Na Kanchanburi mám jen samé dobré vzpomínky. Před lety jsem zde strávil přes měsíc fotografováním zdejších národních parků, včetně následné výstavy fotografií. Teď se sem vracím s dětmi, abych jim všechna ta krásná místa ukázal.

V naší malé oáze klidu v Ban Kaeng Sian Resortu si kluci ráno pochutnávají na tzv. americké snídani: párky, volská oka, měkky salám, toasty. Máme i nakrájené ovoce a rýžovou poridže s mletým vepřovým masem. Majitelka se o nás stará jako o vlastní. S manželem bydlí ve velkém domě naproti a mají ještě další resort dále dále po proudo přímo na Kwai.

Jasmín v autě už nám vyschl, proto na nejbližší křižovatce kupujeme nový. V mnoha městech jsou větší křižovatky místem, kde je možné jej koupit – prodejci využívají když auta stojí na červenou, a přebíhají mezi auty pokud jim zamáváte.

První, co musíme s kluky navštívit, jsou samozřejmě místa spojená s druhou světovou válkou, jichž je v Kanchanaburi nespočet. Během stavby železnice smrti z Barmy do Bang Pong zde v letech 1942-3 zahynuly tisíce místních i spojeneckých vojáků a Kanchanaburi a okolí je jedním velkým pomníkem.

Největší ikonou je určitě most přes řeku Kwai, jenž je proslulý také díky stejnojmenému filmu z roku 1957. Film se sice natáčel na Srí Lance, to mu však neubírá na atmosféře a poselství. Dnešní most v Kanchanaburi už není dřevěný, ale železný, a Thajci o něj pečují jako o klenot. Každý den po něm projdou tisíce turistů, a také projede vlak z Bangkoku do konečné stanice Nam Tok (Vodopád). Dál koleje nevedou, na některých místech jsou však postaveny pomníky spojeneckým vojákům.

Dalšími památníky na válku jsou spojenecký hřbitov Don Rak a Thai-Burma Railway Centre Museum. Hřbitov Don Rak s témeř 7000 hroby je na trase snad každé túry po Kanchanaburi. V nekonečných řadách jsou i náhrobky 19letých vojáků. Další hřbitov – Chungkai s 1750 hroby – je na druhém břehu Kwai. Říká se, že na každý pražec železnice zemřel jeden spojenecký zajatec. Muzem stojí hned vedle hřbitova a vypráví příběh stavby železnice, včetně dobových artefaktů, dioramat, fotografií, statistik... Lidé by na tento kousek historie neměli nikdy zapomenout.

Kdo chce v tropech podnikat celodenní výlety s dětmi, ať ještě jednou zapřemýšlí. Tropické klima je náročné i pro dospělé a strávit celý den v sauně člověka dokonale oddělá. I my dnes končíme po obědě (ve food courtu obchoďáku Big C, kde mají skvělý výběr pro nás i kluky – doporučuji) a zbytek trávíme u bazénu nebo plánováním další cesty. Jo, a taky jsem v Big C musel koupit nový USB disk – fotky mi zkonzumovaly všechen volný prostor v počítači i externích discích – a držák na mobil do auta, který se poděl už nevím kam.

Dnešek byl o pohnuté minulosti, další dny už budou více o thajské kultuře a přírodě, na něž je provincie Kanchanaburi neskutečně bohatá.

Kromě noci na hausbótu/raftu jsem klukům slíbil i nocleh na stromě v džungli. Tak dnes jdeme na to – čeká nás návštěva národního parku Thong Pha Phum na samé hranici s Barmou.

Z Kanchanaburi odjíždíme v 10 h a jelikož jsme pouhých 40 km od Barmy, hned za městem nás staví imigrační hlídka. Naštěstí nikoho nepašujeme, tak nerušeně pokračujeme dál.

Po hodině jízdy stavíme u vodopádu Sai Yok Noi, který patří do národního parku Sai Yok. Sai Yok Noi je hned vedle hlavní silnice, proto si jej Thajci oblíbili na pikniky a koupání. A právě zde, v jednom z odpočinkových altánků, jsem před 11 lety pořádal výstavu fotek zdejších národních parků (další výstavy byly v Kanchanaburi a Bangkoku). Tehdy jsem zde strávil 3 dny, dnes jsme se zastavili jen na procházku, a taky koupit výborné banánové chipsy, které tady spolu s dalšími pochutinami prodávají výletníkům.

Sai Yok Noi, respektive zastávka Nam Tok (Vodopád), je také místo, kde dnes dnes končí železnice smrti – koleje odsud dále na západ byly rozebrány. 

11:50 – v Hellfire Pass by se měl zastavit každý, kdo si chce představit útrapy, kterými čelili váleční zajatci při stavbě železnice smrti. 500metrový úsek skalami byl prokopán za tři měsíce. Žádná technika, nebo trhaviny, vše pouze krumpáči a lopatami. Během stavby pouze na tomto úseku zahynulo 400 zajatců. Dnes je zde muzeum financované australskou vládou, jehož součástí je pěší stezka podél vytesaného úseku.

Po dvou hodinách odjíždíme, a za dalších třičtvrtě hodinu jsme ve městě Thong Pha Phum. Zastávky na oběd jsou v Thajsku jednoduché – všude najdete pouliční stánky, jídelny nebo restaurace. Kluci chtěji špagety, my si dáváme smaženou rýži. Na místním trhu, který mě i po deseti letech od poslední návštěvy, fascinuje svou rozlohou a pestrostí nabídky na tak malé město, nakupujeme zásoby a ve 4 odpoledne konečně vyrážíme do džungle.

Silnice z Thong Pha Phum vede podél velké vodní nádrže, která kousek od města končí přehradou Vajilalongkorn. Objíždíme nejjižnější část nádrže a začínáme stoupat do kopců. V horách se silnice výrazně zhoršila, je plná výmolů, jede maximální rycholsotí 30km/h. Odměnou jsou nám krásné výhledy, z nichž nejúchvatnější je na 19. km.

V národním parku Thong Pha Phum jsme kolem 17:40. Vstupné nás stojí 600 THB, auto 30 THB a dvě noci 3600 THB. Asi půl kilometru od ústředi je velký kemp, téměř prázdný. Jsou zde dvě vyhlídky do údolí (jsme na Chang Puak Hill, 942 m n. m.) a několik chatek na stromech. Jedna z nich – Tarzan č. 4 – je naše.

Tarzan 4 je zavěšena mezi dvěma stromy a můstkem spojena s Tarzan 3, zavěšenou na dalších dvou stromech. Na můstku uprostřed mezi nimi je posezení – dřevěné lavičky a stůl, skvělé místo na večeři (chleba a olejovky z Thong Pha Phum). Před 11 lety jsem přespával v Tarzan 3, takže je to návrat do známého. V chatce je i tekoucí voda, sprchy, splachovací záchod a elektřina (od 8 do 21 h). Kluci jsou nadšeni – na stromě ještě nespali, natož v džungli. 

Sice zde fouká (jsme na srázu), chatky se kývou a stromy vržou, ale večer máme příjemných 23 ºC. A s večerem se rozkřikují i cikády. Vše ustává až později v noci.

Cvrkot cikád znovu začíná jako na povel po východu slunce v 6:35. Ráno je krásné, jdeme se projít na vyhlídky v kempu – okolní hory zahaluje mlžný opar.

Součástí návštěvního centra je i velký krytý prostor s lavicemi a stoly, který může sloužit k posezení nebo jako jídelna pro 50 lidí. Kolem je bambusový háj, kde jsou, na konci kamenné čestičky, i záchody. Idyla. Vždy je tu služba, která vaří pro hosty. Naše snídaně za 215 THB / 160 Kč je luxusní: 2x fried rice 80 THB, polévka 80 THB, pad thai 55 THB. Na prohlídku odjíždíme v 11 h.

Vodopád Jokkrading (někdy také Chokkradin) je odsud jen kolem 5 km, posledních 1500 metrů je ale po neuvěřitelně prudké cestě na kterou jsem před deseti lety potřeboval pickup 4x4. Dnes k němu vede asfaltka.

V místech, kde byl pouze odlesněný terén je dnes parkoviště. K vodopádu vede betonový chodníček s betonovými lavičkami, vytvarovanými jako kmeny stromů, a s železný mostem přes říčku vytéká z jezírka plněného vodopádem. Chvíli po nás se začínají sjíždět další turisté, a za chvíli je tu rušno. Ten tam je klid, kdy jsem měl vodopád jen pro sebe. I když je voda poměrně studená, několik lidí se koupe a fotí před vodopádem. Tady už divočina definitivně skončila.

13 h – vesnice E-tong 9 km od ústředí národního parku, také známá jako Pilok, podle jména okresu. Od 40. let 20. století se zde těžil cín a wolfram. Roku 1985 však jejich ceny zkolabovaly a důl byl uzavřen. Důlní historii zde připomíná už jen zrezivělá těžební technika.

Zajímavější než důlní historie mi přijde poloha E-tongu – nachází se přímo na thajsko-barmské hranici. Silnice k thajské vojenské základně na sever od E-tongu vede přímo podél hranice, a thajští a barmští pohraničníci na sebe vidí přes plot. Ani jedni se nezvrušují, když vysedáme z auta a škrábeme se na blízký kopec s vlajkami Thajska a Barmy.

Samotný E-tong je malinky, s jednou hlavní ulicí s krámky a překvapivě chic kavárnou Cafe Bossa. V kavárně chvíli odpočíváme (2x káva 100 THB 2x kakao 90 THB) a hrajeme si s malým Kampanem, dvouletým synem majitelky. Na konci ulice začíná trh, který konči u mostu přes zdejší rybník. Na tak odlehlé místo je mostu velmí populární, jeho zábradlí je do výšky 3 metrů obvešeno dřevěnými štítky se jmény.

Hraniční hřeben s vyhlídkou na vrchu Noen Chang Suek jižně od městečka nabízí dechberoucí výhled na Barmu i Thajsko. Dříve zde byla thajská vojenská pozorovatelna i s bunkry chráněnými pytly s pískem, dnes už je ale opuštěná. Další premiéra – v bunkru kluci v Thajsku ještě nebyli.

Odpoledne zpět v kempu. Všímáme si cedulí, které hrdě oznamují, že v kempu je mobilní signál (díky poloze, kde jsme na vrcholu kopce). Obcházíme i ostatní tarzan-chatky. Před lety zde byly jen 4 dřevěné chatky ukotvené na stromech (v jedné z nich nocujeme). Teď už jsou zde 4 další, postavené na betonových pylonech, které záměrně vypadají jako kmeny stromů. A kousek od naší chatky je v obrovském pařezu zabudováno umyvadlo s tekoucí vodou!

Ať jíme v restauraci, jídelně, na trhu, u pouličního stánku, nebo v národním parku, jídlo je vždycky skvělé. Asi proto o něm v Thajsku nikdy nepřestanu mluvit :). Dnešni obědovečeře nás sice stojí 350 THB (ceny v parcích jsou vždy vyšší než v civilizaci), ale jejich tom yum kai s rýží a omelety s rýží pro kluky jsou opět prvotřídní.

Atmosféra večerního bezvětří v džungli je prostě magická. Pomalu se smráká, sedíme na zápraží, a začíná být nezvykle chladno – po dlouhé době vytahujeme bundy.