TOPlist

Kalábrie

Kalábrie: Capo Vaticano, Pizzo, Tropea.

Fotografie jsou v přípravě. Ceny ubytování uvádím za celou rodinu (2 dospělí a děti 7 a 9 let).

     
Den 14 • pátek 15. 9. 2017 – Tropea foto UBYTOVÁNÍ  
Odpočinkový den na ose stan-pláž. K moři to máme 30 metrů, mořské vlny nás téměř omývají a příboj uspává. Stání na stany v kempu jsou chráněná stromy, nebo černou sítí, je zde malý obchod, jídelna a vchod přímo na pláž. Většinu hostů jsou Italové, pak Němci, Holanďané. Jedna česká rodinka je zde s karavanem. Jelikož se sezóna chýli ke konci, zhruba třetina stání není obsazena.

Pláž tvoří ta správná kombinace jemného písku a oblázků. Z jedné strany je ohraničena skalní bariérou, z druhé vysokým bělostným skalním ostrohem. Ostroh vyrůstá přímo z pláže, a obzvlášť prozkoumávání jeho rozeklaných průrev je pro kluky velkým dobrodružstvím. Skála je jedním ze přírodních i duchovních symbolů Tropey – na jejím vrcholu stojí kostel Santuario de Santa Maria dell′Isola s velkou zahradou. Více o něm později.

Na vyvýšené terase v kempu je skvělé posezení pod porostlými pergolami výborné – místo pro večeři. Kromě nákupu v supermarketu ve městě jsme se celý den nehnuli z pláže a kempu, ale večer už je nám tu těsno. Centrum Tropei se tyčí na skále nad námi. Z kempu je to kousek – přes silnici k úpatí skály a pak vyšlapat 110 schodů do centra. Zapadající slunce zbarvuje domy nad námi do medova. Neváháme a za chvíli jsme nahoře, právě včas na další západ slunce za Stromboli.

Centrum je plné korzujících turistů. V teplém podvečeru lákají kavárny, restaurace i obchůdky k návštěvě a posezení. Dobré kávě a granitě (máta, jahoda) nelze odolat.
kemp Marina del Convento • Tropea, Kalábrie • 24 euro  
     
Piazza Ercole • Tropea • Kalábrie
     
Den 15 • sobota 16. 9. 2017 – Tropea foto a Pizzo foto UBYTOVÁNÍ  
Vidina výborného čerstvého pečivo mi dodává energii, abych ještě před snídaní vyběhl schody do pekárny ve městě na pěší zóně Via Umberto I. K tomu voňavá mortadela, nakládané olivy a lilek, a čerstvý sýr – středomořská snídaně jedna báseň.

Pobyt v Itálii je pro nás kromě moře a slunce také kulinářským zážitkem. A jeden z nich máme přímo za rohem: sousední městečko Pizzo je totiž rodištěm jednoho z nejznámějších italských zákusků – tartufa. Ale to není vše, čím je Pizzo zajímavé.

Vzdálené 45 km, necelou hodinu jízdy po okresce, Pizzo sdílí s Tropeou fantastickou polohu na útese nad mořem. Pláž ve městě je malinká a roztomilá, stejně jako další, ještě roztomilejší a od moře kamenným valem perfektně chráněná pláž Spiaggia libera Chiesa di Piedigrotta 2 km za městem. Bohužel sebou nemáme plavky. Ani v duchu nás nenapadlo, jak pěkné tu bude koupání. Jsme zde totiž kvůli kostelíku, podle kterého je pláž nazvaná.

Chiesetta di Piedigrotta, skalní kostelík se sochami od křesťanských světců po Fidela Castra, je zajimavým zjevem. O jeho příběhu je nejvhodnější nechat promluvit informační tabule u vchodu:

„V historii kostela se prolíná legenda se skutečnost. Roku 1665 se zde podle legendy dostala neapolská nákladní loď, převážející kromě zoží i obraz Madonny z Piedigrotta, do silné bouře. Kapitán se i s posádkou začal před obrazem modlit, loď přesto ztroskotala, avšak celé posádce se podařilo dostat na břeh. Spolu s posádkou byl vyplaven i obraz. Dvě následující bouře obraz odnesly, ten se však vždy vrátil na břeh na stejné místo. Ztroskotanci si tuto skutečnost vyvětlili jako Madonnino přání zde zůstat, proto zvětšili jeskyni, která se nacházela přímo u místa ztroskotání a zasvětili ji Madonně.

Na konci 19. století pak místní umělec Angelo Barone jeskyni dále rozšířil a začal otesávat skalních bloky v jeskyni. Výsledkem byly výjimečné sochy inspirované jeho fantazií a hlubokou vírou. Takto pokračoval několik let, stejně jako jeho syn Alfonso, který věnoval práci v jeskyni 40 let. Ve 2. polovině 20. století Alfonsův synovec Giorgio některé poničené sochy opravil a přidal medailony papeže Jana a prezidenta Kennedyho.“

Původní jeskyně byla nejen rozšířena, ale také uzavřena cihlovou čelní stěnou a okna později zamřížována. Nebýt kříže na skalní střeše, řekl bych, že jde o vysloužilé vězení. Nenechte se však zmýlit fasádou. Uvnitř narazíte na kaleidoskop soch světců, rybářů, panorama pouštního města, včetně velbloudů, sochy panny Marie s Ježíškem, Ježíše se srdcem, ale také oltáře, plastické reliéfy na stěnách (včetně Kennedyho a papeže Jana, Castra jsme nenašli) a barevné fresky. Kluci se nějakou dobu cachtají v zátoce a pak vyrážíme zpět do Pizza – za tartufem.

Uličky starého Pizza jsou ještě užší a strmější než v Tropey. Centrum města se tyčí na skále a z hlavního náměstí (Piazza della Republica) je překrásný výhled na moře a písečnou pláž. Náměstí sousedí s Castello Murat, bytelně opevněným hradem z 15. století, a samozřejmě jsou zde kavárny a restaurace. Kromě výborné kávy a běžných pamlsků nabízejí všechny tartufo, chloubu města.
 
Tartufo znamená v italštině lanýž – jde o odkaz na tvar a barvu tohoto zmrzlinového dezertu. Jak se dočtete na poutačích u každé druhé kavárny, tartufo vzniklo zcela náhodou kolem roku 1952. Cukrář Don Pippo během příprav jedné svatební hostiny zjistil, že mu došly formy na zmrzlinu. Použil tedy dlaně, do nichž dal po malé porci dvou různých zmrzlin, obalil v rozpuštěné čokoládě, zabalil do pocukrovaného papíru a nechal vychladit.

A jak tedy chutná tartufo v jeho rodišti? Můžete si vybrat klasické Tartufo Nero s lískooříškovou a čokoládovou zmrzlinou, a tekutou čokoládou uprostřed, Tartufo Bianco s mléčnou, čokoládovou a kávovou zmrzlinou, a nutellou, Tartufo al Pistacchio s mléčnou a pistáciovou zmrzlinou, či Tartufo Nocciolino s lískooříškovou a kávovou zmrzlinou. Stejně jako u zmrzliny je poznat, že zdejší přísady jsou prvotřídní a cukrářské zkušenosti velké. Takže – jednička s hvězdičkou.

Podvečerní Tropea nás nepřestává fascinovat. Kamenné domy, zapadajícím sluncem zbarvené do medova, mění s příchodem šera a rozsvícením lamp barvu do žluto-oranžova. Tohle město je jak stvořené pro posezení s kávou a granitou (tentokrát opuncie a jahoda).
kemp Marina del Convento • Tropea, Kalábrie • 24 euro  
     
Chiesa di Piedigrotta • Pizzo • Kalábrie
     
Den 16 • neděle 17. 9. 2017 – Tropea foto a Capo Vaticano foto UBYTOVÁNÍ  
Okolí Tropey je známé krásnými písečnými plážemi a tyrkysovým mořem jako z Karibiku. Tropea sama všem těm reklamním fotografiím z katalogů cestovních kanceláří dává za pravdu. Jsou zde však i pláže, které jsou stejně krásné a přitom téměř opuštěné – dá se na ně totiž dostat pouze člunem nebo krkolomnými stezkami podél skalních srázů. Dnes zkusíme navštívit jednu z nich.

Skalní mys Capo Vaticano se tyčí do výšky 124 m nad mořem asi 12 km jižně od Tropey. Autem jsme na místě za 25 minut. Roku 1885 zde byl vybudován maják, dodnes funkční, ale veřejnosti nepřístupný. 

Po okraji skály vede stezka s výhledem na Tyrhénské moře a sopečné Liparské ostrovy. Před námi se rozprostírá záliv Groticelle s bělostnými plážemi. Přímo pod námi se na vlnách houpu čluny, a výletníci se koupají v tyrkysové moři tak průzračném, že můžeme dohlédnout až na dno. Téměř stejně jako pohled na moře nás zaujal zápas hada a myši, který se odehrává u kraje silnice. Vybojováno je za 5 minut – myš vyhrála.

Moře se zde zařezává hluboko do skály, takže vytvořilo „prsty“ vystupující desítky metrů do moře. Mezi prsty vznikly písečné pláže, nepřístupné zeshora, dostupné pouze po moři. Mapa však ukazuje stezky, po nichž by mělo být možné se minimálně ke dvěma plážím dostat. Vydáváme se na průzkum.

Ulice Località Belvedere vede podél honosných vil naskládaných jedna vedle druhé. První stezka schází dolů v místech, kde stojí jedna z vil. Není zde žádná ulička, kterou by se dalo ke stezce dostat, stezka bude tedy soukromá a pro nás je pasé. 

Ulice nás vede dál za vily, kde přicházíme k parku Belvedere s vyhlídkou. Zde by měla začínat druhá stezka. Nacházíme však jen plot, stezka je tedy minulostí. S malými dětmi se nám nechce za každou cenu zjišťovat, jestli by přeci jen nebylo možné se přes trnité opuncie a rozeklané skály dostat dolů, tak si alespoň děláme obědový piknik.

S koupáním v moři to však nevzdáváme a usídlujeme se na čisté, dlouhé, a proto poměrně prázdné, pláži Tono. Pláž je využívána okolními hotely, avšak je u ní poměrně velké veřejné parkoviště (teď zející prázdnotou).

Stejně jako pláže v Tropey a Pizzu, i Tono má, kromě bělostného písku, pouhých pár desítek metrů od břehu dlouhou skalní bariéru. Část bariéry je pod mořem, takže v hloubce může člověk najednou stát na kameni. A část je nad vodou, což z ní činí vděčný objekt zkoumání, obzvlášť pro děti, když je přestane bavit skotačit ve vodě nebo stavět hrady z písku.

Dnes je náš poslední den v Tropey, navečer proto jdem napravit poslední dluh – ještě jsme nevystoupali na skálu ke kostelu Santuario de Santa Maria dell′Isola. Mohutný osamocený skalní ostroh stojí přímo nad pláží, zcela odděleně od skálního masivu, na které se rozprostírá Tropea. Je vlastně jakousi předsunutou mořskou hlídkou a bylo by to skvělé místo pro maják. Místo něj však zde stojí kostel s velkou zahradou. Od 7. století tu byla poustevna a v 11. století již celá mnišská komunita. Dnešní stavba však působí moderně – roku 1905 prošel kostel po silném zemětřesení rekonstrukcí.

Poslední večeře, opět v příjemném, medově zbarveném kamenném centru města, je ve znamení místních specialit. Terrone (hovorový výraz pro obyvatele z jihu Itálie) jsou masové kuličky, s cibulí, smaženými bramborami a pomazánkou z pálivé klobásy 'nduja. A vuci di mare (doslova „k moři“) zase smažené kalamáry, krevety a ančovičky. Obojí skvělé, i když hodně mastné. 'Nduja nás tak zaujala, že si ji musíme koupit domů. A co jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít? Ano – kávu, granitu (dnes bergamot a cedr) a zmrzlinu.
kemp Marina del Convento • Tropea, Kalábrie • 24 euro  
     
Pláž Praia i Focu • Capo Vaticano • Kalábrie
     
Den 17 • pondělí 18. 9. 2017 – přesun Tropea – Boloňa UBYTOVÁNÍ DOPRAVA
Kalábrie je nádherná a nechce se nám odsud. Den odjezdu však bohužel nastal právě dnes. Balíme stan, naposledy se procházíme po pláži, a vyrážíme na 2000 km dlouhou cestu domů. Přerušíme ji pouze přenocováním u Boloni.

Behem pobytu jsme si říkali co bychom rádi koupili domů. Samozřejmě bylo pořád dost času. Teď už čas není a my nemáme skoro nic. Od zelináře u silnice mezi Tropeou a Pizzem kupujeme čili papričky a hlavně několik kilo místní červené cibule (je tak sladká a lahodná, že jsme si dávali ke snídani nebo večeři snad každý druhý den). Zaujal nás i místní ovocný alkohol – limetkový a bargamotový likér, a samozřejmě sambuca. Část kupujeme v supermarketu v Pizzu, spolu s 'ndujou, část v Careffouru až v Cosenze.

Z Cosenzy už jedeme prakticky bez přestávky, neuvažuju-li pauzy na protáhnutí a kafe. U Neapole míjíme mohutný Vesuv, dálnice nás dál vede nížínami podél Říma a Florencie. Pečlivě počítáme tunely. Za Florencií, už za tmy, vjiždíme do hor, a před Boloní sjiždíme z dálnice na Cartiera di Sesti Rastignano, kde přenocováváme. Podle SPZ aut před hotelem jde evidentně o oblíbené místo Čechů (i Moraváků).
THP Bologna • Carteria di Sesto Rastignano • 50 euro 3583. km • 10:00 • odjezd Tropea
3709. km • tankování Cosenza • 40,30 Kč/l (N95)
4193. km
 • tankování Cosenza • 40,83 Kč/l (N95)
4600. km • 23:30 • Cartiera di Sesti Rastignano
     
Stromboli • Tropea • Kalábrie
     
Den 18 • úterý 19. 9. 2017 – přesun Boloňa – ČR   DOPRAVA
Prší a je kolem 18 °C. Kde ja konec prosluněné Sicílii a Kalábrii? Tankujeme v deštěm uplakané Boloni a vyrážíme na sever, směr Verona, Bolzano a Brenerský průsmyk. Déšť nás doprovází prakticky celou cestu po Itálii, Rakousku i Německu.

Jako cestou na jih, i tentokrát je předělem průjezd Alpami. Podobně jako v Zemanově filmu Cesta do pravěku, kde mlha označovala hranici mezi jednotlivými geologickými epochami vývoje Země, i pro nás je mlha symbolem – rozloučení se slunnou subtropickou Itálií, a návratem do středoevropského mírného pásma.

Právě kvůli těmto pocitům mám osobně rád pomalé cestování po zemi. Díky pomalému přesunu si přirozeněji zvykám na změny okolí, a díky dlouhé jízdě dokážu daleko lépe pocítit, jak skutečně daleko jsem od domova – snadněji si představím překonáni 100 km za hodinu, než 1000 km za stejnou dobu. A pak je tu nezávislost. Nic nepřekoná možnost přizpůsobit se situaci, a vydat se kam chci a kdy chci, i když jsem 2500 km od domova – jako třeba na Sicílii či v Kalábrii.

P.S.: Z Agrigenta na Sicílii do Prahy jsme napočítali 198 tunelů, z toho 44 na Sicílii a 1 v ČR. 
  4600. km • 10:10 • odjezd Cartiera di Sesti Rastignano
4606. km • tankování Boloňa • 40,30 Kč/l (N95)
5108. km • tankování Angath, Rakousko • 31,59 Kč/l (N95)
5662. km • 23:20 • doma