Teprve ráno můžeme opravdu ocenit jak kreativně je vystavěn a zařízen náš hostel. Několik propojeních domečku, spousta dřevěných soch, keramických plastik, kovových dveřmích klepadel, keřů, samorostů, rostlin, posezení, zákoutí, jezírko s rybami, ozdoby... prostě kreativní úlet.

V centru narážíme na řetez prodejen s barevnou cuktovou vatou – ne však vata jako u nás, nýbrž ve formě nudlí. Jde o sladký dezert roti sai mai, který se podává v tenkém roti (placka). Ayutthaya je také známá svými kapotovanými tuktuky – pestrobarevnými, a někdy pokreslenými kreativní reklamou na město.

Historické centrum je vlastně ostrovem mezi řekami Chao Phraya, Lopburi a Pasak. Na pěší pochůzky je však příliš rozlehlé, proto je zde velmí oblíbené půjčování kol. V porovnání s minulou návštěvou zde vznikly cyklostezky, ovšem vybudované tak trochu po asijsku: aby se vlk nažral a koza zůstala celá prostě zúžili silnice a namalovali nové pruhy.

Starobylá Ayutthaya je pýchou Thajska – jde o dosud nejdéle trvající říši na území Thajska (přes 400 let od poloviny 14. do konce 18. století). Éru prosperity Ayutthai ukončily barmské nájezdy, které roku 1767 město vyplenily a říše se rozpadla, z velké Autthyai se dochovaly pouhé ruiny. Éra současné dynsatie Chakri začala o nějakých 100 let později, a vládou současného krále Rámy X. Vajiralongkorna pokračuje dodnes.

Nejposvátnější chrám královského paláce v Ayutthayi byl Wat Phra Si Sanphet, proto i my svou prohlídku začínáme zde. Chrám poznáte podle trojice typických zvonovitých stup ayutthayského období. Barmánci chrám zničili a roztavili všechno zlato. Rekonstruován do dnešní podoby byl v polovině 20. století.

Chrám se stal symbolem Ayutthai a pod náporem turistů trpěl tak, město zákázalo vstupu do bezprostřední blízkosti stup (ještě před deseti to bylo možné). Phra Si Sanphet byl také přeobrazem pro Chrám smaragdového buddhy v Bangkoku (Wat Phra Kaew). Původní komplex královského paláce paláce byl rozlehlý, takže dnešní chrám zahrnuje nejen tři centrální stupy, ale spousty dalších, mezi nimiž je možné se procházet po cestičkách jako v parku.

Sousední Vihan Phra Mongkol Bopit je trochu jiného ražení. Na první pohled vypadá jako moderní chrám s typickou zlatočervenou střechou zakončenou lamyongy (zdobné ukončení chrámové střechy, většinou pozlacené, jež se vine jako planoucí had). Pochází však z 1. poloviny 17. století a roku 1767 byl také zničen Barmánci. Rekonstruován byl ve spolupráci s Barmou – barmský ministerský předseda na rekonstrukci přispěl během oficinální návštěvy v roce 1956. Phra Mongkol Bopit je s výškou 12,5 metru jedním z největších buddhů v Thajsku.

Naresuanova ulice, pojmenovaná po ayutthajském králi Naresuanovi Velkém, jenž se na sklonku 16. století proslavil vymaněním Ayutthai z područí barmského království Taungoo, je dnes jednou z tepen Ayutthai vinoucí se jako had Naga mezi hlavními památkami města. A je to zároveň místo, kde v Ayutthai uvidíte nejvíc slonů – s turisty v sedle. Projíždky na těchto „bitevnících“ minulých století – sloni byli používání jako tanky k prolomení nepřátelských řad a nastolení chaosu – jsou mezi turisty stále oblíbenější, i když se stále více ozývají hlasy, že sloni patří do přírody a nejsou turistickou atrakcí.

Přes ulici od Phra Mongkol Bopit, na břehu jezera Bung Phra Ram, stojí zase trochu jiný chrám – Wat Phra Ram s hlavní stupu v khmérském stylu. Postavit jej nechal král Ramesuan v době rané Autthayi (1369) na místě kremace svého otce krále U-thonga. Chrám měl původně 7 modlitebních sálů a 28 pagod. Dnes je nejvýraznějším prvkem khmérská stupa zdobená sochami vytesanými do kamene. 

Zde na thajských planinách, vzdálených od milosrdného mořského vánku, je přes den vedro a dusno. Neustále je třeba pít a chránit se před sluncem, což je v Ayutthai, jejíž atrakce jsou v především v exteriérech rozesetých na ploše několika kilometrů čtverečních, dost obtížné. U Wat Mahathat, kam přejíždíme, si proto všichni hned kupujeme ledové pití. Do chrámu se však s pitím nemůže, jelikož Thajci jsou zvyklí všude odhazovat odpadky.

Wat Mahathat je asi nejvíce známý hlavou buddhy zarostlou ve stromě, avšak chrám z roku 1369 toho nabízí daleko více. Modlitební haly samozřejmě zachované nejsou, ze základů budov, v nichž je posazeno několik buddhů, je ale možné si udělat alespoň matnou představu o původní podobě. V chrámu to docela žije – několik stup se opravuje, po trávnících jsou nataženy zavlažovací hadice a někteří buddhové jsou zahaleni ve žlutých hávech. Mahathat byl královským chrámem, kde se odehrávalo mnoho důležitých ceremonií a byly zde uchovány i buddhovy ostatky (Wat Maha That znamená Klášter velké relikvie).

Přejíždíme mimo ostrov k rozsáhlému a právě rekonstruovanému Wat Chai Watthanaram. Před chrámem je několk půjčoven tradičních kostýmů – v kostýmech se tu lidé nejen prochází a fotí, ale i natáči. Chrám je velmi fotogenický, a není divu, jak píše Wikipedia:

„Struktura Wat Chaiwatthanaram odráží buddhistický světový názor, jak je popsán již v Traiphum Phra Ruang, „třech světech krále Ruanga“ ze 14. století: Velký „Prang Prathan“, který stojí uprostřed, symbolizuje horu Meru (thajsky: เขา พระสุเมรุ – Khao Phra Sumen), který tvoří centrální osu tradičního světa (Kamaphum – กาม ภูมิ). Kolem ní leží čtyři kontinenty (čtyři malé prangy), které plavou ve čtyřech směrech ve světovém moři (นที สีทันดร). Na jednom z kontinentů, Chomphutawip (ชมพูทวีป), lidé žijí. Obdélníkový průchod je vnější hranicí světa, „Železnými horami“ (กำแพงจักรวาล).“

Poslední zastávkou v Ayutthai je Wat Yai Chaimongkol s 10metrovým ležícím buddhou, který má chodilda pokryta zlatými lístky. Klukům zde kupujeme thajské a žluté královské vlajky.

Je čas se vydat směr provincie Kanchanaburi na západě Thajska, kam se chceme podívat do několika národních parků. Cestou však ještě stavíme v Bang Pa-In, extravagantním královském paláci 20 km jižně od Ayutthai.

Bang Pa-In je zvláštní místo. V rozsáhlém komplexu zasazeném do zelených zahrad na břehu řeky Chao Phraya, a často nazývaném Letní palác, totiž najdete stavby různých kultur a slohů. Vzhledem ke zdejšímu vedru a velikosti komplexu tu půjčují elektrické golfové vozíky, my se však pohybujeme po svých (v klimatizovaném vchodu jsme ale před tím museli doplnit vodu, bez které se tu nedá vydržet).

Komplex pochází z roku 1632, teprve až Ráma IV. Mongkut a Ráma V. Chulalongkorn jej na konci 19. století nechali přestavět do dnešní podoby. Najdeme tu thajský pavilon, neoklasicistní palác (kde královská rodina ještě občas přebývá), minaret, čínský palác, khmérskou svatyni, most s evropskými sochami a samozřejmě kilometry cestiček, trávníků, keřů, jezírek. Vše snadno identifikujete z mapy, kterou dostanete ke vstupence (nezvykle drahých 100 THB na osobu).

3hodinový přejezd do Kanchanaburi je sice únavný, ale západ slunce nad rýžovými polí před Kanchanaburi nám zvedá náladu. Kanchanaburi objíždíme po by-passu a parkujeme v klidné oáze na kraji města, stranou všeho hluku, kde mezi stromy stojí pár útulných chatek, jídelna a velký bazén. V bazénu hned samozřejmě smýváme celodenní prach a vydáváme se navečeřet na noční trh. Provincii Kanchanaburi mám rád a už se na ni těším.