Šibenik a okolí

V letní sezóně plují trajekty Stari Grad-Split 7× denně. První v 5 ráno, my jsme vybrali 7:45. V přístavu už stojí kolona čekajících aut, každý má ale zajistěno, že se do lodě dostane, jelikož lístky se kupují na určity čas odplutí.

Na trase se střídají dvě lodi – menší Faros a velký Zadar. Teď na nás čeká Zadar, obří trajekt, jakým jsem jel naposledy před 30 lety mezi Stockholmem a Turku. Má 8 palub, 6 horních je pro cestující a auta.

Vyplouváme na čas. Rozloučení s Hvarem je trochu smutné, moc se nám tady líbilo, ale už se těšíme pod stan. Kluci jsou fascinovaní a trvá nám tak půl hodiny než projdeme všechna možná zákoutí, od klimatizovaného prostoru pro cestující po několik palub. Během plavby střídáme vnitřek a palubu, podle toho co se kolem děje. Třeba proplutí skrz tzv. Splitská vrata je hodně zajímavý. Úžina mezi ostrovy Brač a Šolta je široká jen 800 m, takže je možní si dobře prohlédnout oba ostrovy.

Zajímavé je samozřejmě i připlutí do Splitu. Přístav je plný trajektů, Split je hlavním uzlem pro plavby na okolní ostrovy. Na molo shlížíme z výšky několikapatrového domu, a tak trochu závidíme autům čekajícím ve frontě na nalodění směr Hvar. Plavba trvala 1,5 hodiny.

Ve Splitu se nezastavujeme, vyrážíme rovnou směr Šibenik, kde se chceme uvelebit v kempu. Máme nějaké vybrané, ale jedeme naslepo, bez rezervace, tak je lepší dorazit co nejdříve.

První naší volbou je kemp Jasenovo v městečku Žaborić. Nejedeme po dálnici, ušetřili bychom pár minut času, ale projeli víc benzínu (+ mýtné), ale kolem Trogiru. A vyplácí se nám to. Okresky vedou blíže moři, nejvíce scéniské je stoupání serpentýnami mezi Seget Donji a Seget Gornij. V kempu jsme za další hodinu a půl od Splitu.

Máme velké štěstí, Jasenovo je náš favorit a mají zde jedno pěkné stinné místo pod stromy. Rozbíjíme stan a když se rozkoukáme, zjišťujeme, že stanujeme vedle Petra a Jiřiny z mladoboleslavska, kteří jsou zde i se svou rodinou.

Kemp jsme vybrali, protože je menší, na pláži u moře a blízko města Šibenik. Kemp je na konci městečka, ale přímo před vchodem je pekárna a v městečku obchod s potravinami.

Pláž, se slaměnými slunečníky, je pěkná, písčita s malýmy kamínky, táhnoucí se několik set metrů na sever k městečku a na jih ke konci zálivu. Dál jsou spíš kameny, ale je tam spousta skrtých míst, kde může člověk pobýt sám, protože většina lidi se zdržuje na pláži u kempu. Od stanu dojdeme k pláži za 2 minuty – co víc si přát.

Každý druhý den večeříme v restauraci, což připadá na dnešek. V okolních městečkách je hodně restarací, je vidět, že pobřeží je hodně zaměřené na turisty. V prvních dvou restauracích mají plně rezervováno, usazujeme se až ve třetí, konobě Oceanik v Brodarici, 5 minut jízdy podél pobřeží. A na čem jsme si pochutnali? Mořský okoun s mangoldem, smažené chobotnice, džuveč, kluci špagety bolognese a pljeskavica s hranolky. A jelikož jsem řídil, tak nelako pivo Karlovačko.

Kemp Jasenovo není jen v pěkném prostředí, ale i jeho okolí stojí za to. Na první výlet se vydáváme do 15 km vzdáleného Primoštenu.

Primošten je kouzelné městečko, jehož stará část stojí na poloostrově, který byl dříve ostrovem. Teprve v 17. století, po odeznění hrozby tureckých nájezdů, bylo městečko spojeno s pevninou umělou hrází, jež je dnes vstupním bodem do starého města.

I v Primoštenu se na parkovištích bojuje o každé místo. To už je asi osud krásných chorvatských pobřežních městeček, která chtějí všichni vidět. Primošten je kromě atraktivní polohy obdarován i plážemi, které tvoří velkou část jeho pobřeží. Tak vzhůru do města!

Přímo před vstupní kamenou branou do poloostrovního Primoštenu (dnes už se městečko rpzkládá i na pevnině) nás zaujal obchod s nástěnnými hodinami vyřezanými z mramoru. Zajímavý nápad je zde al epovýšen na novou úroveň motiviy použitými pro ciferník. Kromě běžných arabských nebo římských číslic, a občasného nápisu Croatia, jsou zde i hodiny s číslicemi náhodně rozházenými po číselníku, na němž dominuje nápis „Whatever, I am late anyway”, nebo mají místo číslic vzorce z nichž se vypočítá příslušné číslo – např. 2 je odmocnina ze 4, 3 je zase číslo π apod.

Poloostrovní Primošten je malinký, poloostrov samotný je ovál 200×250 metrů. Kolem dokola je nově postavená promenáda, která na jednu stranu usnadňuje ostrov obejít, na druhou stranu z velké části zmizelo ono jedinečné skalnaté pobřeží. Naštěstí ne všude, ale k tomu se vrátíme o něco později.

Starý Primošten je vlastně zastavěný kopec jehož vrcholu dominuje kostel sv. Jiří (crkva sv. Jurja). Dlážděné uličky jsou malebné, domky upravené, procházak příjemná. Až na jeden detail – elektrokola. Elektrokola se v Chorvatsku na některých místech rozmohla až k hranici únosnosti. Tam, kam by se s normálním kolem drtivá většina lidí ani nepokoušela vyjet, třeba právě strmé uličky Primoštenu, to i u důchodci fičí na kolech jak blázni. To není nic proti elektrokolům, ale spíše proti chybějícímu úsudku některých lidí.

Kostel sv. Jiří je obklopen hřbitovem, kde se dá posedět ve stínu stromů. A po výšlapu do kopce v dnešním vedru je to potřeba. V kostele jsou pěkné fresky jako na zdech tak stropě. Zapalujeme si každý svíčku u oltáře a přispíváme tak nějakou tu kunu na údržbu kostela.

Ještě více osvěžujicí než odpočinek ve stínu stromu je ale osvěžení v moři. Na severozápadní části pobřeží poloostrova, která je stále skalnatá, jsou dvě menších pláže (Rosi, Garbina) s dokonale čístou tyrkysovou vodou a atraktivními skalisky vystupujícími z vody. Je třeba trochu dávat pozor na příboj, aby nás nehodil na skaliska, ale jinak je plavání v hluboké čísté vodě úplně jiným zážitkem než na písčité pláži. Dopoledne jsme si koupili nějaké burky a tekuči jogurt, takž emáme na pláži i parádní oběd.

V Primoštenu dělám nákup na večeři a snídani. V supermarketech je celkem hojně zastoupeno české pivo – Kozel, Budar, Krušovice, mi ale z „výzkumných“ důvodů kupujeme místní, – a některé nápisy v chorvatštině znějí v češtině úsměvně (např. džus Pipi je uváděn sloganem #bolimepipi, nebo oblíbená zeleninová omáčka pinđur, nebo výraz pića, čili nápoje).

Osvěžení se vracíme do kempu, kde kluci na chvíli sedají k iPadům, a my se jdeme projít po pláži, abychom prozkoumali kam vede. Objevujeme několik mini pláží dále od kempu. Převažují zde kamínky, na což jsme připraveni – na rozdíl od drtivé většiny plážistů máme boty do vody.

Dnes je čas na večeři „doma“. Usazujeme ve velkém altánu v zadní části kempu. Stojí stranou a většina lidi jej nejspíš ani nezaregistrovala, tak jej máme jen pro sebe. Kromě poctivých velkých dubových stolů je zde i krbové ohniště, kde je možné grilovat.

Parkování v chorvatských městech je problematické. Dnes jsme vyrazili do Šibeniku, 30tisícového města 20 minut jízdy od kempu. Zaparkoval jsem na ulici, přes místní mobilní aplikaci zaplatil 10 kun za 2 hodiny, což je ještě docela dobrá cena. Problém se objevil později...

Šibenik už je větším městem, trvá nám 20 minut chůze od auta do jeho starého centra. Začínáme zmrzlinou – na pobřežní promenádě (riva) je za sebou několik stánků, a je obtížné odolat krásnému aranžmá, jakým zde zmrzlinu prezentují, nemluvě o zajímavých příchutích jako lemon pie, walnut cake, nebo orange cheese cake. Riva se tak ukazuje jako dobrý výchozí bod pro další průzkum města.

Posilněni zmrzlinu vyrážíme křivolakými uličkami směr pevnost sv. Michala. Kamenná náměstíčka jsou posázená židlemi kaváren, čisté dlážděné ulice se proplétají městem kolem malebných kamených domů a roztodivných místi jako jeskyně naší paní Lourdské, 2metry úzkých domů, kostel sv. Barbary z 15. století s ciferníkem nad vchodem, který ukazuje ne 12, ale 24 hodin.

Každý projde kolem impozantní katedrály sv. Jakuba s mohutnou lodí a dómem, které na protejší straně náměstí Chorvatské republiky důstojně sekunduje šibenická vzdušná renesanční radnice ze 16. století s podloubím v přízemí a mohutnými okny v 1. patře.

Jak stoupáme k pevnosti sv. Michala, stoupá i vzdušná teplota, což znamená, že klesá odhodlání kluků vylézt na další kopec, ze kterého bude zase nějaký další výhled. Dělíme se, já pokračují k pevnosti sám, a Loni s kluky se budou procházet nekonečnými uličkami až dokud si nezavoláme.

Před vstupem do pevnosti si otevírám parkovací aplikaci, abych prodloužil parkování o dalších několik hodin. Ale ouha! Na našem místě se dá stát maximálně 2 hodiny v kuse. Ach jo. Chápu, že v Šibeniku je o parkování nouze, ale tohle je prostě opruz. Vydávám se rychle k auta, abych jej stihl přeparkovat včas. Cestou kontroluji alternativy parkování. O něco blíže centru je nové podzemní parkoviště za 10kun/hod. Shodou okolností procházím kolem něj cestou k autu. Přeparkovávám a vydávám se zpět k pevnosti. Dnes určitě udělám rekord v chůzi do kopce.

Návštěva pevnosti sv. Michala ale stojí i za ty dva výšlapy na kopec nad městem. Z venku jde o obyčejnou kamennou pevnost, uvnitř je ale zcela rekonstruovaná. Jestli citlivě, to nedokážu posudit, ale zajímavě určitě: na střeše je postaven moderní amfiteátr, pochozí ochoz byl ale zachován po celém obvodu. Výhled je famózní. Kromě starého města vidím i šibenickou zátoku s desítkami jacht a člunů, protější dva poloostrovy rozdělené kanálem sv. Antonína (spojuje zátoku s mořem), a dokonce 10-20 km vzdálené ostrovy Zlarin, Prvić, Tijat a Zmajan v Jaderském. Asi 5 km na severozápad pak rozeznávám klenutý Šibenski most, součást tzv. Jadranské magistrály (dálnice D8), jedné z nejvýznamnějších hlavních silnic Chorvatska, jež spojuje sever a jih chorvatského pobřeží.

Vizuálně nejzajímavější jsou ale bez pochyby dvě obrovské vodní cisterny z 15. století. Respektive jejich nápadité skloubení s moderní technikou k prezentaci historie města. Celkem 34 3D projektorů a 16 reproduktorů vytváří působivou show přímo na stěnách cisteren. Dozvíte se o vzestupech a pádech města, jež doprovázely jeho 1000letou historii (první zmínka je z roku 1066), o archeologických nálezech a další zajímavosti. 

S rodinkou se setkávám dole ve městě na náměstí Chorvatské republiky. Ještě další hodinu společně jen tak brouzdáme městem, než se nám daří se odtrhnout. Šibenik je určitě jedna z perel jadranského pobřeží.

Kluci jsou pozvaní na promítání filmu, který si dělá rodina Jiřina a Petra (kluci se kamárádi s jejich vnučkou Kamilou), tak máme dvě hodiny pro sebe. Vyrážíme do sousedního městečka Grebaštica, kde si dáváme skvěly mix grill pro dva v Roco Grill přímo na přístavním molu.

Na cestu domů vyrážíme před 9. hodinou ranní. Zastavujeme na poslední nákup v Plodine u Šibeniku (kluci si mimojiné na cestu kupují koblihy pokreslené červeno-bílými kostičkami podle znaku na chorvatské vlajce) a pak už vyrážíme po dálnici A1 směr ČR.

Doprava je plynulá až na slovinskou hranici. Před hranicí jsem přehlédl upozornění Waze, že máme sjet z dálnice, takže se dostáváme do hodinové zácpy. Nechtějte vědět do čeho všeho si nadávám. Těsně před hraničním přechodem je ještě jeden sjezd, tak se můžeme vyhnout alespoň části čekání, a stejně jako při cestě do Chorvatska přejíždíme chorvatsko-slovinskou hranici na malém přechodu mimo dálnici. Zbytek cesty je, kromě menší zácpy u Vídně, nerušený a s pár zastávkami jsme doma po nějakých 13 hodinách jízdy.

PS: V kempu jsme zapomněli polštářky, které se nám poslední ráno sušily na kamenné zídce, ale Jiřina s Petrem nám je zachránili a předali při setkání v Čechách. Tak tímto jim ještě jednou děkujeme :).