale nezvyklé, jelikož vepřové normálně nejíme. V každém případě vepřové v muslimské Indonésii je rouhání. Tedy bylo by, kdybychom se nenacházeli na hinduistickém ostrově. Později zjišťujeme, že pro Číňany je balijské babi guling vyhlášenou pochoutkou, kterou si nenechají ujít.

Cesta k rýžovým polím Jatiluwih je dlouhá. Opět jedeme průměrnou rychlostí 30 km/h, oblažování eskamotérskými kousky náměsíčných Balijců na skútrech. Odbočka na Jatiluwih je navíc špatně značená, a chvíli nám trvá, než se dostáváme znovu na trasu. Z hlavní cesty sjíždíme před vesničkou na 37. km silnice Jalan Raya Bedugul (8°20'24.9"S 115°11'20.1"E). Ocitáme se na úzké silničce páté třídy, kterou bychom měli jet ještě alespoň hodinu. Vidíme už ale první políčka, takže se zastavujeme občerstvit na místě s krásnou vyhlídkou.

Bali je neskutečně úrodné, a to nejen díky tropickém klimatu, ale i sopečnému podloží. Venkov, což je, kromě aglomerace kolem Kuty a Denpasaru, téměř celý ostrov, přímo raší zelení. Silnice se vine výš a výš do kopců. Je strašná, samá díra, k čemuž přispívá i nespočet zurčících potůčků, jež se během dešťů mění v dravé řeky strhávající vše. Vesničky jsou plné krásně zdobených domů a chrámů, všude kolem políčka s rýží, ale i zeleninou. 

Podle mapy tady vesnice nejde moc identifikovat – chybějí jim jména. Často je na ně odkazováno jménem okrsku plus jméno ulice. Takže ve vesnici v okrsku Jatiluwih, Jalan Batu Luwih Kawan, 8°21'47.4"S 115°08'01.8"E) zastavujeme u budky, kde platíme vstupné. Ano, rýžové terasy Jatiluwih jsou tak navštěvované, že místní začali turisty inkasovat. Beru to jako poplatek za znečištění vzduchu, které tu autem způsobujeme.

Z okraje vesnice na následujícím kopci (8°22'12.5"S 115°07'51.5"E) se naskýtá nejlepší výhled na rýžová políčka. Samozřejmě nejde o panenské místo. Je tu parkoviště, několik warungů a prodejny se suvenýry. Turisté sem většinou dorazí v mikrobusech, takže je zde rušno. To je ale u Tádž Mahálu taky. Pěkná místa zkrátka přitahují lidi. Komu to vadí, ať sem raději nejezdí. Už samotná jízda sem do hor však stojí za to, a svým způsobem byla působivější, než tento výhled. Takže doporučuju i pro ty, co nesnáší davy turistů.

Procházka mezi rýžovými políčky je vlastně procházkou vysokou trávou, jelikož rýže je travina. Na Bali se rýže pěstuje mokrou metodou – v políčkách zaplavených vodou, respektive zde na zaplavených terasách. Mezi terasami jsou vytvořeny cestičky, které se využívají pro kontrolu a pak během sklizně. Stejně jako na našich polích, i zde je bezpočet strašáků z hadrů a plechu, kteří mají zabránit vyzobávání rýžových zrnek ptáky.

Cestou zpět zastavujeme na několika dalších místech. Výhledů na rýžová políčka je tu bezpočet. Na jednom místě, se koupou místní malí kluci (nazí). Miki s Daník se k nim chětjí přidat, ale když zjišťují, že voda z bystrého potůčku je studená, jen tak se cachtají.

Jedeme nejen bez navigace, ale i bez mapy, jelikož žádná dostupná není dost podrobná (a pokud by byla, pochybuji, že by byla spolehlivá). Proto jedu „po čuchu“, odhadujíce kudy jsem to asi tak jel cestou tam. Ale znáte to. Cesta zpět je na opačnou stranu, takže je to vlastně úplně jiná cesta, protože dozadu se člověk cestou tam většinou nedívá. Odboček jsou tu desítky. Někde se pamatuju kudy jsem jel, někde už ne. Výsledkem je, že jsme se ztratili. Jedu tedy podle slunce na východ, protože vím, že tak musíme narazit na hlavní silnici, po které jsme přijeli. U hlavní silnice se vynořujeme v Pereanu, asi 10 km jižněji od místa, kde jsme cestou tam odbočovali.

Cesta zpět trvala skoro 2 hodiny, i když je to jen 60 km. Ještě že jsme se mohli těšit na náš oblíbený warung na křižovatce. Tentokrát zkoušíme jinou verzi rujak kuah pindang – se zralým mangem, a také tipat cantok (dušená zelenina s rýží a arašídovou omáčkou – viz číslo 8 v 8 Traditional Balinese Foods You Must Try). Kluci pak ještě v recepci hrají obří šachy, zatímco já usínám únavou.

Cestou na sever ke Sloní jeskyni z 11. století, projíždíme skrz Sukawati. Sukawati bylo dříve královským městem, dnes zde žije mnoho řemeslných umělců. Jakýmsi odrazem jejich slávy je pak Pasar Seni, dvoupatrový trh se suvenýry, který se přelévá i do okolních uliček. Pokud bychom v Sanuru nenarazili na přijatelné obchody, zajedeme zítra pro dárky sem.

Oběd. Vím, už zase jídlo. K Bali to ale patří. Dnešní warung v Masu, další vesničce, kde se vše točí kolem umění – tentokrát dřevořezby –, nabízí jednoduchá, ale skvělá jídla, jejichž součástí je slisovaná fermentovaná sója tempeh. Pochází z Indonésie a třeba v Malajsii je těžké na něj narazit. U nás se prodává tempeh přírodní, uzený, nebo smažený. Není tak známy jako tofu, další výrobek ze sóji, ale díky zkvašení obsahuje spoustu živin. A má výraznou chuť, na rozdíl od tofu, které je téměř bez chuti. Rýže, tempeh, tofu, sambal oelek (pálivá čili omáčka) – to je skvělá balijská klasika, která se dnes dá zrealizovat i v Čechách. Zde se podává v pěkných proutěných košíčcích vystlaných voskovým papírem ve tvaru květiny.

Ve vesničce Bedulu, v místě, kde se slévají dva potoky, a které tedy bylo považováno za posvátné, byla před více něž 1000 lety vytesána jeskyně. Těch několik desítek schodů, po kterých je třeba k jeskyni sestoupit, vede do zcela jiného světa. Zatímco parkoviště nahoře je obklopeno neodbytnými trhovci, kteří prodávají obvyklé balijské suvenýry, okolí jeskyně, posazené ve stráni, je krytým místem uprostřed bujné vegetace plné kvetoucích ibiškových keřů.

Hlavním účelem jeskyně bylo poskytovat klidný prostor pro meditace. Interiér samotné jeskyně, jak je u meditačních míst zvykem, je jednoduchý – tvoří prostor tvaru T, v jehož čele bylo vytesáno několik symetricky umístěných výklenků. Ve třech z nich, obklopeny mističkami s obětinami canang sari, se nacházejí šivaistické symboly plodnosti lingam a yoni, a socha Šivova syna Ganéši. 

Přesný původ jména Goa Gajah – Sloní jeskyně – není znám. Nicméně obrovská tvář vysekaná ve skále, jejímíž ústy se do jeskyně vstupuje, je považována za tvář slona. Kromě soch hinduistických bohů zde vykopávky odhalily budhistické vlivy pocházející až z 8. století n. l. Velká vodní nádrž na nádvoří pravděpodobně sloužila k nabírání a svěcení vody během obřadů. Nádrž byla dlouho zasypána, a teprve roku 1954 zde byly odkryty sochy, z nichž dnes do nádrže tryská voda.

Proplétáme se hustou spletí silniček, které propojují stejně hustou spleť vesniček a osad. Vlastně je obtížné poznat kde jedno sídlo končí a druhé začíná. A leckdy ani není poznat, že jsme ve vesnici – domy a obdělaná pole jsou tu poházeny ledabyle, na první pohled bez jakéhokoliv vztahu. Vjezd do Tampaksiringu, vesnice, kde strávíme zbytek dne, jsme proto ani nezaznamenali.

Okolí Ubudu je podobnými vesničkami prošpikováno. Jsme v oblasti starověkého království Pejeng, kde se v džungli a na svazích kopců nachází mnoho chrámů, svatyň a pousteven. A v Tampaksiringu stojí jedna z nejstarších a zároveň největších balijských památek – svatyně Gunung Kawi. To ovšem není vše. Už samotná stezka vedoucí ke svatyním stojí za ten namáhavý sestup k divokému korytu řeky Pakerisan, na jejichž březích se Gunung Kawi rozkládá. Vede podél rýžových políček napůl skrytých mezi palmami, avšak překrásně vytvarovaných do teras sestupujících k řece. Malebnější rýžová políčka jsem na Bali zatím neviděl.

Sestup je místy opravdu strmý, a těsně před řekou dokonce vede průrvou vytesanou hluboko ve skále. Za ní stezka ústí u mostu přes řeku, která rozděluje Gunung Kawi na dvě části – pět svatyň na východním břehu a čtyři na západním (plus jedna odlehlá asi 10 minut chůze na jiho-východ).

Svatyně byly vytesány v 11. století. Jsou vysoké 8 metrů a působí jako jakási miniaturní Ellora (komplex skalních chrámů v Indii). U svatyň na východním břehu bylo navíc do skály vytesáno několik meditačních místností – dnes zcela prázdných.

Přestože jde o jedno z nejvíce fascinujícíh míst na Bali, o jeho původu a skutečném významu je známo velmi málo. Někdo tvrdí, že šlo o pomníky, nebo dokonce hrobky, rodiny krále Udayany a královny Mahendradatty, kteří vládli Bali v 10. století. Jinde se zase dočteme, že zde byla královská rodina ubytována během chrámových oslav. A jedna verze dokonce tvrdí, že celý komplex vytvořil za jednu noc svými nehty legendární Kebo Iwa. Už jen kvůli těmto příběhům stojí za to Gunung Kawi vidět. A také... ano – ta překrásná rýžová políčka.

Necelé dva kilometry od Gunung Kawi se nachází vodní chrám Tirta Empul. Roku 962 zde byl objeven posvátný pramen, a od té doby se sem Balijci jezdí smočit, ať pro spirituální očištění, či k vyléčení chorob. Pramen je také hlavním zdrojem říčky Pakerisan, která protéká kolem Gunung Kawi.

Do chrámového komplexu se vstupuje přes bujnou zahradu s mnoha sochami, kde mimo jiné zrají pomela. Jakmile návštěvník projde půlenou branou, ocitne se na rozsáhlém nádvoří s velkou uvítací halou. Vedle je jezírko plné bílo-oranžových rybami, a také restaurace.

Vlastní koupací jezírka jsou za dalšími menšími branami, odděleny od zbytku nádvoří vysokými zdmi. Voda do jezírek tryská ze 13 zdobených chrličů, na každém z nich je položena mistička s obětinami. Poutníci nejprve obětují v hlavním chrámu a pak se přesunou do jezírka. Zde se pomodlí a ponoří hlavu do proudu. Před chrliči se tvoří fronty a někteří věřící si vodu z posvátného pramene berou i domů v PETkách. Jsou zde celé rodiny včetně dětí, všichni svátečně oblečeni a upraveni. Samozřejmostí jsou selfie, které si mnoho lidí fotí s různými sochami nebo pozadím.

K očistným účinkům pramene se váže legenda o králi Mayadenawaovi. Podle ní jméno Tampaksiring znamená „šikmá stopa“ – odkaz na příhodu, kdy Mayadenawa během útěku před bohem Indrou zanechal ve svahu otisk chodidla – brázdu, kde později vznikl Tampaksiring. O výjimečnosti místa svědčí i budova v kopci nad jezírkem. Působí moderně a okolí kolem ní je podezřele upravené. To proto, že jde o jeden ze šesti paláců indonéského prezidenta (2× Jakarta, 2× Bogor, Tampaksiring, Yogyakarta), kde svého času během pobytů na Bali přebýval i první indonéský prezident Sukarno. 

Cestou zpět, už za soumraku, projíždíme v Pejengu kolem rýžových políček. Jsou sklizená. Uzavřeli jsme tak celý vegetační cyklus rýže, jelikož za těch pár dní jsme na Bali viděli rýži ve všech vegetačních fázích – od čerstvě zasázených, přes zrající a zralé, až po sklizené. Úrodná sopečná půda a tropické klima zde umožňují celoroční sklizeň. A jako potvrzení plodnosti dnes večer poprvé od našeho příjezdu prší.